Úvodní stránka  »  Články

O populismu a lidu

Petr Zenkner | 31. 7. 2013
Poslat do Kindlu

Ředitel francouzského Centre national de la recherche scientifique Pierre-André Taguieff kdysi prohlásil, že populismus se zdá být silnější, čím více intelektuálů ho kritizuje. Může dnes uspět politik, který není populistou? Nejsou populismus a demokracie bytostně propojeny, když základem demokracie je lid, na který se každý populista odvolává? Nebo populisté lidu pouze zneužívají pro své cíle?

Nic než lid!

Základem populistovy legitimity je tvrzení, že má přímé spojení s lidem a může za něj mluvit – na rozdíl od odcizených a zkorumpovaných politiků. Politolog Andreas Schedler mluví o tzv. antipolitickém trojúhelníku, který tvoří politická třída (zlomyslní darebáci), občané (nevinné oběti) a spasitelé, kteří jdou proti politickému establishmentu. Mezi občany a „spasiteli“ existuje harmonický vztah, do něhož „ti nahoře“ nepatří. Vztah mezi politiky a lidmi „dole“ je v tomto pohledu vždycky antagonistický. Takto morálně chápaný protiklad pak často jde až na hranici kýče.

Populismus žije z obrazů nepřítele, na kterého může ukázat, označit ho za původce problému, a nabídnout na jeho úkor snadné řešení. Obětním beránkem mohou být cizinci/přistěhovalci, etnické nebo sociální menšiny, představitelé největších politických stran, kapitalisté, bankéři aj. Oproti nim stojí poctivý, obyčejný člověk, který má svůj selský rozum. Podle Margaret Canovan, autorky významné knihy Populism (1981), odmítá tento politický směr jakékoli omezení obecné vůle lidu, hlavně ochranu menšin a nezávislost některých institucí, jako jsou soudy či centrální banka. V tomto kontextu je nebezpečné, když se populista dostane do funkce pomocí přímé volby. Je potom uvnitř i vně systému, což je pro něj naprosto ideální pozice.

Právě suverenita lidu je důležitá pro odlišení populismu coby politického stylu a ideologie, která má v sobě speciální formu kritiky demokratického systému ve stylu „ono to nefunguje“. Populismus jako styl je v současnosti zcela běžný a souvisí se změnou politického prostředí. Neexistují statisícové masové politické strany se svými rozvětvenými buňkami a přidruženými organizacemi, zanikl stranický tisk, zásadní roli hraje politický marketing. Politické programy ztratily smysl, protože je nikdo nečte, a zůstala jen hesla, která se mnohdy vytváří přímo podle nálad zjištěných v průzkumech veřejného mínění. Občané navíc přestávají vidět v tradičních stranách zástupce svých zájmů a hledají nové politické alternativy, které se většinou profilují na vymezování se vůči establishmentu.

Odcizená společnost

Politici mají zároveň problém, že i když by s lidmi „chtěli být“, dokáží se do pozice „normálního člověka“ vcítit už jen složitě. A ještě více to platí naopak. Docela dobře to v jedné diskusi řekl expremiér Vladimír Špidla. V době před volbami 2002, které vyhrál, mu jeho švédský poradce řekl: „Uvědom si, že tvůj volič se politice věnuje 10 minut denně, ty ji děláš každý den 12 hodin. Ty nejsi normální!“ Politika je v současné době specifické řemeslo. Vyžaduje schopnost nikomu nevadit, ale také umění se přizpůsobit a vycítit, kam se obrací vítr. Je to prostor, kde je nutné umět pracovat s informacemi „o něčem“ a „na někoho“, prostor, který výrazně ovlivňuje řada vnějších vlivů. Tyto vlivy samozřejmě existovaly vždycky, v současné době je jich ale mnohem více, jsou roztříštěnější a méně čitelné.

Právě nezřetelnost v rozhodování vytváří u lidí pocit anomie, ze kterého umí populisté tak dobře těžit. Když lidé přestávají rozumět fungování společnosti, nebo mají pocit, že mu rozumí až příliš, byť tomu tak není, vytrácí se důvěra a vzniká pocit anomie ve smyslu dezorientace, úzkosti, ztráty smyslu a cíle konání. Lidé pak velice snadno podléhají teoriím spiknutí, zvláště když zákulisní dohody k politice patří a různé zájmy jsou reálnou součástí života kolem nás. Březnový výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) tuto tendenci potvrzuje. Na otázku, co nejvíce ovlivňuje rozhodování politiků, uvedlo 38 % lidí na prvním místě „úplatky a korupce“ a 26 % dalo největší váhu „zájmovým skupinám a lobby“. Pokud přidáme také respondenty, kteří tyto možnosti v důležitosti uvedli na druhém a třetím místě, přiblížily se korupce a lobby k 80 procentům. Občané skončili z osmi nabízených možností na posledním místě. Přesvědčení, že jsou tím hlavním, na čem politikům při rozhodování záleží, zmínilo 1 % oslovených, to, že jim na nich vůbec nezáleží, uvedlo 24 % dotazovaných. Výrazný odstup za kategoriemi korupce a lobby měly i možnosti jako média, voliči vlastní strany, stávky a demonstrace, průzkumy veřejného mínění, vědci a odborníci.

Podle Američana Melvina Seemana nastává anomický stav ve společnosti tehdy, pokud u lidí existují vysoká očekávání, že k dosažení cíle je nutné sociálně neakceptovatelné chování. Sociolog Leo Srole se pokusil anomickou osobnost popsat psychologicky v rámci pěti „prohlášení“:

  1. Političtí vůdcové se nezajímají o potřeby obyčejného člověka.
  2. Společenský řád nemá pravidla a je nepředvídatelný (proto člověk nemůže uskutečnit své plány a cíle).
  3. Obyčejný člověk se má spíše hůře než lépe.
  4. Život nemá význam.
  5. Mezilidské vztahy nejsou uspokojující.

Již v 90. letech si sociologové Ladislav Rabušic a Petr Mareš položili otázku, zda je česká společnost anomická, a aplikovali na ni Sroleův index. Vyšlo jim, že v polovině roku 1995 by se v Česku dalo za anomické označit 37 % lidí. Největší míru anomie zaznamenali v menších a malých obcích, nejnižší ve městech střední velikosti do 100 tisíc obyvatel. Vyšší míra anomie byla u starších lidí, ekonomicky neaktivních (ženy na mateřské, nezaměstnaní) a důchodců. Častější pocit anomie měli také lidé s nižším vzděláním.

Dlouhodobé výzkumy ukazují, že lidé politice přisuzují většinou jen negativa. Reagují na to tím, že jí pohrdají. Populisté jsou pak těmi, kdo má šanci proměnit tento stav mysli v krátkodobou akci – pokud zvítězí touha to „těm nahoře“ ukázat. Na druhou stranu, z pocitu anomie většinou vyplývá nezájem o politiku a politické dění. A i populistické strany se musí hodně snažit, aby lidé kvůli nim něco udělali. V případě, že se to podaří, ale mohou být hlasy této „třídy“ zásadní.

Populismus pro střed

Populistické strany mohou výrazně uspět mezi voliči střední třídy, která se v poválečném období v západní Evropě a Spojených státech rozrostla do značné šíře. Podle analytika Petra Robejška mohla každá generace od roku 1945 oprávněně tvrdit, že se jí žije lépe než té předchozí. Ještě v 80. letech se vlády zabývaly přerozdělením vzrůstajícího národního produktu, aby zachovaly sociální stabilitu společnosti, na což si lidé pochopitelně zvykli. Od 90. let už musí vlády řešit jiný problém – jak mezi občany přerozdělovat ekonomické ztráty, aby bylo možné obstát v globální konkurenci s jinými státy.

Šéfredaktor Handelsblattu Gabor Steingart v knize Globální válka o blahobyt tvrdí, že pro Západ začínají nevýhody globalizace převažovat nad výhodami, protože nedokáže konkurovat asijskému dumpingu. Ohrožení pak zjednodušeně řečeno nedopadá jen na nevyučené dělníky, ale také na příslušníky střední třídy. A zde je nebezpečí pro politiky, protože v očích střední třídy selhávají při zajišťování dalšího blahobytu. Robejšek i Steingart přitom své názory publikovali dávno před vypuknutím dnešní ekonomické krize.

Střední třída se utvořila také v postkomunistických státech střední a východní Evropy, kde se rekrutuje hlavně z řad „vítězů transformace“. Sociolog Jiří Večerník upozornil, že zatímco v socialistickém režimu měli lepší příjmy zemědělci a průmysloví dělníci, po změně režimu se více uplatnili mladí lidé s vyšším vzděláním, odbornou kvalifikací a dovednostmi oceňovanými v tržní ekonomice. Je tedy možné říci, že ekonomická krize a obavy ze ztráty pozic mohou část „vítězů transformace“ dovést do náruče populistů?

Zlo zastupitelské demokracie

Populistická ideologie se výrazně vymezuje vůči zastupitelské demokracii. Populisté ale nemají revoluční rétoriku jako třeba nacisté a komunisté. V myšlení populistů nepotřebuje demokracie nahradit, ale spasit. Díky tomu je řada lidí nevnímá jako nebezpečí, zvláště když problémy, o nichž mluví, reálně existují. To, že je vyřešit nedokážou a pouze je zneužívají ve svůj prospěch, je věc jiná.

Populisté se považují za demokraty znechucené realitou – „ty, kteří vědí“. Bylo by také velkým omylem považovat je za neúspěšné vyděděnce, protože většinou mají dobré postavení, školy i kontakty. Jsou „kontraelitou“, která má k lidu, v jehož jméně mluví, stejně daleko jako politická elita, kterou kritizuje. Populističtí vůdcové míří na všechny články liberální demokracie, které jsou podle nich elitářské a brání svobodnému vyjádření vůle lidu, do jehož rukou chtějí (verbálně) vrátit moc. Cestou k takovému „ideálnímu stavu“ je potření zastupitelské demokracie a nastolení suverenity lidu. Nástrojem přímého vztahu mezi lidem a populistickým vůdcem je referendum, konzultace, přímé volby úředníků a hlavně okamžitá odvolatelnost.

Volání po „skutečné demokracii“ odpovídají konceptům nové levice, nových sociálních hnutí a zelených. Jenže takový populismus předpokládal aktivní, sebevědomé, vzdělané a v dobrém slova smyslu pokrokové občany, kteří mají zájem podílet se na správě věcí veřejných. Tehdejší „tichá revoluce“ žádala více participace a méně vůdcovství. Politolog Cas Mudde upozorňuje na to, že nynější populismus má v sobě pravý opak. Současná „tichá kontrarevoluce“ chce více vůdcovství a méně participace. Podle Muddeho dnešní populistický „lid“ podporuje demokracii, ale zároveň nechce být obtěžován politikou. Politici mají lidem naslouchat, rozumět jejich potřebám a měnit jejich přání v realitu. Voliči populistických stran rozhodně nestojí o využívání prvků přímé demokracie; referendum je pouze prostředkem pro překonání moci elity. To, co požadují a hledají, je vůdcovství.

Charismatické vůdcovství

Jádro růstu podpory populistických stran závisí na socioekonomických faktorech, které mají kořeny v rychlých sociálních změnách a rostoucí nezaměstnanosti. V západní Evropě nelze pominout ani dopady imigrace. Někteří vysvětlují podporu populistů rolí protestních stran nebo vyzdvihují opozici vůči postmateriálním hodnotám, které oslovují spíše mladé a bohatší, zatímco ostatním skupinám nic neříkají. Ani přes příznivé podmínky však nemusí záhon populismu vyrůst. Musí se objevit „pan Někdo“, kdo všechny problémy pojmenuje.

Mediální prostředí, zvláště pod vlivem televize a nových médií, takovým vůdcovským stranám napomáhá. Podobně jako stále větší tematizace politiky. Navíc se médiím přes všechny problémy daří plnit roli hlídacích psů demokracie. Všechny odhalené skandály a připomínání porušených slibů však vedou lidi místo víry ve fungování systému k opačnému efektu – názoru, že všichni jsou stejní. Tato relativizace je pro demokracii největším nebezpečím. V takovém prostředí má populistický vůdce šanci své „reklamní“ sdělení šířit více než úspěšně.

„Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká myšlenka ujala v mysli davů… Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy,“ napsal Gustav LeBon při popisu vůdcovství v knize Psychologie davu. V případě populismu platí známá formulka o tisíckrát opakovaná lži, která se stává pravdou, více než kde jinde.

Text vyšel 5. června 2013 na webu Demokratický střed. Redakčně upraveno.

Revue Politika 7-8/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru