Úvodní stránka  »  Články

Vynořit se a nadechnout

Stanislav Balík, Ondřej Krutílek, Ladislav Mrklas, Petr Sokol | 5. 12. 2013
Poslat do Kindlu

Říjnové předčasné volby znamenaly největší politické zemětřesení v polistopadové historii. Kámen na kameni nezůstal především v pravé části politického spektra. Občanská pravice, zejména její hlavní reprezentantka v podobě Občanské demokratické strany, zaznamenala neoddiskutovatelné fiasko. Jeho rozsah je natolik zásadní, že ODS i občanská pravice jako celek balancují nad propastí. Z politické mapy doslova před očima mizí část politického spektra, která vznikla jako tahoun politické, společenské a ekonomické transformace, jejíž výsledky – přes všechny nevyhnutelné, ale i mnohé zbytečné chyby – nemůžeme hodnotit jinak, než jako jeden z největších úspěchů novodobých dějin českých zemí. České republice nyní reálně hrozí buď dlouhodobá politická nestabilita, nebo dominance politických sil, které představují ohrožení některých podstatných principů liberální demokracie a právního státu. Politickému životu v českých zemích začínají vévodit síly, kterés naprostou lehkostí zpochybňují celou polistopadovou éru, zatímco občanská pravice, která dosud byla hlavní ochránkyní jejích hodnot, chřadne.

Konec ostrova pravicové stability

Popsaný vývoj ovšem není jen českou specialitou. V celé Evropě jsme v posledních letech svědky mnoha politických posunů. Jejich společným jmenovatelem je především oslabování tradičních vazeb mezi voliči a stranami v důsledku změn ve struktuře společnosti, její stále větší fragmentace a individualizace zájmů. Odcizování posilují nejrůznější skutečné i fiktivní skandály a aféry, jež se v čase videopolitiky šíří rychlostí světla.

Celý proces oslabování standardních politických stran a dalších tradičních politických institucí pak akcelerovala globální finanční a ekonomická (a v Evropě dluhová) krize, která odhalila zranitelnost evropských ekonomik a sociálních systémů, stejně jako evropský integrační proces vnášející do této nestability další a další problémy. Rychlý evropský integrační proces fakticky „tuneluje“ vládnutí v jednotlivých členských státech, ovšem kvalitativně nepředstavuje jeho plnohodnotnou náhradu. Stále mocnější Evropská unie je pro občany velmi daleko, ale důsledky jejího vládnutí se jich současně nepříjemně dotýkají. A právě s těmito problémy umějí daleko rychleji pracovat populisté, podnikatelská a manažersky řízená politická hnutí, strany na jedno použití a jiní prodavači deště. Reálné problémy v kombinaci s virtuální realitou a neochotou řady Evropanů byť jen připustit, že lépe už pravděpodobně bylo, tvoří smrtící koktejl pro standardní politické strany.

A zatímco doposud byla česká občanská pravice v našem koutu Evropyojedinělým ostrovem stability, právě zmíněný náraz globální krize a nových společenských trendů ji zastihl ve špatné kondici a nepřipravenou. Kombinace nedostatků typických pro české politické strany, v podobě úzké členské základny, slabých vztahů a vazeb na skutečnou občanskou společnost či nahrazování těchto vazeb klientelismem, jen posílila celoevropské trendy.

K tomu se přidaly kroky občanské pravice, které se v posledních letech vyznačovaly nesouladem ostré předvolební rétoriky a následné pragmatické koaliční praxe. Pozici občanské pravice navíc nezlepšovaly ani opakovaně nezvládnuté výměny lídrů či dlouhodobější absence přirozených vůdčích osobností, přicházejících s věrohodnou vizí.

ODS utrpěla zdrcující porážku, která z dřívějšího hegemona na pravici rázem učinila jen jednu z mnoha malých parlamentních stran. Vedle obvyklé daně za společné vládnutí, problematických reforem, porušení některých pravicových tabu (zvyšování daní po předchozí fetišizaci potřeby snižování) a řady afér stojí za jejím propadem i nesmiřitelné soupeření o každého voliče s TOP 09. Dualismus charakterizoval českou občanskou pravici vždy, v posledních letech ale díky srovnatelné síle obou hráčů představoval jeden z klíčových zdrojů nepopulárního vládnutí pravicové koalice. ODS i TOP 09 zaujaté vlastními problémy proto v říjnových volbách nepředstavovaly žádnou alternativu vůči rýsující se levicové většině. Tu přinesl až vstup Andreje Babiše a jeho hnutí ANO 2011. Mnoho tradičních voličů občanské pravice uvěřilo, že ANO 2011 je skutečnou alternativou, a to hned v několika pohledech: alternativou vůči levicové většině, alternativou vůči starým a dle mnoha voličů zkorumpovaným stranám, ale i alternativou v podobě politického uskupení nového, „manažerského a expertního“ typu.Ani v této situaci, kdy na pravicovou scénu vstoupil nový silný, i když sám nepravicový hráč, občanská pravice nedokázala věrohodně hájit„starý“ polistopadový svět, protože jí k tomu scházelo vnitřní přesvědčení, odhodlání a elán. Řada někdejších i stávajících členů a voličů občanské pravice navíc věděla, že jejich strana ve stávající kondici řešení skutečně nenabízí.

Co zbylo v pravicové krajině po prohrané bitvě?

Svět občanské pravice ovšem není mrtvý. Po dobrých létech totiž v české společnosti liberálně-konzervativní politika zanechalanepřehlédnutelnou stopu. Díky jejím minulým úspěchům zde zůstalo několik záchytných bodů, na kterých může i po drtivé prohře znovu stavět:

„Osiřelí“ pravicoví voliči

Paradoxně ani v těchto volbách, kdy pravicové strany utržily „porážku na hlavu“, nedokázala levice, která ještě nedávno snila o ústavní většině, získat kontrolu nad většinou v Poslanecké sněmovně. Důvod je jasný: přes hospodářskou krizi i krizi pravicových stran ze společnosti nezmizeli voliči vědomě či podvědomě vyznávající liberálně-konzervativní hodnoty. Nejenom prezidentská volba, ale nakonec i vzestup ANO 2011 potvrdil, že ve velké části společnosti je stále živý kulturně antikomunistický odpor k levici a k poručníkování státu. „Osiřelí“ pravicoví voliči proto zůstávají nadějí a základnou pro návrat důvěryhodné občanské pravice.

„Zrazení, ale naši“ – Cílové skupiny, které dnes nemají, či zítra nebudou mít žádné zastání

Zvyšování daní, registrační pokladny, majetková přiznání – to vše dopadne na hlavy širokých skupin obyvatelstva, které se vyznačují podnikavostí, pracovitostí a odpovědností za osud vlastní i svých rodin. Proti zmíněným i dalším levicovým myšlenkám je ovšem neochrání marketingové subjekty, podílející se navíc na nové vládě se socialisty. Občanskou pravici čeká v následujících letech „pochod pouští“. Nesmí při něm ovšem zapomenout, že její tradiční skupiny budou poté, co je pravice v minulých letech často obětovala ve spleti koaličních kompromisů, nyní zažívat levicové experimenty na vlastní kůži. Dost možná si přitom uvědomí, že přes špatný „umělecký výkon“ vlády ODS znamenaly v porovnání s vládou levice stále ještě rozumnou alternativu.

„Stará firma“ – 20 tisíc členů i politická reprezentace na mnoha úrovních

ODS je stále zavedenou stranou se silnou strukturou, kvalitní a početnou členskou základnou, životaschopnou manažerskou sítí a politickou reprezentací na všech úrovních státu. Přes aktuální pokles na ni stále pasuje přezdívka amerických republikánů „grand old party“. To tvoří komparativní výhodu oproti všem jejím starým i novým konkurentům, na níž je možné stavět, pokud ODS nepodlehne klamu o „nezbytnosti“ rychlých „modernizačních“ a „úsporných“ kroků, které by poškodily samotnou dřeň této stále kvalitní stranické konstrukce.

Pól svobody

ODS navíc nezůstala sama. Za roky její existence se kolem ní podařilo vytvořit řadu institucí zájmového či ideového typu, které tvoří pomyslný „pól svobody“ – živé a funkční zázemí pro možný vzestup. Nepatří sem navíc jen vzdělávací, mládežnické a další instituce, ale také výrazné osobnosti ze všech částí společnosti či nelevicová média a „nekoupení“ novináři. Ti všichni hledají a zároveň nabízejí pomoc – a v tom spočívá jejich obrovský potenciál pro obnovu české občanské pravice.

Jak dál?

Občanská pravice má stále na čem stavět, ale musí podniknout několik neodkladných kroků:

  • Vyburcovat veřejné mínění v tom smyslu, že o něco jde, že to není jen součást mocenské hry, z níž pravice vypadává, ale o souboj, v němž se hraje o charakter naší země a také o pokračování polistopadové politiky, jejíž alternativou je hledání silných vůdců, a tedy posun země na východ.
  • Důstojně, ale zcela zřetelně odejít do opozice – ve smyslu odejít a nebouchat dveřmi, změnit výraznou část vedení, přičemž by měl být zachován jistý prvek kontinuity s tím dobrým, co ODS přese všechny problémy v minulosti reprezentovala, ovšem který bude zároveň dostatečně vyvážený zřetelnými personálními změnami i novým stylem prezentace a posléze provádění pravicové politiky.
  • Otevřít řešení vztahu ODS a TOP 09, protože pokračování bratrovražedného boje na pravici povede obě strany ještě dále od jejich voličů, kteří rozdíl mezi oběma subjekty, zřetelný členům a politikům, příliš nevnímají.
  • Pojmout evropské volby jako nový začátek, protože tyto první následující volby mohou být příležitostí ukázat, že ODS žije, že je zpět a bude se bít o každý zákon, každou ztracenou příležitost rozhodovat o svém životě svobodně, každé procento daní, každou přerozdělovanou korunu, každou kompetenci odevzdanou Bruselu a každý nelevicový hlas. Evropské volby budou mít v tomto ohledu pro ODS mnohem větší význam než obvykle a občanští demokraté v nich musí uspět, aby obhájili svou životaschopnost. Do karet jim bude hrát to, že evropské téma je možná jediné, kde kompetence občanské pravice nebyla zpochybněna.
  • Uspět v komunálních a senátních volbách způsobem, který když už neudrží stávající pozice, alespoň zbrzdí propad a povede k uchování ODS coby celostátní, relevantní síly v komunální politice. K tomu musí sloužit volební kampaň, která bude opakem té minulé – nejednotné a programově bezobsažné.
  • Napravovat vztahy s dalšími pravicovými politickými subjekty – společný zájem úspěchu pravicové politiky, a tedy úspěchu celé společnosti, musí stát nejvýš.
  • Drobnou prací posílit, obnovit či navázat kontakty s pravicovými i nelevicovými spolky, sdruženími, zájmovými svazy, protože v posledních volbách byla vládnutím unavená strana již skoro sama.

Slovy George Orwella se teď česká občanská pravice musí vynořit a nadechnout!

PhDr. Petr Sokol, politolog, CEVRO, petr.sokol1974@gmail.com, mobil: 603 51 61 55

Mgr. Ladislav Mrklas, Ph.D., politolog, CEVRO, ladislav.mrklas@vsci.cz, mobil: 602 279 333

doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., politolog, Centrum pro studium demokracie a kultury, balik@cdk.cz, mobil: 775 570 804

Mgr. Ondřej Krutílek, analytik evropské legislativy, Centrum pro studium demokracie a kultury, krutilek@cdk.cz, mobil: 774 570 824

Revue Politika 12/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru