Úvodní stránka  »  Články

Slovníček evropských levicových pojmů

17. Diskriminace (Discrimination)

Hynek Fajmon | 20. 11. 2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Dalším pojmem v našem seriálu je „diskriminace". Zařazuji jej proto, že je velmi aktuální. V českém parlamentu se v současné době vede diskuse o tom, jak do českého právního řádu zavést tzv. antidiskriminační směrnici EU týkající se oblasti zaměstnání. Evropská komise navíc nedávno představila další návrh z podobného ranku - antidiskriminační směrnici, která se má týkat i všech ostatních oblastí života (mimo práci a zaměstnání). Diskuse o diskriminaci se tak bezpochyby opět dostane do centra pozornosti.

„Diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci."

Z návrhu českého antidiskriminačního zákona

Vymezení pojmu a jeho historie

Odpovědět na otázku, co je to diskriminace, je jednoduché pouze zdánlivě. Intuitivně sice tušíme, co by diskriminace mohla být, ale v okamžiku, kdy se tento pojem pokusíme definovat, začneme narážet na velmi složité otázky. Podívejme se proto nejdříve na několik konkrétních případů, které s diskriminací souvisejí.

Když v USA do 60. let minulého století platila v některých státech legislativa zakazující černým občanům jezdit ve veřejné dopravě společně s občany bílými, byl to zjevný případ diskriminace kvůli barvě pleti. Proti této diskriminaci se zvedla vlna odporu a byla zrušena.

Ve Francii je již řadu let předmětem sporu otázka, zda mohou dívky z muslimských rodin nosit do školy šátky, které souvisejí s jejich vírou. Francie nošení šátků zakazuje z důvodů „laickosti" školy. Někteří lidé ale tvrdí, že se jedná o diskriminaci z důvodů víry.

Dalším případem je současná situace zemědělců v Evropské unii. Vedle sebe zde vidíme zemědělce ze starých členských států, kteří dostávají z evropského rozpočtu dotace ve výši 100 %, zemědělce z deseti nových států, kteří dostávají dotace ve výši 65 %, a zemědělce z Rumunska a Bulharska, kteří dostávají dotace ve výši 30 %. Jedná se v tomto případě o diskriminaci, nebo nikoliv?

Dalším případem je stav na trhu práce v EU. Občané ČR nemají právo volně se ucházet o práci v Německu nebo v Rakousku. Občané Německa a Rakouska ale toto právo v České republice mají. Jedná se v tomto případě o diskriminaci, nebo nikoliv?

Podobná je situace, kterou znají všichni ti, kteří se snaží získat úvěr v bance. Pokud je vám více než padesát let, budete mít velký problém získat hypoteční úvěr s dlouhou dobou splatnosti. Pokud je vám naopak méně než třicet let, tak tento problém mít nebudete. Je takový přístup bank diskriminační?

Pokračovat můžeme tím, že se podíváme na zastoupení žen ve veřejných funkcích nebo v byznysu. Když takové statistiky uděláme, zjistíme zpravidla, že žen v politice nebo v byznysu je méně než mužů. Někteří lidé takový stav považují za diskriminaci žen a tvrdí, že ve všech takových funkcích musí existovat „rovné zastoupení" mužů a žen, odpovídající jejich reálnému podílu na celkové populaci. A aby se tohoto stavu dosáhlo, navrhují zavedení různých kvót a upřednostňování „diskriminovaného" pohlaví. Jedná se ale skutečně o diskriminaci?

Odpovědi na tyto otázky nechávám záměrně na čtenářích. Ony příklady zde používám především proto, abych ukázal, že diskriminace a její konkrétní projevy je velmi obtížné definovat, stejně jako říci, co diskriminačním jednáním je a co nikoliv. Nejde totiž pouze o samotný princip, ale také o to, že se dostává do konkurenčního postavení s principy jinými, jež mají rovněž charakter ústavních zásad. Mám zde na mysli především princip svobody volby nebo princip ochrany soukromého vlastnictví.

Pokud se podíváme do slovníku cizích slov, zjistíme, že pojem „diskriminace" pochází z latinského „discriminare", které znamená „rozlišování". Tento termín přitom nemá žádný negativní význam. Rozlišování je běžnou aktivitou, kterou každý člověk provozuje každý den. V anglickém jazyce najdeme dvě podoby termínu „discrimination". Je to „discrimination between" a „discrimination against". První podoba má význam legitimního rozlišování, druhá naopak význam rozlišování nelegitimního. V češtině takové rozlišení neexistuje. Pojem „diskriminace" má význam nelegitimního rozlišování, které je třeba odsoudit. Skutečné realitě ale spíše vyhovuje anglické pojetí „discrimination between". Lidé v praxi rozlišují a jde pouze o stanovení hranice toho, co je přípustným rozlišením, a tedy legitimní diskriminací, a co už je rozlišením nepřípustným. A při stanovování této hranice je pochopitelně klíčový klasický spor mezi příznivci svobody a příznivci rovnosti.

V současném západním světě panuje představa, že lidé mají mít „rovné příležitosti" a k jejich reálnému prosazení je nutné odstranit „diskriminaci". Evropská unie si tak dává za cíl prosazovat zásadu rovných příležitostí a boj proti diskriminaci. Zásada rovných příležitostí odkazuje ke starému filozofickému sporu o rovnost, který se vede již řadu staletí. Aktuální evropská legislativa je výrazem určité konkrétní představy o správném řešení otázky rovnosti. Levice během 20. století v praxi prohrála svůj boj o prosazení úplné rovnosti mezi lidmi včetně rovnosti v příjmech. Tato původní představa vycházející z marxismu se ukázala jako uskutečnitelná pouze za cenu milionů lidských obětí a totální destrukce svobody. Nyní se moderní levice snaží prosadit měkčí verzi rovnosti, kterou definuje jako „rovné příležitosti".

V pozadí této snahy jsou radikální feministické a homosexuální požadavky, které usilují o „pohlavní rovnost" a odstranění diskriminace žen a homosexuálů. Dalším zdrojem těchto požadavků je potom problematická a stále se nedařící integrace některých skupin občanů v západních státech, kteří pocházejí z neevropské civilizace a do států Západu se dostali v důsledku masové imigrace. Jedná se především o Romy, kteří přišli do Evropy již ve středověku, či o imigranty a jejich potomky pocházející z Afriky, Asie, Latinské Ameriky a dalších částí světa. Třetím zdrojem požadavků na uplatnění principu rovných příležitostí jsou lidé jakkoliv tělesně či duševně postižení nebo nemocní. Posledním zdrojem požadavků je potom otázka problematického soužití mezi ateisty a věřícími různých směrů a konfesí.

Hlavním problémem diskuse o diskriminaci je skutečnost, jak nahlížíme na současné legislativní úpravy ve státech demokratického Západu. Konzervativní názor říká, že ústavy všech těchto států jsou demokratické, diskriminaci explicitně nebo implicitně zakazují a jevy, které se označují za diskriminaci, jsou již nyní národním zákonodárstvím a národními orgány postižitelné a také se postihují. Doplněním tohoto názoru je také argument, že mnohé z toho, co evropská levice označuje za diskriminaci, jako například nerovné zastoupení mužů a žen v politice, prostě žádnou diskriminací není. Tento stav je dle konzervativců výsledkem svobodné volby, která nemá být politickou akcí revidována.

Naopak pokrokářský evropský levicový mainstream tvrdí, že ústavy jsou sice demokratické, ale že v rámci EU neexistuje jednotná minimální hranice pro ochranu před diskriminací; navíc že existují rozsáhlé skupiny sociálně vyloučených osob, které jsou diskriminovány. Z tohoto názoru potom vzniká snaha vytvářet na evropské úrovni rozsáhlou antidiskriminační legislativu.

Diskriminace ve světě

Situace okolo diskriminace je ve světě velmi různorodá. Jak jsme si již ukázali v textu týkajícím se lidských práv, lidstvo jako celek je heterogenní z hlediska dosaženého stupně vývoje jednotlivých národů i z hlediska jednotlivých civilizací.

To, co je v jedné civilizaci považováno za přijatelné, jako například mnohoženství v civilizaci islámu, je v křesťanské civilizaci považováno naopak za zcela nepřijatelné. Stejně tak existuje mnoho států, kde nemají ženy například volební právo. V mnoha státech je postihováno i homosexuální chování.

Vzhledem k těmto rozdílům mezi civilizacemi i mezi jednotlivými národy je velmi obtížné, ne-li nemožné stanovit, co je to diskriminace. Existuje sice celá řada mezinárodních dohod v systému OSN, které definují lidskoprávní standardy, ale realita jejich naplňování se zásadně liší mezi jednotlivými státy i mezi jednotlivými civilizacemi.

V rámci OSN vznikla například Úmluva o ochraně práv zdravotně postižených osob, jež je založena na zásadách nediskriminace, zapojení a začlenění do společnosti, rovných příležitostech a dostupnosti. Tato iniciativa je zcela jistě chvályhodná, protože osud zdravotně postižených osob je objektivně horší než u zdravých lidí. Je ale otázkou, zda zdravotně postiženým pomůže právě tato forma globální úmluvy.

Z hlediska lidskosti je zřejmé, že zdravotně postižení lidé by měli požívat určité formy ochrany a podpory. Tu ale žádná mezinárodní organizace nemůže ani zorganizovat, ani uskutečnit. Taková ochrana a podpora se může realizovat pouze na úrovni národního státu. Právě na této úrovni se občané dohodnou, kolik ze svých peněz prostřednictvím daní věnují na pomoc svým postiženým spoluobčanům. A protože státy jsou různě bohaté, nikdy nemůže dojít k rovnosti mezi životní úrovní zdravotně postiženého například v Botswaně a ve Švýcarsku.

Diskriminace a Evropská unie

Evropská unie považuje diskriminaci za velmi negativní jev, proti kterému je nutné aktivně bojovat prostřednictvím rozsáhlé legislativy. V platnosti jsou již nyní směrnice 2000/24, 2000/78 a 2004/113, které zakazují diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, věku, zdravotního postižení, sexuální orientace, náboženského vyznání nebo víry. Rozsah této legislativy je ale vymezen pouze pro oblasti povolání a odborného vzdělávání.

Nedávno byl Evropskou komisí předložen návrh směrnice, který by měl zákaz diskriminace rozšířit na všechny ostatní oblasti i mimo zaměstnání. Hlavním garantem tohoto návrhu je český eurokomisař Vladimír Špidla. Máme se tedy opět na co těšit.

Podívejme se ale na to, jak současná evropská legislativa vůbec vymezuje pojem „diskriminace". Ve směrnici 2000/78 najdeme následující definici cíle, kterého má být dosaženo: „Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj proti diskriminaci na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést zásadu rovného zacházení v členských státech." Cílem EU je tedy dosažení stavu, který je charakterizován zásadou „rovného zacházení". Tímto stavem se rozumí neexistence žádné přímé nebo nepřímé diskriminace. Tyto dvě formy diskriminace pak směrnice definuje takto: „Přímou diskriminací se rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace." „Nepřímou diskriminací se rozumí, pokud by v důsledku zjevně nestranného ustanovení, kritéria nebo praxe byla znevýhodněna osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, určitého zdravotního postižení, určitého věku nebo určité sexuální orientace ve srovnání s jinými osobami."

Poté následují omezující podmínky, kdy se nerovné zacházení nepovažuje za diskriminaci. Důležité je ustanovení, které říká, že za formu diskriminace se považuje „obtěžování" a „sexuální obtěžování", a to tehdy, pokud dochází k porušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí.

Jak jsem již zmínil, Evropská komise letos představila návrh další antidiskriminační směrnice. Stalo se tak 2. července 2008. Cílem tohoto návrhu je rozšířit stávající antidiskriminační legislativu tak, aby se provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci rozšířilo i do jiných oblastí, než je trh práce. Návrh této směrnice lze najít pod označením KOM(2008)426.

Text zakazuje diskriminaci ve veřejném i soukromém sektoru v oblastech: sociální ochrany včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče; sociálních výhod; vzdělávání; přístupu ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti včetně ubytování, a jejich dodávkám. Do působnosti směrnice by neměly spadat otázky rodinného práva. Státy by měly mít povinnost poskytnout občanským sdružením nebo jiným organizacím „občanské společnosti", které budou mít zájem o dodržování směrnice, možnost jménem žalobce s jeho souhlasem zahájit jakékoli soudní nebo správní řízení vedené k vymáhání plnění povinností podle této normy. Důkazní břemeno má být přeneseno na žalovaného. Ten má mít povinnost prokázat, že k porušení zákazu diskriminace nedošlo.

Návrh byl již odeslán do Evropského parlamentu. Poté bude předložen Radě, pravděpodobně v době, kdy bude Česká republika předsedajícím státem. Čekají nás tedy velmi zajímavá jednání; u nás je bude mít na starosti ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas.

Diskriminace a Česká republika

V České republice je okolo evropské antidiskriminační legislativy poměrně velká diskuse. V současné době jsme jediným státem EU, který ve svém vnitrostátním právu neaplikoval platnou evropskou antidiskriminační legislativu. Na druhé straně je zákaz diskriminace obsažen už v Listině základních práv a svobod. Vláda tedy může při případném sporu s EU na téma implementace antidiskriminačních norem poukazovat na již platná ustanovení českého právního řádu.

Vláda schválila text návrhu „zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)" a předložila jej sněmovně dne 12. července 2007. Narazil však na velké obtíže. V Poslanecké sněmovně byl návrh schválen dne 19. března 2008 usnesením č. 709. V Senátu narazil na poměrně silný odpor z řad senátorů ODS. Výsledkem jejich tlaku bylo přijetí návrhu zákona včetně bezprecedentního doprovodného usnesení. Senát své stanovisko přijal ve dnech 23.-24. dubna 2008.

V doprovodném usnesení Senát sdělil toto: „Senát považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace požadavků vyplývajících z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí ČR sankce. Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá vládu, aby nedávala souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na úrovni EU."

Prezident republiky krátce poté zákon nepodepsal a 16. květ­na 2008 návrh vrátil zpět Poslanecké sněmovně. Stanovisko prezidenta k návrhu zákona je rovněž velmi zajímavé: „Česká republika nikoho nediskriminuje, a proto není nijak překvapující, že o tom tento zákon není. Zákon nicméně dává občanům nárok na rovné zacházení v soukromoprávních vztazích, což je z definice nemožné. Podstatným způsobem zasahuje do oblastí, které byly po staletí v Evropě formovány zvykovými principy a etickými zásadami. Touto právní normou se náš stát snaží ,uzákonit dobré chování' a říká nám, že k dobrému chování nás primárně musí vést zákon, a nikoli výchova v rodině, obecně přijímané a nepsané vzorce chování obvyklé v naší společnosti, přirozené vzory, zvyklosti apod. Je to další z pokusů regulovat lidský život právem."

Prezident ve svém zdůvodnění napadl filozofii rovnosti, na které je celý zákon postaven, i konkrétní procedurální ustanovení, která se mají dostat do českého právního řádu. Dle návrhu vlády by nad zákazem diskriminace nově dohlížel úřad ombudsmana. Ten by nově získal pravomoci dohlížet i nad soukromoprávními záležitostmi, které mu nyní vůbec nepřísluší.

Prezident ale napadl také princip přenesení důkazního břemene ze strany žalujícího na stranu žalovanou. Nové znění paragrafu 133a, odst. 3 občanského soudního řádu by znělo: „Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, (...) je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení." Vzhledem k tomu, že za diskriminaci se považuje i sexuální obtěžování, tak by v případném sporu mezi žalující ženou a žalovaným mužem musel žalovaný prokazovat, že žalovanou sexuálně neobtěžoval, a tedy ani nediskriminoval. V případě, že tato legislativa vstoupí v platnost, lze očekávat prudký nárůst počtu podobných sporů u soudu s výsledky, které nelze předvídat. To může bezesporu přinést nové křivdy a nespravedlnosti.

Jaký postoj má pravicový politik zaujmout ke konceptu diskriminace?

Termín diskriminace je v současném pojetí Evropské unie levicově rovnostářským konceptem, který má vést k prosazení ideologických cílů radikálního levicového feminismu a k omezení osobní svobody. Cílem zastánců tohoto konceptu je provedení „kulturní revoluce", která skoncuje s tradičním evropským rozdělením reality na sféru veřejnou a sféru soukromou a radikálně omezí smluvní svobodu fyzických i právnických osob.

Tento koncept je postaven na bezmezné důvěře v právo a v účinnost úředního dohledu nad společenskou realitou. V praxi však bude vytvářet více škody než užitku. Především dojde k dalšímu zahlcení celého soudního systému. Již nyní je v České republice i v dalších evropských státech normou, že se spory u soudů táhnou řadu let. Prudký nárůst počtu dalších sporů, které v oblasti „diskriminace" vzniknou, povede k zahlcení soudního systému a zpomalení jeho činnosti ve všech agendách, které má na starosti. Ve výsledku dojde k přesnému opaku. Spravedlnosti bude méně a bude obtížnější a zdlouhavější se jí dovolat.

Je třeba klást si otázku, zda je diskriminace skutečně to, co je za ní v evropském právu označováno. Sexuální obtěžování nebo obtěžování dle mého soudu do jakékoliv normální definice diskriminace prostě nepatří. Tím toto chování nechci vůbec obhajovat. Jeho podstatou je ale jistá forma agrese vůči druhému člověku, a nikoliv to, že jej posuzujeme jinak než někoho jiného. Proto nelze souhlasit s tím, aby tento fenomén byl zařazován do škatulky „diskriminace".

Nepřijatelný je ale také model pro potírání diskriminace, který je obsažen v již přijatých směrnicích a navrhován i v té nové. Je založen na myšlence zapojení „občanské společnosti" do postihování diskriminace. Státy mají mít povinnost dát občanským sdružením a jiným organizacím, které se zabývají „bojem s diskriminací", právo účastnit se v privilegované pozici žalob vůči údajně diskriminujícím subjektům.

Tento model se evropské levici již osvědčil v případě „ochrany přírody", kde se podařilo do právního řádu protlačit rozsáhlá privilegia pro občanská sdružení včetně jejich účasti ve stavebních a jiných správních řízeních. Tento model, kde nikým nevolený radikální aktivista má ze zákona právo vyjadřovat se k jakémukoliv správnímu řízení a jeho připomínky musí být brány v potaz, a navíc má rovněž právo se odvolávat a zdržovat celé schvalovací řízení, se má přenést i do oblasti „boje s diskriminací". Pokud bude tento model skutečně prosazen, tak se brzy setkáme s novým typem aktivisty. Již to nebude aktivista ekologický, ale aktivista antidiskriminační.

Principem jeho činnosti bude vyhledávat údajně diskriminované osoby a v jejich jménu žalovat u soudu údajně diskriminující subjekty. Žalovaným přitom bude moci být téměř každý. Například i vy osobně. Představte si, že vlastníte byt a chcete jej pronajmout. Sejdou se vám tři zájemci: Rom, Čech a cizinec. Vy se rozhodnete byt pronajmout například cizinci. Rom si v hospodě postěžuje, že byt mu nebyl pronajmut a že v tom možná byla diskriminace. U vedlejšího stolu sedící antidiskriminační aktivista mu nabídne pomoc a podá na vás žalobu u soudu. Když se k soudu dostavíte, zjistíte nemilou věc, totiž že vy budete muset dokázat, že jste nikoho nediskriminoval. Důkazní břemeno totiž bude přeneseno na Vás.

Pokud doufáte, že se díky antidiskriminační legislativě podaří zrušit všechny typy tzv. afirmativních akcí a speciální podpory pro tzv. sociálně znevýhodněné nebo sociálně vyloučené skupiny osob, tak vězte, že jste na velkém omylu. Tyto politiky a akce, které jsou založeny na explicitním upřednostňování některých osob a které ve skutečnosti diskriminují všechny ostatní, se v žádném případě rušit nebudou. Z působnosti evropských směrnic jsou taková opatření vyňata a naopak jsou výslovně povolena, pokud směřují k dosažení „rovných příležitostí". Z toho plyne, že chystané zavádění kvót na zastoupení žen v politice a byznysu bude mít plnou podporu antidiskriminačního establishmentu.

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že rozumný člověk by neměl podporovat snahy o zavádění antidiskriminační legislativy ani její další rozšiřování. Konzervativně-liberální pohled na tuto problematiku se opírá především o princip smluvní svobody v soukromoprávních vztazích. Spoléhá na nepsaná etická pravidla, přirozený vývoj společnosti a stávající právní rámec.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Revue Politika 9/2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru