Úvodní stránka  »  Články

Preferenční hlasování od vzniku republiky po „kroužkovací revoluci“ II.

Polistopadová éra a dvacetileté čekání

Vojtěch Navrátil | 21. 10. 2013
Poslat do Kindlu

Po pádu komunistického režimu se československé volební zákonodárství, navzdory snaze prezidenta Havla a jeho nejbližších spolupracovníků fandících nominálnímu hlasování, vrátilo k prvorepublikové a poválečné tradici listinného poměrného volebního systému, do nějž byla nově zahrnuta i možnost udělovat preferenční hlasy (téma preferenčního hlasování nebylo při projednávání nových volebních zákonů v prvních týdnech roku 1990 žádnou kontroverzní záležitostí, jelikož je během rozpravy v jednotlivých parlamentech vzpomenul pouze federální poslanec Jan Svoboda, který se vyslovoval pro zavedení smíšeného volebního systému a zrušení možnosti udělovat preferenční hlasy, pozměňovací návrh ale nakonec nepodal). Než však kroužkování získalo na významu, musely uběhnout dvě polistopadové dekády.

Seznamování se a zkoušení

V první fázi, která časově pokrývá počátek devadesátých let a poslední léta společného státu Čechů a Slováků, se voliči s preferenčním hlasováním seznamovali. V prvních volbách, i pod dojmem zjitřené a neopakovatelné dobové atmosféry a možnosti vyzkoušet si něco nového, využívali voliči preferenčních hlasů v takové míře, že se to doposud v žádných následujících „hlavních“ volbách nepodařilo překonat. Nejvíce kroužkovali – nikterak překvapivě – voliči OF, jehož kandidátní listiny významnými osobnostmi veřejného života doslova překypovaly. Seznam poslanců zvolených zásluhou preferenčních hlasů byl však velmi skromný: v ČNR žádný, ve FS sedm, z nichž čtyři (Jana Hlaváčová, Šimon Pánek, Marta Kubišová a Marta Skarlandtová) zvolení na kandidátkách OF se velmi záhy mandátu vzdali. To, že uspěl tak nízký počet kandidátů, je třeba připsat nevhodně zvolenému systému, kdy kandidát musel získat podporu minimálně od každého druhého voliče, který preferenčního hlasování využil (volič mohl udělit až čtyři preference). Ve výsledku to dopadlo tak, že čím více voliči kroužkovali jednotlivé kandidáty (a především ti, kteří kroužkovali např. lídra), tím více těm ostatním ztěžovali možnost uspět. V extrémních případech populární kandidát, velmi často lídr kandidátky a ministr, jenž by získal mandát i tak, prakticky znemožňoval ostatním kandidátům uplatnění preferenčních hlasů (viz případ Václava Klause, jejž v Severomoravském kraji zakroužkovalo 93 % voličů OF, kteří využili preferenčních hlasů). Dle ex post hodnocení Štěpána Pecháčka, nynějšího vedoucího Oddělení všeobecných studií Parlamentního institutu, „s ohledem na tehdejší politickou realitu můžeme vyvodit, že tento efekt byl ze strany tvůrců zákona očekávaný, ba dokonce zamýšlený a chtěný“. Za zmínku stojí uvést i to, že v důsledku takto nastavených podmínek se v závislosti na různorodé regionální aktivitě voličů někdy i dost dramaticky lišil celkový krajský podíl voličů dané strany, od nichž musel kandidát získat preferenční hlas, aby byl zvolen (např. ve volbách do SL FS muselo kandidáta OF v Západočeském kraji zakroužkovat 31,7 % zdejších voličů OF, zatímco na východě Čech mu stačilo 15,2 %, tedy ne ani polovina).

Ve volbách v roce 1992 volič zase názorně poznal, jak různé výše kvora preferenčních hlasů vyprodukují odlišné počty preferenčními hlasy zvolených poslanců. Poslanci se po volbách v roce 1990 z nedostatků předchozí úpravy poučili a změnili volební zákon dle zásady, že čím víc voličů preferenční hlas udělí, tím více by měly být uplatněny. Nyní tak kandidát potřeboval ve volbách do ČNR získat hlas od patnácti procent všech voličů strany v kraji, ve volbách do FS pak tři procenta. Původně předloha počítala s tříprocentní výší i pro „národní“ volby, ale bylo podáno několik pozměňovacích návrhů (někdy i s velmi bizarní argumentací), z nichž se po odmítnutí pětadvaceti- a dvacetiprocentní výše kvora ujal až další z návrhů Jana Kasala (ČSL) právě ve výši patnácti procent (ve FS neprošel v jedné z jeho dvou komor návrh Petra Gandaloviče z ODS ve výši deseti procent o několik hlasů). Do ČNR tak přeskočili z nevolitelných míst pouze tři poslanci, zatímco v historicky posledních federálních volbách zažili čeští voliči první „kroužkovací revoluci“, když preferenční hlasy dopomohly ke zvolení čtyřem desítkám poslanců volených v české části FS (skoro tři pětiny z celkového počtu preferenčních hlasů udělených voliči stran, jež překonaly uzavírací klauzuli, patřily kandidátům, kteří dosáhli kvora; v roce 2010 to byla čtvrtina). Být hranice stejně vysoká jako ve volbách do ČNR, tak byli zvoleni pouze tři.

Útlum

Druhá etapa vývoje preferenčního hlasování v České republice nastala ve druhé polovině devadesátých let a je spjata se sněmovními volbami v letech 1996 a 1998. I přesto, že Poslanecká sněmovna v roce 1995 v nově přijatém volebním zákoně, jehož schvalování se kvůli koaliční neshodě nad finální podobou volebního systému pro senátní volby táhlo více jak jeden rok, snížila procento preferenčních hlasů z patnácti na deset (jeden komunistický poslanec neúspěšně navrhoval zrušit kvorum zcela), nastal v následujících volbách razantní útlum ochoty voličů označovat kandidáty na volebních lístcích. Oproti počátku první polistopadové dekády tak v roce 1996 celkový podíl využitých preferenčních hlasů klesl na polovinu (z 21,1 % v roce 1992 na 11,5 %; nejmenší propad byl u lidovců, jejichž voliči jsou z jednotlivých stran od roku 1996 v udělování preferenčních hlasů těmi nejaktivnějšími), o dva roky později se snížil až na 9,7 %. Projevilo se to i na počtu kandidátů, kteří na kandidátkách poskočili nahoru - v roce 1996 nedopomohly preferenční hlasy ke zvolení žádnému z 4492 kandidujících, o dva roky později voliči postrčili do sněmovny Jihočechy Jiřího Vlacha (US) a Vlastu Parkanovou, ta však kandidovala ve středních Čechách, kde ji na čtvrtém místě lidovecké kandidátky zakroužkoval téměř každý třetí ze 43 455 zdejších voličů KDU-ČSL.

Přibrzďovaný obrat

Trend z druhé poloviny devadesátých let, spočívající v uvadající ochotě voličů udělovat preferenční hlasy, se náhle obrátil na počátku nového tisíciletí, v konkrétních dopadech se to však až na jednu výjimku z roku 2002 příliš neprojevilo. Ve sněmovních volbách 2002 se podíl využitých preferenčních hlasů oproti předchozím sněmovním volbám zdvojnásobil (na 19,7 %) a počet poslanců „vytažených“ z nevolitelných míst se zšestinásobil ze dvou na dvanáct. Částečně to bylo zásluhou snížení kvora z deseti na sedm procent v listopadu 2001 a zvýšením počtu volebních krajů. Hlavní příčina tohoto obratu ale byla spjata s vnitřním děním ve Čtyřkoalici, resp. v jejím reziduu - Koalici KDU-ČSL a US-DEU.

Konec spolupráce obou stran způsobila kroužkovací „smršť“ především ze strany lidoveckých voličů (nikdy jindy v historii voliči jedné volební strany nevyužívali preferenčních hlasů v tak hojné míře jako v tomto případě), kteří na úkor unionistů zajistili KDU-ČSL zisk dvaadvaceti (namísto původním pořadím přiřčeným 14) z 31 mandátů. Frustrace, s jakou představitelé US-DEU tyto výsledky přijímali (vykroužkováni byli i unionističtí místopředsedové Ivan Pilip a Pavel Pešek, tomu se to stalo už v roce 1998, ale tehdy ho zachránilo existující druhé skrutinium), nebyla na místě, jelikož poměr preferenčních hlasů pro kandidáty jednotlivých stran v rámci (Čtyř)Koalice byl dva roky předtím v krajských volbách pro lidovce ještě o něco příznivější a voliči (jak Čtyřkoalice, tak i jako celek) v nich kroužkovali ještě více. Jenže tam v rámci Čtyřkoalice nikdo nepřeskočil z nevolitelného místa a v ostatních stranách se to povedlo jen šesti kandidátům (krajských zastupitelů je celkem 675). Bylo to důsledkem příliš vysokého desetiprocentního kvora a také faktu, že na kandidátních listinách může být v krajských volbách oproti těm sněmovním v jednom kraji někdy i skoro trojnásobný počet kandidátů (kandidáti tak hůře agregují preferenční hlasy). Ojedinělého úspěchu v nich proto, stejně jako v letech 2004 a 2008, dosahovali kandidáti, kteří v drtivé většině reprezentovali strany či koalice, jež dosáhly jednociferného výsledku.

Ve sněmovních volbách v červnu 2006 subjekt podobný Koalici chyběl. Mírně tak poklesl celkový podíl využitých preferenčních hlasů a počet poslanců nacházejících se na kandidátkách původně na nevolitelných místech poklesl na polovinu (zvoleni byli Milada Halíková, Vladimír Koníček, Zuzka Bebarová Rujbrová, Václav Exner, Pavel Ploc a Alena Páralová). Oproti předchozím volbám z nich nikdo nepocházel z KDU-ČSL, jelikož lidovecký volič stejně jako v roce 2002 potvrzoval svými hlasy především lídry a některé další kandidáty na předních příčkách, ti však v důsledku samostatné kandidatury KDU-ČSL neměli koho přeskočit.

Ve volbách do Evropského parlamentu platily v letech 2004 a 2009 dvě odlišné výše kvora, nejprve sedm a poté pět procent. Avšak jakoukoliv snahu voličů kazil fakt, že volebním obvodem je území celé České republiky, a je tak pro níže postavené kandidáty těžší, i přes nízkou volební účast, která tyto volby doprovází, oslovit mimo své domovské regiony dostatečné množství voličů. To se podařilo pouze Jaroslavu Zvěřinovi (ODS) v roce 2004, kdy byl zároveň celkový podíl využitých preferenčních hlasů ze všech polistopadových voleb nejvyšší (31,7 %).

Má to konečně význam

Čtvrtá a (zatím) poslední fáze vývoje preferenčního hlasování v polistopadové éře, kdy udělování preferenčních hlasů konečně začalo mít svůj význam, má dvě data počátku. Jedním jsou květnové sněmovní volby roku 2010, tím druhým je období let 2005-2006. V dubnu 2005 totiž došlo nejprve k podání návrhu na novelizaci volebního zákona ze strany sociálnědemokratických poslanců Robina Böhnische, Zdeňka Koudelky a Oldřicha Němce, kteří navrhovali snížit kvorum na dvě procenta a zvýšit počet preferenčních hlasů až na pět. Následujícího roku došlo na jaře (ve Sněmovně) a na podzim (v Senátu) ke schválení zákona č. 480/2006 Sb., kterým bylo kvorum nakonec sníženo na pět procent a počet preferenčních hlasů se zdvojnásobil ze dvou na čtyři. Než se za těchto podmínek mohlo poprvé hlasovat, pokusilo se půl roku před volbami neúspěšně 22 poslanců ODS v čele s tehdejšími stranickými místopředsedy Petrem Nečasem a Ivanem Langerem o návrat k předchozí úpravě z let 2002 a 2006. Argumentovali přitom tím, že novou úpravou budou znevýhodněni kandidáti z menších měst a utrpí politická kultura.

Ve sněmovních volbách v květnu 2010, pro něž se vžil pojem „kroužkovací revoluce“, voliči vykroužkovali šestinu lídrů a dostali do dolní parlamentní komory preferenčními hlasy takřka čtvrtinu jejího osazenstva. Nebylo přitom výjimkou, že do Sněmovny byli „katapultováni“ i kandidáti z posledních míst kandidátních listin, jak k tomu vyzývaly některé známé osobnosti veřejného života. Přesto se o žádnou skutečnou revoluci nejednalo, alespoň co do míry využívání preferenčních hlasů; ta se dokonce oproti volbám v roce 2006 nepatrně snížila (v průměru využilo preferenčních hlasů méně voličů). Z jednotlivých stran, které překonaly uzavírací klauzuli, byli nejaktivnějšími ti voliči, kteří vhodili do urny lístek ODS a TOP 09. Z 16 kandidátů občanských demokratů, kteří byli vykroužkováni z volitelného místa, jich sedm (Zdeněk Mach, Tomáš Hasil, Jozef Kochan, Daniel Petruška, Jiří Čepelka, Vladimír Hink a Ivan Langer) patřilo mezi oněch 22 poslanců, kteří v prosinci 2009 neúspěšně navrhovali návrat k „designu“ předchozích voleb. U TOP 09 zase voliči jakoby účtovali s kandidáty, kteří měli svůj původ v KDU-ČSL, jelikož z 12 vykroužkovaných kandidátů TOP 09 jich byla dříve u lidovců plná polovina (Karel Tureček, Marek Ženíšek, Josef Malý, Pavel Severa, Ivo Vykydal a Evžen Uher).

Zatímco v prvním desetiletí 21. století se při volbě poslanců požadovaný počet preferenčních hlasů postupně snižoval z deseti až na pět procent, v případě krajských voleb nastala stejná změna až na jaře 2012. Šance kandidátů na nevolitelných místech se tak výrazně zvýšily, přesto jich do zastupitelstev jednotlivých krajů „poskočila“ pouze desetina. (Za zmínku stojí, že za TOP 09 byl podruhé během dvou let ve Zlínském kraji z volitelného místa vykroužkován Kalouskův poradce a místostarosta Uherského Hradiště Evžen Uher.) Přičíst to musíme již zmíněnému nepoměru počtu kandidátů v jednotlivých typech voleb, kdy v těch krajských mají voliči menší šanci „trefit“ se svými hlasy do jednoho kandidáta. Z tohoto důvodu - a také kvůli tomu, že se v krajských volbách rozděluje vyšší počet mandátů - nebyl oproti předchozím sněmovním volbám vykroužkován žádný z lídrů.

Jak dál?

Přestože byl efekt kroužkování v krajských volbách slabší než v předchozích volbách sněmovních, rokem 2010 nastalo v české politice období, kdy se vrcholní straničtí představitelé dozvěděli, že ani na prvním místě kandidátky nemusejí mít ve volbách nic jisté. Důležité je se na kandidátku vůbec dostat, jak ukazuje např. případ exposlankyně Ivany Weberové v Libereckém kraji či zveřejněná nahrávka rozhovoru pardubického sociálnědemokratického exposlance Miroslava Váni s jedním ze spolustraníků. Platí to zejména v menších a středně velkých krajích. V těch početně největších – Středočeském, Jihomoravském, Moravskoslezském (Praha je specifickou výjimkou, jelikož její území tvoří jednu aglomeraci) – se kandidáti na volitelných místech z důvodu jejich velikosti příliš obávat nemusejí, jelikož zde voliči „zahýbali“ s jejich pořadím zatím jen velmi výjimečně. (Ale i tak panuje v některých stranách viditelná nervozita z výsledků preferenčního hlasování, týká se to zejména ČSSD a v menší míře i TOP 09, kde jsou kandidáti vyškrtáváni či je jim tím a vyloučením ze strany vyhrožováno.) Daná záležitost je řešitelná např. stanovením odlišné výše kvora v jednotlivých krajích v závislosti na jejich velikosti. A oku zákonodárců by do budoucna neměla uniknout ani nepřiměřená pětiprocentní výše kvora pro volby do Evropského parlamentu - vzhledem k tomu, že celá země tvoří jeden volební obvod a třeba v dvakrát menším Slovensku je tříprocentní.

První část textu týkající se preferenčního hlasování před rokem 1989 vyšla v Revue Politika 14. 10. 2013.

Revue Politika 10/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru