Úvodní stránka  »  Články

Slovníček evropských levicových pojmů

15. Princip předběžné opatrnosti (Precautionary Principle)

Hynek Fajmon | 20. 7. 2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Do slovníčku tentokrát zařazujeme termín, který často slýcháme z úst ekologických aktivistů a zelených politiků: princip předběžné opatrnosti. Stejně jako v předchozích případech se i zde jedná o velmi dobře znějící slogan, za kterým se ovšem skrývá snaha omezovat lidské aktivity podle názoru vyvolených, kteří vědí lépe než ostatní, co je a co není správné. Aplikace principu předběžné opatrnosti poskytuje obrovský prostor pro uplatnění nové vlny regulace a rozšiřování moci především evropské byrokracie. Právě proto je potřeba mu věnovat pozornost.

„Odpovědná věda a odpovědná tvorba politiky se opírá o princip předběžné opatrnosti."

Tony Blair, 2002

Podstata pojmu

Když se řekne „princip předběžné opatrnosti", tak si lidé většinou představí jakousi lidovou moudrost ve stylu „dvakrát měř, jednou řež". Ostatně téměř každý z nás byl svými rodiči v dětství nabádán k „opatrnosti". Tento racionální přístup, kdy rodiče učí své děti například správně přecházet silnici nebo správně jezdit na kole, ale nemá s „principem předběžné opatrnosti" nic společného.

Jedním z podstatných rysů lidské společnosti je to, že si z generace na generaci předává informace a zkušenosti o správném a efektivním chování, které eliminuje riziko pro život každého člověka a naopak mu přináší prospěch. Na druhé straně je ale podstatným rysem lidské povahy také snaha o inovaci a posouvání hranice lidských obzorů. Tato snaha je podstatou vynálezectví, učení se, vzdělanosti a také objevitelství.

Zkoumání a objevování nových věcí a technologií ale vždy přináší jisté riziko. Když Kryštof Kolumbus poprvé vyplul směrem na západ do Indie, vůbec si nebyl jistý tím, zda a kam dopluje. Podobně velké riziko podstupovali první lidé, kteří začali jezdit auty nebo létat letadly.

Důležitá je skutečnost, že lidská společnost - a zvláště potom civilizace Západu - našla recept na to, jak skloubit oba tyto rysy lidského přístupu ke světu do funkčního a široce aplikovatelného celku. Na jedné straně tak v západní společnosti existují vynálezci, objevitelé, podnikatelé a další tvůrčí profese, které posunují lidské poznání dále a nesou za své objevy osobní odpovědnost včetně rizika ztráty života, a na straně druhé pak učitelé, kteří nabyté vědomosti předávají dalším generacím, a řadoví občané, kteří objevů a vynálezů využívají v praktickém životě.

Tento systém funguje v západní společnosti úspěšně již řadu staletí. Za hlavní mezníky tohoto vývoje je možné považovat objevitelské výpravy Kolumbovy a jeho následovníků i všechny technologické revoluce, které přinesly vynález knihtisku, parního stroje, benzínového motoru, elektřiny až po dnešní osobní počítače a internet. Právě díky tomu, že společnost umožňuje vynálezcům a podnikatelům hledat nová řešení a je schopna předávat tyto inovace prostřednictvím učitelů dalším generacím, jsme se dostali na tak vysokou civilizační úroveň.

Proč to všechno připomínám? Proto, že princip předběžné opatrnosti toto naše úspěšné dědictví odvrhuje a nahrazuje přístupem, který je radikálně odlišný a pro další rozvoj západní civilizace nebezpečný. Uplatnění principu předběžné opatrnosti má totiž za cíl úplnou eliminaci rizika. Což v praxi podvazuje inovační proces.

První věcí, která překvapí každého zájemce o hlubší stu­dium „principu předběžné opatrnosti", je skutečnost, že neexistuje žádná závazná, jednotná definice tohoto pojmu. Naopak je k dispozici celá řada výkladů, které si v mnoha směrech protiřečí. Podívejme se tedy alespoň na některé z těchto definic. V roce 1998 uspořádala organizace s názvem Science and Environmental Health Network konferenci, kde definovala princip předběžné opatrnosti takto: „Pokud aktivita vytváří hrozbu pro lidské zdraví nebo životní prostředí, měla by být přijata opatření předběžné opatrnosti, a to i v případě, že příčiny a následky tohoto vztahu nejsou plně vědecky podloženy."

Již v roce 1992 byla v Rio de Janeiru přijata deklarace, která obsahuje následující definici: „V zájmu ochrany životního prostředí budou státy dle jejich schopností uplatňovat přístup předběžné opatrnosti." V literatuře bychom našli celou řadu dalších definic tohoto pojmu. Všechny se ale shodují v tom, že je nutné předpokládat škodu na zdraví nebo životním prostředí ještě předtím, než vznikne. Veškerá odpovědnost za všechny případné škody způsobené užitím nové aktivity nebo technologie je přenesena na jejího původce včetně povinnosti dokázat předem, že potenciální škody budou eliminovány.  To zásadním způsobem zvyšuje náklady na zavedení jakékoliv inovace.

Z toho vyplývá, že centrální autorita, což je v Evropské unii Komise, získává zcela nové pole působnosti pro regulaci rozsáhlé oblasti politiky. Za hrozbu pro lidské zdraví nebo životní prostředí lze v současnosti označit prakticky jakoukoliv podnikatelskou činnost počínaje zemědělskou činností a konče používáním chemických látek. Ostatně na to všechno také Komise vytváří v souladu s „principem předběžné opatrnosti" příslušnou legislativu. Pro oblast chemikálií je to např. legislativa REACH. Pro oblast zemědělství se v současné době projednává legislativa směřující k drastickému omezení používání pesticidů.

Jednoduše řečeno, princip předběžné opatrnosti nabízí novou možnost regulace v oblasti výzkumu a vývoje, v oblasti zemědělství a potravinářství, energetiky, dopravy, životního prostředí a mnoha dalších. Uplatňování principu předběžné opatrnosti zároveň vede k tomu, že na inovátory jsou přeneseny všechny náklady za rizika spojená s uplatněním inovací - v praxi jdoucí nad rámec povolovacího řízení dle platných zákonů -, což má nedozírné následky pro inovační potenciál všech společností, které jej uplatňují (nebo hodlají uplatňovat).

Historie pojmu

Původ pojmu „princip předběžné opatrnosti" najdeme v německém výrazu „Vorsorgeprinzip" (princip obezřetnosti), který vznikl ve 30. letech 20. století. V 60. letech se jej ujalo rodící se zelené hnutí a od 90. let je pevnou součástí evropského práva. V roce 2000 Evropská komise dokonce vydala třicetistránkovou zprávu na téma „používání principu předběžné opatrnosti". Ani v tomto dokumentu ale nenajdeme žádnou přesnou definici daného pojmu. To ovšem nikterak nebrání Evropské unii v tom, aby tento vágní princip široce uplatňovala při tvorbě své politiky.

Dokument Evropské komise o principu předběžné opatrnosti je vhodné si dobře prostudovat. Důležité je především konstatování, kdy se tohoto principu má používat. Je to v situaci „když předběžné vědecké hodnocení naznačuje, že existují rozumné důvody k obavám, že potenciálně nebezpečné dopady na životní prostředí nebo zdraví lidí, zvířat a rostlinstva mohou být neslučitelné se zvolenou vysokou úrovní ochrany Společenství".

Z tohoto přístupu je jasně patrné, že princip předběžné opatrnosti se má dle Evropské komise používat pouze v omezeném počtu případů a pouze tehdy, když se jedná o „rozumné důvody k obavám", nikoliv při jakémkoliv rozhodování o politice, jak to často požadují zelení aktivisté. V praxi to tak ale nefunguje; zelenými aktivisty záměrně vyvolávané „obavy" z GMO, jaderné energetiky nebo globálního oteplování jsou často důvodem pro zahájení legislativního procesu.

Na druhé straně je zde ovšem problematické ustanovení „být neslučitelné se zvolenou vysokou úrovní ochrany Společenství". Toto tvrzení totiž již na počátku otevřeně říká, že Evropská komise si stanovuje jako své vlastní hledisko „vysokou ochranu". Z tohoto oprávnění potom pro sebe vyvozuje pravomoc autoritativně prosazovat do praxe pouze tzv. best practices, což jsou v daném momentu nejúčinnější technologie v daném oboru. Na základě tohoto zmocnění se potom navrhují nebo připravují opatření směřující k zákazu například klasických žárovek a jejich povinnému nahrazení efektivnějšími, ale dražšími zářivkami.

Princip předběžné opatrnosti tedy dává Evropské komisi obrovskou moc k regulaci rozsáhlých oblastí politiky a k zakazování starých technologií (a nařizování technologií nových). Díky tomu Evropská komise získává pravomoci rovnající se de facto vyvlastňování včetně možnosti rozsáhlé manipulace s trhem.

Princip předběžné opatrnosti v Evropské unii

Evropský soudní dvůr před několika lety rozhodl, že italská vláda má právo zakázat používání GMO plodin s odvoláním na uplatnění principu předběžné opatrnosti. Ve svém odůvodnění doslova uvedl: „Žádná lidská technologie by se neměla užívat, dokud se neprokáže její neškodnost pro lidi a životní prostředí."

Takový postoj Evropského soudního dvora je těžkou ranou pro všechny, kdo se snaží o inovace. Podle tohoto zdůvodnění je totiž možné zakázat úplně cokoliv. Představte si, že by se nyní nově ucházel o souhlas s obecným užíváním automobil. Při uplatnění principu předběžné opatrnosti by nikdy nemohl být schválen k použití, protože podle současného evropského kánonu škodí životnímu prostředí tím, že vypouští do ovzduší skleníkové plyny, a tím podporuje globální oteplování. A je škodlivý také pro bezpečnost účastníků silničního provozu.

Podobně by mohl být podle principu předběžné opatrnosti zakázán i kuchyňský nůž, protože se jím dá zabít člověk. Motorová pila by měla být rovněž zakázána, protože se s ní dá rychle vykácet tropický prales, a ohrožují se tak „plíce naší planety".

Zdá se Vám to přehnané? Kroky v tomto směru se však už připravují nebo realizují. Na Novém Zélandu bylo nedávno zakázáno používání obyčejných žárovek, protože „škodí životnímu prostředí". O tomtéž opatření přitom vážně uvažuje i Evropská komise.

Podívejme se nyní na dva konkrétní příklady z poslední doby, kde se princip předběžné opatrnosti uplatňuje. Je to spor Evropská unie a USA ve věci zákazu dovozu kuřat ošetřených chlorovou metodou a spor o GMO.

Evropská unie zakázala již před řadou let dovoz chlorem upravených kuřat s odůvodněním, že to je „neekologické a v rozporu se zvolenou vysokou úrovní ochrany Společenství". V samotné EU tento proces úpravy kuřat Evropská komise zakázala. V USA a jiných státech světa se ovšem tato technologie běžně používá a podle Americké agentury pro bezpečnost potravin a Americké agentury pro ochranu životního prostředí tato technologie žádné negativní vlivy nemá.

USA nyní žádají o to, aby EU tento zákaz odvolala. Ta to ale - s odvoláním na princip předběžné opatrnosti - učinit nehodlá. Evropská komise zde vystupuje v roli toho, kdo chrání občany před „nezdravými kuřaty", aniž by k tomu měla vědecké důvody. Správně by ovšem tento dovoz měla umožnit, stejně jako by měla umožnit využívání této technologie pro evropské producenty. Kuřecí maso by v důsledku takového postoje bylo levnější než nyní, a přesto by bylo bezpečné ke konzumaci.

Podobně je mezi USA a EU veden spor o GMO. Evropská komise opět s odvoláním na princip předběžné opatrnosti zakazuje s nepatrnými výjimkami pěstování GMO plodin v celé Evropě. V USA, Argentině, Brazílii a mnoha dalších státech světa se ale tyto plodiny běžně pěstují a konzumují již více než deset let, aniž by to mělo negativní následky na lidi, zvířata, rostliny nebo životní prostředí. Většina evropských hospodářských zvířat je přitom již nyní krmena směsí na bázi GMO sóji dováženou z Latinské Ameriky. To ale nikomu nevadí. GMO plodiny jsou přitom opět řádně vědecky odzkoušené, certifikované a prověřené v USA, které jsou známé mimořádně přísnými požadavky na zdravotní nezávadnost.

Princip předběžné opatrnosti v České republice

V České republice se o principu předběžné opatrnosti zatím příliš nemluví ani nepíše. Zelení, kteří by jej měli vehementně obhajovat, zatím asi mají jiné starosti a ostatní politické strany tomuto principu nevěnují téměř žádnou pozornost. V praktické politice se ale tento princip projevuje velmi silně prostřednictvím evropského práva, které se u nás uplatňuje.

Celá řada oblastí veřejné politiky týkající se nových technologií, zemědělství, potravinářství a obecně fungování trhu je již nyní regulována na evropské úrovni. Česká republika se těmto pravidlům musela přizpůsobit a musí je na svém území uplatňovat. V přístupu ke GMO nicméně ČR patří mezi nejliberálnější země a pokouší se o širší uplatnění těchto plodin v rámci celé EU.

Princip předběžné opatrnosti se v praxi dotýká také energetiky - a ta je dosud do značné míry v národní kompetenci. Klasická otázka v tomto směru zní: jádro - ano, či ne? Zelení tvrdí, že se jedná o technologii, která nevyužívá „obnovitelné zdroje energie" (což je podle nich automaticky špatně) a navíc je její využívání spojeno s mimořádnými riziky (což není pravda, ale zelení tomu věří). Podle zelené ideologie a, jak jsme viděli, i podle Evropského soudního dvora není správné využívat technologie, které s sebou nesou jakoukoli (byť malou) míru rizika.

V ČR je z jádra produkováno zhruba 30 % elektrické energie. V koaliční smlouvě stávající vlády je ale obsažen absurdní „zelený závazek", že se v tomto volebním období nezačne budovat nová jaderná elektrárna. Podobně zelení útočí i na uhlí, které by se nemělo využívat a neměly by se prolamovat územní limity pro jeho těžbu. Tentokrát s odvoláním na „ochranu přírody a krajiny".

Zelení nám tak zakazují využívat vlastní zdroje a technologie, které máme nyní k dispozici a které umíme s minimálním rizikem využívat k vlastnímu prospěchu. Místo toho nám nařizují biopaliva, která se dovážejí z Latinské Ameriky, plyn, který se dováží z Ruska, a větrné a sluneční elektrárny, které vyrábějí hlavně německé a dánské firmy. Na místě je tedy otázka, čí zájmy vlastně zelení politikové hájí a kým jsou financováni. O bývalé ministryni školství Daně Kuchtové je známo, že její organizace Jihočeské matky byla masivně financována z rakouských zdrojů.

Problém zelené regulace, která má původ mimo jiné i v principu předběžné opatrnosti, se týká rovněž využití vodní energie v České republice. Zelený kánon tvrdí, že vodní energie je „obnovitelným zdrojem" a že je ekologičtější než automobilová, letecká nebo železniční doprava. Přesto zelení politikové kladou největší odpor budování vodních přehrad a vodních děl, bez nichž je nemožné vodní energii v praxi využít. Naposledy se to projevilo při diskusi o vybudování přehrady Nové Heřmínovy ve Slezsku či při debatách o jezech na dolním toku řeky Labe.

Je princip předběžné opatrnosti hodný podpory?

Pojem „princip předběžné opatrnosti" by pravicově orientovaný politik/občan neměl vůbec používat ani na něj odkazovat (anebo jej dokonce využívat ke zdůvodňování svého postupu). Praktické uplatnění tohoto principu je totiž cestou k nové vlně regulace na úrovni komunální, regionální, národní, evropské i globální.

Výsledkem uplatňování tohoto principu v evropském právu je (a v blízké budoucnosti ještě více bude) zaostávání evropských států v procesu inovace. Ostatně příznaky této choroby již vidíme kolem sebe v celé Evropě. Naše vysoké školy zaostávají za školami v USA a dohánějí je i školy v Asii. Podobně špičkový vědecký výzkum se provádí především v USA, kam z Evropské unie ročně odcházejí desítky tisíc mladých evropských vědců za lepším uplatněním. Důvodem je to, že celá řada vědeckých oborů se v Evropě prostě studovat nedá, protože jsou zde politicky v nemilosti. Příkladem takové vědy je nyní genetika a konkrétně GMO plodiny, které EU z důvodu předběžné opatrnosti zakazuje.

Nyní se ještě lidem v Evropě zdá, že nic neztrácejí, ale propast v inovacích se začne brzy projevovat i jinde. Pravicový politik by tedy neměl politiku založenou na principu předběžné opatrnosti podporovat, ale naopak upozorňovat na náklady a zmařené příležitosti, které vzniknou její aplikací.

Je to možné dobře ukázat na příkladu jaderné energetiky. Tu zelení ideologové včetně vicepremiéra Bursíka rovněž odmítají s odůvodněním, že je v rozporu s principem předběžné opatrnosti a s principem podpory obnovitelných zdrojů energie. Jejich aktivisté například v Německu soustavně brání převozu vyhořelého jaderného paliva do úložišť. Přivazují se ke kolejím, kudy mají projet vlaky s tímto nákladem, a straší veřejnost. Média jim v tomto neodpovědném a protiprávním jednání velmi aktivně pomáhají tím, že těmto aktivitám věnují obrovskou pozornost. Vytvářejí přitom katastrofický dojem, že vyhořelé palivo je lidem a životnímu prostředí nebezpečné.

Princip předběžné opatrnosti by se měl dle jeho zastánců uplatňovat pouze v případě vědecké nejistoty o nějaké nové dosud nevyzkoušené metodě nebo technologii a v případě, že na základě nejnovějšího vědeckého poznání existuje dobrý důvod věřit, že mohou nastat škodlivé efekty. V politické praxi je ale toto úzké vymezení pro užívání principu předběžné opatrnosti ignorováno a uplatňuje se naopak restriktivně i v případech, kdy je vědecké poznání prokazatelně na straně nové technologie.

Naprostou pravdu má tedy britský filozof Roger Scruton, když tvrdí, že: „princip předběžné opatrnosti předně znamená tendenci rozpojovat rizika, což vylučuje možnost rozumných řešení. Nebezpečí nikdy není jediné a ani k nám nepřichází pouze z jedné strany nebo pouze v jednom momentu v čase. Veškeré praktické uvažování znamená vzájemné porovnávání rizik, propočítávání pravděpodobnosti, snižování nejistot, zvažování zisků a nákladů. Tento způsob uvažování je pro nás téměř instinktivní a jako druhu nám zajistil ohromný úspěch. Součástí matematiky je teorie rozhodování, která se věnuje formalizaci našeho uvažování. Nic, co by připomínalo princip předběžné opatrnosti, v ní nenajdeme. Účelem tohoto principu totiž je izolovat každé riziko, jako by vůbec nesouviselo s ostatními. Rizika přicházejí podle tohoto principu jakoby zabalené každé zvlášť a na každé je třeba odpovědět stejně - ,ne!'."

Místo principu předběžné opatrnosti je třeba uplatnit klasické ekonomické nástroje. Výstižně to zformuloval Václav Klaus ve svém článku „Ekonomie a globální oteplování", kde píše: „Místo principu předběžné opatrnosti, který používají environmentalisté, pracují ekonomové s cost-benefit analýzou. Dobře vědí, že žádná ,předběžná opatrnost' - neberoucí v úvahu náklady a výnosy - neexistuje, že žádné pojišťování se ohledně budoucnosti při nejasných efektech a neúnosně vysokých pojišťovacích nákladech nemá žádné ospravedlnění. Averze k riziku je sice pro ekonoma srozumitelným konceptem, ale jde jak o výši rizika, tak o náklady vyhýbání se mu. Všechno lidské jednání (ale i nejednání) má své náklady, tedy i lidská opatrnost."

Pravicový politik tedy musí především hájit jednoduchou pravdu, že riziko je přirozenou součástí lidského života. O tom, jak velké riziko na sebe jednotlivec vezme, by měl mít možnost v maximální míře rozhodovat sám. A nikoliv spoléhat na to, že nás nějaký politik nebo úředník před tímto rizikem ochrání. S tím souvisí také skutečnost, že ten, kdo podstupuje riziko, by měl mít reálnou možnost získat odpovídající výnos, který se zpravidla s velkým rizikem pojí, ale stejně tak nést také případnou ztrátu.

Hru na „hodného eurobyrokrata", který nás ochrání před všemi riziky moderní společnosti, a „zlého podnikatele", který na nás chce vydělat a přitom ještě ohrožovat naše zdraví a ničit přírodu, je tedy třeba odmítnout stejně jako princip předběžné opatrnosti. Je to stará známá levicová písnička.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Revue Politika 6-7/2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru