Úvodní stránka  »  Články

Údržbáři impéria

Nová Obamova administrativa

Lukáš Hoder | 27. 2. 2013
Poslat do Kindlu

Jestliže si centrální figury administrativy George W. Bushe výhružně říkaly „Vulkáni" a pro první administrativu Baracka Obamy se vžilo označení „Tým rivalů", jak nazvat druhou Obamovu vládu?

Popisovat americkou zahraniční politiku lze z mnoha směrů, jedním z těch zajímavějších je sledovat její tvůrce a cesty, jakými ke svým rozhodnutím dospívají. U Bushovy administrativy celý svět „věděl", že ji unesli neokonzervativci, ale konkrétní rozvrstvení vztahů ve Washingtonu se už sledovalo mnohem hůře. Vliv jednotlivých aktérů se totiž zkoumá vcelku obtížně. Například u Bushe mělo na výslednou politiku vliv nejen hierarchické a méně formalizované uspořádání Bushova sboru poradců, ale i manažerský styl prezidenta, který studoval na Harvard Business School a do politiky přišel z byznysu. Každý prezident má svůj styl. Dlouhé dějiny střídání amerických administrativ nám v tomto smyslu nabízejí krásná srovnání.

Administrativa prezidenta Dwighta D. Eisenhowera je například popisována jako přísně formalistická, s pevnou strukturou komisí a s „vojenským" řízením. Opakem pak byl kolegiální kabinet Johna F. Kennedyho, který do funkce nastoupil s cílem tento styl změnit. Často se individuálně setkával se členy svého kabinetu, rozšířila se možnost přístupu k prezidentovi a byly ustaveny mezirezortní komise, které měly překonávat rivalitu vládních institucí. Prezidenti svým vládám vtiskují jasné kontury už od začátku a právě tyto charakteristiky pak spolurozhodují o výsledné politice.

Tým rivalů

První Obamova administrativa byla složena z velkých figur, které měly tvořit silný tým pro nezkušeného nováčka Obamu. První dáma washingtonské politiky Hillary Clintonová, Bushův ministr obrany, bývalý ředitel CIA a veterán Reaganovy administrativy Robert Gates nebo zkušený ekonom z nejvyšších pater amerických a mezinárodních finančních institucí Tim Geithner. Zásadní rozhodnutí první Obamovy vlády ale přesto vznikala jinde a v jiném okruhu lidí. Kdo ve skutečnosti rozhodoval?

Bublina

Organizace nejvyšších pater americké moci prodělala za poslední dekády výraznou centralizaci, která soustředila moc do rukou několika málo klíčových osobností v administrativě. Během Bushovy administrativy tak docházelo ke střetům mezi viceprezidentem, ministry zahraničí a obrany a poradcem pro národní bezpečnost, kteří tvořili osu tehdejšího prezidentova týmu. Obamova vláda však centralizaci dovedla ještě dál a rozhodování soustředila do úplně nejbližšího okruhu prezidenta a jeho poradců v samotném Bílém domě, tedy na Úřad vlády, jak by se řeklo v Česku.

David Rothkopf z think-tanku Carnegie Endowment for International Peace, který je autorem fascinující knihy o vnitřních strukturách americké Rady národní bezpečnosti, Obamu za jeho „život v bublině" kritizuje. Rothkopf popisuje realitu první Obamovy administrativy jako spoléhání se na nejbližší poradce a odstavování ostatních vládních figur od většiny důležitých debat. Rozhodovali viceprezident Biden, poradce pro otázky národní bezpečnosti Donilon, jeho zástupce McDonough a poradce pro boj s terorismem Brennan. Ostatní členové kabinetu měli přístup k prezidentovi značně omezen. Bude Obama žít v této bublině i další čtyři roky?

Utužení bubliny

Nejspíše ano. A patrně ještě dojde k dalšímu utužení. Biden a Donilon zůstávají na svých pozicích, Brennan se posune na místo ředitele CIA a celé jádro Obamovy administrativy se bude skládat z lidí pocházejících z jednoho prostředí. Dochází tak k poměrně unikátní situaci, kdy prezident, viceprezident, ministr zahraničí, ministr obrany, poradce pro otázky národní bezpečnosti i jeho zástupce politicky vyrostli a často dlouhé roky působili v Kongresu. Jak poznamenává skeptický Rothkopf: „Kongres není líhní kreativity v žádné jiné oblasti než malicherném handrkování."

Současná americká administrativa je tedy zoufale stejnorodá a ve srovnání se svými slavnými předchůdci poměrně nudná, bez výrazných akademiků (George Shultz), bez úspěšných byznysmenů (David Packard), bez vojáků (Collin Powell) atd. Nepotřebují ale USA svěží pohled na zablokovanou washingtonskou politiku? Na témata jako nekonečný boj o rozpočet nebo kontrola zbraní? Nepotřebuje Obama někoho, kdo už někdy řídil nějakou firmu a ne jen svoji kancelář v Kongresu, když jeho hlavním úkolem je oživit americké hospodářství?

Americká politika je totiž v krizi, jakou nepamatují ani veteráni bojů mezi prezidentem Clintonem a republikánem Gingridgem z 90. let. Hlavním tématem sporů je rozpočet, tedy dlouhé měsíce trvající zákopová válka o tzv. strop na vládní výdaje (debt ceiling), automatické škrty v armádním rozpočtu (sequestration) a další témata. V takové situaci Obama sází na uzavřenou administrativu složenou z veteránů kongresových bojů?

Masterplan

Na druhou stranu: Obama se obklopil lidmi, kterým důvěřuje a zřejmě má dost sebevědomí na to, aby odolal nástrahám bubliny, kterou okolo sebe vytvořil. Patrně i počítá s tím, že rozhodovat se v následujících letech bude v Kongresu, proto potřebuje vyjednavače, kteří se v jeho zákoutích vyznají. Podobně jako když Ronald Reagan v 80. letech čelil demokratické přesile. Sněmovnou reprezentantů tehdy nechal projít návrh daňové reformy výhodný pro demokraty a své námitky uplatnil v plné síle až v republikánském Senátu a při následném dohadovacím řízení mezi oběma komorami. Je tohle součást Obamova plánu?

Těžko říct. Vzhledem k poměrně ambicióznímu programu, který Obama představil ve své druhé inaugurační řeči a v projevu o stavu unie a který by v případě realizace posunul USA poměrně výrazně doleva, je na místě skepse. Pokud Obama půjde tvrdě za svým a nevyjde republikánům vstříc, například v otázce imigrační reformy nebo armádního rozpočtu, další čtyři roky budou jen o malých vítězstvích a malých prohrách. Obamův tým tak bude plnit roli pouhých údržbářů, bez možnosti prosadit výraznější změny.

Revue Politika 2/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru