Úvodní stránka  »  Články

Zdechlina s make-upem

Raúl Castro – blecha, která si osedlala tygra

Josef Mlejnek jr. | 26. 7. 2013
Poslat do Kindlu

V srpnu 1960 charakterizoval americký časopis Time Che Guevaru jako mozek revoluce, Fidela Castra jako její srdce a Raúla Castra jako její pěst. Kubu komunistická propaganda sice líčila jako „ostrov svobody“, ve skutečnosti však jde o jednu z nejtužších diktatur současného světa, o zemi, kterou podobně jako Severní Koreu pád komunismu z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jaksi minul. Zatímco Che Guevara dávno doplatil na své „revoluční bouřliváctví“, bratři Castrové mají tuhý kořínek. Není divu, bez něj by se totiž asi vůbec nedostali k moci.

„V noci na 25. listopadu 1956 dorazilo dvaaosmdesát mužů do malého přístavu Tuxpan. Z hlavního města Mexika, z Veracruzu, z Jalapy i jiných měst, kde se pár dní předem sešli, se sjížděli autobusy i osobními auty. Té noci by psa nevyhnal. Foukal silný vítr a lilo jako z konve. ‚Té noci jsme neměli vyrážet, ale v tak malém městě, jako je Tuxpan, by nás vojáci hned našli. Takže nám nezbývalo, než se nalodit,‘ říká Jaime Costa, zvaný Katalánec, jeden z účastníků podivné výpravy. Muži se v tichosti tlačili na palubu Granmy. Nebyli si totiž jistí, zda se na tak malou loď všichni vejdou, a postrkovali se, protože nikdo nechtěl zůstat na pevnině.

Namačkaní na sebe, každý se svým batohem a puškou, si oddechli, jelikož ještě nevěděli, co je čeká, když vtom loď řízená Robertem Roquem NúVlny mohutně dorážely na trup lodi, která se nebezpečně kymácela. ‚Byly to vlny vysoké asi dva až dva a půl metru a loď měla nějakých třináct metrů, takže jakmile vyplula, začala nadskakovat. Takže všem bylo špatně, i kapitánovi a jiným protřelým námořníkům. Z pachu zvratků se udělá špatně každému, a smrad ropy je snad ještě horší… a k tomu se přidal ještě smrad výkalů, protože někteří se vydělali rovnou na palubě ze strachu, že když vstanou, přijdou o své místo.‘ “

„Bylo to peklo,“ vypráví dále kubánský revolucionář o strastiplné cestě motorové jachty Granma směrem ke Kubě, ale i k převzetí moci. Ve své knize Raúl Castro. Blecha, která si osedlala tygra, ho cituje španělský novinář a publicista Vicente Botín. Knihu vydalo na sklonku roku 2012 nakladatelství Paseka v překladu Denisy Škodové a Stanislava Škody.

Vicente Botín vystudoval politické vědy a sociologii, ale od roku 1972 působil jako zpravodaj pro různá španělská média. V letech 2005–2008 pracoval jako reportér na Kubě, odkud byl na podzim 2008 vyhoštěn. Tamní režim zachytil i v předchozí knize Castrovy pohřby. Kniha o Raúlu Castrovi není pouhou biografií, neboť jde především o poutavé líčení cesty bratrů Castrových k moci a o plastický portrét diktatury, kterou poté na Kubě nastolili. Botín v knize spojuje umění psát, tedy bohatý jazyk, cit pro spád děje, promyšlenou kompozici i vykreslení jednotlivých postav, s kvalitami odborné publikace, tedy s podložeností faktů a reálií, vystižením dobového kontextu a s provázaným, analytickým výkladem. Opírá se též o bohatý materiál, který nasbíral jako novinář, včetně rozhovorů s řadou významných postav kubánské kultury i politiky.

Kubánský režim je samozřejmě spojen především s osobou Fidela Castra, ovšem poté, co ho věk a choroby donutily stáhnout se do ústraní, převzal otěže moci jeho mladší bratr Raúl. A právě na něj se Botínova kniha zaměřuje. Ale lze skutečně říci, že Raúl převzal mocenské otěže? A znamenal jeho nástup nějakou změnu? Či, přesněji řečeno, mohl – vzhledem k osobě Raúla Castra, jeho postojům i názorům – vůbec nějakou zásadní změnu znamenat?

„Hlasitý křik toho dítěte kontrastoval s jeho drobnou, rachitickou postavou, kterou se odlišoval od svých bratrů Ramóna a Fidela, z nichž každý při narození vážil téměř šest kilo. Byla jedna hodina odpoledne 3. července 1931 a horko přímo dusilo farmu Manacas, pojmenovanou podle stejnojmenného potůčku protékajícího mezi hornatými výběžky pohoří Sierra Cristal, v obci Birán. Chlapec, jemuž dali jméno Raúl Modesto, se narodil Ángelu Castrovi, majiteli farmy, a Lině Ruzové, místní služebné, s níž statkář žil od té doby, co ho kvůli jeho záletnictví opustila manželka María Luisa Argotová, s níž měl dvě manželské děti. Chlapec Raúl a jeho šest sourozenců byli o několik let později pokřtěni matčiným příjmením, což se neobešlo bez složitého vyřizování na úřadech, jelikož kubánská katolická církev nepřipouštěla křest levobočků.

Raúl Modesto, neduživé a hubené děcko s poněkud šikmýma očima, se nijak nepodobal svým bratrům Ramónovi a Fidelovi, kteří byli vysocí, silní a statní. Zlé jazyky začaly brzy roznášet, že Raúl je plodem Linina příležitostného vztahu s Felipem Mirabalem, zvaným Číňan, velitelem venkovského četnictva v Biránu,“ popisuje Raúlovo narození Vicente Botín. Jako mladší a navíc i fyzicky slabší bratr měl Raúl od dětství vůči Fidelovi velký mindrák, avšak, jak dokládá Botín, vždy ho poslouchal, což patrně, alespoň do jisté míry, trvá dodnes.

Měšťáci koketující s gangsterstvím

Kubánská komunistická strana, tedy ta původní, „předcastrovská“, jež se oficiálně nazývala Lidová socialistická strana, víceméně odmítala ozbrojený boj a tvrdila, že revoluce může zvítězit jen tehdy, když ji lid přijme za svou. Fidel Castro se naopak domníval, že nejprve je třeba revoluci zahájit, a teprve pak se k ní lid připojí. Podle Botína Fidel Castro radši četl Machiavelliho nebo životopisy Napoleona, nikoliv klasiky marxismu-leninismu. Pro jeho bratra Raúla znamenala v příklonu k této ideologii iniciační zážitek patrně cesta do Evropy, na Světový festival mládeže a studentstva, který se konal v únoru 1953 v Bukurešti.

„Sjezdu se zúčastnilo přes čtyři sta delegátů z jednasedmdesáti zemí. Raúl Castro patřil ke kubánské delegaci. Když všechna setkání skončila, mladému katechumenovi znavenému tolikerým žvaněním se zachtělo poznat komunismus zblízka, a tak se vydal do Rumunska, Maďarska a Československa. V Praze se ocitl bez peněz a své sestře Juanitě napsal dopis o pomoc: ‚Juanito, předrahá sestřičko, přijel jsem sem na sjezd a rád bych této cesty využil i k návštěvě několika evropských metropolí. Prosím tě, sestřičko, pomoz mi, ať mi naši pošlou nějaké peníze. Vždyť víš, že po nich nikdy nic nechci, ale teď se mi nabízí jedinečná šance, která se nemusí opakovat.‘

Raúl peníze dostal, a mohl tak pokračovat v cestě po staré Evropě. Po návratu na Kubu se mu ani nechtělo vyprávět o tom, co prožil v Paříži nebo v Římě, protože ho zcela uchvátily socialistické země. Jako nějaký konkurent Marka Pola uvedl výčet ‚divů‘, které v těchto zemích objevil,“ píše Botín. Raúl Castro si Sovětský svaz a sovětskou formu komunismu opravdu zamiloval. Dokonce by se dalo říci, že na sovětském komunismu miloval nejvíc to, co i většině ostatních příznivců přišlo alespoň mírně odpudivé: byrokracii, uniformy a uniformitu, megalomanské stranické sjezdy, stranický aparát.

Po neúspěšném útoku na kasárna Moncada z 26. čer­vence 1953, kdy se bratři Castrové a jejich přátelé poprvé pokusili dobýt moc, rozeslalo vedení tehdejší komunistické strany Kuby „Dopis straníkům“, kde útok označilo za „pučistický, dobrodružný a zoufalý čin hodný bezzásadových měšťáků koketujících s gang­sterstvím“.

Což je nepochybně docela přesná charakteristika. Castrovi byli, díky úsilí Ángela Castra, jenž se vypracoval z ničeho, relativně bohatou rodinou, patřili ke střední třídě a měli řadu rodinných i přátelských vazeb k tehdejší ekonomické i politické elitě. Počínání Fidela, Raúla a jejich skupiny nejen v roce 1953, ale i později, při úspěšném získání moci, opravdu ze všeho nejvíc připomíná gangsterství. Nicméně, alespoň navenek, též zavání dobrodružstvím, romantikou dobrodružných příběhů z dalekých končin, čímž Fidel či Che Guevara přitahovali studenty i intelektuály v západní Evropě i ve Spojených státech a vlastně po celé zeměkouli.

Botínova kniha však této revoluční romantice nemilosrdně vypráskává kožich. A ponouká i k hlubší úvaze o skutečné motivaci všemožných revolucionářů. Psychologie revolucionáře přitom představuje stále málo prozkoumané téma, neboť jimi samými uváděné důvody – rozhořčení nad nespravedlivým systémem, bídou a podobně, samy o sobě nevysvětlují mocichtivost, krutost a egoismus, jimiž se tito lidé „zvláštního ražení“ často vyznačují.

„Sovětské režimy se dovolávají učení, které hlásá prvenství ekonomiky. Avšak dějiny komunistické strany a sovětského režimu podávají znamenitou ilustraci určujícího působení několika lidí na údajně objektivní síly. Když se bolševická strana chopila moci, zvítězil symbolicky podle doktríny světový proletariát. Ve skutečnosti je uchopení moci komunistickou stranou v roce 1917 a přeměna světa touto revolucí potvrzením a posvěcením role – často udivující – malého počtu lidí v dějinách lidských společností,“ napsal francouzský politolog Raymond Aron v knize Demokracie a totalitarismus. Kuba tuto jeho myšlenku jen potvrzuje.

„Už pět dní se plavili na lodi Granma, sužovala je mořská nemoc, zima a pocit, že se ztratili. Cesta měla původně trvat tři dny, ale nakonec se protáhla. Moře se silným vlnobitím a protivětrem nedovolovalo plout rychleji. Přetížená loď se nebezpečně kymácela a několikrát se málem převrátila. Komu zrovna nebylo špatně, musel s velkým úsilím vylévat vodu z paluby. Potravin a pitné vody se nedostávalo a malý prostor vyvolával roztržky a špatnou náladu. Prvního prosince v deset hodin večer náhle zaznělo: ‚Muž přes palubu!‘ To když patron lodi Roberto Roque Núñez spadl do moře. Zoufalé výkřiky tonoucího vyvolaly na lodi paniku. Na palubě nebylo světlo a moře vypadalo jako vlčí tlama. Naštěstí ho mořský příboj vymrštil zpět na trup Granmy a ostatním se ho s vypětím všech sil podařilo vytáhnout na palubu. Celé to trvalo asi hodinu, takže Roque Núñez byl na kost promrzlý. Ale přežil to. Všichni to považovali za dobré znamení. Jemaja, vládkyně moře a měsíce, jim propůjčila svou ochranu,“ líčí dále Vicente Botín dobrodružnou plavbu lodi Granma, jak vystřiženou z nějakého hollywoodského filmu. Ale co chybělo, abychom o nějakém Fidelu Castrovi a jeho „revoluční“ Kubě nic nevěděli: jedna větší vlna, která by stáhla loď i s bandou revolucionářů (gangsterů) pod vodu, do hlubin oceánu. Pokud někomu pořád straší v hlavně „obecné zákonitosti dějin“, musí vysvětlit, jak přesně zabránily převržení lodi za Botínem popisované bouře, nebo je z hlavy jednou provždy vypustit. A podotýkám, že Jemaja a její přízeň není vědeckým, natož marxistickým vysvětlením.

Jak napálit Amíka

Přistání a následné přestřelky s Batistovou armádou a policií přežilo jen šestnáct z dvaaosmdesáti členů posádky, kteří se poté dotrmáceli do hor, kde vedli nějaký čas partyzánskou válku a nakonec Batistův autoritářský režim svrhli. Vicente Botín ale ve své knize popisuje i způsob, jakým hnutí bratří Castrů získávalo na svou stranu média: „O hrstku rebelů bojujících proti zkorumpované vládě se zároveň začalo zajímat zahraničí. Nejvlivnější deník Spojených států New York Times se rozhodl vyslat do pohoří Sierra Maestra jednoho ze svých nejprestižnějších novinářů, Herberta Matthewse, který působil jako dopisovatel během španělské občanské války, aby zjistil, kdo ti povstalci jsou a za co bojují.

Herbert Matthews ztělesňoval nejlepšího propagátora začínající kubánské revoluce. Sveden a oklamán Fidelem Castrem ho vylíčil jako ‚nového Bolívara, karibského Lincolna, latinskoamerického Robina Hooda‘, jehož ideje ‚svobody, demokracie a sociální spravedlnosti a potřeby obnovit ústavu a pořádat volby stojí na pevných základech‘. Program Fidela Castra byl podle amerického novináře ‚spíše vágní a obecný, ale Kubě přináší nový návrh, a to radikální, demokratický a … antikomunistický‘.

Nejenže se Matthews nechal obalamutit slovními kudrlinkami velkého mystifikátora Fidela Castra, ale partyzánům skočil i na tvrzení o jejich kontrole nad velkou částí území a o moci sahající dále než ta, kterou mohl spatřit v táboře. Celé to zařídil Raúl Castro. Zatímco jeho bratr hovořil s americkým novinářem, Raúl přistoupil k Fidelovi s jedním z jeho mužů, Luisem Crespem, upoceným a unaveným, jako by právě dorazil z fronty, aby mu řekl: ‚Veliteli, právě dorazila spojka z oddílu číslo dvě.‘

Žádný oddíl číslo dvě přitom neexistoval, ale podobnou fintu několikrát zopakovali a ještě ji přikrášlili tím, že se kolem ve válečném duchu promenádovali partyzáni, aby to vypadalo, jak mají napilno.“

Botín při práci na své knize natočil i řadu rozhovorů, často s lidmi z Castrova okruhu, kteří posléze sami „ostrov svobody“ raději opustili a uchýlili se někam do exilu. Jedním z nich je i Jaime Costa, zvaný Katalánec, účastník útoku na kasárna Moncada i plavby na jachtě Granma, jenž se však prý i v exilu v Miami ne­ubránil smíchu při vzpomínce na to, jak „toho Amíka“, tedy Matthewse, vodili za nos: „Ano, byl jsem u toho. Mezi těmi, co pochodovali. Asi pětkrát nebo šestkrát jsem prošel kolem. Pochodovali vždycky ti samí lidé, jen jsme si prohodili pokrývky hlavy. Pamatuju si, že když jsem šel naposledy kolem, měl jsem na hlavě cizí helmu, která mi byla tak velká, že jsem přes ni neviděl a zakopával jsem o člověka před sebou. Říkali jsme: ‚Dorazila skupina taková a maková,‘ která samozřejmě neexistovala, byli jsme to zase jen my. A jindy zase: ‚Veliteli, tady máte dopis,‘ ale byl to jen prázdný kus papíru. A tak to dělali všichni, ale tu ‚velkou armádu‘ v pohoří Sierra Maestra tvořilo jen bezmála tři sta vojáků, a to počítám i lidi vyslané Frankem Paísem.“

V jedné knize vydané v mexickém exilu Fulgencio Batista uznal, že reportáže amerického novináře měly obrovský dopad: „Zveřejnění rozhovoru s Fidelem Castrem přineslo povstalecké skupině značnou reklamu a podporu. Z Castra se pomalu začínala stávat legenda.“ A legenda se pomalu ale jistě drala k moci.

Popravčí pedagogika

„Fidel Castro a jeho skupina chtějí jen jedno: mít moc, ale takovou, která jim umožní zlikvidovat zbytky kubánské ústavy a jejích zákonů, aby pak položili základy ještě krutější a hanebnější tyranie, takové, která lidem ukáže skutečný význam toho slova, tedy bezohledného totalitního, zlodějského a vražedného režimu, jejž po příštích minimálně dvacet let prakticky nebude možné svrhnout. Fidel Castro je totiž fašistický psychopat, který je schopen se za účelem získání moci spolčit se silami mezinárodního komunismu, protože fašismus skončil s druhou světovou válkou. Jen komunismus by nyní Fidelovi poskytl pseudoideologický hábit, aby mohl nerušeně zabíjet, krást a beztrestně porušovat všechna práva a nakonec zcela zlikvidovat duchovní, historický, morální i právní odkaz naší republiky. Domnívám se, že tato naprosto neobezřetně udělená milost přinese dny, a dokonce mnoho dní plných smutku, bolesti, krve a bídy kubánského lidu, ačkoli nyní to tentýž lid zřejmě nevidí. Prosím Boha, aby většina těch lidí a většina zde přítomných kolegů poslanců měla pravdu. Prosím Boha, ať jsem to já, kdo se mýlí.“

Tato prorocká slova pronesl v kubánském parlamentu v roce 1955 státní tajemník a švagr Fidela Castra Rafael Díaz-Balart. Kongres měl totiž rozhodnout o udělení milosti pro Fidela a Raúla, odsouzené k dlouhodobému žaláři za útok na kasárna Moncada. I na základě konexí rodiny Castrových se to, navzdory Balartovu varování, podařilo. Fidel a Raúl tak ve vězení nepobyli dlouho, odcestovali do Mexika, kde budovali své revoluční hnutí, a posléze nasedli na jachtu Granma. Mimochodem, jachtu kubánští revolucionáři zakoupili v Mexiku od jednoho Američana, a jméno Granma je odvozeno od slova grandmother, tedy babička. Jachta se dodnes na Kubě vystavuje v muzeu revoluce a jmenuje se po ní též ústřední deník kubánské komunistické strany, tedy kubánské Rudé právo.

V lednu 1959 Batista prchá z Kuby. Revoluce vítězí, avšak namísto svobody a radosti přinesla velmi záhy vraždění a otroctví: „Huber Matos stanul před jakousi parodií na soud. Proces začal 11. prosince 1959 v sále vojenského tábora Columbia na okraji Havany. Partyzánský velitel věděl předem, že trestu neujde, ale svou obhajobou bratry Castrovy poněkud rozhodil, a sice když hájil revoluční zřízení v jeho původní podobě: ‚Co jsme to Kubáncům slíbili? Že svoboda bude absolutním právem a že nikdo nebude pro své ideje pronásledován, rolníci že díky agrární reformě získají půdu do svého vlastnictví, naše děti budou moci studovat na školách, které z nich vychovají svobodné občany, a náš národ se bude neomezeně těšit ze své nezávislosti a svrchovanosti, aniž by se musel stěhovat do hlavního města, a bude se radovat ze slušných životních podmínek a svůj osud bude mít plně ve svých rukou. Za všechny tyto sliby jsem ochoten položit svůj život!‘

Mnozí z přítomných, z nichž většinu tvořili bývalí partyzáni, slovům svého bývalého druha ve zbrani horlivě zatleskali. Fidel a Raúl, kteří vše sledovali z vedlejšího sálu, cítili, že se jim proces vymyká z rukou. Druhého dne coby svědek obžaloby vypovídal Raúl Castro a předložil obžalovanému ‚kompromitující dokumenty‘, jež ho usvědčovaly ze ‚lží, padělatelství a proradnosti‘. Poté na něj vyhrkl: ‚Víte vy vůbec, jak vám přezdívá kubánský lid? Pan Nenávist!‘

Huber Matos byl odsouzen ke dvaceti letům vězení, přičemž se předpokládalo, že ve vězení zemře. O této strašlivé zkušenosti napsal Matos tvrdou a úžasnou knihu Když přišla noc. Partyzánský vůdce navzdory mučení a špatnému zacházení nezemřel, ale jiní takové štěstí neměli. Dne 5. ledna 1959, čtyři dny po útěku Fulgencia Batisty a tři dny předtím, než Fidel Castro vítězoslavně vstoupil do Havany, předsedal Raúl Castro v Santiagu de Cuba krátkému soudnímu procesu, jenž skončil trestem smrti pro víc než sedmdesát zajatých vojáků. Odsouzence pak zastřelili na okraji vybagrované jámy a pak je ukvapeně pohřbili, ještě než někteří vůbec stačili dostat ránu z milosti. Analytik CIA Brian Latell tvrdí, že v roce 1966 Raúl Castro nařídil exhumaci ostatků všech osob popravených v Santiagu a v pohoří Sierra Maestra. Ostatky byly uloženy do velkých betonových ‚rakví‘ vyrobených speciálně pro tento účel. Ty pak naložili na palubu lodí a na jižním pobřeží provincie Oriente je vhodili do moře. Právě tam jsou vody Karibiku nejhlubší.

Raúl Castro, který stejně jako jeho bratr Fidel odsuzoval brutalitu režimu Fulgencia Batisty, zahajoval první rok revoluce krvavou lázní. Nový řád, jenž sestoupil z hor, si s sebou v batozích nesl vlastní popraviště k nastolení ‚revoluční spravedlnosti‘. A jeho veleknězi Raúlu Castrovi vypomáhali stejně nelítostní, či ještě nelítostnější kati, jako třeba Che Guevara, nejvyšší vládce pevnosti La Cabaña, v níž se křik lidí odsouzených na smrt zastřelením mísil s bujarým vítáním Fidela Castra během jeho vítězného vkročení do Havany 8. ledna 1959. Che Guevara tomu říkal ‚popravčí pedagogika‘,“ píše Vicente Botín.

Kalhotky s Che Guevarou

Příznivci „romantického revolucionáře“ Che Guevary dodnes strkají hlavu do písku před faktem, že má na rukou krev – převážně nikoliv z tvrdých bojů muže proti muži v neprostupném pralese, ale nejvíce právě z doby po dobytí moci, z období revolučního teroru zaměřeného zpravidla vůči nevinným a bezbranným obětem. Na internetu se dnes dá koupit skoro úplně všechno, i sada oblečení s Che Guevarou. Trička, brašny, bundy, speciální tričko pro vašeho psa – vše s různými emblémy a podobiznami legendárního revolucionáře v rozličných designových variantách. Ba dokonce – i dámské kalhotky, například s podobiznou soudruha Che s doutníkem v ústech (pro zájemce, kdyby snad někdo po něčem takovém zatoužil, viz například: http://www.cafepress.com/+che-guevara+underwear-panties).

Jak to interpretovat? Jako smrt revoluce, která nastává tehdy, když se jejích symbolů a ikon zmocní trh, a prodává je (nejen zlaté) mládeži ve velkých sériích? Když je soudruh Che degradován na úroveň Sandokana? Bohužel, do takto vytvořených tržně-kulturních vzorců lze snadno napěchovat nové bojovníky, včetně těch, co teprve vstanou. A na Kubě se smrt revoluce projevuje tupou diktaturou a nedostatkovou ekonomikou. Slovy Vicenteho Botína: „Podle zprávy organizace Human Rights Watch, nazvané ‚Nový Castro, stará Kuba‘ a publikované v listopadu 2009, byl ‚Raúl Castro během tří let u moci úplně stejně nesmiřitelný jako jeho bratr‘. Stotřiadvacetistránková zpráva, jedna z nejobsáhlejších, které tato nevládní organizace o Kubě publikovala, upozorňuje na celý systém ústrků nejen disidentů, ale kohokoli, kdo se snaží dožadovat svých základních práv. Vláda má k dispozici celou škálu předpisů a paragrafů, jako jsou například trestné činy zvané neposlušnost, odepření kázně či urážka, podle kterých lze postihovat téměř jakýkoli projev nesouhlasu.

Podle názoru Human Rights Watch je tím nejorwellovštějším ze všech represivních prostředků skutková podstata trestného činu zvaného společenská nebezpečnost, zákonem definovaná jako ‚zvláštní náchylnost k páchání trestných činů, která se projevuje u konkrétní osoby tím, že její chování je shledáno zjevně rozporným s normami socialistické morálky‘. Neboli ‚ideozločin‘, zákon postihující mentální delikt, popsaný Georgem Orwellem v románu 1984. Aby mohl být člověk odsouzen za trestný čin, stačí, když ‚Velký bratr‘ usoudí, že by mohl mít hypoteticky v úmyslu ho spáchat.

Když 24. února 2008 Raúl Castro vystřídal svého bratra Fidela ve vedení státu, zbývala z kubánské revoluce už jen karikatura sebe samotné. Exaltovanost vrchního velitele s jeho apokalyptickými projevy proti ‚impériu‘ neboli Spojeným státům či nekonečné pochody ‚bojujícího lidu‘ – všechny příznačné projevy karibského führerského mesiášství už nemohly dále skrývat, že vysílený systém, jenž své lidi odsoudil k čirému přežívání, prostě zkolaboval. Kuba potřebovala kouzelníka, který by byl schopen tahat králíky z klobouku, ale tentokrát opravdové králíky z masa a kostí, aby se Kubánci mohli najíst něčeho jiného než slov. Ke splnění tohoto úkolu byl vybrán Raúl Castro.“

Třetího června letošního roku oslavil Raúl dvaaosm­desáté narozeniny. Jeho roli pak Vicente Botín v úplném závěru své knihy shrnuje velmi lakonicky: „Už přes půl století Kubánci snášejí tyranii, která jim brání vykonávat svá práva, nejprve za Fidela Castra a nyní i za jeho bratra Raúla, jenž si na svá bedra vzal nesplnitelný úkol namaskovat zdechlinu. Kubánská revoluce je mrtvá, ale zuby nehty se brání tomu, aby zemřela se svou vlastní tváří, a Raúl Castro se jen snaží nasadit jí masku.“

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2013.

Revue Politika 7-8/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru