Úvodní stránka  »  Články

Německo: Lídrem jen někdy

15. 7. 2013
Poslat do Kindlu

Nedávné schůzky německé kancléřky Angely Merkelové by mohly naznačovat, že se Německo zapojilo do klubu diplomatických hvězd. „Vyškolila“ ruského prezidenta Vladimira Putina, neboť pohrozil, že se s kancléřskou neukáže na výstavě v Petrohradě, jež zahrnovala také umělecká díla ukořistěná sovětskými vojáky po druhé světové válce. Merkelová dala jasně najevo, že svoji návštěvu Ruska zkrátí, a Putin jí nakonec vyhověl. Kancléřka prohlásila, že ukořistěná díla by se měla podle mezinárodního práva vrátit zpět domů.

O pár dní dříve navštívil Merkelovou v Berlíně americký prezident Barack Obama. Německo soukromě i veřejně vyzval, aby se při řešení světových výzev připojilo k USA. V květnu čínský premiér Německo a Čínu dokonce označil za „vysněný pár“ (aby Německo získal na svoji stranu ve věci unijních cel na čínské solární panely).

Když kancléřka se světovými lídry vychází, chtějí, aby Německo ve světě hrálo větší roli. Když se neshodnou, chtějí pravý opak. Otevření dalších vyjednávacích kapitol týkajících se členství Turecka v EU bylo odsunuto na podzim, neboť Německo kritizovalo zásah země proti tamním protestujícím. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu stále trpí tím, že se kancléřka Merkelová v Radě bezpečnosti OSN v listopadu 2012 zdržela hlasování o Palestině (očekával, že bude proti). Německo se většinou cítí povinováno Izrael podporovat, kancléřka ovšem byla zklamaná polovičatými snahami Izraele o mír a tím, že Netanjahu médiím sdělil podrobnosti z jejich důvěrného rozhovoru.

Tak či tak, obraz asertivnější německé diplomacie je klamný. „Berlín má dnes na seznamu každý,“ říká Volker Perthes z německého think tanku Institute for International and Security Policy. Je to proto, že Německo je ekonomicky silné, zvláště v porovnání se svými unijními partnery. Když ale přijde na geopolitiku, je pro Německo podle Perthese stále pohodlnější přenechat vedení USA, Velké Británii nebo Francii.

To vysvětluje neochotu Německa hrát hlavní roli, když o něco skutečně jde. V roce 2011 se země zdržela hlasování v Radě bezpečnosti OSN o Libyi (po boku Ruska a Číny). Podobné to bylo, když Francie intervenovala proti islamistům v Mali. Německo tehdy nabídlo jen podporu několika přepravními letouny. Když svět zvažuje intervenci do Sýrie a Rusko stojí proti Západu, diplomaté pochybují, zda by Německo něco učinilo. Jeho „pohodlnost“ podle mnohých pramení ze statusu Německa po druhé světové válce, kdy nemělo vlastní nezávislou zahraniční politiku a posléze ji pěstovalo v kontextu studené války a sjednocení země.

Na rozdíl od svých amerických nebo britských kolegů nevidí němečtí politici svoji kariéru v zahraniční politice (i nejznámější němečtí pováleční ministři zahraničí Hans-Dietrich Genscher a Joschka Fischer začali u politiky domácí). V Německu není mnoho think tanků zabývajících se zahraniční politikou a diplomacii a strategii se řádně nevěnují ani na vysokých školách.

Podle mnohých je důvodem německé zdrženlivosti také potřeba jasného morálního ospravedlnění před samotnou akcí. Zahraniční politika se však musí potýkat i s eticky složitými situacemi. „Obava, že se opět staneme nástrojem zla (vyzbrojit syrské rebely, z nichž se nakonec stanou džihádisté?), vede k diplomatické paralýze,“ říká Jan Techau z Carnegie Europe.

Mezi německou diplomatickou elitou tedy nelze hovořit ani o realismu, ani o idealismu jako v jiných zemích. Nejsou zde ani velké rozdíly mezi politickými stranami. Hlavní je vojenská a diplomatická zdrženlivost. Mnohdy má formu pouhé slovní podpory různých mezinárodních organizací či režimů, již doprovází zřeknutí se specificky německé odpovědnosti.

Jako velký exportér má Německo své národní zájmy, které si brání. Těmto zájmům se vyplatí bojovat proti pirátům v Africe, aby zůstaly otevřené námořní cesty. Ale když to v roce 2010 německý prezident řekl – že obchod je národním zájmem a ozbrojené složky jej musí být schopny bránit – snesla se na něj vlna kritiky a musel rezignovat. Uvážíme-li současnou krizi eura a slabost Francie, stalo se Německo lídrem Evropy v podstatě náhodou. Na světovém diplomatickém poli bude země i nadále spíše chybět. Nehledě na to, kdo ji povede.

Text z časopisu The Economist z 29. června 2013 přeložila a redakčně upravila Iveta Paličková.

Revue Politika 7-8/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru