Úvodní stránka  »  Články

Slovníček evropských levicových pojmů

14. Sociálně ekologické tržní hospodářství (Social and Ecological Market Economy)

Hynek Fajmon | 20. 5. 2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Dalším pojmem v našem pravidelném seriálu je „sociálně ekologické tržní hospodářství". Zařazuji jej proto, že se jedná o klíčový termín v myšlení většiny politických elit dnešní Evropské unie. Už jsme se zde zabývali pojmem „evropský sociální model", který je „sociálně ekologickému tržnímu hospodářství" velmi blízký a vychází ze stejného myšlenkového rámce. „Evropský sociální model" je ale zaměřen pouze na sociální oblast a distribuci blahobytu ve společnosti. Oproti tomu „sociálně ekologické tržní hospodářství" má ambici charakterizovat celý hospodářský systém a jeho fungování. V podmínkách České republiky tento pojem najdeme v programových dokumentech Strany zelených (SZ) a České strany sociálně demokratické (ČSSD).

„Nechci pouze tržní hospodářství, nýbrž sociálně spravedlivé tržní hospodářství s ekologickými cíli."

Ota Šik

Historie a podstata pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství"

Rodištěm pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství" je bezpochyby Německo a jeho specifická historická zkušenost. Pojem vznikl postupně v průběhu druhé poloviny 20. století. Nyní je pevně zakotven především v uvažování západoevropské politické elity a silně se projevuje jak na úrovni Evropské unie, tak také v celé řadě členských států, jako je Německo, ale také Rakousko, Švédsko, Finsko nebo Dánsko.

Pojem „sociálně ekologické tržní hospodářství" vznikl přidáváním adjektiv k původnímu pojmu „tržní hospodářství". S určitou nadsázkou můžeme říci, že vznikl stejnou metodou, jako když pejsek s kočičkou ve slavné Čapkově dětské knize pekli dort. Přidávali do těsta vše, co jim chutnalo. Dobrý dort tím ale nevznikl. Stejné je to i se „sociálně ekologickým tržním hospodářstvím".

Výchozím pojmem bylo „tržní hospodářství". To však bylo v průběhu první poloviny 20. století v Evropě zdiskreditováno. Stalo se tak působením dvou faktorů. Prvním byla komunistická, anarchistická, socialistická a fašistická agitace, která směřovala proti „tržnímu hospodářství". Všechny tyto ideologie „tržní hospodářství" velmi silně kritizovaly a nabízely jako alternativu centrální plánování, znárodňování, smíšenou ekonomiku nebo přímo anarchii. Druhým faktorem, který přispěl k diskreditaci „tržního hospodářství", byla velká hospodářská krize z let 1929-1933, která v očích západní veřejnosti ukázala kapitalismus a tržní hospodářství jako neschopné řešit problémy industriální společnosti.

Následná druhá světová válka přinesla kromě obrovských lidských a materiálních ztrát i úplnou destrukci „tržního hospodářství" v Evropě. Sovětský svaz trh zlikvidoval na svém území již před válkou a po válce tak učinil i na jím ovládaných územích. Ale ani Německo nezůstalo pozadu. Během fungování Třetí říše došlo na jeho území rovněž k faktické likvidaci „tržního hospodářství" a k nastolení centrálně řízené válečné ekonomiky. Tento systém byl vnucen i všem okupovaným státům a koneckonců i Británii, která jej musela zavést, aby se ubránila německé agresi. S výjimkou Švýcarska tak byl během druhé světové války v Evropě úplně zlikvidován trh jako základ hospodářské aktivity. Hned po válce se moci ve státech osvobozených Rudou armádou ujali komunisté a trh definitivně zničili. V západní Evropě se pak dostali k moci v řadě států socialisté, kteří znárodnili celé obrovské sektory hospodářství. Bylo tomu tak například v Británii, ale i jinde.

Zajímavou výjimkou byl osud Německa, respektive Spolkové republiky Německo (SRN), kde se pod vedením kancléře Konrada Adenauera a jeho ministra financí Ludwiga Erharda zrodilo „sociálně tržní hospodářství". Tento pojem vznikl jako charakteristika tzv. rýnského kapitalismu, který výše zmínění pánové zavedli. „Sociale Marktwirtschaft" se stal hospodářskou doktrínou, na které byl postaven poválečný německý hospodářský zázrak padesátých a šedesátých let.

Konrad Adenauer byl katolický konzervativec z Kolína nad Rýnem, který věřil, že Německo musí být pevně spojeno se Západem a nesmí podlehnout sociálně demokratickým a komunistickým svodům neutrality a znárodňování. Jeho ministr Ludwig Erhard byl klasickým ekonomickým liberálem, který byl přesvědčen o tom, že v Německu je nutné za každou cenu obnovit klasické tržní hospodářství. Během jejich společného vládnutí se jim podařilo vybudovat velmi úspěšnou ekonomiku, která během krátké doby povstala z ruin poválečné Evropy a stala se největší a nejúspěšnější kontinentální ekonomikou.

Tento úspěch byl postaven na principech „sociálně tržního hospodářství". Jeho podstatou bylo klasické „tržní hospodářství" doplněné o procedury zapojující do jednání o osudu firem zástupce zaměstnanců a také o relativně štědrou sociální síť. Jednou z výkladních skříní rýnského kapitalismu se stal například koncern Volkswagen. Tento podnik byl a je doposud chráněn speciální legislativou před nepřátelským převzetím, což bylo a je v rozporu s evropskou legislativou o volném pohybu kapitálu. Tento podnik stejně jako jiné velké německé firmy poskytoval ve svých představenstvech a dozorčích radách obrovské zastoupení odborům a obecně zástupcům zaměstnanců.

V padesátých a šedesátých letech to bylo nutné z toho důvodu, že levice byla nesmírně silná a hrozba znárodnění a komunistické revoluce byla všudypřítomná. Adenauer s Erhardem si toho byli vědomi a vytvořili proto celou rozsáhlou strukturu, která zapojila dělníky a jejich reprezentaci do německého hospodářského zázraku. Tzv. podnikové rady se staly platformou, na které se systém realizoval. A celé se to veřejnosti představovalo jako „sociálně tržní hospodářství". Tento systém byl tak úspěšný, že Adenauerovi a Erhardovi a jejich CDU zajišťoval soustavnou podporu voličů ve volbách. Naopak sociální demokraté stále prohrávali a komunisté ztratili téměř všechnu podporu.

Historický přínos fungování konceptu „sociálně tržního hospodářství" v Německu spočíval v tom, že rehabilitoval a obnovil tržní hospodářství a donutil sociální demokracii změnit na sjezdu v Bad Godesbergu program strany. Tento historický zlom definitivně odpoutal SPD od marxismu a smířil ji s konceptem „sociálně tržního hospodářství". Na tomto základě pak vznikl německý historický kompromis o prospěšnosti „sociálně tržního hospodářství", jenž funguje s drobnými kosmetickými změnami dodnes.

Stále nám ale v našem popisu chybí to, kdy, jak a proč se ze „sociálně tržního hospodářství" stalo „sociálně ekologické tržní hospodářství". Tomuto procesu je nutné věnovat také pozornost. Začalo to v sedmdesátých letech, kdy se - opět v Německu - zrodilo zelené hnutí. Tehdy tato levicová, pacifistická, antiamerická a antijaderná ideologie získávala v Německu na síle. Postupně se zformovala zelená politická strana, která získala statut parlamentního subjektu na zemské i spolkové úrovni. Dosavadním vrcholem jejího růstu byla účast v koaliční vládě s SPD za Gerharda Schrödera, v níž byl lídr zelených, Joschka Fischer, ministrem zahraničí. (Největším „úspěchem" tohoto politika se stalo rozhodnutí německé vlády o odstavení jaderných elektráren do roku 2020, které nezrušila dokonce ani současná vláda velké koalice vedená Angelou Merkelovou.)

Zelení v období od sedmdesátých let prosazovali celou řadu požadavků počínaje zákazem jaderné energie, přes podporu obnovitelných zdrojů energie, mírové hnutí, lidská práva, multikulturalismus až po boj s globálním oteplováním. Je zajímavé, že i přes relativně malou společenskou podporu nepřesahující v Německu (ale ani jiných státech) zpravidla 10ární a akceptovatelnou natolik, že ji ostatní strany často bez problémů přebírají.

Výrazem této široké akceptace zelených požadavků hlavním proudem demokratické politiky v Německu se stal zrod termínu „sociálně ekologické tržní hospodářství"; ekologické požadavky byly přijaty za legitimní součást celého hospodářského uspořádání. Tím se již dostáváme k samotnému dnešku, kdy patří ekologická agenda k hlavním tématům politické diskuse a „sociálně ekologické tržní hospodářství" je základem fungování EU.

„Sociálně ekologické tržní hospodářství" v Evropské unii

„Sociálně ekologické tržní hospodářství" v Evropské unii je možné definovat po jeho jednotlivých součástech. Postupně se tedy podívejme na hlavní principy „tržního hospodářství" v EU, na principy, které tvoří součást „sociálního" balíku, a na principy, které tvoří součást balíku „ekologického". Soubor těchto principů dohromady vytváří dnešní realitu pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství".

„Tržní hospodářství" je v evropském právu zakotveno prostřednictvím tzv. čtyř svobod. To je soubor principů volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Tyto čtyři svobody jsou v evropské integraci přítomné od jejího počátku v roce 1957 a tvoří klíčovou součást evropského práva dodnes. Není náhoda, že jsou tyto principy opět zopakovány v Lisabonské smlouvě. Na základě těchto svobod vznikl jednotný trh EU.

Čtyři svobody jsou v praxi naplňovány pouze do určité míry. Nejvíce a nejlépe funguje volný pohyb zboží. Realizace tohoto principu je v podstatě zajištěna a zboží volně putuje po celé Evropské unii. Volný pohyb osob je na tom již podstatně hůře, protože z něj existují výjimky pro nové členské státy, které vstoupily do EU po roce 2004. Češi tak dosud například nemají právo ucházet se o práci v Německu. Volný pohyb kapitálu je rovněž stále různými cestami omezován. V poslední době se například řeší otázka fungování koncernu Volkswagen, kde německá vláda tuto firmu brání zákonem před nepřátelským převzetím, a brání tak fakticky volnému pohybu kapitálu. Konečně volný pohyb služeb je také do značné míry omezován, protože zásadní směrnice o službách, která jej měla garantovat, byla přijata v podobě, která rozhodně žádnou liberalizaci nepřináší.

Sociální balík je v evropském právu definován celou řadou dokumentů včetně tzv. Sociální charty. Sociální princip je patrný také v činnosti úřadů, které byly pro obhajobu evropského sociálního modelu zřízeny. Lisabonská smlouva v článku 151 říká, že „Unie a členské státy, vědomy si základních sociálních práv, jak jsou stanovena v Evropské sociální chartě podepsané v Turíně dne 18. října 1961 a v Chartě Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku 1989, mají za cíl podporu zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek tak, aby bylo možno tyto podmínky vyrovnat a přitom udržet jejich zvýšenou úroveň, přiměřenou sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj lidských zdrojů za účelem trvale vysoké zaměstnanosti a boj proti vyloučení."

Sociální balík se následně projevuje v celé řadě legislativních návrhů, které mají regulovat sociální aspekty fungování hospodářství v celé Evropské unii. Je to například směrnice o pracovní době, která byla v tomto volebním období Evropského parlamentu jedním z hlavních bodů agendy a zůstává na programu stále. Podobné je to rovněž v případě antidiskriminační směrnice, která je nyní oprávněně předmětem kritiky prezidenta ČR. Velmi důležitou součástí sociálního balíku je legislativa upravující fungování podnikových rad.

Konečně ekologický balík je v evropském právu definován rovněž velmi silně již nyní a v Lisabonské smlouvě ještě více než dosud. Ekologický přístup je postaven na principu „trvale udržitelného rozvoje", který má být respektován při tvorbě veškeré evropské legislativy. Aktuálním projevem této snahy je tzv. klimaticko-energetický balíček, který Evropská komise předložila v Evropském parlamentu v lednu 2008. Součástí ekologického přístupu jsou rovněž různé „eurobudovatelské" závazky, z nichž ten nejaktuálnější z jara 2007 říká, že EU do roku 2020 dosáhne 20% využití energie z obnovitelných zdrojů, 20% snížení emisí skleníkových plynů a 10% podílu biopaliv.

Fungování těchto tří složek, tj. tržního principu, sociálního balíku a ekologického balíku, má vytvořit „sociálně ekologické tržní hospodářství". V praxi to ale příliš nefunguje, protože trh, sociálno a ekologično jdou v mnoha směrech přímo proti sobě. Sociální blahobyt a ekologická odpovědnost jsou sice zdánlivě pozitivní hodnoty samy o sobě, ale v praxi musejí být zaplaceny. Z hlediska fungování tržního hospodářství proto vytvářejí tyto požadavky prostě a jednoduše dodatečné náklady.

Komisař Verheugen nedávno přiznal, že nové ekologické požadavky evropské legislativy na automobily budou zdražovat nové automobily o 2 000 euro za jeden kus. Stejně tak „ekologická" energie z „obnovitelných zdrojů energie" přináší prosté zdražení elektřiny. Biopaliva jsou pro změnu důvodem, který zvyšuje cenu potravin, a tak bychom mohli dále pokračovat. Obdobně také požadavky sociální směřující k omezování pracovní doby, prodlužování placené dovolené, zvyšování ochrany zaměstnanců před účinky slunečního záření či zvyšování minimální mzdy opět zvyšují koncové ceny produkce čehokoliv v Evropské unii, přičemž tento problém se ihned přenáší do podoby klesající konkurenceschopnosti evropských firem na světovém trhu. A zde se kruh uzavírá - snahou evropských elit je chránit evropský trh před cizí konkurencí, jako je tomu nyní v případě GMO nebo v případě amerických kuřat a celé řady dalších produktů.

„Sociálně ekologické tržní hospodářství" v České republice

Do České republiky se dostala diskuse o pojmu „sociálně tržní hospodářství" v první polovině devadesátých let 20. století během první vlády Václava Klause. Diskuse o pojmu „sociál­ně ekologické tržní hospodářství" u nás zatím ještě explicitně nezačala, ale implicitně je již přítomna v současném koaličním projektu ODS, KDU-ČSL a SZ. Po období budování socialismu v letech 1948-1989, kdy se v Československu realizovaly komunistické představy o úplném znárodnění průmyslu, zemědělství a služeb a hospodářství bylo centrálně plánováno prostřednictvím pětiletých plánů, jsme se ocitli v situaci, kdy se rozhodovalo o tom, kterým směrem se Československo a poté Česká republika vydá.

Václav Klaus od prosince 1989, kdy se stal federálním ministrem financí, prosazoval přechod ke standardnímu tržnímu hospodářství a k demokracii založené na volné soutěži politických stran. Tato ideová platforma se stala základem Občanské demokratické strany a zůstává jí dodnes. Tento jasný směr měl ale také oponenty - především v řadách těch, kteří chtěli konečně prosadit svůj sen z roku 1968 o „socialismu s lidskou tváří", a také v řadách těch, kteří prosazovali „pravdu a lásku".

Během první Klausovy vlády se ovšem etabloval ještě jeden názorový oponent: lidovci vedení Josefem Luxem. S ideovou podporou německých nadací Konrad Adenauer Stiftung (CDU) a Hanns Seidel Stiftung (CSU) začali v české vládě i v médiích prosazovat koncept „sociálně tržního hospodářství". Ten měl být na rozdíl od Klausova „tržního hospodářství" mnohem lidštější a také sociálnější. Josef Lux věřil, že prostřednictvím této politiky se mu postupně podaří ODS úplně zničit a zaujmout se svou KDU-ČSL hlavní místo na české pravici. Jeho cílem bylo přemodelovat českou politickou mapu vzešlou z voleb 1992 dle německého vzoru tak, aby se z 30% české ODS stala 10% německá FDP a z 10% české KDU-ČSL 40% německá CDU/CSU.

Tento boj o tvář české pravice probíhal v letech 1993-1997 uvnitř české vlády a vyvrcholil v roce 1997 „sarajevským atentátem" na Václava Klause. Následný vývoj ukázal, že se tento pokus o přeformátování české pravice nezdařil. ODS zůstala stále hlavní pravicovou stranou v ČR a KDU-ČSL desetiprocentní stranou středu. I dnes ale má smysl přečíst si tehdejší diskusi o „sociálně tržním hospodářství", protože z ní pochopíme, že Klaus a Erhard si byli rozhodně bližší než Erhard s Luxem.

Druhá Topolánkova vláda ustavená na počátku roku 2007 na koaliční spolupráci ODS, Strany zelených a KDU-ČSL je projektem, který do značné míry vnáší do české politiky pojem „sociálně ekologického tržního hospodářství". Tento termín sice není explicitně využíván, ale ve vládní praxi je velmi zřetelný především v tom, že obsahuje závazek nestavět nové jaderné elektrárny. S tímto požadavkem vstoupila Strana zelených do české politiky a v zájmu vytvoření většinové vlády bez ČSSD byl žel akceptován.

Má pravicový politik podporovat „sociálně ekologické tržní hospodářství"?

Tržní hospodářství založené na vládě zákona, soukromém vlastnictví, volné soutěži a individuální iniciativě je bezpochyby pravicovým konceptem, který by měli všichni svobodu ctící občané i politikové podporovat. Oproti tomu „sociálně ekologické tržní hospodářství" je koncept, na kterém může pravicový politik a občan ocenit pouze tu jeho část týkající se „tržního hospodářství". Zásadně ale musí odmítat sociální a ekologický balast, který je na tento základ nasazován levicovým politickým aktivismem.

Klíčovou charakteristikou tržního hospodářství je dle nositele Nobelovy ceny za ekonomii Fridricha Augusta von Hayeka tvorba cen coby informací o vzácnosti zdrojů. Pouze na základě těchto svobodně vzniklých cen se mohou lidé racionálně rozhodovat a efektivně alokovat vzácné zdroje, aby jim co nejlépe sloužily. Uplatněním sociálních a ekologických požadavků se ceny zásadně pokřivují, což vede k plýtvání a mnoha dalším negativním jevům včetně mentality závislosti na státu.

Sociální požadavky a jejich legislativní ochrana sice krátkodobě v některých státech vedly ke zvýšení životní úrovně, ale z dlouhodobého hlediska vedou ke ztrátě konkurenceschopnosti ekonomik, které je uplatňují. Stejně tak ekologické požadavky jsou nákladem, který v mnoha ohledech zbytečně prodražuje jakoukoliv výrobu. V důsledku přehnaných sociálních a ekologických požadavků tak bude Evropská unie stále více a více ztrácet konkurenceschopnost a firmy i s pracovními místy se budou stěhovat do USA a do Asie.

O dobrou životní úroveň a sociální zajištění lidí se nejlépe postará trh a firmy, které produkují to, co zákazníci chtějí kupovat. O dobrý stav životního prostředí se nejlépe postarají konkrétní vlastníci příslušných pozemků a nemovitostí. Cestou ke kvalitnímu životnímu prostředí je tedy více privatizace, a nikoliv více regulace.

Zásadní problém celého konceptu „sociálně ekologického tržního hospodářství" tkví v tom, že předřazuje určité partikulární požadavky před jiné a nestanovuje žádná objektivní kritéria pro jejich uplatnění. U sociálních požadavků je to zřetelně viditelné na evropské úrovni již nyní. V Německu se vede boj o výši minimální mzdy, která se má pohybovat na vyšší úrovni, než je průměrná mzda v České republice. Je takový požadavek na minimální mzdu „sociální" a obecně uplatnitelný v celé EU? Určitě nikoliv. Podobně bychom mohli ukazovat desítky příkladů rozdílné úrovně sociálního zabezpečení lidí z jednotlivých členských států. To ukazuje jednu jednoduchou pravdu, totiž že míra sociálního zajištění občanů je předurčena ekonomickou úrovní daného státu a ochotou toto zajištění poskytovat.

Ještě větší problém ale představují ekologické požadavky, protože nikdo neví, co vlastně je opravdu „ekologické". Různí zelení politikové a ideologové a různé mezinárodní organizace a panely se sice snaží předstírat, že to vědí, ale celá řada vědeckých studií ukazuje naprosto rozdílné výsledky. Před několika lety se za ekologická považovala „biopaliva". Nyní několik vědeckých studií věhlasných institucí ukazuje, že dopady „bio­paliv" jsou velmi neekologické.

Podobná nejistota panuje okolo hysterie s globálním oteplováním. Panel IPCC sice tvrdí, že dochází ke globálnímu oteplování, ale poslední studie vědců z univerzity v německém Kielu naopak dokazuje, že příštích deset let čeká planetu spíše ochlazení. Velmi podobné je to s názory na využití jaderné energie. Ta je zelenými ideology označována za neekologickou, přestože neemituje skleníkové plyny a měla by jimi být naopak vítána jako vklad do boje s „globálním oteplováním".

Tyto příklady ukazují, že o skutečný význam pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství" se bude svádět urputný boj. Socialisté a zelení si ale na bojišti již předem vykolíkovali své postavení. Uvidíme, zda se jim je podaří udržet.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Revue Politika 5/2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru