Úvodní stránka  »  Články

Rozpad EU by znamenal vzestup nacionalismu a protekcionismu

Dalibor Roháč | 29. 9. 2014
Poslat do Kindlu

Mají si kritici přebujelých euroinstitucí přát rozpad EU? Anebo je zde obrovské riziko, že se věci zvrhnou nebezpečným směrem? Na tyto otázky ve svém textu odpovídá analytik amerického Cato Institute Dalibor Roháč.

Zastánci volného trhu chovají dobře podloženou nedůvěru vůči Evropské unii. Například já jsem strávil nemalé množství času kritikou její populistické přeregulovanostimorálního hazarduškodlivosti jednotné evropské měnyevropských strukturálních fondů nebo Společné zemědělské politiky.

Jako mnozí jiní jsem i já přesvědčen, že EU je velmi defektní organizace a většinu kritiky ze strany pro-tržně orientovaných lidí si zaslouží. Rovněž se domnívám, že konkurence institucí a možnost „volit nohama“ je zásadní a uvědomuji si tedy, že bezmyšlenkovitá „harmonizace“ právních a regulačních předpisů po celé Evropě je mimořádně škodlivá.

Nicméně dnes už si nemyslím, jako kdysi, že EU je jedinou a největší hrozbou pro svobodu a prosperitu v Evropě. Stejně tak nevěřím, že by vystoupení z EU – ať už v případě Velké Británie nebo nějaké menší země typu mého rodného Slovenska – znamenalo, že by se tyto země nebo Evropa jako celek staly liberálnějšími. Pokud by skutečně došlo k rozpadu, pravděpodobně by to posunulo Evropu směrem k nacionalismu a protekcionismu. Došlo by ke zrušení mnohých opravdu prospěšných aspektů evropské integrace.

Plýtvání evropským bohatstvím

V první řadě – ať už si člověk myslí o EU cokoliv, občas prosadila správné věci. Bylo by pošetilé považovat volný pohyb zboží, kapitálu, osob a – v menší míře – služeb za něco samozřejmého. Historickou normou je protekcionismus, nikoliv volný obchod.

Jako protipříklad se často uvádí druhá polovina 19. století, která vyvrcholila čtvrtou vlnou globalizace. Ale neměli bychom podlehnout přehnaně optimistickému pohledu na minulost – v důsledku opatření jako byla německá protekcionistická legislativa z roku 1879, nebo francouzský Mélinův celní zákon z roku 1892, nelze Evropu konce 19. století v žádném případě považovat za nějakou zónu volného obchodu. Nebo jiný příklad: vezměme si transformaci ekonomik zemí střední a východní Evropy. Ať se nám to líbí nebo ne, vidina členství byla jednoznačně jedním z pohonů ekonomických a politických reforem, jejichž realizace by jinak byla o mnoho obtížnější.

Je také užitečné si uvědomit rozsah pojednávaného problému. Roční rozpočet EU činí necelé jedno procento jejího HDP. Dokonce i strukturální fondy, jež jsem nedávno kritizoval za nárůst korupce v některých zemích střední a východní Evropy po jejich vstupu do EU, jsou relativně skromné – dosahují asi 4 % HDP.

Co kritiky EU oprávněně trápí, není absolutní velikost utrácení, ale spíše jeho plýtvavá povaha. V období 2014-2020 EU plánuje utratit 312 miliard eur na zemědělských dotacích. Ještě mnohem větší problém je neekonomická stránka EU, konkrétně zbytečná byrokracie a regulace, které každý rok vytváří. To má samozřejmě co dělat s nedostatkem odpovědnosti bruselských mandarínů a jejich vírou, že pro každý evropský problém existuje univerzální evropské řešení.

To všechno je oprávněná kritika. Nicméně by bylo podivné domnívat se, že EU funguje jako externí, vnější síla, uvalující špatnou legislativu na nic netušící členské státy. Nakonec Evropská rada sestávající ze zástupců národních vlád je integrální součástí legislativního procesu. Jen v několika konkrétních oblastech, kdy na ni Rada takové pravomoci výslovně delegovala, může Evropská komise  jednat samostatně.

Euroskeptické skupiny správně poukazují, že množství legislativy přijímané po celé EU má původ v Bruselu – což platí například pro výraznou část regulačního břemene uvaleného na evropské podnikatele. Nicméně toto je jednak odraz institucionálních struktur, jež ulehčují přijímání špatné celounijní legislativy, jednak také (do jisté míry nezávisle) reflexe intelektuálního prostředí, které vidí veškeré lidské problémy přístupné zlepšení skrze veřejnou politiku, bez ohledu na náklady a výhody. Zdá se pravděpodobné, že špatná evropská legislativa funguje do jisté míry jako substituce za špatnou domácí legislativu. To samozřejmě není omluva, nicméně mělo by to vyvolat jisté pochybnosti o tvrzení, že pokud by nebylo EU, na národní úrovni by se přijímaly výrazně lepší politická rozhodnutí.

Evropa Viktora Orbána a Marine Le Pen

Chování EU je vůči svobodě a prosperitě často nepřátelské. Ale to i chování jiných politických organizací, skupin a hnutí. Abychom identifikovali své klíčové nepřátele, musíme mít schopnost střízlivého náhledu. Já sám se mnohem více obávám vzestupu pravicového radikalismu, velmocenských choutek Ruska v bezprostředním sousedství EU, vazeb spojujících režim v Kremlu s populistickými nacionalisty v EU a škod, které by tito lidé mohli způsobit, pokud by se dostali k moci.  

Nejde jen o abstraktní hrozby. Viktor Orbán, který nedávno přišel s vizí maďarské alternativy k liberální demokracii inspirovanou Ruskem a Čínou, už stihl znárodnit penzijní systém, dosadit do rady centrální banky své kamarádíčky a dopomohl bývalému skinheadovi ke zvolení místopředsedou parlamentu.

Někdo by mohl říci, že volba mezi Orbánem a Putinem na jedné straně a Junckerem na straně druhé je falešná. Sám jsem argumentoval, že současná vlna protiunijního populismu je z velké části odpovědí na špatnou politiku EU a katastrofální reakci evropských lídrů na finanční krizi v roce 2008, která v Řecku vedla k šestileté recesi. Evropa potřebuje přesvědčivou intelektuální alternativu ke způsobu, jakým je EU v současné dobře řízena.

Ta musí vzít v úvahu důležitost institucionální konkurence a pokusit se o omezení arbitrární moci svěřené nevoleným úředníkům nebo falešnému „Evropskému parlamentu“. Taková alternativa však od populistické pravice nevzejde. Nakonec se skutečně může stát, že budeme stát před nepříjemnou volbou mezi zhoubným nacionalismem a defektní EU.

Důvod, proč nelze jednoduše zachytit skutečnou alternativu k EU, pochází ze slavné stati Richarda Lipseyho a Kevina Lancestera o „druhé nejlepší možnosti“ z roku 1956, která vyšla v Review of Economic Studies. Přichází se zásadní myšlenkou, že – ve zkratce – ve světě s četnými deformacemi odstranění pouze jedné z nich (např. členství v EU) nás vůbec nemusí přiblížit k žádoucímu stavu věcí, neboť je možné, že jenom vyklidí prostor pro deformace jiné (např. nacionalismus).

Pokud to zní příliš obecně, zkusme si představit, jak by asi rozpad EU vypadal. Je vysoce nepravděpodobné, že by byl řízen pro-tržními kritiky EU jako Richard Sulík nebo Alternativa pro Německo, kteří ani vystoupení neprosazují. V čele by stáli spíše politici jako Marine Le Penová, Geert Wilders nebo Viktor Orbán, kteří kombinují euroskeptickou rétoriku (která může a nemusí znít liberálně) s nacionalismem a protipřistěhovaleckou hysterií.

Vzhledem k významnosti tématu imigrace je obtížné představit si, že by rozpad EU mohl zachovat volný pohyb osob. Velmi pravděpodobně by vyústil ve vlnu protekcionismu a v rozvrat vnitroevropského obchodu. Možnost okamžité demontáže pravidel a regulací EU by znamenala dokonalou příležitost pro lobbyisty a dobyvatele renty v jednotlivých zemích k prosazení zvláštních privilegií, dotací, cel a kvót, které by je chránily před evropskou konkurencí.

Samozřejmě, že jde o pouhé spekulace. Možná by šlo o zcela přátelský rozpad jako v případě Československa, který by vyústil ve svobodný, ekonomicky integrovaný kontinent jednoduše zbavený břemene bruselské byrokracie. Možná by se jednotlivé státy dokázaly zbavit eura bez zažehnutí ekonomické krize. Ale možná ne. Mějme na paměti, že pro-tržní euroskeptici nedostanou možnost zvolit si způsob rozpadu, který chtějí. Pokud je tu tedy obrovské riziko, že se věci zvrhnou nebezpečným směrem, jak rozumné je fandit rozpadu EU?

Evropské ekonomické a politické problémy – i nebezpečná populistická reakce, kterou vyvolávají – si EU z velké části způsobila sama. Pokračovat proto v zaběhnutých kolejích je rovněž riskantní. Místo rozvíjení fantazií o lepším životě mimo EU je však mnohem praktičtější snažit se přesvědčit ostatní Evropany, že EU nutně potřebuje přenést své těžiště směrem od plýtvavého utrácení a přeregulovanosti k poskytování autentických celoevropských veřejných statků – společný trh, volný pohyb osob, zboží a kapitálu, skutečný trh v oblasti služeb.

Mír, prosperita, svoboda

Abychom se dostali ze současné krize a předešli těm budoucím, potřebuje se EU naučit zvládat společnou měnu a zabránit chronické fiskální nezodpovědnosti svých členských států. A po ruské válce proti Ukrajině existuje i silný argument pro společnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku místo pouhé závislosti na americké ochotě udržovat pořádek ve svém sousedství.

Evropa očividně potřebuje masivní deregulaci po vzoru 70. let, stejně jako silnější institucionální pojistky proti budoucímu nárůstu ekonomicky destruktivních pravidel. Tyto pojistky by mohly zahrnovat posílení role Evropské rady a návrat k jednomyslnému hlasování o zásadních záležitostech ekonomické politiky.

Dokud nebude více Evropanů přesvědčeno o přednostech svobodných trhů a omezené vlády, naděje EU na úspěch při řešení těchto témat není příliš vysoká. V takovém případě je srovnatelně nepravděpodobné, že by vystoupení z EU vyústilo ve výsledek, který by se zamlouval liberálům. Ať je tomu jakkoliv, měli bychom mít na paměti, že přes všechny defekty v konstrukci a realizaci evropského projektu, se Evropanům dostalo bezprecedentního období míru, prosperity a svobodu. Byla by ostuda, pokud by teď mělo skončit.

Dalibor Roháč působí jako politický analytik v americkém Cato Institute.

Z originálu „The Libertarian Case for the European Union“, který byl původně publikován na stránce Reason.com, přeložil Bohumír Žídek. Mezititulky jsou redakční.

Revue Politika 9/2014
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru