Slovníček evropských levicových pojmů
13. Ochrana a ochranářství (Protection and Protectionism)
Hynek Fajmon | 20. 4. 2008
Jedním z populárních termínů v evropské levicové hantýrce je „ochrana a ochranářství". Je využíván na světové, evropské, národní, regionální i lokální úrovni jako ospravedlnění velkých zásahů do svobody jednotlivce i do vlastnických práv. Nejpozoruhodnější přitom je, že jeho aplikace vede k politice, která má naprosto opačné výsledky, než slibuje.
„Laissez faire, laissez passer." - „Nechte nás konat."
hlavní heslo klasického liberalismu
„Greenpeace je tu proto, že si naše křehká Země zaslouží ochranu."
hlavní heslo Greenpeace
Podstata pojmu „ochrana a ochranářství"
Ochrana před vnitřním a vnějším nepřítelem byla jedním z hlavních důvodů ke vzniku státu jako společenské instituce. Právě schopnost ochránit členy společenství před útoky jiných skupin a před útoky vlastních agresorů byla legitimním prostředkem k získání autority a moci prvních panovníků.
V moderní době se ale koncept „ochrany" používá k úplně jiným účelům a rozsah působnosti „ochrany" se přičiněním levicových ideologů a politiků stále rozšiřuje - i do oblastí, kde by to ještě nedávno vůbec nikoho nenapadlo. Vhodným aktuálním příkladem je „ochrana klimatu"; v nedávné minulosti pak byla předmětem „ochrany" například i „rasa". Podstata konceptu „ochrany" ale zůstává stále stejná. Ten, kdo se chce stát „ochráncem", prostě oznámí svůj záměr a snaží se k tomuto účelu získat autoritu a prostředky, což logicky vede ke snaze získat politickou moc vnucovat tuto „ochranu" ostatním.
Moderní ochranářství levicového ražení se vyznačuje tím, že zásadně prosazuje kolektivní akci a využívání autority státu. Někteří „ochránci přírody" například věří tomu, že je nutné využívat pouze „obnovitelné zdroje energie", aby se zachránila planeta Země. Na toto své přesvědčení mají určitě právo, i když je scestné. Politický problém se z této záležitosti stává v okamžiku, kdy z toho vyvozují nutnost politické akce. Nikdo „ochranářům" nebrání v tom, aby ve svém vlastním životě využívali pouze „obnovitelné zdroje energie". To ale není cílem jejich aktivity. Jít vlastním příkladem se u „ochranářů" nenosí, jak jsme to ostatně viděli v případě Alberta Gora a jeho mimořádně energeticky náročného domu. Jejich cílem je donutit ostatní lidi k tomu, aby používali pouze „obnovitelné zdroje energie" - a za tím účelem prosazují příslušné zákony.
Pohnutky k tomu, aby se člověk stal „ochráncem" (nebo spíše „ochranářem") mohou být různé. U řady lidí mohou být idealistické, nelze ale vyloučit ani pohnutky pragmatické nebo přímo účelové - k získávání pozornosti a různých dalších privilegií. V rámci moderní západní společnosti se nyní „ochranáři" věnují především těm kauzám, které považují za důležité, protože budí pozornost a soucit u lidí, kteří sledují média. Je zajímavé, že média tuto hru hrají ve prospěch „ochranářů" a poskytují jim naprosto nepřiměřený prostor pro jejich extrémní akce. Příkladem z poslední doby je publicita spojená s udílením ceny Ropák roku lidmi, kteří si říkají Děti Země. Naopak činnost a aktivity zvolených politiků titíž novináři zcela ignorují.
Z hlediska zaměření dnes můžeme rozlišovat především ochranu zvířat, památek, přírody nebo spotřebitele, byť existuje i celá řada dalších oblastí, kde se koncept „ochrany" využívá (například „ochrana hospodářské soutěže" nebo „ochrana duševního vlastnictví").
Ve všech případech se jedná o koncept, který má z hlediska veřejnosti sympatický cíl. Ochranáři vystupují v roli toho, kdo „to myslí dobře". Čímž jsme my ostatní („neochranáři") automaticky stavěni do pozice těch, kdo musejí mít pocit viny a černé svědomí, protože my například pro ochranu velryb nic neděláme. A v tom je právě ten trik, na kterém je celý tento koncept postaven.
Ochranářství dává jeho účastníkům pocit jakési morální nadřazenosti, a tedy i (dle jejich soudu) oprávnění k nárokování si speciálních práv, která běžní občané nemají. K tomuto účelu například existuje instituce ekologického občanského sdružení, které má v českém právním řádu možnost účastnit se téměř jakéhokoliv stavebního nebo územního řízení, jejž může různými způsoby zdržovat nebo sabotovat. Vůbec se přitom nebere v úvahu skutečnost, že příslušný předmět „ochrany" již zpravidla někomu patří a vlastník se o příslušnou budovu, zvíře nebo věc již dávno stará. Například o divokou zvěř se v naší zemi již po staletí starají myslivci. Ti tak ale činí za účelem hospodářského využití jejího potenciálu, což je přesně to, co ochranářům vadí. A proto myslivce a jiné tradiční „hospodáře" v krajině (třeba rybáře) nenávidí. Příkladem takového sporu je snaha „ochránců přírody" zakázat hon na lišku. Předmětem ochrany má být dle „ochranářů" příroda sama o sobě a nikoliv příroda využívaná ve prospěch člověka. „Ochranář přírody" tak vyvlastňuje stávající vlastníky a vnucuje jim svá pravidla hry, a nastoluje tak svoje „ochranářské panství".
Koncept funguje naprosto stejně ve všech případech. Podívejme se třeba na památky. Zde se jedná o stavby nebo objekty materiální kultury, které někdo vyprojektoval, vyrobil, postavil a které užívá k danému účelu. V průběhu času se ovšem život na světě mění - včetně potřeb jeho obyvatel. V takové situaci pak chce potomek původního majitele (například hradu) „památku" přizpůsobit nové době, ale narazí na památkáře, který s posvěcením státu začne majiteli přikazovat, co se s danou „památkou" může dělat, jakou má mít střechu a jaká okna. Pokud majitel těmto požadavkům nevyhoví, je sankcionován. Jeden potomek české šlechty měl nedávno konflikt s památkáři právě na téma rekonstrukce svého zámku a vyjádřil se ke sporu v tom smyslu, že památkář nemůže o obnově jeho zámku vědět více než jeho vlastní předkové, kteří jej postavili. To mu ale nebylo nic platné. Sice je majitelem svého zámku, ale musí poslouchat státního úředníka, kterého si navíc ještě platí ze svých daní.
S „ochranou zvířat" se to má podobně. I to je téma, které plní stránky tisku. Brigitte Bardotová a spousta dalších „celebrit" se zpravidla v okamžiku, kdy končí jejich umělecká sláva, vydává na cestu „ochrany zvířat" a bojuje na stránkách bulváru například proti výrobě kožichů z kůže zvířat nebo za záchranu plejtváka myšoka nebo za zákaz používat některá zvířata k jídlu (viz například konzumace psů a koček v některých asijských kulturách).
Prostředky ve prospěch „ochrany zvířat" mají různou podobu, ale v zásadě je boj veden na několika základních frontách. Hlavní je fronta mediální. Ochranáři-aktivisté si vyberou patřičně mediálně přitažlivé téma a s pomocí spektakulární akce se prezentují před světovou veřejností. V současnosti probíhá kampaň Greenpeace, jejímž cílem je bránit japonským velrybářům v lovu velryb - velmi často tak v televizi můžeme sledovat námořní potyčky velrybářů s aktivisty.
Ekonomické ochranářství a protekcionismus
Ekonomické ochranářství neboli protekcionismus má velmi dlouhou tradici, která sahá až do 18. století. Velký souboj s touto teorií tehdy svedl skotský myslitel Adam Smith, který se stal zakladatelem moderní ekonomie. Ve svém zásadním spise Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, který vydal v roce 1776, prokázal, že volný obchod je cestou k prosperitě a že „neviditelná ruka trhu" je pozitivní silou, která pomáhá efektivně rozmisťovat vzácné zdroje tam, kde jsou nejvíce potřeba. Smithův odkaz je mimořádně důležitý dodnes a je s podivem, že jeho myšlenky jsou u nás, v Evropě i ve světě karikovány a zesměšňovány. Vzpomeňte si na častou kritiku i českých levicových politiků, že nelze spoléhat na „neviditelnou ruku trhu".
Kritika Smithova učení se soustředí na tzv. selhání trhu a na nutnost tato selhání řešit prostřednictvím vládní akce. Jak ale všichni víme, selhání státu při řešení selhání trhu může být ještě větší pohromou než samotné původní selhání trhu. Smithovo učení je od samého počátku neustále terčem kritiky. Ta se týká jak základní premisy vycházející z určité představy o lidské přirozenosti člověka jako racionálně a ve svůj prospěch jednající bytosti, tak také všech důsledků, které z této premisy vyplývají.
Kritika samozřejmě směřuje i vůči volnému obchodu i ke kapitalismu jako spontánnímu přirozenému řádu respektujícímu individuální svobodu. A právě kritika je základem dodnes přežívajících levicových přístupů. Je to jak marxismus, který se snažil o vybudování beztřídní společnosti zrušením instituce soukromého vlastnictví, tak také protekcionismus, který se snaží „chránit národní trh" před cizí konkurencí, ale stejně tak také environmentalismus, který usiluje ve jménu „ochrany přírody" o další novou vlnu regulace a zákazů a budování nových obchodních bariér.
Praktické uplatnění marxismu si již vyzkoušely miliony lidí na celém světě - a jak to dopadlo, všichni dobře víme. Praktické uplatňování protekcionismu v hospodářské politice různých států světa probíhá neustále. Nejlepší ochranu domácího trhu na světě má k dispozici Severní Korea, která se řídí učením „čučche", jehož podstatou je přesvědčení, že země si má vše vyrobit sama a nemá být na nikom závislá. Výsledkem takto pojaté „ochrany" je již několik let trvající hladomor.
Nyní lidstvo prožívá experiment s dalším bludným učením, kterým je environmentalismus. Důsledky politiky vycházející z jeho zásad se již projevují v rostoucích cenách potravin. To je ale stále jen začátek, protože dotování „obnovitelných zdrojů energie" a povinné přimíchávání biopaliv povede brzy k ekonomické katastrofě mimořádných rozměrů.
Z ekonomického hlediska je problém „ochrany" spojen s konceptem „veřejného statku". Politici jsou postaveni každý den před otázku, co to vlastně „veřejný statek" je a jak se má financovat. Levicoví politikové mají tendenci označovat za „veřejný statek" úplně všechno. Někteří pražští divadelníci nyní pod heslem „Za Prahu kulturní" požadují, aby jim městský rozpočet přidal více peněz na jejich činnost. Tvrdí, že jsou „veřejným statkem", který má platit daňový poplatník. Na druhé straně ale město musí financovat také chodníky, silnice, mosty, metro, tramvaje, veřejné osvětlení a spoustu dalších jiných skutečných veřejných statků. Tyto cíle si konkurují a ne vše lze zaplatit, protože zdroje jsou omezené. To ale „ochránci" nikdy nevysvětlíte, protože je fundamentalistou, kterého zajímá pouze předmět jeho „ochrany" a nic jiného.
Ochranářství v Evropské unii
Na evropské úrovni vládnutí je „ochranářství" velmi rozšířené. Je to dáno dvěma základními skutečnostmi. První spočívá v tom, že Evropská unie má společnou obchodní politiku vůči okolnímu světu. Na evropské úrovni se tedy stanovují cla a další obchodní překážky pro vstup zboží na trh EU. Druhá spočívá v tom, že na evropské úrovni se tvoří legislativa, která má v mnoha směrech globální dopad. Zde mám na mysli především standardy v oblasti ochrany spotřebitele nebo v oblasti životního prostředí. A tato legislativa je velmi často motivována právě snahou prosadit určitou „ochranu" pro některou z aktivit.
Evropský protekcionismus se v hospodářské oblasti projevuje velmi silně především na úrovni WTO (Světové obchodní organizace) při jednáních o liberalizaci světového obchodu. Všichni ekonomové světa a rozumní politici se shodují v tom, že volný obchod je pro lidstvo velmi přínosným konceptem a že je tedy správné a přínosné, aby se odstraňovaly všechny překážky volného obchodu. To v praxi znamená snižovat nebo úplně rušit cla, poplatky, registrace a další tzv. netarifní bariéry.
Právě díky tomu, že během 80.-90. let proběhla na úrovni GATT a WTO rozsáhlá jednání, která vedla ke snížení těchto obchodních překážek, se podařilo zvýšit mezinárodní obchod, zvýšit růst HDP světa a podstatně snížit chudobu. Evropská unie v tomto vývoji hrála ale roli spíše negativní, protože těmto změnám spíše bránila, než aby je podporovala. Je sice pravdou, že EU odstraňuje bariéry obchodu uvnitř sebe samé tím, že ruší cla mezi svými členskými státy, ale navenek funguje EU velmi „ochranářsky".
Největší „chráněnou" oblastí evropské ekonomiky je zemědělství. V této oblasti neplatí pravidla volného trhu, ale pravidla evropského centrálního plánování, které se opírá o dotace, subvence, kvóty a další nesmyslné nástroje, které udržují cenu produkce na vyšší úrovni, než je světová cena příslušných zemědělských komodit. Tato politika se provádí za účelem „ochrany" evropského zemědělství. Ve skutečnosti jsou ale chráněny především zájmy francouzské agrární lobby napojené na francouzskou politiku. Právě neochota EU odbourávat tuto nesmyslnou politiku je nyní jedním z hlavních důvodů, proč se jednání o další liberalizaci světového obchodu zablokovala.
Ochranářství se ale projevuje také v druhé evropské dimenzi a tou je tvorba legislativy. Zde je nutné zmínit především celou rozsáhlou oblast s názvem „ochrana spotřebitele". Jedná se o jeden z klíčových principů evropské legislativy. Jeho cílem je zajistit legislativní ochranu spotřebitele před nekalými praktikami na trhu. Zní to velmi ušlechtile, ale výsledky této činnosti jsou velmi sporné. Jedná se o to, že stále rostoucí počet „nezávislých agentur" má zkoumat, zda se na trhu neděje něco špatného, co by ohrožovalo život, zdraví nebo jiné zájmy spotřebitele.
Evropská unie zde instinktivně nedůvěřuje trhu a nedůvěřuje ani svobodné smlouvě jako dobrovolné dohodě mezi dvěma nebo více účastníky. Místo toho tvrdí, že jednu stranu svobodné smlouvy je nutno chránit před stranou druhou (výrobcem nebo prodejcem). V praxi to znamená rozsáhlé pravomoci pro evropské úředníky v oblasti kontroly toků zboží a také rozsáhlé možnosti udělovat obrovské pokuty v případě porušení pravidel ochrany spotřebitele. V některých případech to může vést až k tomu, že EU nařídí likvidaci například tisíců krav, které se nacházely v okolí širokém třeba 50 km okolo krávy, u které byla identifikována nemoc BSE.
Ilustrativním příkladem politiky „ochrany" na úrovni EU je také politika „ochrany klimatu", která se rozvíjí v posledních několika letech. I zde centrální autorita předstírá, že je schopna udělat něco konkrétního a pozitivního „pro lidi" a ochránit je před údajným nebezpečím. Evropská unie se sama vyhlašuje za vůdčí sílu v globálním boji proti „změnám klimatu". A za tím účelem vytváří politiku, která má vést k dosažení stanovených cílů. Závazek EU v této oblasti nyní zní tak, že do roku 2020 EU sníží emise skleníkových plynů o 20 %, zvýší podíl obnovitelných zdrojů energie na 20 % a zvýší podíl biopaliv na celkové spotřebě na 10 %. Díky tomu se má údajně zabránit „změnám klimatu".
Ochranářství v České republice
Česká republika je v rámci Evropské unie považována za stát ekonomicky orientovaný liberálně a nikoliv protekcionisticky. Je to dáno několika faktory. Především skutečností, že rozsah české hospodářské produkce je podstatně větší než kapacita našeho domácího trhu. Z toho vyplývá, že máme přirozený zájem na tom, aby se česká produkce mohla volně vyvážet na jiné trhy.
Dobře je to možné dokumentovat na produkci osobních automobilů v ČR. V roce 1989 se v Československu vyrábělo 180 000 osobních automobilů a za rok 2007 je toto číslo již někde nad 800 000 automobily. Přitom se v ČR ročně prodá cca 100 000 nových aut. Zbytek se musí vyvézt a je třeba hledat vhodné trhy. Proto potřebujeme co nejmenší obchodní překážky a podporujeme volný obchod. Druhým faktorem je skutečnost, že podstatná část politické elity je přesvědčena o tom, že volný obchod je pozitivní hodnotou sám o sobě. Hospodářskému protekcionismu se tedy v Česku příliš nedaří. Neznamená to ale, že vůbec neexistuje. V poslední době se projevuje především v tlaku exportérů proti zhodnocování české koruny vůči euru.
Oproti tomu jiné oblasti ochranářství jsou v České republice rozvinuty velmi silně. Týká se to památkové péče, která má u nás dlouhou tradici založenou Zdeňkem Nejedlým v 50. letech a fungující téměř beze změn dodnes. Podobně silné je také ochranářství v oblasti životního prostředí. Zde se jedná o „ochranu", která má původ v zákonodárství přijatém těsně po pádu komunismu.
Osud „ochrany přírody" lze u nás po roce 1989 dokumentovat na celé řadě kauz počínaje budováním dálnic až po výstavbu jezů na Labi. Momentálně je velmi zajímavou kauzou osud Národního parku Šumava. Ten je nyní již asi nenávratně v moci zelených fanatiků zaštítěných ministrem Bursíkem. Toto krásné území se v době komunismu nemohlo přirozeně rozvíjet z toho důvodu, že jím probíhala „železná opona". To vedlo k vylidnění celého regionu a k tomu, že se zde nerozvíjel turistický ruch. Po obnově demokracie se zdálo, že se situace začne měnit k lepšímu. Opak se ale stal pravdou, protože „zelení fundamentalisté" odmítají v tomto území povolit jakékoliv hospodářské aktivity. Zatímco „ekologičtí" Rakušané, které nám dávají zelení aktivisté za příklad, postavili sjezdovku téměř na každém svém kopci, na Šumavě nelze dodnes postavit téměř nic. Vrcholem zeleného šílenství je nedávné rozhodnutí ministra Bursíka, že stromy, které padly při orkánu Kyrill, nebudou moci být vytěženy, ale musí zůstat ležet, aby se obnovila „ekologická rovnováha". Les, který byl našimi předky vysazen za účelem hospodářského využití území, tak byl de facto vyvlastněn a potenciální zisk z těžby tohoto dřeva je dán na oltář zelené ideologii. O tom, že tento nesmysl odmítají téměř všichni místní občané a jejich zvolení zastupitelé a starostové, se mlčí. V médiích vítězí „ochránci Šumavy", kteří zpravidla bydlí v Praze.
Jak se má pravicový politik postavit ke konceptu „ochrany a ochranářství"?
Pravicový politik by měl být k termínům „ochrana a ochranářství" velmi ostražitý. V zásadě platí to, že podporuje princip zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti a spravedlnosti v rámci národního státu. To v praxi znamená poskytování základní ochrany občanům prostřednictvím monopolní moci státu v těchto oblastech. Naprostou většinu dalších oblastí, které se údajně mají řešit konceptem „ochrany a ochranářství", by měl ale zajišťovat trh a nikoliv státní regulace s úředníky nebo dokonce ochranáři z NGOs.
Příroda, zvířata, památky a další záležitosti mohou být nejlépe „ochráněny" tím, že budou mít řádného vlastníka. Cestou ke skutečné ochraně je tedy privatizace a nikoliv nová regulace a úřední dohled, které stojí daňové poplatníky spoustu peněz. Úřední ochrana může fungovat pouze tak, že stát poplatníkům odebere daně a ty dá k dispozici svým úředníkům k výkonu dohledu nad příslušnou „chráněnou" památkou. Tito úředníci potom chrání buď tím, že nařizují vlastníkovi, co má se svým vlastnictvím dělat, anebo danou věc přímo spravují jako znárodněný majetek. Osud českých památek a české přírody zestátněné za komunismu by ale měl každému občanovi otevřít oči. Až na čestné výjimky byly památky i příroda ve znárodněné ekonomice v mnohem horším stavu, než je tomu v podmínkách soukromého vlastnictví.
Pravicový politik by měl aktivně bránit rozšiřování okruhu „chráněných" objektů. To neznamená, že mu má být lhostejný například osud zvířat nebo osud památek. Musí se ale především starat o skutečné dopady „ochrany" a o její náklady.
V případě ekonomického ochranářství neboli protekcionismu je myslím každému zřejmé, že klasický liberální pohled na takovou politiku je velmi negativní. Zvyšováním cel nebo jiných obchodních bariér v mezinárodním obchodu se nikdy nedosáhne zamýšleného výsledku, ale naprostého opaku. Protekcionismus vede vždy k chudobě. Pouze konkurence přináší pozitivní výsledky a efektivní alokaci vzácných zdrojů.
Ochrana zajišťovaná státem nebo nadnárodní autoritou je vždy omezením individuální svobody, omezením soukromého vlastnictví a omezením práva uzavírat svobodně smlouvy s jinými subjekty. Dosažení původně zamýšleného cíle „ochrany" je přitom díky péči státní nebo nadnárodní autority často nemožné - a pokud je možné, tak stojí příliš mnoho peněz. Člověk, kterému není lhostejný osud přírody, by se měl vydat cestou individuální akce. Nechť si koupí kus území, které je podle jeho názoru nutné chránit a nechť jej na vlastní náklady také chrání. V tom mu nikdo bránit nebude. Pokud ale chce ostatní nutit k ochraně a využívat k tomu veřejné peníze, tak musí podstoupit demokratickou soutěž stejně jako všichni ostatní.
Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.
Rubriky
Partnerský časopis
Inzerce
