Úvodní stránka  »  Články

Zrušte bohumínské usnesení!

Vojtěch Navrátil | 29. 3. 2013
Poslat do Kindlu

V naší polistopadové historii není diskutovanějšího usnesení některé z politických stran než tohoto přijatého v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD v Bohumíně. Debaty, zda jej (ne)revokovat, se už staly folklórem. Na internetu se dokonce objevila i velmi prapodivná petice za zrušení bohumínského usnesení. Dokládá především to, že jeho originální text četl a zná opravdu jen málokdo.

Již před mnoha lety se vžilo vykládat bohumínské usnesení jako zákaz vládní spolupráce sociálních demokratů a komunistů na celostátní úrovni. Vžilo se to tak dokonale, že bohumínské usnesení tak prezentují média i představitelé ČSSD. Ti první ze zjevné nevědomosti, ti druzí možná částečně z téhož důvodu, ale především proto, že je to pro ně výhodné. Text usnesení přijatého na návrh brněnského delegáta Petra Wurma (nezávisle na něm návrh obdobného usnesení předložil i nynější poslanec Richard Dolejš) vůbec nehovoří o vládní spolupráci na celostátní úrovni, ale o abstraktním zákazu politické spolupráce s vybranými extremistickými subjekty. Několik dní poté, co vláda ústy premiéra Václava Klause prohlásila, že nepovažuje KSČM za extremistický subjekt, schválilo 197 z 346 sociálnědemokratických delegátů text tohoto znění: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů Hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extrémistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci se SPR-RSČ, MNS, KSČM, LB a SDL.“ (Dodatečně, na základě velmi bouřlivé diskuse během pokračování sjezdu, přibyli do výčtu subjektů i Štěpánovi ultrakonzervativní komunisté z SČK.)

Co si představit pod neurčitým slovním spojením „politická spolupráce“? Bohumínský sjezd to ani přes snahu některých delegátů nijak nespecifikoval. Jak ale sám text usnesení uvádí, pouze prodlužuje platnost zásad přijatých sociálními demokraty na sjezdu v Hradci Králové na počátku roku 1993, kdy Jiří Svoboda coby možná přímá konkurence sociální demokracie v rámci KSČM sváděl marný boj o její sociáldemokratickou transformaci po vzoru Polska či Maďarska. V těchto zásadách, konkrétně v části „Co nechceme“, se vcelku jasně pravilo: „Naše zkušenosti se čtyřiceti lety komunistické vlády nás vedou k rozhodnutí nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic (…) Budeme aktivně vystupovat proti jakýmkoli pokusům obnovit v této zemi totalitní komunistický režim, proto nepřichází v úvahu žádná podoba naši spolupráce s KSČM.“

Nemusíme si dělat iluze, že to sociální demokraté mysleli (většinově) vážně. Už v týdnu po sjezdu přineslo Rudé právo noticku o tom, že stranický místopředseda Václav Grulich nevyloučil spolupráci s dotyčnými stranami „případ od případu v Parlamentě a zastupitelstvech“. Originálně vysvětloval spolupráci s komunisty po předčasných komunálních volbách na jaře 1996 v Blansku, kdy byla na úrovni okresního města uzavřena jedna z prvních koalic ČSSD a KSČM, nový sociálnědemokratický starosta Libor Pavlů. Prohlásil, že v žádném případě nejde o politickou, nýbrž o občanskou spolupráci. I Vladimír Špidla považovaný za to, že v roce 2002 odmítl Zemanem doporučovanou menšinovou vládu opřenou o komunisty a místo toho uzavřel koalici s lidovci a unionisty, za odmítače komunistů, nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny přiznal, že tento krok udělal jen kvůli tomu, aby se mu tehdy nerozpadla strana, jelikož v ní bylo ještě dost pamětníků komunistických kriminálů či exulantů.

Tato doba skrývání je pryč. Jestliže dříve měli sociální demokraté alespoň nějaký ostych ze spolupráce s komunisty, tak v tomto volebním období jeho poslední zbytky definitivně ztratili. Stejně jako ve druhé polovině dvacátých let, kdy pobyt v opozici umožnil českým sociálním demokratům vyjasnit si doposud velmi pošramocené vzájemné vztahy s jejich německými druhy (a vytvořit pak pevné spojenectví), tak krach v posledních sněmovních volbách a vynucený pobyt v opozici spolu s vyhrocenou ekonomickou situací a společenskou situací definitivně umožnil posunout kvalitativně dál vztah s komunisty k neskrývané spolupráci. Za všeobecně souhlasného přitakání straníků došlo loni na podzim ze strany ČSSD ve většině jednotlivých krajů k definitivní akceptaci komunistů coby koaličního partnera. Jen ten bohumínský relikt jakoby nedopatřením stále zůstává.

Čas od čas sice z úst některých představitelů (např. prvního místopředsedy Michala Haška) slyšíme, že namísto spolupráce s komunisty socialisté preferují koalici s lidovci a zelenými, ale to lze brát spíše jen jako alibistickou frázi. I když v politice není nic nemožné, musíme si položit otázku, nakolik je vznik takové koalice disponující nadpoloviční většinou v Poslanecké sněmovně vůbec reálný. Zelení se v průzkumech dlouhodobě potřebné pětiprocentní hranici neblíží ani zdaleka a zatím to nevypadá, že by na její zdolání měli najít nějaký zázračný recept. Lidovci většinou v průzkumech pětiprocentní hranici překonávají, ale těch několik mandátů, které by ve finále získali, by jim asi většinovou koalici se sociálními demokraty dát dohromady nepomohlo. Navíc ostrá proticírkevní rétorika ze strany ČSSD má, obdobně jako v prvních letech po vzniku československého státu, tendenci odhánět lidovce od sociálních demokratů směrem napravo, přestože jsou jim sociální demokraté v ekonomických otázkách mnohdy bližší. ČSSD tak v současnosti beztak nezbývá nic jiného než se do budoucna spoléhat na komunisty. Ono si to straníci mezi sebou už nějak „obhájí“ – namísto toho, aby bohumínské usnesení jednoduše zrušili a ne ho neustále modifikovali jako prasata sedmero přikázání ve Farmě zvířat a tvářili se, že vše je stále jako na začátku. Už dlouhou dobu má stejně význam tak akorát pro historiky.

Revue Politika 3/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru