Úvodní stránka  »  Články

Zkoumání Evropské unie na prahu krize

Z nového časopisu Kontexty

Petr Fiala | 24. 3. 2009
Poslat do Kindlu

Krize je slovo, bez nějž se dnes neobejde snad žádná výpověď vztahující se k blízké budoucnosti. Finanční a hospodářská krize, nejnověji energetická krize, jsou jevy, jež si sice zatím uvědomujeme spíše v jejich mediální reflexi, ale které nepochybně ovlivní naše jednání v příštích letech. Pocit krize, vědomí něčeho nejistého, nepříjemného, něčeho negativního podmiňuje naše „rozvrhování se“ do budoucnosti, je spoluurčující pro naše očekávání, a proto má pro naše ekonomické, ale i sociální a politické chování význam.

Zatímco finanční krizi pociťujeme ještě dříve, než se nás osobně dotýká, jiná krize je zde již delší dobu přítomna, vidíme její symptomy, ale z různých důvodů se pokoušíme ji takto nenazývat a nepřipouštíme si její rozsah. Jsou to obtíže evropského integračního procesu, které můžeme – uvažujeme-li o současných ekonomických problémech jako o „krizi“ – plným právem slovem krize nazývat. Jejími projevy jsou mj. způsob prohlubování a rozšiřování evropské integrace, funkčnost a legitimita evropských struktur v jednotlivých politických sektorech a snižující se důvěra občanů v projekt Evropské unie. Tyto faktory se budou nejspíše prohlubovat a důsledky tohoto vývoje můžeme pocítit v daleko širší míře, než je tomu dnes. Jedním z příznaků krize evropských integračních procesů je i nízká schopnost jejich reflexe. Není to výhoda, protože bez rozumné a realitě blízké interpretace je obtížné jednat správně a nalézat vhodná řešení. V tomto kontextu nabízím několik poznámek k tématu, které mi dnes připadají důležité: nejprve se budu věnovat problémům s politologickým porozuměním podstatě a významu evropské integrace a poté důsledkům integračních postupů a jejich vlivu na demokracii v evropských státech; nabídnu jednu hypotézu, dva historické příklady, jednu prognózu, pár historických provokací a také několik výzkumných námětů. Potřebujeme teorii evropské integrace? Pro uvažování o Evropské unii jsme i v politologii do značné míry přijali právně-administrativní nebo naopak teoreticko-abstraktní rámec analýzy, které nám Evropskou unii popisují a vysvětlují z mnoha aspektů, ale současně v jistém smyslu odvracejí naši pozornost od jednoduchých skutečností, které jsou pro porozumění podstatě a směřování evropské integrace důležité. V popisu detailů integračního procesu udělala politologie a disciplíny, které se různých stránek integračního procesu tak či onak dotýkají, velký pokrok, ale obávám se, že podstatnější otázky a odpovědi na to, co se s Evropou dnes odehrává, najdeme nyní často v běžné debatě, v některých politických prohlášeních nebo v publicistických textech, jakkoli jejich autoři institucionální struktuře a procesuální stránce Evropské unie v mnoha případech vlastně ani detailněji nerozumějí. Příčiny této skutečnosti jsou do značné míry zjevné: Evropská unie je něco natolik nového a komplexního, že nedisponujeme vhodnými výzkumnými nástroji, ať už se na ni snažíme pohlížet jako na specifický politický systém, mezinárodní organizaci nebo cokoliv podobného. Často se dostáváme do situace, že nejsme schopni dobře analyticky vyjádřit příběh integrace, který se nám odehrává před očima, a tudíž ani nedokážeme předvídat jeho další, a to často ani bezprostřední vývoj, což by zřejmě mělo být jednou z ambicí každé sociální vědy. Příkladem bezradnosti sociálních věd před integrační skutečností jsou teorie evropské integrace,1 jež jsou zpravidla s trochou odstupu intelektuálně nedůstojnou směsí částí obecných sociálních nebo speciálních politologických teorií empirického i normativního charakteru dosazených na integrační proces. Jejich význam je navíc snižován skutečností, že podle žádné z těchto teorií se evropská integrace nikdy vcelku neodehrávala. Všechny tyto slabiny si samozřejmě dokážeme parciálně vysvětlit a obhájit, abychom se teorií/teoriemi integrace mohli nadále zabývat. Myslím si nicméně, že je potřebnější přemýšlet nad tím, proč naše uvažování o Evropské unii dobře nefunguje. Příčina se pravděpodobně skrývá v samotné ambici mít teorii evropské integrace. Je to trochu totéž, jako kdybychom chtěli mít např. teorii České republiky, teorii Spojených států amerických, teorii OSN, teorii střední Evropy nebo, v lepším případě, teorii jugoslávské dezintegrace. K analýze těchto sociálně-politických entit, které mají různý stupeň vnitřní integrace a zvnějšku viděné identity, nebo k analýze procesů, na jejichž základě se nějaké politické celky tvoří či rozpadají, nepotřebujeme nějakou speciální teorii, a dokonce často nepotřebujeme vůbec žádnou teorii. Nepotřebujeme tedy rozpoznat obecné, což zpravidla není možné, ale stačí nám zabývat se ojedinělým – postupujeme zde nikoliv stejně, ale obdobně jako historik při své odborné práci. Z hlediska přístupu k evropské integraci pokládám za důležité, abychom si namísto dobrého testování špatných teorií dokázali klást vhodné otázky a všímali si podstatných fenoménů, které proces evropské integrace provázejí. Nabízím několik podnětů, které jsou více než politologickou analýzou vymezením sociálních, politických a ekonomických jevů, kterých by si politologie a příbuzné disciplíny měly všímat a jež by měly zahrnout do svého zkoumání.2 Akceptace a legitimita Důkladnou pozornost bychom především měli věnovat způsobu, kterým se stanovuje nová kvalita evropské integrace, tedy smluvním revizím, resp. pokusům o zcela nové smluvní vztahy, což se týká tzv. ústavní smlouvy a jejího derivátu lisabonské smlouvy. Nejde jen o průběh a už vůbec ne o technické aspekty celého procesu, ale o jeho politický význam. Postupně je stále zřejmější, že pokud je nová kvalita integrace předložena k rozhodování formou postupů přímé demokracie, pak je odmítnuta. Takového výsledku referenda bylo přitom dosaženo v zemích, jež tvoří jádro integrace (Francie, Nizozemí) nebo které jsou jednoznačnými vítězi integrace (Irsko). Můžeme důvodně předpokládat, že by obdobně dopadly výsledky referenda v mnoha dalších zemích, protože podpora integračního procesu v jednotlivých aspektech i jako celku má v posledních letech v průměru klesající tendenci. Důležité je, že referenda přinesla negativní výsledky proti vůli politické reprezentace a za situace, kdy většina relevantních politických aktérů (nemám na mysli jen politické strany, ale i zájmové skupiny, média apod.) přijetí nové smluvní úpravy podporovala. Tento proces není úplně nový, už předcházející smluvní revize nejpozději od maastrichtské smlouvy byly, pokud byly podstoupeny referendu, přijímány s obtížemi; nové skutečnosti ale naznačují, že míra odmítání integračního procesu se prohlubuje. Vždy to jde sice oslabit tvrzením, že všichni vlastně souhlasí s integrací, ale někde mají obavu z nových daní, tam se jim nelíbí zemědělské dotace, ti hlasovali proti, protože měli strach, že jejich ovce musejí mít podle nějaké evropské normy kratší vlnu, nebo pro nějaký jiný důvod. Jistě, důvody jsou vždy specifické, individuálně analyzovatelné, ale my si musíme všimnout, že tendence je dlouhodobá, obecná a zřejmá: občané ve chvíli, kdy jsou na to konkrétně dotázáni, integraci podporují stále méně a její prohlubování odmítají. Vysvětlení této skutečnosti můžeme nabídnout několik a vlastně na žádné z nich nepotřebujeme integrační teorii, ale spíše dobré pozorování toho, co se v politice evropských demokratických zemí v posledních letech odehrává. V evropských otázkách nedokáží politické elity dobře odhadnout politickou vůli občanů, nedokáží jim vysvětlit integrační výhody a nedokáží je přesvědčit o potřebě dalších integračních kroků. Nejspíše proto ne, že žádná reálná potřeba další integrace neexistuje. Jedním z předpokladů „odtržení“ zájmů evropských elit od zájmů širších skupin občanů v integračních otázkách je vytváření specifické kultury novodobých elit. Největší problém však představuje nalezené „řešení“ rozporu v integrační otázce, které spočívá stále častěji v rozhodnutí, že bude lepší se občanů na nic neptat nebo nějak obejít jejich negativní rozhodnutí, tedy nekonat referendum, opakovat „špatné“ referendum, hlavně jít dál v integraci. Důsledkem je potom neakceptovaný způsob realizace integrační politiky, jež zakládá další, nové problémy. To jsou vlastně jednoduchá fakta, jež všichni známe, i když si je často nepřipouštíme. Jak s nimi můžeme pracovat? Především bychom měli být schopni uvažovat o tom, k čemu takový proces může vést, a zkoumat, zda se to děje. Na základě dosavadní zkušenosti s demokracií můžeme např. formulovat následující hypotézu: Politické jednání v oblasti evropské integrace, které je založeno na takovém postupu politické elity, jež je dlouhodobě v rozporu s latentními nebo manifestovanými zájmy širších společenských skupin, povede k vzrůstajícímu pocitu odcizení, vykořenění a neporozumění. Tento politický postoj voličů se bude konkrétně projevovat v oslabování podpory tradičních politických uskupení a v hledání populistických či radikálních alternativ a/nebo v tom, že se evropské otázky nakonec přece jen stanou podstatnými štěpícími liniemi v rovině národní politiky. V evropských otázkách totiž dlouhodobě postrádají politické elity, které disponují obecnou demokratickou legitimitou danou volbami, konkrétní demokratickou legitimitu pro další kroky v evropské integraci. Problém zde je, že obecná legitimita pro jednání politické reprezentace v tomto případě nestačí, protože se nejedná o běžné rozhodování o mezinárodních smlouvách či bezpečnostních otázkách, u nichž je důležité z různých důvodů nepožadovat přímo demokratický souhlas s jednotlivými kroky, ale jde o něco mnohem podstatnějšího. Jestliže se politická reprezentace těší obecné demokratické legitimitě dané jednak normativní definicí ústavního systému a současně rozhodnutím občanů ve volbách (oboje je od sebe neoddělitelné), pak v případě prohlubování evropské integrace naráží obecná demokratická legitimita na problém, že dochází k vnitřní, ale ještě více vnější redefinici politického systému. A taková redefinice vyžaduje speciální legitimitu, které lze dosáhnout především užitím některého z nástrojů přímé demokracie. Jinými slovy: pokud se politická reprezentace pohybuje uvnitř daného politického systému a pokud dokonce v jeho rámci provádí jeho redefinici (např. změnou ústavních zákonů), pak si zpravidla vystačí s obecnou demokratickou legitimitou (v některých zemích ovšem ne a jakákoli změna ústavy musí mít i bezprostřední souhlas občanů vyjádřený lidovým hlasováním3). Jestliže však politická reprezentace proměňuje politický systém v tom smyslu, že mění hranice politického prostoru a činí vnější politické aktéry fakticky součástí politického systému, pak k tomu nutně potřebuje speciální legitimitu, protože tímto krokem zpochybňuje obecnou legitimitu, jíž se těší, resp. prostor, v němž je tato obecná legitimita platná. V případě, že politická reprezentace nedisponuje speciální legitimitou pro takový krok, může to vést k výše popsanému procesu latentního nebo manifestovaného nesouhlasu občanů, k pocitu odcizení, znechucení politikou a nakonec i – v nejhorším případě – v dlouhodobém důsledku k oslabení obecné demokratické legitimity politických elit. To, co zde naznačuji, není normativní a vlastně ani politicko-teoretický problém. Je to jen pokus o vytvoření jednoduchého sociálněvědního nástroje pro vyjádření skutečnosti, jež se s velkou pravděpodobností odehrává před našima očima a kterou bychom měli zkoumat a interpretovat. Pokud jde o výše uvedenou hypotézu, že jedním z příznaků tohoto vývoje je růst radikálních, populistických politických stran a posilování evropského tématu jako jedné z podstatných politických otázek pro rozhodování voličů, pak exemplárním příkladem by mohlo být sousední Rakousko, ale příznaky podobného vývoje lze dobře vidět i v jiných zemích. Nelze samozřejmě zjednodušovat, protože rozhodování voličů se nikdy netýká jen jednoho problému, ale roli při něm hrají další, byť s integrací také související otázky, jako je třeba problém přistěhovalců apod. Nicméně to je o důvod více, abychom se tím vážně zabývali. Funkce, odcizení a identita Důležité je, že signály nespokojenosti projevující se změnou politické mapy nastaly v některých zemích už před ekonomickými problémy, v době, kdy se např. dotčené evropské země těšily vysoké míře ekonomické stability a trvalého růstu životní úrovně. Připusťme, že bychom na základě delšího pozorování potvrdili výše uvedenou hypotézu a dospěli k závěru, že v důsledku nyní uplatňované metody prohlubování evropské integrace a rozšiřování prostoru, v němž se integrace odehrává, dochází k odcizení politických elit a veřejnosti, k oslabování demokratické legitimity a proměně politických aktérů v jednotlivých národních politických systémech. Takový politologický poznatek by byl samozřejmě cenný. Položme si však otázku, zda bychom dokázali formulovat nějaký návrh, jak tuto situaci překonat. Evropskou unii nelze žádnou reformou náhle zdemokratizovat, protože problém tzv. demokratického deficitu není převážně v demokratických mechanismech, jež zde jsou a jež jistě také mohou být vylepšovány (v tomto smyslu by mohla být i lisabonská smlouva z určité perspektivy interpretována jako přínos). Problém evropské demokracie však spočívá především v neexistenci podmínek, které fungující demokracii umožňují, jako je např. společný veřejný prostor. Nelze totiž ničím nahradit absenci demokratického nastolování politické agendy, demokratické kontroly rozhodovacích mechanismů, veřejné diskuse o politických otázkách a vazby mezi politickým rozhodováním a politickou participací, stejně jako nedostatek pocitu identity, ztotožnění se, srozumitelnosti politického útvaru, kterým Evropská unie je. Tyto chybějící faktory není ani možno uměle nastolit. Musíme počkat, až se vytvoří, nebo předpokládat, že se nevytvoří. V obou případech by měl být závěr pro praktické jednání asi stejný a mohl by znít přibližně takto: na straně jedné prohlubování integrace vylepšuje a usnadňuje rozhodovací proces na evropské politické rovině, ale současně na straně druhé vede k stále hlubšímu odcizení, resp. neporozumění širších vrstev evropských společností integračnímu procesu, a to až do té míry, že žádosti o schválení dalších integračních kroků jsou odmítány a spolu s nimi se objevují náznaky problémů s demokratickou kulturou na úrovni národních států. Zbývá tedy zvážit rizika, která se na straně jedné skrývají v nižší akceschopnosti EU a složitějším rozhodovacím procesu a na straně druhé v problémech s demokratickou legitimací a rozrušováním demokratického konsenzu evropských společností. Pro mě je větším nebezpečím to druhé, proto bych jako politolog z hlediska normativní představy o tom, co to je demokracie, i z hlediska empirické znalosti toho, jak fungují demokratické politické systémy, spíše preferoval nepokračovat v prohlubování integračního procesu. Pro další integrační kroky nedisponuje momentálně nikdo potřebnou legitimitou, bylo by ji nejprve nutno získat, což se podle vývoje v posledním desetiletí zdá nemožné. Obcházení tohoto problému, jak se to viditelně děje právě u lisabonské smlouvy, je pravým zdrojem krize Evropské unie, jež postupně přerůstá v krizi evropských společností. Demokratickou legitimitu lze do jisté míry nahradit nebo její potřebu oslabit, pokud daný politický útvar dobře plní některé funkce státu. Navzdory tomu, co víme o historii státních útvarů a o základních funkcích, resp. atributech státu, jsme si ve veřejné debatě zvykli předpokládat, že základní funkcí státu je dobře přerozdělovat finanční prostředky, regulovat naše chování a administrativními nástroji řídit chod společnosti. To však není pravda, nebo spíše je to až druhotná funkce státu. Jakkoli je obtížné se v politické teorii i politické vědě shodnout na přesnější definici státu, je zřejmé, že většina úvah o základní roli státu bude obsahovat tvrzení, že jde o útvar, v němž dochází především k vytvoření hierarchizovaného řádu, jenž stanovuje vazbu mezi jednotlivými lidskými bytostmi a jejich majetkem a jenž je vymezen vůči těm, kteří nejsou v jeho rámci. Odtud lze odvodit, že mezi prvotní funkce státu patří zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti občanů, jejich životů a jejich majetku. Stát je, mými slovy, vlastně vytvořením jasně definovaného chráněného prostoru, v němž se může rozvíjet život společnosti. Tuto funkci ale Evropská unie plnit z mnoha důvodů nedokáže. V oblasti bezpečnosti je závislá na jiných státech či mezinárodních organizacích, vnitřní bezpečnost zajišťují se stále většími obtížemi národní státy a její otevřenost tuto funkci spíše komplikuje. Evropská unie není poskytovatelem identity a vzhledem k permanentní kvantitativní i kvalitativní redefinici neposkytuje ani srozumitelně definovaný prostor, v němž se společnosti mohou rozvíjet.4 Národní státy účinně nahrazuje vlastně spíše v druhotných funkcích státu, což je málo pro kompenzování deficitu demokratické legitimity. Historická zkušenost V souvislosti s posledním vývojem Evropské unie a s jejími stále viditelnějšími a dosud ne dostatečně reflektovanými problémy s demokratickou akceptací, legitimitou či s tím, co jsem nazval odcizením občanů, mě napadají dva varovné příklady z evropské minulosti, které se vztahují k tomu, že Evropská unie je „už“ tak trochu stát a „ještě“ tak trochu mezinárodní systém, smluvní organizace. Jedním příkladem je rakousko-uherská monarchie, druhým příkladem versailleský systém. Pro potřeby tohoto výkladu historickou interpretaci těchto fenoménů trochu zjednoduším: Rakousko-Uhersko byl na prahu moderního věku v mnoha směrech velmi úspěšný stát, který zažíval pozoruhodný ekonomický, sociální, kulturní a intelektuální rozvoj, v němž se ve druhé polovině 19. století emancipovaly a sociálně, politicky i ekonomicky pozvedaly široké společenské vrstvy a který se postupně navíc demokratizoval. Národní společnosti, jež tento státní útvar zahrnoval, však postupně ztrácely pocit společné identity a Rakousko-Uhersko, jež rozpoutáním války katalyzovalo vnitřní procesy, které byly dobře pozorovatelné již předtím, se rozpadlo. Nevedly k tomu primárně sociálně-ekonomické příčiny, ale spíše důvody politicko-kulturní. Versailleský systém byl způsob smluvního uspořádání evropských vztahů po první světové válce. Šlo o hledání metody, jak oslabit (spoutat) mocenské ambice některých zemí, především Německa, a reagovat na situaci, kdy vzniklo mnoho nových států. Versailleský systém se v době svého vzniku zdál být rozumný, mnozí věřili, že vytváří jakýsi evropský řád a dobrý způsob mírové koexistence – a přesto právě on byl jednou z příčin nové krize, resp. vytvářel podmínky pro uchopení moci totalitní ideologií v Německu a tím i pro rozsáhlý konflikt, který vedl k novému uspořádání evropského kontinentu, jež skončilo až na konci 80. let 20. století. Je to příklad toho, jak s dobrými úmysly špatně nastavený mezinárodní systém, v němž existuje vzrůstající pocit nespravedlnosti, ale který přitom nedisponuje dostatečnými nástroji na prosazení mocenských zájmů jeho tvůrců, může vést k tragickým koncům. Není důležité, zda se nám zdá, že EU se blíží více rakousko-uherské monarchii či versailleskému systému, zda je kombinací obou nebo s nimi nemá vůbec nic společného. Zajímavé je, že vykazuje některé analogické problémy, jimiž tyto historické systémy trpěly a na něž doplatily. Jakkoli zastávám velkou opatrnost při užívání historických analogií a domnívám se, že z historie se nelze skutečně poučit, přece jen bychom měli i historické zkušenosti při sociálněvědní interpretaci do značné míry zohledňovat, byť každá doba a každý politický fenomén jsou převážně jedinečnými. Krize a priorita politiky Na závěr se vrátím k tématu, kterým jsem začal. Do našeho uvažování o vývoji Evropské unie nemůžeme nezahrnout také současnou finanční krizi a její možné ekonomické důsledky. Rozvoj západoevropských společností po druhé světové válce – a nakonec i postupný rozvoj Evropských společenství a Evropské unie – byl do značné míry podmíněn vzrůstající ekonomickou prosperitou, která se i díky rozšiřování státu blahobytu nejpozději od 80. let 20. století v historicky jedinečné míře začala vztahovat na téměř všechny vrstvy společnosti. V posledních dvaceti třiceti letech se v těchto společnostech politika dostala do pozadí, protože v období prosperity, globální nadřazenosti a zdánlivého vítězství liberální demokracie nad všemi závažnými soupeři se politika jakožto střet koncepcí a idejí stala jakoby nedůležitá a klíčovými problémy se staly otázky ekonomické. Starost o polis byla nezajímavá, vše politicky podstatné bylo samozřejmé, důležitá byla prosperita, ekonomický růst a přerozdělování. To, co přichází nyní a co ještě nedokážeme úplně přesně popsat, tuto situaci s velkou pravděpodobností změní. Stojíme na prahu ekonomické krize, která má opravdu globální rozměr a jejíž důsledky pro evropské státy mohou být dalekosáhlé. Nemůže se nás nedotknout, protože vznikla v globální vrstvě ekonomického života, v oblasti ekonomiky, v níž se pojí reálné s virtuálním, a má tedy potenciál zasáhnout téměř vše. V současné struktuře ekonomiky ve vyspělých zemích bude zřejmě nynější krize po nějakou dobu působit destruktivně už proto, že naše prosperita je v posledních několika desetiletích založena, aniž si to uvědomujeme, na konzumaci věcí, které nutně nepotřebujeme, a tím se významně liší od struktury hospodářství v jiných historických obdobích. Ekonomika založená na ne-nutné spotřebě, na možnosti koupit si něco dalšího jen proto, že je to novější a lepší, tedy nikoliv proto, že to potřebuji, ale proto, že mohu, že je mi to nabízeno, že na to mám – taková ekonomika je pak velmi závislá na náladách, očekáváních, na optimismu. Ve chvíli, kdy jsou očekávání záporná, odkládáme koupi všeho, co nutně nepotřebujeme, a tímto racionálním jednáním vlastně prohlubujeme ekonomické problémy. Tento proces musel dříve či později nastat – nastal nyní, je globální, má již nyní rychlé a překvapivé konsekvence a může mít ničivé politické důsledky. Ekonomická globální krize a s ní související vnější i vnitřní ohrožení bude pravděpodobně to, co bude rozhodujícím způsobem určovat další osud Evropské unie a jednotlivých států. Vnitřní a vnější bezpečnostní problémy, kterým evropské společnosti stále zřetelněji čelí, postupná ztráta velmocenského postavení jednotlivých evropských zemí ve světě a oslabování významu Evropské unie jako celku, možný konec ekonomické prosperity, sociální stability a tedy i tiché akceptace jednání politických a sociálních elit, to vše pravděpodobně povede k návratu priority politiky do evropských společností a proměně řady struktur a procesů, na něž jsme dnes v Evropě zvyklí. Toto konstatování není výrazem mého pesimismu, je to opatrně formulovaná politologická prognóza. Poznámky 1. Dobrý přehled integračních teorií poskytuje v českém prostředí kniha P. Kratochvíla: Teorie evropské integrace. Portál, Praha 2008. 2. Nebudu se vracet přímo k věcem, jež jsem popsal v knize Evropský mezičas; pro podrobnější vysvětlení některých tezí lze na tuto práci odkázat, o to více, že tam vyjádřené postřehy a otázky zůstávají nadále platné. Fiala, P.: Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace. Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, Brno 2007. 3. Obligatorní referendum při změně ústavy je sice předepsáno jen v Dánsku, Irsku a Švýcarsku, ale v zemích Beneluxu či skandinávských zemích je změna ústavy platná jen tehdy, pokud ji po úspěšném parlamentním hlasování potvrdí také nově zvolený parlament, což znamená, že rozhodování o ústavní změně je tématem voleb („ústavní“ volby). 4. Např. F. A. Hayek považuje stát za organizaci, které „je zapotřebí k poskytování účinného vnějšího rámce, v němž se sebeplodné řády mohou utvářet“. Proto podle něj „potud, pokud mohou produkovat potřebné služby nebo sebeplodné struktury“, jsou pro společnost výhodné, méně už tehdy, pokud „mají tendenci stávat se svěrací kazajkou, která se ukáže jako škodlivá, jakmile svých pravomocí použije tak, že přesáhne prosazování nevyhnutelně abstraktních pravidel chování“. Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda. Academia, Praha 1994, s. 381.

Autor, rektor Masarykovy univerzity, je politolog a historik. Zabývá se srovnávací a evropskou politikou.

Text vyšel v časopise Kontexty 1/2009.

Revue Politika 3/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru