Úvodní stránka  »  Články

Slovníček evropských levicových pojmů

18. Rovnost a rovnostářství (Equality and Egalitarianism)

Hynek Fajmon | 20. 12. 2008
Poslat do Kindlu

Klíčovou hodnotou evropské i světové levice je „rovnost“. Jedná se de facto o nejvyšší levicový princip, od něhož jsou další postoje v mnoha směrech odvozeny. Nejvyšší hodnotou pro pravicový pohled na svět je naopak svoboda. Trvalé napětí mezi rovností a svobodou je podstatou politického sporu mezi pravicí a levicí v rámci moderních demokratických společností. Mám zde na mysli osud euroatlantické civilizace od francouzské revoluce až po dnešek.

„Když všichni všechno všechněm dáme, tak dohromady budeme mít moc.“

Jan Werich

Vymezení pojmu

Rovnost je pojmem, který je pro pochopení vývoje moderní západní společnosti naprosto klíčový. Křesťanská civilizace, která tvoří základ Západu, je rodištěm tohoto pojmu a také hlavním bitevním polem, kde se tento ultimativní požadavek začal uplatňovat. Nakonec ale rovnostářské „šílenství“ zachvátilo celý svět a dnes prakticky nenajdeme na světě stát, který by jím nebyl zásadně ovlivněn.

Rovnost je filozofický a politický termín, který explicitně požaduje nastolení a zajištění rovného postavení mezi jednotlivými lidmi. Například americká Deklarace nezávislosti je založena na určité historicky podmíněné představě rovnosti, protože explicitně říká, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní“. Americké pojetí je specifické, protože bylo postaveno na představě „rovnosti lidí před Bohem“. Moderní evropské pojetí rovnosti je ale v zásadě vždy sekulární. Pokud se podíváme do ústav dalších demokratických států, vždy v nich najdeme princip rovnosti na jednom z čelných míst. Je tomu tak koneckonců i v Ústavě ČR.

Rovnostářství je potom politickou a ekonomickou doktrínou, která požaduje, aby lidé byli posuzováni jako sobě rovní a mající stejná politická, ekonomická, sociální a občanská práva. V poslední době se prosazuje tento koncept v podobě požadavků na zajištění rovnosti dle nových hledisek, jako je pohlaví, věk, víra nebo náboženské přesvědčení.

Problém rovnosti je hlubší, než si uvědomujeme. Lidé si totiž ve skutečnosti rovni nikdy nebyli, nejsou a pravděpodobně nikdy ani nebudou. Liší se především tím, že jsou rozděleni na muže a ženy, což je nezměnitelná danost, kterou se ovšem někteří genderoví aktivisté snaží popírat.

Lidé se liší rovněž tím, že jsou příslušníky různých ras, národů, přesvědčení nebo vyznání. Rovněž tyto charakteristiky jsou buď nezměnitelné, nebo změnitelné v dlouhém horizontu. Lidé se také liší věkem. Každý člověk, který prožije celý život, prochází po narození etapou dětství, dospívání, dospělosti, stáří a nakonec smrti. Z tohoto hlediska lze říci, že sám člověk se v čase mění a není si sám sobě roven po celou dobu svého života. Během dětství a stáří je totiž v převážné míře závislý na péči jiných lidí a během své dospělosti se naopak je schopen starat nejen o sebe, ale také o další lidi.

Lidé se dále liší svým zařazením ve společenské dělbě práce. Jsou lidé, kteří se zabývají zemědělstvím, průmyslem, službami všeho druhu nebo intelektuální činností. V jakém smyslu si tedy je roven například podnikatel zaměstnávající deset tisíc osob, státní příslušník USA a brazilský indián, který žije u břehů Amazonky a stará se sám o sebe a svou rodinu? Je to možná extrémní příklad, ale klidně můžeme použít příklad z domácího prostředí. V jakém smyslu jsou si rovni například český invalidní žák základní školy a český důchodce? Dát na tyto otázky seriózní odpověď je složitější, než se na první pohled zdá.

Klíčem k lepšímu pochopení a také užití konceptu rovnosti je jeho strukturování do jednotlivých kategorií. Bez toho se totiž nedá dojít k žádnému rozumnému řešení. Na prvním místě musíme zmínit koncept rovnosti občanů před zákonem. Zde se jedná o v zásadě rozumný klasický liberální koncept, který říká, že dospělí lidé (nezbavení svéprávnosti) jsou si před zákonem rovni a mají tak být v rámci svého státu posuzováni. Demokratické státy to postulují ve svých ústavách jako hlavní princip své činnosti. Všimněte si, že rovnost se netýká lidí nesvéprávných a dětí. Rovnost tedy má vždy své hranice dané reálnou schopností lidí svou rovnost uplatnit.

Ale i rovnost před zákonem má své vždy své meze dané charakterem problému, ke kterému se vztahuje. Před zákonem jsme si tedy sice například rovni v tom, že máme zdravotní péči „zdarma“ (po zaplacení regulačních poplatků), ale v praxi to tak není. Dětem a důchodcům hradí zdravotní pojištění stát a pracující a podnikatelé naopak musí své zdravotní pojištění tvrdě platit.

Na koncept rovnosti je možné podívat se také z hlediska procedury. Procedurální rovnost zajišťuje to, aby rozhodování o výběru určité nabídky probíhalo férově a vedlo k výběru efektivního řešení. Takovou procedurální rovnost potřebujeme při výběrových řízeních na veřejné nebo případně i na soukromé zakázky. Cílem takové procedurální rovnosti je zjistit, které řešení je v daném okamžiku efektivní. Garantováno tedy není to, že všichni vyhrají a získají zakázku, ale pouze to, že budou stejně posouzeny všechny nabídky a vyhraje pouze ta nejvhodnější. Procedurální rovnost je tak nástrojem k dosažení jiného cíle, kterým je v daném případě efektivní alokace zdrojů. Takové využití konceptu rovnosti je velmi užitečné.

Levicovým ideálem ale není procedurální rovnost. Tím je ve skutečnosti rovnost ve výsledku, kterou je možné označit za rovnost redistributivní. Je to koncept, jehož cílem je dosáhnout toho, aby při jakémkoliv společenském rozhodování ve výsledku všichni účastníci dopadli stejně, a to především v oblasti distribuce bohatství.

Zde se jedná o klasický extrémně levicový požadavek, který nacházíme již u radikálních husitů a také u českých komunistů 50. let. Jeho cílem je snaha o to, aby všichni lidé v zásadě dostávali stejný příjem bez ohledu na svou výkonnost a bez ohledu na charakter své práce. Tento koncept, který směřuje k dosahování „rovnosti ve výsledku“, je naprosto nežádoucí.

Rovnost ve výsledku totiž vždy vyžaduje omezení osobní svobody a využití donucovací moci vlády. Rovnost ve výsledku je myšlenkovým základem všech afirmativních akcí a umělé podpory pro tzv. znevýhodněné skupiny osob. Taková politická akce je založena na přesvědčení, že možnost studovat na univerzitě se nemá přidělovat dle schopností, ale například dle barvy pleti nebo jiného kritéria tak, aby mohly vystudovat předem stanovené skupiny osob. U nás s tím máme zkušenost z doby komunismu, kdy byli upřednostňováni uchazeči s „dělnickým původem“. Ale podobné akce jsou známy také z USA, kde jsou naopak upřednostňováni uchazeči z řad nebílých studentů. Vždy je to ale přesvědčením o spravedlnosti konceptu rovnosti ve výsledku.

Rovnost ve výsledku není v praxi dosažitelná jinak než popřením osobní svobody. Jen tak lze totiž donutit lépe situované, vzdělanější nebo schopnější členy společnosti, aby se podrobili takovému systému. Brutální útok levičáků proti aristokracii, buržoazii, kulakům, podnikatelům, intelektuálům a dalším skupinám lidí byl veden v mnoha státech světa počínaje masivním nasazením gilotiny ve Francii až po masové, uměle vyvolané hladomory v Sovětském svazu nebo násilnou kolektivizaci venkova v Československu.

Ani režimy, které usilují o radikální prosazení rovnosti ve výsledku, ale ve skutečnosti tohoto cíle nedosáhnou. Zkušenosti s rovnostářskými revolucemi ukazují, že je poměrně jednoduché učinit téměř všechny členy dané společnosti velmi chudými, ale sami revolucionáři se zpravidla k této chudobě nepřidají. Rovnostářští organizátoři „ráje na zemi“ se totiž sami stávají novou elitou, která se v přístupu ke vzdělání, penězům, bydlení, zdravotní péči nebo jakékoliv jiné komoditě dostává do privilegované pozice. Ostatně i u nás si lidé ještě pamatují na speciální obchody TUZEX nebo speciální zdravotní zařízení pouze pro vyvolené.

Historie pojmu

Na počátku boje o rovnost jsou dvě revoluce. Je to revoluce americká a revoluce francouzská. Samozřejmě můžeme najít rovnostářské tendence i v mnoha předcházejících historických událostech, například v anglické revoluci nebo v některých reformačních hnutích včetně husitství u nás. Pro moderní dobu jsou ale skutečně klíčové americká a francouzská revoluce, a to z toho důvodu, že ovlivňují politiku podstatným způsobem dodnes.

O co tehdy na konci 18. století vlastně šlo a proč se začalo mluvit o rovnosti lidí? Přičiny byly prosté: tehdejší evropské společnosti byly uspořádány přísně hierarchicky a možnost sociálního vzestupu byla zásadně omezena. Středověk, který stále ještě dozníval, byl postaven na pevném rozdělení lidu na panovníka a feudály, klérus, měšťanstvo a všechny ostatní. Tento systém založený na trvalých a navíc dědičných privilegiích rozděloval společnost do málo prostupných tříd a rozhodoval o tom, jaký kdo prožije život.

Podstatou rovnostářské vzpoury proti tomuto uspořádání bylo tvrzení, že je nespravedlivé a je nutné jej zničit, a to i za cenu krvavého povstání proti panovníkovi neboli revoluce. První revolucionáři byli přesvědčeni o tom, že pokud vyvraždí feudály, klérus a bohaté měšťany, nastane ráj rovnosti mezi lidmi, který bude konečně spravedlivý. Nic z toho se ale v praxi nesplnilo. Naopak. Přesto se jim řadu požadavků podařilo v praxi prosadit. Dědičné výsady a privilegia šlechty a kléru byly postupně v celé západní civilizaci zrušeny.

Výsledkem americké a francouzské revoluce bylo prosazení rovnosti mezi svobodnými občany těchto dvou států. Občany přitom byli pouze muži a v americkém případě pouze muži bílí. Obě revoluce sice deklarovaly rovnost a svobodu všem lidem, ale v praxi ji v plné míře přiznávali pouze těmto kategoriím občanů. Podstatné ovšem bylo to, že se prosadil koncept rovnosti před zákonem.

Rovnost před zákonem znamenala zásadní přelom oproti předchozímu uspořádání západní civilizace. Před zákonem si předtím lidé rovni nebyli. Jinak se u soudu pohlíželo na šlechtice a jinak na nevolníka a jinak na měštana nebo příslušníka kléru. Jistá míra rovnosti byla před americkou a francouzskou revolucí garantována pouze mezi lidmi v rámci těchto společenských skupin. Pokud tedy k soudu přišli ve stejné věci dva nevolníci, tak se na oba hledělo v zásadě stejně. Obdobně stejné přestupky dvou šlechticů byly opět posuzovány stejně.

Rovnost ve světě

Od francouzské a americké revoluce vidíme po celém světě prudký rozvoj snah o prosazování konceptu rovnosti. Nejprve se to týkalo Evropy, potom následovala Latinská Amerika a postupně se přidala rovněž Asie a Afrika. Nakonec tento politický vývoj zasáhl během 19. a 20. století celý svět.

V zásadě ve všech politických konfliktech tohoto období je přítomna snaha o prosazování konceptu rovnosti. Práva, která si ve francouzské a americké revoluci vydobyli bílí mužové, se postupně rozšiřují na všechny muže a potom také na ženy a šíří se do dalších států světa. Do konceptu rovnosti jsou tak zapojovány miliony lidí.

V prosazování konceptu rovnosti se prosadily dvě linie. Jedna vedla od francouzské revoluce směrem k marxismu, ruské revoluci roku 1917 a následnému šíření komunismu po světě. Tuto linii bychom mohli označit za linii redistributivní a revoluční rovnosti. Cílem bylo vyvlastňování majetku, likvidace bohatých tříd a nastolení rovnostářské společnosti prostřednictvím diktatury. Tato linie byla velmi „úspěšná“, protože zasáhla a zásadním způsobem ovlivnila vývoj v Rusku, Číně a mnoha dalších státech světa. Výsledkem prosazování tohoto konceptu byly miliony nevinných mrtvých a chabý civilizační pokrok.

Druhou linií prosazování rovnosti bylo rozvíjení konceptu procedurální rovnosti v rámci liberálního ústavního uspořádání. Tuto linii vidíme nejlépe především v historii Britského imperia a poté ve vývoji USA. Tato linie se vyznačovala postupnými, a nikoliv revolučními kroky. Nesměřovala tolik k vyvlastňování a zachovávala individuální práva a svobody. Byla vedena snahou vybalancovat rovnost a svobodu do funkčního celku. Výsledkem prosazování tohoto konceptu byl civilizačně úspěšný projekt, který se ukázal jako mimořádně životaschopný.

Rok 1989 je zatím posledním důležitým historickým mezníkem v moderních dějinách. Z hlediska prosazování konceptu rovnosti v tomto roce došlo ke zhroucení radikálně levicové interpretace a postupnému přechodu většiny civilizovaného světa na pozice blížící se více nebo méně k anglosaskému modelu.

Rovnost a Evropská unie

V rámci Evropské unie probíhá zápas mezi zastánci svobody a zastánci rovnosti téměř neustále a při téměř každém hlasování. Je velmi zajímavé sledovat umístění těchto dvou základních principů v klíčových textech EU. Rovnost zpravidla najdete společně s mírem a solidaritou na nejčelnějších místech.

Dnešní evropská agenda se ale zaměřuje na nové koncepty rovnosti, které vycházejí především z radikálně feministických a homosexualistických požadavků. V poslední době se tak postuluje jako ultimativní požadavek na rovnost pohlaví jako kolektivních entit a požadavek na faktickou rovnost homosexuálních svazků s tradiční rodinou (viz samostatné heslo týkající se pohlavní rovnosti).

Koncept rovnosti je v současné Evropské unii velmi úzce spjat s konceptem diskriminace. Evropská unie chápe rovnost jako cíl, ke kterému je nutné směřovat. Porušování principu rovnosti potom chápe jako „diskriminaci“. A tento jev potírá legislativní i jinou činností. (Bližší parametry tohoto boje jsou k dispozici v samostatné kapitole věnující se diskriminaci.)

V rámci Evropské unie jsou v poslední době zřizovány byrokratické aparáty pro prosazování konceptu rovnosti a je rovněž přijímána rozsáhlá legislativa týkající se potírání diskriminace. Opět se tedy vede „kulturní válka“ za dobro. Evropská unie se sama staví do čela světového boje proti „diskriminaci“ a za prosazení všech forem rovnosti.

Rovnost a Česká republika

Zásadním přelomem z hlediska konceptu rovnosti byl v našem prostředí rok 1918, kdy vznikla Československá republika. Tzv. první republika, která tehdy vznikla, byla totiž v mnoha ohledech ideou rovnosti ovlivněna. Projevilo se to v několika zásadních směrech.

Jednak to bylo zrušení všech do té doby ještě existujících šlechtických privilegií včetně užívání šlechtických titulů. Spor o tento zákon se promítá i do dnešních diskusí o tom, zda je správné, aby byl v novinách označován Karel Schwarzenberg za knížete. První republika ale také rozšířila volební právo i na ženy, v čemž jsme předběhli celou řadu i velmi vyspělých demokracií. A rovnostářské tendence najdeme také v tzv. pozemkové reformě, která v praxi znamenala vyvlastnění části šlechtických velkostatků a jejich rozparcelování ve prospěch sedláků. Tyto kroky první republiky mají dopady až do současnosti.

Hlavní nápor radikálního rovnostářství ale Československo zažilo v období 1945–1989. V této době náš stát prošel dlouhotrvajícím a velmi sofistikovaným pokusem o realizaci rovnostářského ideálu v praxi. I v rámci východního bloku se naše země vyznačovala mimořádnou snahou o uplatnění tohoto komunistického ideálu. Míra znárodnění byla jedna z největších na celém světě. Dokonce i holiči a pekaři byli v komunistickém Československu „zespolečenštěni“, aby se náhodou nedopouštěli „vykořisťování člověka člověkem“.

Tradice „rovnostářství“ je v české společnosti hluboce zakořeněná a silně se projevuje i v dnešní realitě. Ovšem není rovnost jako rovnost. Když ODS začala mluvit ve svém programu o zavedení „rovné daně“, tak se levice postavila na zuřivý odpor. Co je jeho příčinou? Je to jednoduché.

Levice si přeje dosahování rovnosti ve výsledku a především rovnost příjmovou. Říká se tomu solidarita. Představa, že by si měli být lidé rovni z hlediska daně z příjmu, je ovšem pro levici něco jako červený hadr na býka. V tomto případě žádná rovnost platit dle levice nemá. Naopak se má uplatnit tzv. progresivní zdanění, jež ve výsledku zařídí, že lidé vydělávající hodně budou mít jen o něco málo více než lidé vydělávající málo. Progresivní zdanění příjmů ukazuje, že levici jde stále jen o rovnost ve výsledku. A cestou k tomu je silně progresivní zdanění, jehož výtěžek poté moudří levicoví politikové rozdělí ve prospěch „všeho lidu“.

Jaký postoj má pravicový politik zaujmout k rovnosti a rovnostářství?

Každý rozumný člověk by se měl mít před hesly o „rovnosti“ na pozoru. Jedná se o princip zdánlivě velmi rozumný a chvályhodný, ale v praxi byl a může být velmi nebezpečný. Ve jménu rovnosti se páchaly na světě obrovské zločiny, a to ještě poměrně velmi nedávno.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August Hayek ukazuje, že rovnost je ve fatálním sporu s individuální svobodou. Svobodným rozhodováním lidí totiž vždy nakonec vznikne rozdílný výsledek, protože lidé jsou prostě odlišní. Někdo je pracovitý, někdo naopak líný, někdo je podnikavý, jiný se naopak bojí rizika jak čert kříže, někdo se pilně učí, a jiný naopak na učení kašle.

V systému individuální svobody proto nikdy nemůže být výsledkem rovnost, ale naopak nerovnost mezi lidmi – a tato nerovnost má být akceptována. Je samozřejmě otázkou, jak velká nerovnost je snesitelná, aby nedošlo k narušení společenské soudržnosti. Pravice v tomto sporu vždy musí stát a stojí na straně těch, kteří vlastním přičiněním, pracovitostí a podnikavostí vytvářejí hodnoty. Levice potom vždy přirozeně stojí na straně těch méně úspěšných.

Rovnost jako politický ideál je konceptem, který levicové politiky vede k neustálé snaze o radikální přestavbu společnosti, a to i násilnými prostředky. Je to přirozené, protože, jak jsme si již řekli, lidé si rovni ve skutečnosti nejsou a nikdy nebudou.

Pokud by si rovni byli, tak by nemuseli levicoví ideologové a politikové o prosazení „rovnosti“ bojovat. Koncept rovnosti je tedy nebezpečnou výbušninou u samotných základů naší civilizace. Na mnoha místech světa již vybuchla. Namátkou v Rusku, Číně, státech střední a východní Evropy, ve Vietnamu, Laosu, Kambodži, na Kubě a mnoha dalších komunistických státech světa. V omezené podobě se potom koncept rovnosti uplatnil i v demokratických státech světa, a to především v těch, kde vládli sociální demokraté, socialisté a labouristé.

Pro každého rozumného člověka je zřejmé, že rovnost musí být vyvážena jinými důležitými hodnotami a musí s nimi tvořit funkční celek. Jde o to, aby rovnost nebránila svobodě a individuální iniciativě. Jde také o to, aby společnost umožňovala maximální možnou míru sociální mobility založenou na schopnostech. Pracovití a podnikaví musí mít reálnou šanci se prosadit. Jakékoliv překážky, které tomu brání, musí být odstraňovány. Cestou k tomuto cíli je prosazování procedurální rovnosti a odmítání rovnosti redistributivní.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Revue Politika 10/2008
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru