Úvodní stránka  »  Články

Trojí volební perspektiva české pravice

Vladimír Hanáček | 25. 2. 2013
Poslat do Kindlu

Bezprostředně po nedávných prezidentských volbách se naplno rozproudila debata o tom, nakolik lze výsledek především jejich prvního kola vnímat jako signifikantní ukazatel budoucí perspektivy vývoje celého českého stranického systému. Výstup v rámci prezidentské volby lze z řady důvodů relativizovat. Především je zde evidentní vysoká míra personalizace voličského výběru a upozadění role politických stran coby srozumitelných a čitelných značek. Dominance Miloše Zemana na levici nikoho neudivila jak s přihlédnutím k jeho politické minulosti v ČSSD, tak s ohledem na absenci komunistického kandidáta. Nikdo by si snad netroufl předpokládat, že Zemanův zisk signalizuje potenciální dominanci SPOZ v levé části stranického spektra po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, jakkoliv samotná přítomnost strany v Poslanecké sněmovně a její systémová relevance je více než reálná. O něco složitější situaci představuje současná systémová konfigurace v prostoru pravice a pravého středu stranického kontinua, kde dochází k významným voličským posunům nejen v rámci proběhnuvší prezidentské volby, ale důležitý poznatek v tomto ohledu poskytly již podzimní volby do krajských zastupitelstev.

V dlouhodobé perspektivě je patrná vysoká míra nespokojenosti a kritičnosti významné části potenciální voličské základny pravicových stran, tedy těch voličských segmentů, které v uplynulých dvaceti letech v zásadě nikdy nevolily jinou politickou formaci než zavedené pravicové strany. Tato nespokojenost je způsobena a zároveň umocněna povahou politických rozhodnutí, která realizuje současná Nečasova vláda, stejně jako různými medializovanými kauzami představitelů vládních stran, především ODS, zasazených do období její dominance na všech úrovních zastupitelských sborů v druhé polovině prvního desetiletí tohoto století. Alternativou pro nespokojené pravicové voliče se v loňských krajských volbách staly různé regionální formace v některých krajích, především v těch regionech, které tradičně představují oblasti pravicové voličské podpory v ČR. V Libereckém kraji tak podpora těchto voličů přinesla volební vítězství tamější odnoži hnutí Starostů (SLK), v Jihočeském kraji se zase nejsilnější nelevicovou formací stalo hnutí Jihočeši 2012, na jehož kandidátce stanula řada výrazných bývalých komunálních politiků ODS a SNK-ED, v Královéhradeckém kraji se pro tradiční voličské skupiny pravice zase stala alternativou Koalice pro Královéhradecký kraj, disponující řadou známých tváří komunální politiky z řad VPM. Naopak zavedené pravicové strany současné vládní koalice zaznamenaly v těchto regionech poměrně výrazný voličský propad. Slušnou pozici si udrželi pouze v Středočeském kraji (kde bezprostřední alternativa v podstatě nebyla k dispozici) a v Plzeňském kraji (kde zapůsobil „fenomén Pospíšil").

V prezidentské volbě se naopak podařilo sjednotit řady pravicových voličů směrem k jejich podpoře Karlu Schwarzenbergovi, a to napříč jednotlivými regiony. Bylo by však předčasné a navíc příliš povrchní tvrdit, že předchozí tendence potenciální roztříštěnosti voličských preferencí jednotlivých segmentů pravicových voličů jsou výsledkem obou kol prezidentských voleb zažehnány. Z hlediska odhadu volebního chování uvedených voličských skupin zůstávají pro sněmovní volby v příštím roce i nadále ve hře v zásadě tři možné varianty výsledku, všechny významně ovlivňující budoucí perspektivy vývoje celého stranického systému. Pokusme se tedy jednotlivé alternativní scénáře blíže identifikovat.

Příklon k alternativě

Prvním možným scénářem je podobná strategie, jakou uvedené voličské skupiny uplatnily již ve výše zmíněných krajských volbách, tj. odklon od stávajících vládních stran směrem ke srozumitelné, jasně zformované a především exkluzivní stranické alternativě, nespojené s politikou současné Nečasovy vlády a nenesoucí odpovědnost za dopady jejích rozhodnutí. Míra nespokojenosti s vládní politikou je přímo úměrná statusové pozici dotčených voličských skupin v sociální struktuře. I na základě uvedených regionálních hledisek je zřejmé, že secesionistické tendence vůči vládním stranám mají především ty voličské skupiny čítající tradiční pravicové voliče, kteří nepatří k ekonomické a kulturní elitě, nežijí většinově ve velkých městech a nejsou vázáni k podpoře jedné z nich ani na základě žádných identitních pout (tzv. vítězové transformace). Jde především o voliče náležející k pomyslné vyšší střední třídě, tedy především drobné podnikatele a živnostníky, OSVČ, zaměstnance soukromých malých a středních firem, jakož i část regionální inteligence zaměstnané v soukromém sektoru. Tyto sociální skupiny vytvářejí důležitý rezervoár pravicových voličů v regionech tradiční voličské podpory pravice, především v severovýchodních a jižních Čechách. Věcné důvody nespokojenosti s vládní politikou (zvyšování daní, neoslabování byrokratické a administrativní zátěže) jde u zmíněných voličských vrstev ruku v ruce s krizí důvěry v představitele vládních stran v souvislosti s různými skandály, kterým tito lidé v uplynulém období čelili. Z tohoto důvodu zasahuje odklon těchto voličů preference obou vládních stran: ODS i TOP 09.

Ve věci hledání možné alternativy ve sněmovních volbách ovšem nutno konstatovat, že žádná bezprostřední vhodná alternativa zatím není k dispozici a vzhledem k vysokým nárokům na její ideový i personální profil, stejně jako s ohledem na zvýšený stupeň ostražitosti voličů vůči čistě antiestablishmentově konstruovaným personalizovaným platformám po minulých sněmovních volbách, je pravděpodobnost zformování a nárůst preferencí potenciální alternativy poměrně nízká. Jinou alternativu mohou představovat zavedené politické subjekty, nacházející se v prostoru pravého středu, které nejsou součástí současné vládní koalice, a nenesou tak odpovědnost za politiku Nečasovy vlády. Nejvýznamnější alternativu tohoto typu představuje KDU-ČSL, jejíž výraznější voličská expanze je však s ohledem na specifické hodnotové a ideové zdroje její voličské legitimace a omezené možnosti křesťanskodemokratické politiky ve vysoce sekularizované české společnosti celostátně nepříliš reálná, jakkoliv v některých regionech ČR (především na Moravě) významnou nelevicovou alternativu vůči vládním stranám představuje. V podobné situaci se nachází SZ, která navíc za předsednictví Ondřeje Lišky nakročila výrazně směrem k levicovým ideovým pozicím typickým pro zelené formace v západní Evropě. Malé strany pravého středu (SNK-ED, SSČR) nejsou veřejně a mediálně příliš vidět a pro potenciální voliče nejsou příliš čitelné. Výše zmíněné regionální formace nepředstavují celostátní alternativu především díky praktické nemožnosti dosáhnout společné volební platformy, navíc v případě hnutí Starostů je jejich celostátní účast v rámci STAN v organizačním spojenectví s TOP 09 a účast jeho vrcholných představitelů coby zákonodárců ve vládní koalici spíše omezující faktor.

Vládní strany na milost

Druhou variantou voličské pozice stran vládní pravice je udržení všech potenciálních voličských segmentů představujících elektorát ODS a TOP 09 v jednom celku, a tedy zachování vlastního voličského potenciálu obou stran. Tento scénář by znamenal víceméně dosažení podobného výsledku, jaký obě strany zaznamenaly ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Potenciální přesuny voličské podpory mezi oběma z nich a proměna jejich systémové pozice v rámci duality české pravice, případně výraznější posílení jedné strany na úkor druhé, by ale byly již čirou spekulací. Navíc faktorů, které zde vstupují do hry, je celá řada. Jedním z nich je (i s ohledem na zkušenost proběhnuvších prezidentských voleb) přítomnost Karla Schwarzenberga coby lídra TOP 09 majícího výrazný potenciál kumulovat větší podporu různých skupin voličů především díky svému osobnímu charismatu a mediální image. Sám personální faktor však hraje významnou roli i v případě ODS, které se zatím nepodařilo nahradit někdejší výrazné a atraktivní lídry podobnými politickými osobnostmi. Vzít vládní strany „na milost" však znamená odhlédnout od jejich účasti a výsledků vládnutí v rámci současné vládní koalice, a to za absence jejich vlastní sebereflexe a případné korekce obsahu jimi prosazované agendy ve výše naznačeném smyslu. Motivací pro voliče odevzdat hlas vládním stranám navzdory nespokojenosti s jejich předchozí politikou může být snad jen absence nosné pravostředové alternativy, jakož i obava z výrazného volebního posílení současné levicové opozice.

Neúčast u voleb

Třetím alternativním scénářem je pak varianta, která se s ohledem na výstupy dvou posledních průzkumů volebních preferencí a volebního modelu, které na přelomu ledna a února 2013 provedly dvě na sobě nezávislé výzkumné agentury, zdá být nejpravděpodobnější, tj. že propad voličské podpory vládních pravicových stran bude doprovázen výrazným snížením volební účasti ve sněmovních volbách. V obou průzkumech dosáhla deklarovaná volební účast hranice pouhých 50 %, což je o téměř patnáct procentních bodů méně než v posledních sněmovních volbách v roce 2010. Pokles podpory pravicových stran, která v případě ODS dosáhla historického minima (13 %), lze tak přisoudit většinové absenci jejich potenciálních voličů u voleb, která se pak promítá i do celkového údaje volební účasti. Lze přepokládat, že skupiny absentujících voličů se rekrutují především s výše uvedených segmentů příznivců vládní pravice a že důvody potenciální absence těchto voličů u voleb jsou identické s příčinami jejich nespokojenosti s vládní politikou, jakož i hledáním stranických alternativ v krajských volbách. Nutno podotknout, že v případě naplnění tohoto scénáře by nejenže došlo k významnému voličskému propadu ODS a TOP 09, ale pochopitelně i k paralelnímu výraznému posílení volebních zisků stávajících opozičních stran, danému nejen celkovým nárůstem počtu jejich podporovatelů, ale taktéž zvýšením celkového podílu levicové podpory díky nižší volební účasti (v jednom z uvedených průzkumů získala potenciální levicová koalice ČSSD-KSČM-SPOZ ústavní většinu v Poslanecké sněmovně).

Ke třem výše uvedeným perspektivám volební podpory pravicových stran současné vládní koalice je třeba připojit ještě čtvrtý, byť v současnosti velmi vágně působící a nezřejmý scénář. Je charakterizován potenciálním výrazným nárůstem voličských preferencí stran vládní koalice a oslabením preferencí levicových opozičních stran. K takovému scénáři by nepochybně přispěl nárůst obecné spokojenosti potenciálních pravicových voličů s politikou vládních stran, což by znamenalo provést jistý diskontinuitní řez v rámci prosazované agendy v posledním roce jejich vládního působení. Důvodem poklesu levicových preferencí by mohla být větší politická pochybení představitelů stran levicové opozice spojená kupříkladu s jejich vládnutím v krajích. Popsaný scénář je sice velmi nepravděpodobný, nutno však podotknout, že tím, kdo jej má plně ve své režii, jsou především stávající vládní činitelé.

Revue Politika 2/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru