Úvodní stránka  »  Články

Justiční kabáty ostudy

Zdeněk Koudelka | 20. 1. 2014
Poslat do Kindlu

V každé oblasti lidské činnosti je možné najít výsledky vynikající, průměrné a špatné. I v oblasti soudní moci. Zde jsou dva odstrašující případy.

Nepříslušnost státního zastupitelství ve věci poslance Davida Ratha a Ústavní soud

Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti Davida Ratha v usnesení ze 17. 9. 2012 přisvědčil poslancově stanovisku, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem bylo nepříslušné, což navíc vědělo v dostatečném předstihu před jeho zadržením. Trestní věc má dozorovat státní zastupitelství tam, kde se trestná činnost děje. V tomto případě ve středních Čechách a v Praze. Ústavní soud výslovně uvádí, že „(…) jeví se postup státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti účelový“, a pokračuje: „Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu.“

To je tvrdá kritika. Závažnost tkví v tom, že změnou státního zastupitelství v přípravném trestním řízení se změní i příslušnost soudu, který rozhoduje o vazbě, a to má ústavní rozměr. V rozporu se slovní kritikou však Ústavní soud napadené rozhodnutí nezrušil. Poměříme-li to jinými rozhodnutími Ústavního soudu, jde o rozhodnutí podivné. Například v případě ústavní stížnosti bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové mu stačilo, že ve sporu na ochranu osobnosti nadřízený soud změnil soudce Vojtěcha Cepla, protože jednal nezákonně. Ústavní soud tehdy považoval změnu soudce za neústavní. Přitom došlo jen k výměně soudce, ve věci měl i nadále rozhodovat středočeský krajský soud. V Rathově případě došlo nepříslušností státního zastupitelství nejen ke změně soudce, ale celého soudu pro přípravné řízení trestní, navíc ve věci omezení osobní svobody. Přesto to Ústavní soud nepovažoval za důvod pro svůj zásah. Je pravda, že rozhodnutí Ústavního soudu bylo v případě Marie Benešové většinou novinářů přivítáno a totéž v případě Rath by bylo kritizováno. Ale právo platí stejně bez ohledu na mediální přízeň. Ochrana před zneužitím moci v trestním právu je postavena na tom, že jestliže státní orgán postupuje nezákonně, nelze výsledky jeho činnosti uznat, byť by byly věcně správné. Pravidlo otráveného stromu říká, že z otráveného stromu (tj. nezákonnosti) nemůže vyrůst zdravé ovoce (zákonné výsledky). Když porovnáme přístup Ústavního soudu v otázce změny soudce a soudu ve věci Benešová a Rath, přichází na mysl staré pořekadlo: „Komu chceme, pomůžeme, komu nechceme, nemůžeme.“ Věc rozhodl první senát Ústavního soudu ve složení předseda Vojen Güttler, soudce zpravodaj Pavel Holländer a Ivana Janů. Zajímavostí je, že po personální obměně týž senát 2. 1. 2014 ústavním stížnostem Davida Ratha vyhověl a zrušil nezákonná rozhodnutí soudů prodlužujících jeho vazbu. Ústavní soudci Kateřina Šimáčková a Ludvík David neústavnost netrpěli, byť by byla vedena v rámci protikorupční kampaně.

Parkování jako trestný čin a Nejvyšší správní soud

Kárný senát Nejvyššího správního soudu ve složení předsedkyně senátu JUDr. Milada Tomková, zástupce předsedkyně senátu JUDr. Jan Engelmann a přísedící JUDr. Bohuslav Vacata, JUDr. Milena Čečotková, JUDr. Zora Krejčí a JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D. na návrh vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana ze dne 12. 1. 2012 na řízení o kárné odpovědnosti krajského státního zástupce v Brně JUDr. Petra Coufala uznal dotyčného vinným.

Podstatou věci bylo, že Městské státní zastupitelství v Brně obdrželo anonymní trestní oznámení na krajského státního zástupce Petra Coufala a postoupilo jej Krajskému státnímu zastupitelství v Brně se žádostí o odnětí věci. Obsahem podání bylo, že krajský státní zástupce parkuje soukromým vozem, kterým jezdil do práce a užíval jej také na některé služební cesty, na parkovacích místech vyhrazených pro krajské státní zastupitelství. To je běžná praxe. Vyhrazená místa jsou využívána pro parkování soukromých aut soudců například na Nejvyšším soudě, asistentů na Ústavním soudě a obdobná praxe se uplatňuje i na Nejvyšším státním zastupitelství. Rovněž na jiných úřadech v justici či jinde ve státní správě je běžné, že pro parkování soukromých aut zaměstnanců slouží služební parkoviště. Problémem je, že většinou tato parkoviště nestačí, a tak platí, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Obvyklé je, že při omezené kapacitě si přednostně zaparkují svá vozidla šéfové daných institucí. Nemusí se to líbit, ale nejde o trestný čin.

Petr Coufal se o dané podání zajímal a zjistil si jeho obsah. Krajský státní zástupce si dle trestního řádu i obecných zásad právních podání vyhodnotil jako stížnost na něj ve věci správy a postoupil je k dalšímu řešení Ministerstvu spravedlnosti, což je nadřízený orgán ve věci správy státního zastupitelství, neboť nakládání s parkovištěm je součástí hospodářské správy úřadu. Takový postup zakotvuje i pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce o trestním řízení, který stanoví: „Podání, která ani po doplnění neobsahují údaje, z nichž lze učinit závěr o podezření z trestného činu, ač oznamovatel tvrdí, že jde o trestní oznámení, se odloží nebo odevzdají příslušnému orgánu k projednání přestupku, jiného správního deliktu, kázeňského či kárného provinění.“ Petr Coufal nic nezatajil. Jen jako rozumný člověk neaplikoval trestní předpisy na případ, který zjevně nebyl trestným činem. Protože podatele nešlo identifikovat, nemohl být vyzván ani k upřesnění podání, ani mu nemohlo být oznámeno, jak bylo s podáním naloženo. Vyřizovat podání podle trestních předpisů, které zjevně není oznámením o trestném činu, je projevem neschopnosti posoudit věc podle práva a zdravého rozumu. Státní zastupitelství a policie se jen byrokraticky zatěžují administrací věci, která skončí odložením. To, že krajský státní zástupce vyhodnotil, že nejde o trestný čin, ale o stížnost na něj ve věci správy státního zastupitelství a postoupil věc Ministerstvu spravedlnosti, bylo v souladu s právem. Ani Ministerstvo spravedlnosti ve věci trestný čin nespatřovalo.

Přesto na krajského státního zástupce podal vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan kárnou žalobu. Patrně jako odvetu za to, že krajský státní zástupce Petr Coufal se nebál poukázat na nezákonnost dozoru trestního stíhání senátora Jiřího Čunka nepříslušným Okresním státním zastupitelstvím v Přerově. Nezákonnost neřešilo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci pod vedením Ivo Ištvana a porušení zákona v neprospěch Jiřího Čunka následně konstatoval Nejvyšší soud. Paradoxní je, že to byl právě Petr Coufal, kdo odstartoval Ištvanovu kariéru, když jej ve věku necelých 30 let navrhl jmenovat okresním státním zástupcem pro Brno-venkov a v roce 1997 doporučil na funkci vrchního státního zástupce v Olomouci.

Podivné je, že kárný senát žalobě vyhověl, přestože nevynesl trest, ale jen konstatoval Coufalovu vinu. V podstatě se ztotožnil se žalobcem: trestní oznámení nemělo být posouzeno podle obsahu, což žádá trestní řád, krajský státní zástupce měl ovšem věc předat k rozhodnutí o odnětí a přikázání Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, jako by obsahem podání bylo skutečně oznámení o trestném činu. Opravdu se vysoce placení státní zástupci vrchních státních zastupitelství mají zabývat podáními ve věci parkování aut? Podle kárného senátu Nejvyššího správního soudu ano. Jeho rozhodnutí jen dokazuje, že když se určitá veřejná moc předá soudům, nezamezí to zneužití moci. Doufám jen, že rozhodnutí nebylo jednomyslné (soudci a přísedící v daném řízení nemohou veřejně vyslovit odlišný názor).

Revue Politika 1/2014
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru