Úvodní stránka  »  Články

Protikorupční kampaň v kauze exposlanců a právo

Zdeněk Koudelka | 9. 10. 2013
Poslat do Kindlu

Jestliže se o prostituci hovoří jako o nejstarším řemesle na světě, lze o úplatkářství mluvit jako o jednom z nejstarších deliktů. Stejně starý je boj proti němu. V současné době je vedeno protikorupční tažení, které je politickou a mediální kampaní protaženou do justice a práva. Slovy Petr Hájka: „Slovo korupce se stalo tímtéž základním pojmem jako v minulém režimu třídní boj. Má také podobné důsledky. (…) Ty, kdo se radují, že konečně se ,zkorumpovaná třída politiků‘ začíná bát, je nutno upozornit, že brzy se budou bát všichni a každý. Rozkrádání veřejných peněz je bezpochyby zločin. (…) Politicky se však využívá jen tehdy, je-li třeba převzít moc.“ (Smrt v sametu, Praha 2012, s. 11)

Protikorupční kampaní se odůvodňuje i to, co by jinak bylo považováno za protiprávní. Mediální krytí zajišťuje průchodnost nestandardních rozhodnutí a případná kritika je omezována hrozbou mediálního lynče. Dnešní protikorupční kampaň má společné jevy s protiteroristickou kampaní v USA po 11. září 2001. Cíl je nezpochybnitelný - vždyť kdo by obhajoval korupci či terorismus, byť prostředky mohou vést k omezení práv a svobod lidí. Žijeme v době, kdy existuje v zájmu určitých kampaní snaha obětovat některé hodnoty. Ovšem přesně v těchto situacích je správné odmítnout názor, že účel světí prostředky. Boj za svobodu a právo je trvalý a demokratická kontrola zákonnosti aktivit výkonné moci, včetně policie a státního zastupitelství, je nutná. Pokud se právo a justice nechaly ovládat kampaněmi, ať již to byl mccarthismus v USA ve 40. a 50. letech 20. století, hledání vnitřního nepřítele v době stalinismu či hon na čarodějnice v 17. století, vždy to vedlo ke špatnostem.

Jak proniká kampaňovitost do soudních řízení, se ukázalo již v trestní věci poslanců Víta Bárty a Jaroslava Škárky. První nezvyklost spočívala v umožnění přímého televizního přenosu, čímž byl narušen klasický postup soudu, že předvolaní svědci nemají být v soudní síni, dokud nebudou vyslechnuti, aby neslyšeli výpovědi dřívější a nemohli případně svou výpověď přizpůsobit. Nechme stranou, zda justici sluší anglosaská mediální zdrženlivost, nebo opačný přístup, kdy se soudní řízení propagandisticky užívalo k různým kampaním. Příkladem je postup propagandy při souzení účastníků pokusu o protihitlerovský převrat 20. 7. 1944, při procesu s Miladou Horákovou roku 1950 či procesu s Rudolfem Slánským roku 1952.

Druhou věcí je, že senát soudce Šotta rozsudkem z 13. 4. 2012 odsoudil i jednání, které nebylo v obžalobě, čímž byla porušena zásada, že soudce je ve vymezení skutku vázán obžalobou. Zatřetí, Šottův soudní senát odsoudil poslance Škárku k zákazu výkonu činnosti poslance. Tím zasáhl do vazby mezi poslancem a jeho voliči, ústavní úpravy ukončení poslaneckého mandátu a nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, který judikoval, že soud nemůže zakázat činnost člena zastupitelstva obce, protože jde o zásah do ústavně garantovaného práva na veřejné funkce a trest ztráty politických práv u nás neexistuje. Tento závěr obsahuje i odborná literatura1 a platí i pro poslance a senátory. Zda je to správné či ne, může být polemické, ale změnu by musel učinit zákonodárce. Je možné s judikaturou Nejvyššího soudu nesouhlasit, ale v takovém případě je správné, aby ji soudce uvedl ve svém rozhodnutí a rozvedl, proč si myslí, že na daný případ nelze judikaturu Nejvyššího soudu užít, anebo uvedl, proč je nutné dojít k novému právnímu závěru. Nic takového rozsudek nad Škárkou neobsahoval, a proto byl tento rozsudek po zásluze zrušen odvolacím Městským soudem v Praze.

Podívejme se nyní blíže na kauzu tří exposlanců a poradkyně premiéra Jany Nagyové, která vedla v červnu 2013 k pádu vlády Petra Nečase, a zákonnost usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 6. 2013, kterým bylo zahájeno trestní stíhání. V zásadě šlo o obvinění, že ředitelka kabinetu premiéra Jana Nagyová a Roman Boček se podíleli na tom, že se bývalí poslanci Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa vzdali mandátu za pozice ve státem kontrolovaných firmách,2 a dále o obvinění, že Jana Nagyová a tři příslušníci Vojenského zpravodajství – generálporučík Ondřej Páleník, generálplukovník Milan Kovanda a plukovník Jan Pohůnek - zneužili Vojenského zpravodajství ke sledování premiérovy manželky.

Nepříslušnost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci

Dodržování zákonnosti v otázce příslušnosti státního zastupitelství je jednou ze záruk na spravedlivý proces, brání svévůli státních orgánů a zneužívání moci. To, aby byl v trestním řízení činný právem stanovený státní zástupce, ne libovolný státní zástupce, je podmínkou zákonnosti trestního řízení. Je pravda, že pojem zákonného státního zastupitelství není na rozdíl od zákonného soudce, který je garantován ústavně, na téže úrovni upraven. Příslušnost státního zastupitelství je ale stanovena zákonem (zákon o státním zastupitelství, trestní řád) a vyhláškou o jednacím řádu státního zastupitelství, což jsou prameny práva, které rovněž musejí být dodržovány.

Podle § 7 zákona o státním zastupitelství je příslušné k zastupování státu státní zastupitelství u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud právní předpis nestanoví jinak. Dle jednacího řádu státního zastupitelství3 vykonává dozor v přípravném trestním řízení státní zastupitelství, které je příslušné zastupovat veřejnou žalobu po podání obžaloby. Příslušnost státního zastupitelství k dozoru v přípravném trestním řízení je tak odvozena od příslušnosti soudu, tj. především podle místa, kde se údajný trestný čin stal.

Místní příslušnost

Údajná trestná činnost obviněných se stala v Praze. Mělo být tedy příslušné státní zastupitelství v Praze. Ve věci však bylo činné Vrchní státní zastupitelství v Olomouci
na základě usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně z 11. 1. 2012, 8NZN 202/2012 o odnětí a přikázání věci. To se týkalo prověřování zcela jiných osob, a to Iva Rittiga, Tomáše Hrdličky, Jiřího Tomana a Romana Janouška. Přičemž důvodem odnětí byla údajná účast bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Údajná trestná činnost, pro kterou skutečně bylo ze strany VSZ Olomouc zahájeno trestní stíhání vůči exposlancům a dalším osobám, se však netýkala Rittiga, Hrdličky, Tomana, Janouška ani Grygárka. V dané věci došlo k účelovému spojení věci, aby byla založena působnost nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.

V přípravném trestním řízení je od příslušnosti státního zastupitelství odvozena i příslušnost soudu pro přípravné řízení, který rozhoduje o zásazích do ústavně chráněných základních práv a svobod. V řízení před soudem má platit rovnost stran a jejich procesních oprávnění (zásada rovnosti zbraní). V případě odnětí a přikázání věci státnímu zastupitelství v přípravném trestním řízení je ústavně pochybné, zda se automaticky mění i příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení trestním např. o vazbě, odposleších atd. Listina základních práv a svobod garantuje právo na zákonného soudce.4 Zákonným soudcem je v přípravném řízení trestním soudce okresního soudu, který působí v obvodu dozorujícího státního zástupce.5 Ovšem zákon předpokládá, že to bude tam, kde se stal trestný čin.6 Tím, že se změní dozorující státní zastupitelství, změní se i soudce rozhodující o vazbě - a to už má ústavní rozměr. Státní zastupitelství si může svým úkonem vybrat soud. Před soudem je státní zástupce stranou řízení, stejně jako obviněný. Dle Evropského soudu pro lidská práva spočívá rovnost zbraní v podmínkách, za nichž účastníci řízení hájí svou věc před soudem, aniž dojde k zvýhodnění jedné ze stran řízení.7 Pokud jedna strana řízení – státní zastupitelství - může svým opatřením změnit příslušnost soudu a obviněný takovou možnost nemá, je porušena rovnost zbraní a férovost soudního procesu.

V případě poslance Davida Ratha, kde bylo zprvu v přípravném řízení činné nepříslušné Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem místo příslušného Krajského státního zastupitelství v Praze, Ústavní soud takový postup okomentoval slovy: „Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu“.8 Ústavní soud však nevyvodil závěr z toho, že jestliže výkonná moc postupuje způsobem, kterým jde „o závažný signál porušování principů právního státu“, je nutné takový postup znemožnit a právní výsledky neakceptovat. Kdyby Ústavní soud zrušil rozhodnutí o vazbě Davida Ratha, vyvolalo by to mediální bouři. Soudci však nesmí být závislí na médiích. Toto rozhodnutí Ústavního soudu je nejzbabělejším rozhodnutím justice po roce 1989, které znám. Činnost nepříslušného Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem vedla k tomu, že v přípravném řízení rozhodoval soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem a ne soudu v Praze. Pro účely vazebního jednání a vydání usnesení o vazbě dokonce dojel soudce z Ústí nad Labem do Prahy.9

Vzhledem k tomu, že dle trestního řádu rozhoduje soud podle sídla dozorujícího státního zástupce, došlo k tomu, že orgány veřejné žaloby si v případě exposlanců mohly vybrat mezi čtyřmi soudy, aniž by jejich rozhodování podléhalo soudnímu přezkumu. Takovou možnost obvinění neměli. V daném případě mohlo Nejvyšší státní zastupitelství vydáním či nevydáním rozhodnutí o odnětí a přikázání ponechat původní příslušnost soudu pro přípravné řízení v Praze či věc přikázat do Olomouce s jinou příslušností soudu pro rozhodování o odposleších a vazbě. Ovšem olomoucký vrchní státní zástupce si přidělením dané věci do centrály VSZ v Olomouci nebo na pobočku v Brně či Ostravě může vybrat soud pro přípravné řízení, a to mezi Okresním soudem v Olomouci, Městským soudem v Brně a Okresním soudem v Ostravě. V případě, že je podáván návrh státním zastupitelstvím mimo pracovní dobu, kdy je předem znám sloužící soudce, si fakticky vybere nejen soud, ale i konkrétní osobu.

Změny příslušnosti na straně státního zastupitelství zasahují ústavně chráněnou kategorii zákonného soudce, který by měl být určen na základě obecných předpokladů a ne rozhodnutím jedné strany řízení. Je navíc právně sporné, když státní zástupci Vrchního státního zastupitelství působící na jeho pobočkách nejsou primárně pro určení příslušnosti soudu považováni za státní zástupce VSZ v Olomouci jako takového. Tedy že by měl rozhodovat Okresní soud v Olomouci bez ohledu na to, zda jde o konkrétního státního zástupce v centrále či na pobočce. Sídla státních zastupitelství jsou totiž stanovena zákonem vazbou na sídla soudů, umístění poboček však jen podzákonným právním předpisem. Pokud se použije výklad, že se příslušnost soudu pro přípravné řízení odvozuje od činnosti státního zástupce na pobočce, opouštíme zásadu, že soudní příslušnost je určena na úrovni zákona
a fakticky ponecháváme volnost výkonné moci určovat místní příslušnost soudu pro přípravné řízení svými podzákonnými právními předpisy. Argument, že příslušnost soudu při pobočce státního zastupitelství odpovídá zásadě ekonomie řízení, nelze v daném případě použít. Dotčené usnesení o zahájení trestního stíhání VSZ v Olomouci, pobočka Ostrava bylo vydáno v Praze, kde obvinění působili a byli zadrženi (aby následně byli převezeni k soudu
do Ostravy).

Samotný důvod pro vydání usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně z 11. 1. 2012 pro odnětí a přikázání věci vydaný s odkazem na § 25 trestního řádu je pochybný. Podle zákona o státním zastupitelství10 může být takto postupováno v případě vyloučení vedoucího státního zástupce. Pokud je vyloučen jiný státní zástupce, včetně náměstka vedoucího státního zástupce, má rozhodovat jiný nevyloučený státní zástupce. Samo o sobě vyloučení jednoho státního zástupce není důvodem pro změnu příslušnosti celého státního zastupitelství. Pokud je v zákoně o státním zastupitelství tento důvod pro odnětí a přikázání věci upraven výslovně, nelze použít obecnou úpravu odnětí a přikázání podle § 25 trestního řádu per analogiam, neboť speciální právní norma má přednost před obecnou. Analogii lze použít jen při mlčení zákonodárce, což případ vyloučení státního zástupce jako důvod pro odnětí a přikázání věci není.

Samozřejmě je možné, že podjatost jednoho státního zástupce může zakládat podjatost jeho kolegů, včetně vedoucího státního zástupce. To však musí být výslovně v rozhodnutí o odnětí a přikázání uvedeno a zdůvodněno. Rozhodnutí měnící příslušnost státního zastupitelství nesmí být projevem libovůle. Podobný případ Nejvyšší soud řešil, když na základě stížnosti pro porušení zákona ze strany ministra spravedlnosti konstatoval, že byl porušen zákon v neprospěch obviněných – bývalého náměstka ministra spravedlnosti Františka Steinera a generálního ředitele Vězeňské služby Luďka Kuly – tím, že trestní stíhání dozorovalo místně nepříslušné státní zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství v Praze totiž odňalo dozor nad jejich trestním stíháním Obvodnímu státnímu zastupitelství Praha 2 a přikázalo jej Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-západ ve Středočeském kraji. Důvodem tohoto postupu bylo, že obvodní státní zástupce původně vyloučil sám sebe z dozoru trestního stíhání pro svůj vztah k obviněným11 a věc předložil Městskému státnímu zastupitelství k rozhodnutí o odnětí a přikázání jinému obvodnímu státnímu zastupitelství. Na Městském státním zastupitelství dále zjistili možnou podjatost svých dvou řadových státních zástupců a náměstkyně městské státní zástupkyně z důvodu jejich vztahu k obviněným a věc předložili Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které ji přikázalo Okresnímu státnímu zastupitelství pro Prahu-západ v působnosti Krajského státního zastupitelství v Praze.12 Ministr spravedlnosti a Nejvyšší soud poukázali na to, že důvody vyloučení z rozhodování náměstkyně městské státní zástupkyně a dalších dvou státních zástupců, jestliže není namítána zároveň podjatost samotného vedoucího státního zástupce, není důvodem pro odnětí a přikázání věci jinému státnímu zastupitelství nadřízeným vrchním státním zastupitelstvím, ale jen k tomu, aby městská státní zástupkyně přidělila věc tak, aby ji řešili jiní státní zástupci,13 kterých je na Městském státním zastupitelství v Praze celkem asi osmdesát.

Věcná příslušnost

Pochybná je i věcná příslušnost vrchního státního zastupitelství, které podle § 15 jednacího řádu státního zastupitelství č. 23/1994 Sb. může vykonávat dozor v případech závažné hospodářské trestné činnosti. Předmětná obvinění (úplatkářství, zneužití pravomoci) však pod daný výčet závažné hospodářské kriminality nespadají. VSZ samo svou příslušnost založilo jen s odkazem na § 15 odst. 2 jednacího řádu státního zastupitelství účelovým spojením s prověřováním věci, která nesouvisí s činností, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání dotčených obviněných.

Vrchní státní zastupitelství samo provádělo vyšetřování místo policie. § 174 odst. 2 trestního řádu to sice umožňuje, pokud však není stanoveno zákonem, mělo by se tak dít jen omezeně, nejlépe pro jednotlivé úkony. V případě, že státní zástupce sám koná vyšetřování, totiž mizí jedna z kontrol v rámci přípravného řízení. Pokud státní zástupce přebere působnost policejního orgánu, zruší jeden kontrolní stupeň. To je nežádoucí jev. Nadřízené státní zastupitelství sice přebírá některá dozorová oprávnění (rozhodování o stížnostech), ale nevykonává klasický dozor zákonnosti trestního stíhání. Je nestandardní, aby státní zástupce vrchního státního zastupitelství sám prováděl vyšetřování a nahrazoval policejní orgán.

Trestní řád výslovně umožňuje vyšetřování státním zástupcem v případě příslušníků Vojenského zpravodajství, což se týká obviněných příslušníků Vojenského zpravodajství a Jany Nagyové ve věci sledování manželky premiéra. Mělo tak činit Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 dle ustanovení jednacího řádu státního zastupitelství účinného od 1. 1. 2012. Zastupování obžaloby před soudem pak přísluší Městskému státnímu zastupitelství v Praze na celém území státu, pokud věc nepředalo místně příslušnému státnímu zastupitelství.14

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci bylo podle právní úpravy účinné k zahájení trestního stíhání věcně i místně nepříslušné a založilo svoji působnost účelovým spojením s věcí (Rittig, Janoušek), která se obviněných ve věci sledování manželky premiéra netýká. Lze připustit, že mohou nastat důvody pro odnětí a přikázání vyšetřování v případě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. V takovém případě však mělo dojít jen ke změně místní příslušnosti, ale respektování příslušnosti věcné.

Ministerstvo spravedlnosti v září 2013 připravilo návrh změny jednacího řádu státního zastupitelství, podle které má vyšetřování příslušníků Vojenského zpravodajství a některých dalších osob nově konat místně příslušné krajské státní zastupitelství a žalobu podávat vrchní státní zastupitelství.15 Jde o správný postoj, neboť není důvodu tuto agendu centralizovat u pražských státních zastupitelství s tím, že budou mít fakticky celostátní působnost. Kvalifikace a erudice státních zástupců na Moravě a ve Slezsku i zbytku Čech není jiná než v Praze. Ovšem načasování změny může vyvolat otázku, zda nejde o umožnění podání obžaloby ve věci obviněných příslušníků Vojenského zpravodajství a Jany Nagyové za sledování manželky premiéra Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci. Za účinného právního stavu k době zahájení trestního stíhání by k podání obžaloby toto státní zastupitelství příslušné nebylo. Neboť vazba změny příslušnosti státního zastupitelství (odnětí a přikázání u státního zastupitelství) na příslušnost soudu je omezena jen na dobu, po kterou se koná přípravné řízení. Po podání obžaloby se věc dostává do sféry soudní moci a z obecných ustanovení o soudní příslušnosti vyplývá, který soud je určen k tomu, aby rozhodoval po podání obžaloby.16 V daném případě jsou to soudy v Praze mimo působnost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.

Ovšem i po schválení změny jednacího řádu státního zastupitelství trestní obžalobu u soudu v Praze nemůže zastupovat Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jehož působnost se vztahuje na Moravu a Slezsko, ne na Čechy (s určitými výjimkami).17 Obecně platí vazba příslušnosti státního zastupitelství na soud, a to i když bylo státní zastupitelství původně příslušné, ale po podání obžaloby byla věc odňata původnímu soudu a přikázána jinému.18 Výjimečně Nejvyšší soud připustil, že s odnětím a přikázáním věci soudu se nemění příslušnost státního zastupitelství, pokud jde o jiné státní zastupitelství, než je u soudu činné, ale toto státní zastupitelství musí být původně příslušné na základě právního předpisu, což není rozhodnutí o odnětí a přikázání. Připustil tak působnost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci před soudem v Čechách. Ale to za situace, kdy vrchní státní zastupitelství bylo řádně příslušné k dozoru trestního řízení ve věci závažné hospodářské kriminality, která se udála na severní Moravě, a k soudu v Čechách se věc dostala až po podání obžaloby Krajskému soudu v Ostravě cestou odnětí věci soudu v Ostravě a jejímu přikázání do Hradce Králové.19

Nemožnost stíhání za rezignaci na mandát poslance

Na projevy poslance, kterými byli Petr Tluchoř, Ivan Fuksa a Marek Šnajdr až do své rezignace, platí hmotněprávní čili materiální imunita (indemnita).20 Za svou rezignaci nemůže být vůbec stíhán, je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to i po skončení mandátu, a podléhá jen disciplinárnímu řízení parlamentní komory, jíž je členem. Rezignovat na mandát může poslanec vystoupením na plénu Poslanecké sněmovny nebo doručením písemné rezignace předsedkyni Sněmovny, což je též v sídle Poslanecké sněmovny. Zmínění poslanci rezignovali 7. 11. 2012 formou ústního projevu v Poslanecké sněmovně.21 Avšak v usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci bylo přímo vzdání se mandátu součástí popisu skutku, pro který se vede trestní stíhání. Nikdo není nucen vykonávat funkci poslance, když nechce. Každý poslanec může rezignovat kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů. Rozhoduje tím o sobě, ne o jiných. Akt rezignace na mandát podléhá hmotněprávní imunitě, ne kuratele výkonné moci, kam patří policie i státní zastupitelství. Pokud současná úprava někomu nevyhovuje, je v právním státě možné ji změnit novelou ústavy, nikoliv jejím nedodržováním.

Usnesení Nejvyššího soudu z 16. 7. 2013, kterým rozhodl o nestíhatelnosti bývalých poslanců za vzdání se mandátu,22 je statečné a správné rozhodnutí. Soud dal přednost právu před novinářskou chválou. Vysloužil si za to útoky pod lživým heslem, že celá právnická obec či alespoň obec ústavních právníků s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí. Skutečnost ukázala, že je podporováno i právníky – např. zástupcem veřejného ochránce práv Stanislavem Křečkem23 a pedagogy Právnické fakulty Masarykovy univerzity Petrem Kolmanem24 a Zdeňkem Koudelkou.25

Kam se lze dostat při popírání textu ústavy s odvolávkou na jakýsi smysl ústavy prezentovali Hana Marvanová a Miroslav Čapek.26 Oba tvrdí, že materiální imunita se vztahuje jen na ústní projevy poslance. Přitom je známo usnesení Nejvyššího soudu z 3. 10. 2012, 11Tcu 135/2012 v kauze poslance Víta Bárty, které pojímá projev šířeji, když konstatovalo, že za projev poslance v Poslanecké sněmovně, který je pokryt materiální imunitou, nelze považovat jen ústní vystoupení, ale i jiné jednání poslance v Poslanecké sněmovně. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze exposlanců Tluchoř, Šnajdr, Fuksa tedy odpovídalo jeho předchozí judikatuře a bylo předvídatelné.

Imunita byla zavedena jako ochrana poslanců před výkonnou mocí v rámci dělby moci.
Za celou dobu monarchie a první Československé republiky nenastal pokus kriminalizovat poslance za rezignaci na mandát. V době Protektorátu Čechy a Morava panovala obava moravských a českých veřejných činitelů, že rezignace na veřejnou funkci by mohla být ze strany okupační moci trestána jako projev vzdoru. V případě poslanců tomu předešel prezident Emil Hácha rozpuštěním Poslanecké sněmovny i Senátu po okupaci roku 1939. V době po únoru 1948 totalitní moc stíhala i bývalé poslance. Některé stíhala za pokus odejít z republiky, nebylo však vedeno stíhání pro samotné zřeknutí se mandátu, byť někteří podali rezignaci po únoru 1948 na protest proti uchvácení moci komunisty (Jan Šrámek aj.). Do června 2013 neexistoval v naší historii pokus výkonné moci o trestání představitelů moci zákonodárné v souvislosti s jejich rezignací na mandát.

Z ústavněprávního hlediska je překvapující, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v rámci popisu skutku, pro který zahájilo trestní stíhání exposlanců, uvedlo znění poslaneckého slibu, že mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Státní zastupitelství tak odmítlo jinak plně respektovanou zásadu, že poslanecký mandát je u nás reprezentativní, nikoliv imperativní. Tedy že poslanec není nikomu odpovědný za výkon mandátu a odpovědnost je jen politická,27 tj. že lid ji vyvodí vůči poslanci či straně, za kterou byl zvolen, v příštích volbách.

Závěr

V rámci přípravného řízení je pro chránění férovosti postupů orgánu státu důležitá kumulace vad a nestandardních postupů. Jestliže by v jednotlivém případě šlo nestandardní postup zdůvodnit či vadu prohlásit za právně málo významnou, je v případě jejich kumulace možný takový společný důsledek, že trestní řízení již nelze považovat za férové. V daném řízení je kumulace pochybení a nestandardních postupů v určení místní i věcné příslušnosti státního zastupitelství taková, že byl porušen zákon v neprospěch obviněných závažným způsobem
a byla narušena férovost trestního procesu v požadavku na právem určenou příslušnost státního zastupitelství, ale i soudce pro přípravné řízení. Právní stát znamená, že ke korektnímu výsledku v trestním řízení se musí dojít korektním postupem; pokud je postup sám o sobě nekorektní, nelze mít za korektní ani výsledek. Proto je nutné ocenit, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek měl snahu žádat veřejné vysvětlení nestandardních kroků Vrchního státního zastupitelství v Olomouci po nejvyšším státním zástupci.28 Ten sice odmítl odpovědět, ale Nejvyšší státní zastupitelství jeho rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tří bývalých poslanců 26. 7. 2013 zrušilo.

Již Friedrich August von Hayek varoval před libovůlí veřejných autorit: „Stále širší a širší pravomoci jsou svěřovány novým autoritám, které aniž by byly vázány pevnými pravidly, mají téměř neomezenou libovůli.“29 Kdyby žádali protiústavně stíhaní exposlanci náhradu škody, paradoxně by ji nebyl povinen poskytnout orgán, který protiústavnost způsobil – státní zastupitelství -, ale ministerstvo spravedlnosti, které ve věci nerozhodovalo. To se musí omlouvat i za nezákonnost státních zastupitelství a soudů v trestním řízení. Je paradoxní, že tato chyba zůstala i v návrhu zákona o státním zastupitelství, který schválila vláda Petra Nečase.30 Bývalý premiér může zpytovat, zda je správné, aby byla posilována moc některých orgánů, aniž budou právně odpovědny za škodu, kterou způsobí. Rovněž snaha přizpůsobit organizaci státního zastupitelství policii a ne soudům tím, že se navrhovalo zrušení vrchních státních zastupitelství, je v Evropě nezvyklá. Proto je správné, že tento zákon byl vládou Jiřího Rusnoka vzat zpět.

Je možné oddělit státní zastupitelství od ministerstva spravedlnosti i vlády. Není však správné je oddělit od právní odpovědnosti za nezákonnost; z hlediska demokracie je nutné zavést vazbu na lid jako zdroj moci v demokratickém státě, pokud bude zrušena odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně za výkon moci státním zastupitelstvím daná dnešní ústavou. Jednou
z možností je volba vedoucích státních zástupců občany na omezenou dobu, jak je tomu v mnoha státech Spojených států amerických.

Obhajoba práva lidí, kteří jsou částí medií skandalizováni, není populární, ale nutná. I tito lidé mají právo na svá práva. Připustíme-li, že vůči někomu se právo dodržovat nemusí, je otázkou času, kdy se nekontrolovaní držitelé moci pokusí nedodržování práva uplatnit i vůči jiným. Náš režim vznikl v listopadu 1989 v boji za vládu volených, svobodu a právní stát. Tyto hodnoty musí být nadřazeny mediálně politickým kampaním, včetně kampaně boje proti korupci. Odkazování na následné soudní řízení, když jde o právo každého vzdát se volené funkce, nestačí. Nejsme na vědecké konferenci, kde se teoretizuje. Jsme v době, kdy lidé, kteří rezignovali na mandát, byli ve vazbě, protože věřili ústavě, že mohou rezignovat kdykoli a z jakýchkoli důvodů.

Poznámky

1. Zdeněk Koudelka, „Zákaz činnosti a pasivní volební právo“, Trestní právo 6/2012, ISSN 1211-2860, s. 10-13. Rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 1. 2007, 4Tz 167/2006.

2. Usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava ze 13. 6. 2013, 4 VZV 5/2013.

3. § 12 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství.

4. Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

5. § 26 trestního řádu č. 141/1961 Sb.

6. § 7 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. § 18 trestního řádu.

7. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Nideröst-Huber proti Švýcarsku z 18. 2. 1997 č.18990/91, rozsudek ESLP Foucher proti Francii z 18. 3. 1997, č. 22209/93, § 34, a rozsudek ESLP Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku z 27. 10. 1993, č. 14448/88, § 33 (www.echr.coe.int/echr/en/hudoc).

8. Část V. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze 17. 9. 2012, I.ÚS 2632/12.

9. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13. 6. 2012, 6To 270/2012-38.

10. § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

11. Usnesení obvodního státního zástupce pro Prahu 2 ze 7. 11. 2011, 3ZN 4161/2011. § 30-31 trestního řádu č. 141/1961 Sb.

12. Usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze z 21. 11. 2011, 1VZN 2614/2011.

13. Stížnost pro porušení zákona ministra spravedlnosti Pavla Blažka ze 7. 5. 2013, čj. 93/2013-OD-SPZ/2. Rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 9. 2013, 7Tz 26/2013.

14. § 10 odst. 2-3 jednacího řádu státního zastupitelství č. 23/1994 Sb. ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 462/2011. Vedle Vojenského zpravodajství státní zástupce vyšetřuje i činy příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb.

15. http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=4980&d=331453.

16. Rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 10. 2011, 7Tz 68/2011.

17. Zdeněk Koudelka, Miroslav Růžička, František Vondruška, Zákon o státním zastupitelství s komentářem, Praha: Leges 2010, ISBN 978-80-87212-25-7, komentář § 6-7 s. 38-45.

18. Usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2008, 6 Tdo 589/2008.

19. Usnesení Nejvyššího soudu z 23. 4. 2008, 5 Tdo 150/2008: Výklad § 7 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, že se v případě odnětí a přikázání věci jinému soudu mění příslušnost státního zastupitelství a že v tomto směru žádné pochybnosti v praxi nevznikají, je možno vztáhnout jen na případy, v nichž obžalobu v řízení před soudem zastupuje státní zastupitelství, které je činné u daného soudu. Tato zásada se nevztahuje na případy, kdy obžalobu zastupuje jiné státní zastupitelství, než je u soudu činné, pokud tak stanoví právní předpis uplatňující výjimku dle § 179 odst. 1 trestního řádu. V daném případě je možné, aby ve věci závažné hospodářské kriminality před krajským soudem v obvodu Vrchního soudu v Praze zastupovalo obžalobu Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.

20. Čl. 27 odst. 2 Ústavy č. 1/1993 Sb.

21. Stenoprotokol jednání Poslanecké sněmovny 7. 11. 2012, http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/047schuz/s047152.htm.

22. Usnesení Nejvyššího soudu z 16. 7. 2013, 3 Tcu 76/2013 (Marek Šnajdr) a 3 Tcu 77/2013 (Petr Tluchoř).

23. Stanislav Křeček, „Přehlušené instinkty svobodné společnosti“, Parlamentnilisty.cz, 22. 7. 2013.

24. Petr Kolman, „Nejvyšší soud rozhodl rozumně a s chladnou hlavou“, Mladá fronta Dnes, 18. 7. 2013, ISSN 1210-1168, s. A11. Též pod názvem „Nejvyšší soud rozhod v kauze exposlanců správně“, Parlamentnilisty.cz, 17. 7. 2013.

25. Zdeněk Koudelka, „Rezignace poslance není trestná“, Parlamentnilisty.cz, 17. 7. 2013.

26. Hana Marvanová, Miroslav Čapek: „Výklad Nejvyššího soudu odporuje smyslu ústavy“, Právo 20. 7. 2013, ISSN 1211-2119, s. 6.

27. Zdeněk Koudelka, Závaznost poslaneckého slibu. Universitas 3/1991, ISSN 1211-3384, s. 75-77.

28. Dopis ministra spravedlnosti Pavla Blažka z 8. 7. 2013, čj. 73/2013-SM-USN. Odmítnutí odpovědět učinil nejvyšší státní zástupce až po jmenování nové ministryně, která již odpovědi nepožadovala.

29. Friedrich August von Hayek: Cesta do otroctví, Rozmluvy Purley Anglie 1989, s. 37.

30. Tisky Poslanecké sněmovny 1054 a 1055, 6. volební období.

Revue Politika 10/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru