Úvodní stránka  »  Články

Slovníček evropských levicových pojmů

16. Spravedlivý obchod (Fair Trade)

Hynek Fajmon | 20. 10. 2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Dalším pojmem v našem pravidelném seriálu je „spravedlivý obchod". Tento termín není v českém prostředí dosud příliš rozšířen. Svědčí o tom především skutečnost, že je spíše znám ve své anglické verzi „fair trade". V evropské politické hantýrce ovšem tento pojem hraje velmi důležitou roli, a je mu tedy nutno věnovat pozornost. Bezpochyby se začne častěji objevovat i v české diskusi.

„Svým nákupem dáváme hlas nějakému ekonomickému a sociálnímu modelu, určitému způsobu výroby zboží. Zajímáme se o kvalitu zboží i o uspokojení z něho plynoucí. Nemůžeme však ignorovat podmínky, za nichž zboží vzniká - environmentální dopady a pracovní podmínky. Jsme s nimi spojeni, a tedy za ně odpovědni."

Anwar Fazal, prezident International Organization of Consumer Union, 1986

Vymezení pojmu a jeho historie

Definice pojmu „fair trade" ze strany jeho zastánců zní následovně: „Fair trade je obchodní partnerství, založené na dialogu, transparentnosti a úctě, jehož cílem je větší spravedlnost v mezinárodním obchodě. Přispívá k udržitelnému rozvoji tím, že nabízí lepší obchodní podmínky a chrání práva drobných výrobců a pěstitelů - především v rozvojových zemí. Fair trade organizace aktivně podporují výrobce i osvětu a prosazují změny v pravidlech a ve způsobech konvenčního mezinárodního obchodu." Tato definice byla vytvořena mezinárodní asociací zastánců konceptu fair trade známou pod zkratkou FINE.

Autoři pojmu „fair trade" tvrdí, že klasický „free trade" je nespravedlivý, protože ceny, za které se uskutečňují transakce mezi chudými zemědělci z tzv. globálního jihu a bohatými firmami z tzv. globálního severu, jsou příliš nízké a neposkytují producentům dostatek prostředků k reprodukci a rozvoji. Místo klasického konceptu volného obchodu, který je základem dnešního systému mezinárodního obchodu, usiluje koncept spravedlivého obchodu o jakousi lepší, etičtější a morálnější alternativní podobu mezinárodního obchodu.

Podstatou sporu je problém, který filozofové řešili od starověku, a tím je otázka „spravedlivé" ceny. Co je spravedlivá cena za padesátikilogramový pytel kávových zrn z Brazílie? Co je spravedlivá cena za jeden litr českého mléka? Jaká je spravedlivá cena za barel ropy? Právě v odpovědi na tuto základní otázku se nachází rozlišení ideových pozic mezi zastánci ekonomické svobody a socialisty všech odstínů.

Zastánci svobody tvrdí, že žádná spravedlivá cena neexistuje, respektive že to je ta, již je v daném okamžiku někdo ochoten zaplatit (a prodávající současně ochoten akceptovat). Zastánci svobody tedy podporují volné působení nabídky a poptávky na trhu a svobodné stanovení ceny na základě dobrovolné dohody prodávajícího a kupujícího. Naopak socialisté jsou přesvědčeni o tom, že spravedlivá cena by měla být založena na nějakém objektivním základě, třeba na počtu hodin práce potřebné k výrobě příslušného zboží nebo na uvážení nějakého cenového úřadu, který ji prostě stanoví podle toho, co je podle něj potřebné pro „společnost" nebo nově pro „přírodu a životní prostředí".

V době komunismu fungoval v Československu velký cenový úřad, který stanovoval ceny všech druhů zboží a služeb. Prodávající tedy neměl svobodu prodat za cenu, kterou by si sám stanovil. Výsledkem tohoto systému byl trvalý nedostatek mnoha druhů zboží, které zákazníci poptávali, ale cenový úřad pro ně stanovil příliš nízkou „politickou" cenu.

Snaha stanovovat spravedlivé ceny ale s pádem komunismu neskončila. I nyní jsme svědky toho, že jsou ceny mnoha druhů zboží regulovány centrálním cenovým úřadem, a to jak na národní, tak i na evropské úrovni. Z EU máme nyní například centrálně stanoveny „spravedlivé" ceny roamingu nebo celé řady zemědělských komodit. Existuje rovněž snaha dosáhnout „spravedlivé" ceny tím, že EU například zakazuje vysazovat nové vinice nebo vyrábět více cukru, než je národní kvóta. Na úrovni národní potom máme dosud stále centrálně stanovené „spravedlivé" ceny regulovaného nájemného nebo ceny nájmů pozemků zastavěných chatami.

Fair trade neboli „spravedlivý obchod" je založen na stejné myšlence. Cena kávy nebo jiné zemědělské komodity, kterou produkují chudí zemědělci v chudých státech, má být tak vysoká, aby jim zajišťovala jistotu nejen přežití, ale také rozvoje. Takovou jistotu ale nemá na svobodném trhu nikdo. Každý účastník trhu nese své podnikatelské riziko včetně možnosti, že zkrachuje. Zastánci konceptu fair trade chtějí některým účastníkům trhu toto riziko eliminovat a zajistit jim „spravedlivou" cenu za jejich produkci. Koncept fair trade se od státní regulace cen pozitivně liší v tom, že se jedná o koncept dobrovolný, a nemá tedy zatím ambici spojit se s donucovací mocí státu. To ale neznamená, že se o to nemůže v budoucnosti pokusit. V tom také tkví jeho největší skryté nebezpečí.

Stoupenci fair trade sami o sobě tvrdí, že se jedná o „obchodní partnerství, jehož cílem je přímá a účinná podpora znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí". Tohoto cíle má být dosaženo poskytováním „spravedlivých" obchodních podmínek pro zapojené výrobce, důrazem na dodržování základních norem pracovního práva a ochrany životního prostředí a zvyšováním informovanosti spotřebitelů o situaci malých zemědělců a řemeslníků v rozvojových zemích.

V praxi to funguje tak, že se na trhu objevují výrobky, které jsou značeny mezinárodním logem „Fair Trade". Tyto výrobky jsou v zásadě vždy dražší než srovnatelné výrobky z běžné produkce. Je ponecháváno na svobodném rozhodnutí spotřebitele, zda takový výrobek koupí, nebo nikoliv. V tomto smyslu se jedná o jakousi dobrovolnou charitu, kterou spotřebitel činí svým nákupem.

Fairtrade Labelling Organizations International (FLO International) v roce 2002 přijala Mezinárodní certifikační značku Fairtrade. Standardy pro získání této ochranné známky stanovuje FLO International, což je síť národních asociací pro fair trade. Certifikaci a inspekci dodržování pravidel zajišťuje FLO-CERT, což je nezávislá organizace založená FLO International. Tuto jednotnou ochrannou známku dosud nepřijaly asociace v USA, Kanadě a ve Švýcarsku. Jejich loga však poskytují v zásadě stejnou garanci.

Spravedlivý obchod ve světě

Myšlenka na založení hnutí fair trade má počátek v době po skončení druhé světové války a souvisí s dědictvím kolonialismu. Britská charitativní organizace Oxfam a některé další začaly do západní Evropy dovážet výrobky ze svých humanitárních projektů. Tyto produkty se začaly nejdříve objevovat na charitativních akcích v kostelech a na dalších místech. První speciální obchod prodávající pouze fair trade zboží vznikl v roce 1959 v Nizozemsku. V 80. letech začaly výrobky s označením „Fair Trade" pronikat i do běžných obchodů. K získání důvěry spotřebitelů bylo nutné zajistit důvěryhodnou certifikaci takového zboží. Proto vznikly první certifikační agentury jako například nizozemský Max Havelaar.

V současnosti v Evropě existuje okolo tří tisíc obchodů fair trade a výrobky s příslušným logem lze nalézt v cca 43 000 supermarketech. Celkový obrat prodeje fair trade výrobků přesahuje od roku 2000 více než miliardu eur ročně.

Cílem hnutí bylo od počátku hlavně pomoci chudým pěstitelům především v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Postupně se hnutí rozrostlo do velké celosvětové sítě, do níž je nyní zapojeno údajně cca 1,5 milionu pěstitelů, zemědělců a řemeslníků v 58 státech Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Největší část prodeje fair trade výrobků (okolo 70 %) tvoří potraviny. Jedná se hlavně o kávu, kakao, banány nebo čaj. Zbytek prodeje připadá na řemeslné výrobky.

Spravedlivý obchod a Evropská unie

Všechny levicové myšlenky se brzy po svém zavedení záhy objevují také v Evropské unii. Nejinak tomu bylo i s fair trade. Již v roce 1994 Evropská komise připravila dokument s názvem „Memo on alternative trade", v němž deklarovala podporu posílení konceptu fair trade a záměr ustavit Pracovní skupinu EU pro fair trade. Ve stejném roce Evropský parlament přijal rezoluci podporující větší spravedlnost a solidaritu v obchodu mezi Severem a Jihem a podpořil výslovně tento koncept.

V roce 1996 Hospodářský a sociální výbor přijal další dokument podporující fair trade. O rok později Evropský parlament opět přijal rezoluci podporující tento koncept a vyzval Evropskou komisi, aby jej explicitně podpořila u banánů. Ve stejném roce Evropská komise došla k závěru, že fair trade banány by mohly v některých členských státech získat značnou podporu. Další rezoluce Evropského parlamentu byla přijata v roce 1998 a v následujícím roce přijala nový dokument o podpoře fair trade i Evropská komise.

V roce 2000 začaly některé veřejné instituce v Evropě nakupovat kávu a čaj s certifikací „Fair Trade". Podpora konceptu se dostala v roce 2000 i do mezinárodní smlouvy známé jako Cotonou Agreement. Další dokumenty podporující tento koncept Evropská unie přijala v letech 2004 a 2005, kdy Evropský parlament a Evropská komise označily fair trade za nástroj pro redukci bídy a trvale udržitelný rozvoj.

Posledním důležitým dokumentem je rezoluce Evropského parlamentu z července 2006 uznávající výsledky hnutí a volající po dalším prohlubování podpory tohoto konceptu ze strany EU. Evropský komisař pro vnější obchod Peter Mandelson při jednání Evropského parlamentu řekl, že „fair trade nutí spotřebitele přemýšlet, a tedy je hodnotnější. Potřebujeme vyvinout koherentní politický rámec a tato rezoluce nám pomůže." Daňový poplatník si může tato vzletná slova o podpoře vyložit pouze jedním způsobem: další peníze z evropského rozpočtu budou směřovat na podporu tohoto konceptu.

V rámci Evropské unie se hnutí fair trade ustavilo již ve všech členských státech. Nedávno byla bruselskou kanceláří Fair Trade Advocacy Office vydána zpráva týkající se fungování fair trade v rámci EU-25. Dle této zprávy zájem spotřebitelů o fair trade výrobky v evropských státech stoupá.

Spravedlivý obchod a Česká republika

V České republice dosud není hnutí fair trade příliš rozvinuto, neznamená to ale, že neexistuje. Nejdůležitější českou organizací je Asociace pro Fair Trade, která vznikla v roce 2004. Tato organizace sdružuje většinu organizací, které se v České republice podporou tohoto konceptu zabývají. Na webových stránkách www.fairtrade.cz najdete přehled o aktivitách hnutí v ČR.

V České republice také působí několik organizací, které provozují fair trade obchody. Jedná se například o Ekumenickou akademii Praha. Tato organizace je velkoobchodním distributorem fair trade výrobků. Další organizací je Excellent Plzeň, což je firma usilující o zavedení fair trade výrobků do běžného prodeje jako součást tzv. společenské odpovědnosti firem. Dalším distributorem je Fair Trade Centrum, které má svůj obchod ve Znojmě. V Praze najdeme dva obchody organizace Jeden svět. Jeden obchod se nachází na Vinohradech, druhý na Novém Městě. Společnost pro Fair Trade provozuje obchody v Praze, Brně a v Olomouci.

Kromě obchodování s fair trade výrobky se ale zastánci tohoto konceptu angažují také v politice. Jedná se zpravidla o stoupence nebo přímo členy Strany zelených. Pokud se podíváte na webovou stránku www.fairtrade.cz, zjistíte, že je podporována Ministerstvem životního prostředí ČR a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, což jsou resorty, které spravují politici ze Strany zelených. Peníze daňových poplatníků tedy směřují i do oblasti fair trade.

Jaký postoj má pravicový politik zaujmout ke spravedlivému obchodu?

Klíčovým konceptem ekonomie je termín „svobodný obchod" nebo také „volný obchod". V anglické verzi je to „free trade". Původ tohoto termínu nacházíme u zakladatele moderní ekonomie Adama Smithe. Jeho slavná kniha Bohatství národů je obhajobou myšlenky, že volný obchod je cestou k prosperitě jeho účastníků.

Základní podmínkou pro fungování volného obchodu je to, že účastníci obchodu k transakci přistupují svobodně a bez vnějšího donucení. Potom se může uskutečnit jen takový obchod, na kterém obě strany vydělají. Cena, za kterou se daný obchod uskutečňuje, je pak tržní cenou, která je pro obě strany výhodná, a tedy akceptovatelná. Jestliže volný obchod obohacuje obě strany transakce, není správné, aby vláda takovému obchodu bránila nebo jej omezovala, například prostřednictvím cla nebo jakékoliv jiné bariéry.

Na těchto jednoduchých premisách je postaveno celé tržní hospodářství i celý systém volného obchodu a svobody jednotlivce. Sám mám mít právo vyrábět, cokoliv si zvolím, sám mám mít právo obchodovat, s kýmkoliv chci, a dohodnout si cenu, kterou uznám za (pro sebe) výhodnou. Rovněž mám právo vydělané peníze utratit dle svého uvážení. To je podstata individuální svobody a tržního hospodářství. Smith ukazuje, že sledováním vlastního zájmu sloužím ve výsledku nejen sobě, ale i ostatním lidem. Říká tomu „neviditelná ruka trhu".

Díky uplatnění tohoto konceptu v praxi se na světě od 18. století dodnes obrovským způsobem zvýšila životní úroveň miliard lidí. Poprvé v dějinách lidstva došlo díky tržnímu hospodářství k tomu, že se velká část lidí zbavila nebezpečí hladu. A došlo k tomu právě v důsledku masivního rozšíření obchodu a zapojení velkého množství lidí a národů do mezinárodního obchodu.

Tento masivní úspěch konceptu „free trade" by měl být důvodem k politické podpoře této jednoduché myšlenky. Když něco funguje, měli bychom v tom pokračovat. Místo toho ale kolem sebe vidíme soustavnou kritiku globalizace a zesměšňování volného obchodu i neviditelné ruky trhu. Jedním ze způsobů boje proti volnému obchodu je prosazování konceptu spravedlivého obchodu neboli fair trade.

Člověk uvažující v souladu s Adamem Smithem, a tak by pravicově zaměřený člověk rozhodně uvažovat měl, nemůže fair trade myšlenky podporovat. Je k tomu několik důvodů. Jednak není pravdou, že mezinárodní obchod založený na myšlence free trade je nespravedlivý. Praxe naopak ukazuje, že na mezinárodním trhu se mohou bez problémů uplatnit producenti z chudých rozvojových států i celé tyto státy. Po druhé světové válce se uplatňováním rozumné hospodářské politiky podařilo zbohatnout celé řadě do té doby velmi chudých států počínaje Jižní Koreou přes Malajsii, Indonésii, Singapur, Filipíny až po dnešní Čínu nebo Indii. Jejich růst byl způsoben právě tím, že se zapojily do mezinárodního obchodu.

Na druhé straně je pravdou, že chudoba mnoha afrických států a jejich občanů stále přetrvává. Tato skutečnost ale rozhodně není způsobena tím, že se účastní nespravedlivého volného obchodu, ale daleko spíše tím, že prostě do mezinárodního obchodu zapojeny zatím vůbec nejsou, a pokud ano, tak málo. Klíčovým faktorem, který udržuje chudobu v Africe, jsou zkorumpované místní vlády, které negarantují základní práva a svobody, a to především vlastnická práva, a nekalá konkurence EU a USA v zemědělských komoditách.

Člověk, kterému není lhostejný osud chudých Afričanů, by měl především prosazovat odstranění společné zemědělské politiky Evropské unie a podobných agrárních dotací v USA. Tyto politiky jsou hlavní příčinou toho, proč se afričtí zemědělci nemohou na mezinárodním trhu prosadit.

Z hlediska spotřebitele se nákup fair trade produkce rovná plýtvání vzácnými zdroji. Pokud skutečně chcete za fair trade kávu utratit více, než musíte, tak by člověk měl mít alespoň jistotu, že tyto peníze „navíc" někomu skutečně pomohou. V praxi ale tato jistota neexistuje. Člověk si spíše může být jistý v tom, že jeho peníze skončí úplně jinde, než je slibováno. Například v Británii byly zaznamenány případy, kdy obchodní řetězce využívaly skutečnosti, že lidé jsou ochotni platit za fair trade banány více než za běžné banány, a předražovaly je až na čtyřnásobek běžných cen, přičemž hlavní část ceny shrábnul obchodník a nikoliv certifikovaný fair trade dodavatel.

Hlavní argument proti fair trade je ale ekonomický a má co do činění s tzv. distorzí ceny. Tento argument pochází od ekonomů z britského Institutu Adama Smithe a mnoha dalších. Ti tvrdí, že fair trade koncept je vlastně snahou stanovit prodejní cenu výš, než je rovnovážná tržní cena. V takové situaci na trhu nastává to, že se podporuje další nabídka stejného zboží a vysílá se signál, aby na takový trh vstoupili další producenti. Taková situace nevyhnutelně vede k tomu, že nastane přebytek nabídky nad poptávkou a tržní rovnovážná cena se následně sníží.

V praxi to potom funguje tak, že se účastníkům fair trade prodeje sice zaručí dobré ceny a zisky, ale naprosté většině ostatních účastníků trhu ve stejné komoditě to nepomůže, naopak je to poškodí. Fair trade nevyhnutelně vede ke špatné alokaci vzácných zdrojů a ke zvyšování neefektivosti. Jedná se tedy o klasické intervencionistické schéma, které se zaklíná dobrým úmyslem, ale ve skutečnosti přináší více škody než užitku.

Fair trade si tedy v žádném případě nemůže osobovat morální převahu nad klasickým konceptem free trade. Řešení problému chudoby v mnoha částech světa není v tom, že budeme dobrovolně kupovat drahé fair trade výrobky. Řešení spočívá v tom, že se budou odstraňovat dotace, kvóty a další bariéry v mezinárodním obchodě a v chudých státech se konečně začnou chránit vlastnická práva. Za těchto předpokladů získají chudí zemědělci v chudých státech reálnou a funkční perspektivu.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Revue Politika 8/2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru