Úvodní stránka  »  Články

„Filosofický marxismus si stále uchovává jistou intelektuální přitažlivost“

Rozhovor s Markem Bankowiczem o jeho nové knize Kritikové marxismu

Michal Kubát | 30. 12. 2013
Poslat do Kindlu

Marek Bankowicz (1960) je profesorem politologie působícím na Institutu politické vědy a mezinárodních vztahů Jagellonské univerzity v Krakově. Je vedoucím tamní Katedry soudobých politických systémů. Zabývá se demokratickými a nedemokratickými režimy. Věnuje se také politickým ideologiím, a to zejména takovým, které stanoví základ totalitních režimů. Je autorem mnoha knih. Dvě jeho práce vyšly v českém překladu: Demokraté a diktátoři (Praha 2002) a Státní převrat (Praha 2010).

Kde se vzal Váš zájem o Marxe a marxismus?

Vždy jsem byl dost nepoddajný, a jak je známo, nejvíce chutná zakázané ovoce. Své vědecké působení jsem zahájil hned po studiích v roce 1984, tj. ještě za starého režimu. Byl to režim, který se marxismu dovolával a vynášel jej do nebes jakožto ztělesnění politické a filosofické geniality. Ještě jako student jsem se proto rozhodl ověřit si, zda je marxismus skutečně tak „velkým“, jak byl představován. Oním zakázaným ovocem se tedy stalo samostatné studium marxismu a následné zpochybnění jeho tvrzení.

S jakým výsledkem?

Brzy vyšlo najevo, že marxismus nemá s genialitou nic společného. Přesvědčil jsem se, že vykazuje mnoho nedostatků v ideové rovině, často se ve svých tvrzeních a předpovědích mýlí a Karel Marx a Vladimír Lenin rozhodně nejsou neomylnými vykladači všech aspektů života společnosti. Ukázalo se, že značně rozšířený názor, a to i mezi „obyčejnými“ lidmi žijícími v komunistických režimech, že socialismus je krásnou myšlenkou, jen realita za ní bohužel zaostává, je obyčejný blábol. Samotná idea totiž vůbec nebyla krásná. Tato skepse vůči marxismu mě přivedla k demokratické opozici. V osmdesátých letech dvacátého století jsem pod pseudonymem provozoval opoziční a emigrační publicistiku. Tato činnost se přitom tehdy dala skloubit s prací na státní univerzitě, jelikož Polsko – jak je známo – bylo nejveselejším barákem socialistického tábora, a myslím, že se mohu odvážit říci, že Jagellonská univerzita, na které jsem působil a stále působím, byla nejnepoddanější a politicky nejnezávislejší univerzitou na východ od Labe.

Proč je podle Vás prospěšné kriticky zkoumat marxismus? Je to přece ideologie dnes již historická a překonaná a politické režimy, které se o ni opíraly, se vesměs zhroutily.

Je to prospěšné ze stejných důvodů, kvůli kterým stále zkoumáme politickou filosofii řekněme starých Řeků, sv. Tomáše Akvinského, Machiavelliho nebo Rous­seauovu. Z hlediska historického zkoumání politického a státovědního myšlení lze jen málo koncepcí chápat jako jednoznačně překonané. Ovšem dokonce i takové koncepce stojí za to zohlednit, protože jsou integrální součástí něčeho, co bychom mohli nazvat dějinami politického myšlení, a proto zasluhují pozornost. Marxismus vzbuzuje zájem tím spíše, že významně ovlivnil politickou praxi, stal se základem politického systému, který po dlouhou dobu ovládal podstatnou část světa a uspořádal život celých společností a států. Nezapomínejme, že i dnes existují státy dovolávající se marxismu jako Čína, Severní Korea nebo Kuba. V mnoha zemích světa najdeme vlivné komunistické strany. V České republice působí KSČM. Je to strana, která se marxismu přímo dovolává a v parlamentních volbách získává pravidelně 10 až 15 procent hlasů. Marxismus, byť ve své reformní, a nikoliv revoluční podobě, i nadále zůstává jedním z nejvlivnějších politických proudů na světě. Musíme také rozlišovat mezi marxismem ve smyslu ideologie na jedné straně a marxismem ve smyslu politické filosofie na straně druhé. Marxismus v prvním významu je nepochybně mnohem zastaralejší než marxismus ve významu druhém. „Filosofický“ marxismus si stále uchovává jistou životnost a dokonce intelektuální přitažlivost.

Proč marxismus sehrál ve světových dějinách tak velkou roli?

Protože se stal nejserióznější ideologií vyjadřující nesouhlas s nepravostmi a nespravedlností kapitalismu. Přesvědčivě popsal mechanismus vykořisťování lidí a příčiny jejich nerovnosti jako důsledku jejich sociál­ního postavení, které vyplývalo z vlastnických vztahů, zejména tedy vlastnictví výrobních prostředků. Výstižně odhalil odvrácenou tvář státu, který kromě plnění celospolečenských funkcí, jakými jsou například zajišťování pořádku a bezpečnosti nebo boj proti zločinnosti, často bez ohledu na existenci formálních demokratických pravidel sklouzával k tomu, že se stal politickým nástrojem v rukou upřednostněných vrstev společnosti, a upevňoval tak jejich nadřazenost. Marxismus kromě rozpoznání problému nabídl jeho řešení, které se mnohým zdálo být velmi lákavým. Představil totiž vizi vznešené společnosti budoucnosti, jakou měl být komunismus, v níž zavládne naprosté rovnostářství a všechny politické a společenské problémy budou jednou provždy vyřešeny. Tuto vizi navíc, jakkoli byla samozřejmě utopií, jakoby vědecky odůvodnil, což mnohé lidi uhranulo a vedlo k přesvědčení, také se dnes občas objevující, že marxismus je jedinou vědeckou ideologií, je tedy vědou o společnosti a politice.

Má podle Vás marxismus nějaké kladné stránky, dá-li se to tak říci, a jaké jsou jeho vady? Není jeho nejzávažnější vadou totalitní podmíněnost?

Hlavní hodnotou marxismu je to, o čem jsem před chvílí mluvil. Přinesl v mnoha ohledech trefný popis kapitalismu, především tedy jeho podoby známé z devatenáctého století. V politické, ale také filosofické rovině kritizoval společenské nespravedlnosti, a to pomocí závažných a hluboce promyšlených argumentů. Přiměl široké vrstvy k aktivitě a boji za lepší svět. Tím pádem se významně přičinil ke spuštění procesu reformy a nápravy kapitalismu, který byl marxismem donucen proměnit se, aby vůbec přežil. Pokud jde
o jeho nejzávažnější vadu, bezezbytku souhlasím s tím, že je to jeho totalitní podstata. Marxismus je skrz naskrz totalitní. Je to důsledek jeho nedůvěry k demokracii, postoje, jenž jej dovádí k revolucionářství. Marxismus stojí na chybném a současně velmi nebezpečném stanovisku, že smysluplné jsou jedině násilné revoluce, tj. nemá cenu důvěřovat postupným a pokojným společenským reformám. Takový postoj totiž vede k tomu, že protivníci jsou chápáni jako nepřátelé na život a na smrt, které je třeba všemi prostředky zničit. Marxismus kritizuje kapitalismus, v čemž má dílem pravdu, ale namísto něj prosazuje diktaturu proletariá­tu, mimořádně utlačovatelskou a ničím neomezenou formu vlády právě proto, aby všichni nepřátelé mohli být zlikvidováni. De facto se jedná o diktaturu komunistické strany, přičemž systém všeobecného štěstí je odsunut do blíže neurčené budoucnosti. Marxismus zavrhuje pluralismus, nediskutuje, není schopen střetávat se s jinými názory. Sám sebe totiž chápe jako jedinou pravdu a pravdu přece nelze ponížit debatou s klamem. S takovým přesvědčením naprosto nelze souhlasit. Marxismus se v politické rovině, tj. v situaci, kdy se stává státní ideologií, vždy a neodvratně přeměňuje v násilnou totalitní diktaturu.

Souhlasil by Karel Marx s podobou a fungováním států, které z něj udělaly svého poručníka? Nestal by se náhodou prvním kritikem marxismu jakožto státní ideologie?

To je dobrá, převratná otázka. Marx by byl jistě dalek nadšení, kdyby viděl režimy tzv. státního socialismu. Samozřejmě, že jeho vysněný komunistický svět měl vypadat jinak. Nemyslím si však, že by se Marx od státního socialismu odvrátil. Podle mě by se prvním kritikem marxismu nestal. Komunismus je podle Marxe dokonalou vizí a on sám počítal s tím, že její naplnění bude nějakou dobu trvat, a to i po vítězné proletářské revoluci. Marx byl realistou a machiavelistou a přímo holdoval zásadě „účel světí prostředky“. Cíl je někde daleko, prozatím máme, co máme. V tomto duchu by podporoval státní socialismus jako úsek vedoucí k cíli, jako přípravu na cíl, jako jeho předzvěst. Podle mého názoru státní socialismus nebyl znásilněním Marxova učení. Už v jeho spisech se přece objevila zlověstná koncepce diktatury proletariátu, kterou později tak „tvůrčím“ způsobem teoreticky i prakticky rozvedl Lenin.

Jaký je vztah mezi marxismem a leninismem? Máme leninismus chápat jako doplnění, nebo popření marxismu? Chtěl jsem se na to zeptat už dříve, ale s ohledem na Vaši předchozí odpověď tuším, co řeknete.

Navzdory některým docela rozšířeným vysvětlením tohoto druhu si nemyslím, že leninismus je popřením marxismu, nebo že je jeho jakousi zvrhlou obměnou. Stejně tak jej ale nelze chápat jako doplnění nebo rozvinutí marxismu. Leninismus je ve filosofickém smyslu nesrovnatelně ubožejší než Marxův marxismus, a tedy představuje jeho úpadek. V žádném případě jej ničím neobohacuje, nerozšiřuje jeho obzory, nepřináší nové argumenty. Leninismus nicméně zpřesnil a konkretizoval některé jeho prvky, především se jedná o otázky politické moci, komunistické strany a jejího vztahu k dělnickému hnutí a průběhu a forem proletářské revoluce. Lenin zkrátka rozvinul koncepci diktatury proletariátu jako mocenského stádia předcházejícího komunismu, určil roli komunistické strany jako kádrového a bojového předvoje dělnického hnutí a – v čemž se od klasického marxismu skutečně odlišoval – nařizoval vyvolávat revoluce všude tam, kde mají naději na úspěch, bez ohledu na společensko-ekonomické předpoklady. V tomto smyslu leninismus podstatně rozvíjí některé myšlenky, které Marx vyslovil mlhavě nebo skrytě.

Jaké jsou podobnosti a rozdíly mezi komunistickým totalitarismem na jedné straně a totalitarismem fašistickým a nacistickým na straně druhé?

Všichni seriózní badatelé totalitarismu se shodli, že tento jev je vlastní fašismu, nacionálnímu socialismu a komunismu. Ve všech těchto doktrínách se vyskytují všechny základní znaky totalitarismu, tj. státní ideo­logie, vláda jedné strany, princip vůdcovství a masový teror namířený proti společnosti. Jsou ovšem mezi nimi také rozdíly. Z marxismu vycházející komunistická ideologie je propracovaná a celkem souvislá, popisuje a podněcuje velkou společenskou přeměnu přímo v celosvětovém měřítku. Je to tedy nabídka univerzalistická. Fiktivně se dovolává racionalismu a humanismu. Marxismus je plný svobodomyslných a rovnostářských hesel, velebí mír a bratrství národů. Naproti tomu fašistická a nacistická ideologie jsou soustavou neuspořádaných idejí, hesel a mýtů, které se nedají použít jako základ zásadní společenské změny. Obsahují organistické a iracionální požadavky, začasté zdánlivě nábožensky zabarvené, dovolávají se mýtů a rituálů, jejich poslání je antiuniverzalistické, silně nacionalistické nebo přímo šovinistické, jsou fascinovány silou a násilím. Nacismus se vyznačuje rasismem, kdy jedna rasa – rasa pánů – je považována za nadřazenou vůči jiné rase. Zkrátka, marxismus je vizí internacionalistického socialismu, zatímco fašismus a nacionální socialismus (tento název je velmi příznačný a ne náhodný) jsou vizemi socialismu nacionalistického.

Zanedlouho bude v češtině vydána vaše knížka Kritikové marxismu. Jak byste vymezil hlavní proudy kritiky marxismu?

Kritika marxismu je mnohovrstevná. Je založena na celé řadě kritérií, ovšem dvě z nich považuji za nejdůležitější. Za prvé je to něco, co bychom mohli nazvat silou nebo záběrem této kritiky. Máme tedy kritiku marxismu, která je absolutní. Kritici tohoto typu marxismus nekompromisně odsuzovali a považovali jej za jednu z největších hrozeb světa a lidské civilizace. Takto postupovali mj. ruský myslitel Nikolaj Berďajev nebo český emigrant Rio Preisner – autor velmi zajímavé a zároveň málo známé polemiky s marxismem. Jiní autoři kritizovali marxismus jemněji, opatrněji a objektivně s důrazem na dodržování veškerých pravidel a omezení vědecké analýzy. Spatřovali v něm kontroverzní, či dokonce nebezpečné prvky, ale současně se v něm snažili najít také nějaké pozitivní stránky (Józef Maria Bocheński, Tomáš Garrigue Masaryk, Karl Popper, Giovanni Sartori). Druhým klíčovým kritériem kritiky marxismu je zohlednění metod kritické analýzy. Znamená to, že různí autoři s marxismem polemizovali z různých úhlů pohledu. Přistupovali k němu z hlediska filosofického (Hannah Arendt, Nikolaj Berďajev, Lucio Colletti, Leszek Kołakowski, Karl Popper), filosoficko-teologického (Rio Preisner), filosoficko-sociologického (Raymond Aron, Tomáš Garrigue Masaryk), politologického (Zbigniew K. Brzeziński, Carl J. Friedrich, Robert A. Dahl, Giovanni Sartori), nebo marxologického, leninologického a sovětologického (Józef Maria Bocheński, Alfred G. Meyer).

Mnozí významní kritikové marxismu byli původně vyznavači tohoto učení. Co způsobilo, že prošli vývojem od nadšení po kritiku?

Skutečně, autory neobyčejně pronikavých analýz marxismu včetně jeho politicko-systémových implikací byli lidé, kteří ve svém životě zakusili kratší či delší období nadšení Marxovým myšlením a pěli chválu na komunistické režimy (Lucio Colletti, Milovan Džilas, Leszek Kołakowski a do jisté míry také Raymond Aron, který byl v mládí členem velmi levicového a krajně prosovětského křídla francouzské socialistické strany, nazvaného Sekce francouzské dělnické internacionály /SFIO/). Jejich rozchod s marxismem byl způsoben především odhalením jeho totalitní podstaty a uvědoměním si, že za fasádou osvobozeneckého, lidového a rovnostářského poslání marxismu se skrývá něco zcela jiného – totalitní program panství nad zotročenými lidmi ve jménu utopické vidiny budování komunismu. Přežití „marxistického uštknutí“ sice nemusí být nutnou podmínkou odhalení jeho totalitní podstaty, ale nepochybně mu může pomoci.

Je možné obrození marxismu?

Nikoliv ve smyslu znovunastolení marxismu jako státní ideologie. Takové obrození možné není. Svůj zlatý věk a největší úspěchy už má za sebou. A to je dobře. To však neznamená, že zcela zanikne a přestane budit zájem. Máme co dělat s prodlužující se celosvětovou krizí kapitalismu, jejímiž projevy jsou nezaměstnanost, absence životních perspektiv mladých lidí, prohlubující se sociální nerovnost, ústup od státních programů sociální péče nebo neklid na finančních trzích. Různé proudy současné levice hledají novou ideově politickou totožnost a mohou se proto obrátit na marxismus, který se jim bude zdát inspirativním. Tento jev je již nějakou dobu dobře patrný.

Revue Politika 12/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru