Úvodní stránka  »  Články

Džihád a jeho nebezpečí pro demokratický svět

Jaroslav Zvěřina | 20. 2. 2006
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Evropská nadace na podporu demokracie uspořádala 2. února v Evropském parlamentu pracovní snídani spojenou s přednáškou a besedou s Walidem Pharesem, autorem amerického bestselleru Future Jihad: terrorist strategies against America (Budoucnost džihádu: teroristické strategie proti Americe).

Walid Phares je rodákem z Libanonu, kde také několik roků přednášel na univerzitě. V současné době působí jako expert Nadace pro obranu demokracie v USA. Jeho zájmovou oblastí je Střední východ, mezinárodní terorismus, především pak ten, který je motivován „svatou válkou" významné části muslimů proti zbytku světa.

V úvodu své přednášky Phares konstatoval, že vysoké riziko agresivních akcí nejrůznějších teroristických formací, které jsou součástí džihádu, bylo známo nejméně dvacet roků před 11. zářím 2001. První takto motivované teroristické útoky byly zaznamenány již na počátku osmdesátých let. Dávno je také zřejmé, že nejde o ojedinělé akce nějakých emocionálně reagujících teroristických samotářů nebo malých skupin. Jde o postupné rozšiřování důkladně připravené sítě udržované v neustálé pohotovosti. Je tomu tak již více než dvacet roků. Přesto se až po zářijovém útoku na newyorská dvojčata v roce 2001 začalo běžně hovořit o „boji proti terorismu". Západní politici i tajné služby nebezpečí muslimského fundamentalismu trestuhodně podceňovali.

Phares označil za nejčastější logickou chybu evropských a amerických intelektuálů jejich tendenci považovat teroristické útoky za jakousi reakci na „zločiny Západu", páchané na islámských státech. Nejde také o terorismus vyvolaný nedostatkem peněz a hmotnou nouzí. Vždyť naprostá většina teroristů pocházela a pochází z dobře situovaných rodin. Bin Ládinem počínaje a účastníky útoků na americká města v září 2001 konče. Džihád nepochybně představuje permanentní a nevyhlášenou „svatou válku" proti „nevěřícím", ale také proti „jinak věřícím" uvnitř islámského světa. Asi jako kdyby lidé ve státech euroatlantické civilizace začali myslet a cítit obdobně jako v dobách křižáckých válek proti „nevěřícím". U džihádu nelze hovořit o nějaké historické reminiscenci, jakési „kulturní vzpomínce" na náboženské zanícení ze středověku. Jde o způsob náboženského uvažování, který je dodnes velmi živý a který bere za svůj velká část obyvatelstva v islámských zemích. Tento nenávistný fundamentalismus je v dějinách islámu přítomný permanentně.

Džihádisté nejrůznějších odrůd mají svou důkladnou infrastrukturu. Tvoří ji především síť náboženských fundamentalistů, která se neustále rozšiřuje všude ve světě. V zemích islámských, ale také v zemích, které patří k západní civilizaci.

První větví současného džihádu je wahabismus, který je doma v Saúdské Arábii a za pomoci obrovské síly saúdskoarabských petrodolarů penetruje do muslimských zemí a do muslimských komunit ve světě. K nejznámějším teroristickým skupinám wahabistů patří al-Kájda a její vedení.

Druhou větev představuje „muslimské bratrstvo". To má své kořeny v Egyptě. Tyto skupiny byly velmi aktivní v boji proti „nevěřícím" v Afghánistánu a proti ateistické moci bolševiků v Sovětském svazu.

Třetí větev představují sunnité a salafité. Svou vlastní formu džihádu vytvořili i šíité. Ajatolláh Chomejní přišel s novinkou, totiž s „islámskou republikou". Tito dnes asi nejvíce viditelní džihádisté bojují jak proti nevěřícím v USA, tak proti nevěřícím v Rusku a jinde ve světě. Sunnité i šíité se shodují v jediném - v nutnosti svaté války proti Spojeným státům.

V době studené války dovedly různé islámské fundamentalistické skupiny získávat logistickou podporu od Sovětského svazu i od USA. Dnes se orientují velmi různě - od Evropské unie po nedemokratické režimy v Severní Koreji, Rusku nebo v Číně. Západní demokracie nikdy nebyly v postojích vůči džihádistům jednotné, snad s výjimkou krátkého období po 11. září 2001, kdy se kdekdo i v Evropě cítil být tak trochu Američanem. Íránský režim, který je dnes reprezentován mulláhy a uskutečňuje představy o „islámské republice", usiluje o získání nukleárních zbraní, aby se stal jednou ze supervelmocí.

Pares také upozorňuje, že bychom neměli zapomínat, že atomové zbraně dnes nepochybně má Pákistán, kde se mohou kdykoliv vlády chopit fundamentalistické skupiny džihádistů, které mají v zemi obrovskou infrastrukturu militantních náboženských organizací.

Cíle útoků provedených ve Spojených státech v září 2001 byly ambiciózní. Útočníci chtěli v zemi vyvolat paniku a masovou nespokojenost obyvatel s vládou. Vláda pak měla být tlakem veřejného mínění přinucena ustupovat radikálním islamistům na Středním východě. Attovo komando prý plánovalo zahubení nejméně 30 000 obětí, což se nakonec bohudík nepodařilo. Navíc reakce americké veřejnosti byla přesně opačná, než džihádisté očekávali. Úspěšnější byli později v Madridu. Španělská vláda a španělská veřejnost reagovaly známým „madridským syndromem". Ve Španělsku padla vláda a nová administrativa se pustila do usmiřování útočníků. Reakce britské veřejnosti na teroristické útoky v Londýně byla hodně podobná té americké.

Poslední útoky islámských teroristů na Ameriku i na Evropu ukázaly jediné, totiž že vyspělý svět je infiltrován džihádistickými teroristy. Ti v současné době zřejmě nespatřují svou hlavní motivaci v agresivních útocích, nýbrž v dalším rozšiřování a upevňování své ideologické sítě. Takových lidí, jako byli ti, kdo se účastnili sebevražedných atentátů, může být v USA a v Evropské unii mnoho. Jde o stovky mladých lidí odhodlaných ke všemu, co pomůže potřít „nevěřící". Tito lidé přitom nejsou nijak snadno k rozpoznání. Od svého okolí se prakticky neliší.

Řada zemí dnes džihádisty podporuje. Jak prohlásil Javier Solana při prezentaci zahraniční politiky EU v Evropském parlamentu, Evropská unie je odhodlána i po vítězství Hamásu v palestinských volbách štědře podporovat své „palestinské přátele". Írán a Sýrie podporují Hizballáh, Hamás a jiné džihádisty. Místo „staré gardy" teroristů, vyškolených na základnách Talibanu v Afghánistánu, nastupuje dnes mladá a čerstvá generace, jejíž aktivity lze vysledovat na všech kontinentech. Lze prý dobře vidět postupnou radikalizaci („wahabizaci") muslimských komunit ve vyspělých zemích.

Na ideologické úrovni by se měl dnes celý Západ snažit podporovat uvnitř muslimských společenství humanistické a demokratické myslitele a duchovní. Musíme se pokoušet zvítězit v ideologické válce o mysl a srdce mladých muslimů a ubránit je před fundamentalistickou nenávistí vůči „nevěřícím". Otázkou samozřejmě zůstává, jsme-li takového rozlišování mezi jednotlivými muslimskými ideology vůbec schopni. V islámských zemích a v chování muslimů ve vyspělých státech je stále více známek nenávisti k nevěřícím. V zemích vyspělých je přitom znepokojivě málo sebevědomí a realismu, zato znepokojivě mnoho strachu a smířlivosti. Strach je ve vztahu k agresivním ideologiím nepochybně tím nejhorším rádcem. Smířlivost a bázlivost agresor nehodnotí jako slušnost, nýbrž jako slabost, která jeho agresivní motivaci dále stupňuje.

Revue Politika 2/2006
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Diskuse


nahoru