Úvodní stránka  »  Články

Udržitelný rozvoj a sjednocená Evropa

Lubomír Nondek | 28. 12. 2012
Poslat do Kindlu

Často užívané termíny „udržitelnost" nebo „udržitelný rozvoj" jsou nejasné, což pramení nejen z formulační vágnosti, ale i z jejich různých výkladů. Právě to bylo předmětem mé předchozí kritiky týkající se udržitelného rozvoje na národní úrovni, hierarchicky podřízené úrovni EU. Úvaha byla zakončena otázkou, „zda zvolený referenční rámec EU je sám o sobě realistický, zda ho každodenní politika členských zemí i evropských institucí respektuje". Následující text je pokusem o analýzu tohoto referenčního rámce ustaveného Strategií udržitelného rozvoje EU (2003) a její revidovanou verzí (2006).

Udržitelný rozvoj je pokládán za myšlenku zrozenou na půdě OSN, za kterou vděčíme komisi vedené norskou političkou Brundtlandovou. Nejde ale o nic nového. Charakteristickým rysem novověku je obnovený zájem o budoucnost lidského světa na Zemi. Například John Adams (1735-1826), "otec zakladatel" Spojených států a jejich druhý prezident, uvažoval o nutnosti hledat vládu, „která by lépe vyhovovala důstojnosti lidské přirozenosti (...) a předat takovou vládu potomstvu spolu s prostředky, které ji zajistí a zachovají navždy".1 Ač jeho primárním zájmem byla politická stabilita, je zřejmé, že přírodní bohatství a příznivé podnebí jsou neméně důležité. Podle OSN udržitelný rozvoj „naplňuje potřeby přítomnosti, aniž by omezoval schopnost budoucích generací uspokojit potřeby své". Podstatné tedy je, že OSN zohledňuje potřeby budoucích generací, tedy poukazuje na časově neomezený a pozitivní vývoj globální civilizace.

OSN nerozvádí, jak by měl probíhat globální růst blahobytu, respektive jak by se měla omezovat spotřeba neobnovitelných zdrojů, před jejichž nevratným vyčerpáním, stejně jako před dlouhodobým populačním růstem, komise Brundtlandové varovala. Planetární spotřeba surovin a produkce znečištění závisí nejen na průměrné spotřebě (per capita), ale i na velikosti globální populace. Právě proto, že uvedená představa udržitelného rozvoje je vágní a má charakter politické proklamace, postupně vznikla řada zpřesňujících výkladů. Rozlišuje se v nich mezi „tvrdou" a „měkkou" udržitelností. V případě měkké udržitelnosti se předpokládá, že některé neobnovitelné suroviny (fosilní paliva, rudy, minerály ap.) mohou být plně substituovány pomocí nových (zatím neexistujících) technologií, zatímco „tvrdá" udržitelnost vyžaduje, aby se celkové zásoby jednotlivých neobnovitelných surovin nesnižovaly. Toho má být dosaženo jejich omezeným užíváním a následnou recyklací.

Na problém vyčerpání prakticky využitelných zdrojů v konečném (finitním) světě planety Země, kde platí zákony termodynamiky, již v 70. letech upozornili Georghescu-Roegen2 a skupina environmentálních ekonomů, tzv. Římský klub.3 V roce 1972 byla publikována studie Římského klubu, v níž byly na základě počítačového modelu stanoveny nepřekročitelné „meze růstu". Tato studie byla podrobena metodické i koncepční kritice, ale ani její revidovaná verze (2004), která čas pravděpodobného dosažení globálních mezí růstu posunula o desítky let do budoucnosti, nebyla politiky, ekonomy a částí vědecké obce přijata jako dostatečně věrohodná.4

Měkkou udržitelností, která je zprostředkována vědeckým a technickým rozvojem, se zabývali environmentální ekonomové soustředění kolem Světové banky. Byla zformulována hypotéza, podle které v rozvinutých ekonomikách roste efektivita využití surovin a s růstem HDP současně klesá znečištění. Tato hypotéza měkké udržitelnosti podmíněné ekonomickým růstem je přijatelná jak z hlediska rozvojových zemí, tak i z hlediska liberálně-tržní ekonomie. Předpokládá pokračující ekonomickou globalizaci, tedy vznik a rozvoj volného globálního trhu, volné sdílení technologií i přijetí společných technických a environmentálních standardů. Měkká udržitelnost vyžaduje nejen masivní rozvojovou pomoc, ale i globální vzdělávání.

Vzhledem k rostoucí globální populaci je vývoj technologií jedinou schůdnou cestou k dosažení měkké udržitelnosti. Přitom ovšem existují fyzikálně, chemicky a biologicky nepřekročitelné technologické limity (např. výtěžnost průmyslových procesů, energetická účinnost fotosyntézy ap.). K využívání moderních technologií v rozvojových zemích je navíc nutná vysoce vzdělaná pracovní síla. S její dostupností jsou problémy v Latinské Americe, Africe i v arabském světě. Ukazuje se, že kulturní faktory jsou stejně důležité jako faktory technologické.

Proti měkké udržitelnosti se staví kriticky zejména přírodovědci. Na práci Georghesu-Roegena navázali HardinEhrlich s Holdrenem, kteří upozornili na to, že při rostoucí populaci není možné dosáhnout ideálu benthamovského utilitarismu, tedy zajištění „co největšího blahobytu pro co největší počet lidí". Ehrlich a Holdren navrhli vztah (IPAT) vyjadřující negativní vliv (I, impact) planetární civilizace na globální ekosystém ve tvaru I = PxAxT, kde P je populace, A je blahobyt (affluence) a T je technologie. Rostoucí P a A je nutno kompenzovat poklesem T, tj. vývojem a užíváním „zelených technologií".

Oponenti měkké udržitelnosti také poukazují na ohrožení globálního ekosystému (zejména deštných pralesů a oceánů) i atmosféry.5 Koncem 80. let se ke globálním rizikům řadí i „globální změna klimatu", za jejíž příčinu jsou pokládány antropogenní emise určitých plynů, které mění bilanci sluneční energie zachycované Zemí (tzv. skleníkový efekt). Hovoří se o blížící se globální katastrofě, tedy o zhroucení globálního ekosystému a vyčerpání nebo zničení globálních obnovitelných zdrojů (voda, půda, biosféra).

Představa udržitelného rozvoje se během 90. let posouvá od mezigenerační odpovědnosti a ochrany zdrojů směrem k tzv. třípilířovému modelu, který má ustavit rovnováhu mezi ekonomickým a sociálním rozvojem a ochranou životního prostředí. V množství propagační i odborné literatury vydávané OSN, OECD, Evropskou komisí a národními vládami je ale velmi obtížné najít objektivní, neideologický pohled na udržitelný rozvoj.

Lze konstatovat, že rozprava o udržitelném rozvoji byla v 90. letech zúžena na „boj proti chudobě" (rozvojová a humanitární pomoc) a na technologické inovace. Předpoklad omezenosti zdrojů ve finitním světě byl potlačen. Hlavním právem rozvojových zemí je zvýšení nízké životní úrovně bez ohledu na rychlost růstu populace. Modelem jejich rozvoje je liberální kapitalismus co nejméně regulovaný národními státy a otevřený investorům z rozvinutých zemí.6

Dilema strategického plánování

Strategické plánování ve veřejném sektoru demokratických zemí ovlivňuje rozpor mezi principy racionálního plánování a podstatou politických ideologií. Nejde jen o politický spor o cíle rozvoje, který je dán růzností hodnotových systémů i osobních preferencí plánovačů, ale i o interpretaci příčin negativních jevů a trendů. A protože strategie udržitelného rozvoje by měla být vytvářena konsensuálně za demokratické účasti veřejnosti, má toto vytváření spíše charakter politického diskurzu než racionálního plánování.

Jistým východiskem by bylo přijetí udržitelného rozvoje jako závazného paradigmatu. Vycházíme-li z obvyklého významu termínu „paradigma", pak se jedná o univerzálně přijatý systém poznatků a zásad, podle kterých určitá sociální skupina řeší modelové problémy. Paradigma ve vědě tedy představuje koherentní soubor ověřených poznatků a na nich založenou praxi rozhodování, jednání a komunikace. Pokud by výše uvedené paradigma zahrnovalo pouze tvrdou udržitelnost (falzifikovatelné hmotnostní a energetické bilance), která by byla široce přijata např. jako zdokonalená varianta modelu Římského klubu, bylo by možno stanovit meze růstu (globální i regionální) a naplánovat udržitelnou budoucnost světa. Pokud ovšem udržitelný rozvoj ve své měkké variantě operuje nejen s hypotetickými technologiemi a jejich substitučními efekty, ale i s racionálním chováním lidí, pak jeho uskutečnitelnost nelze kriticky ověřit.

Zatímco většina ekonomických zákonů a modelů je založena na předpokladu racionálně se rozhodujících jednotlivců nebo institucí, psychologický výzkum se přiklání k omezené racionalitě. Většina lidí například upřednostňuje přítomnost (okamžitá spotřeba) před vzdálenou budoucností (vytváření úspor a dlouhodobé investování), což limituje mezigenerační solidaritu na jednu až dvě generace. Navíc mezigenerační solidarita se nejlépe uplatňuje především v rámci tradiční rodiny, která ve vyspělých zemích prochází krizí.

Racionální rozhodování popisuje teorie racionální volby. Rozhodující se osoba racionálním výběrem variant maximalizuje své zisky nebo minimalizuje rizika. Nejprve musí specifikovat jednoznačný cíl, ke kterému by její jednání mělo vést. Shromáždí proto dostupné informace, z nichž vytvoří sadu relevantních poznatků, které pokládá za pravdivé, a na jejich základě se rozhodne k určitému jednání. Ve složitém kontextu aktuálního světa jsou možné různé varianty jednání.

Plánovací proces často probíhá v časové tísni a za nejistot,7 které plynou nejen z omezené poznatelnosti aktuálního světa lidským rozumem, ale i z chyb v datech a z nejednoznačnosti informací. Nejistoty lze při rozhodování zčásti redukovat zpřesňováním (doplňováním a ověřováním) dat a informací, zkoumáním jejich vzájemné konzistence a volbou vhodných způsobů rozhodování. Co se týče dlouhodobých cílů, úvahy o reálně dosažitelné (možné) budoucnosti musí vycházet z filozofického konceptu „možných světů", kdy změna aktuálního světa v čase může s různými pravděpodobnostmi vést k různým budoucím možným světům.

Možné světy jsou objekty, o kterých lze mluvit, lze si je představovat, předpokládat je a usilovat o ně činy, případně se jim snažit vyhnout. Popis žádoucího možného světa, jako cílového stavu racionálního plánovače, musí být vnitřně koherentní a úplný vzhledem ke klíčovým problémům aktuálního světa, které se v plánu řeší. Tak lze získat model (soubor modelů) budoucnosti, který je možno podrobit kritice, resp. falzifikovat v duchu kritického racionalismu navrženého Popperem. Pokud to není možné, je vize budoucího stavu a plán cesty k jeho dosažení pouze předmětem víry nebo politické ideologie.

Evropská strategie udržitelného rozvoje

V roce 1988 přijaly vlády Evropských společenství deklaraci nadřazující udržitelný rozvoj všem politikám Společenství. O dva roky později byl v oficiálních textech poprvé použit termín „udržitelný růst", v Maastrichtské smlouvě už paralelně termíny „udržitelný pokrok", „udržitelný růst" a „udržitelný rozvoj". Bakerová8 v této nejednoznačnosti vidí záměrný odklon od tvrdé udržitelnosti k neoliberální tržní rétorice. V roce 1992 byl přijat Pátý environmentální akční plán (5EAP), který požaduje, aby pokračující ekonomický a sociální rozvoj neměl škodlivý dopad na životní prostředí a přírodní zdroje, „na jejichž kvalitě závisí pokračování lidských aktivit a další rozvoj". Argumentace i terminologie 5EAP, který byl připravován v předvečer vrcholné konference OSN v Riu, je použita v i navazujícím 6EAP (2002-2012). Oba akční plány de facto slouží jako strategický plán technologické modernizace, tj. vývoje a praktického užívání „zelených technologií".

Takto byla vytvořena všeobecně přijatelná představa udržitelného rozvoje, přičemž příčinný vztah IPAT musel být poněkud reinterpretován. Spotřeba a nakládání se zdroji byly zahrnuty do „vzorců výroby a spotřeby" a odpovědnost byla přesunuta nejen na spotřebitele, ale i na výrobce, kteří mají kultivovat spotřebitele. Chudoba byla oddělena od velikosti populace, která již v „třípilířovém modelu" OSN nefiguruje. Stálý ekonomický růst, který je lékem jak na globální chudobu, tak na znečištění životního prostředí, bude umožněn vědou a vývojem nových technologií.

Na těchto základech byla také vystavěna Strategie udržitelného rozvoje (SDS, 2003), která byla přijata až po Lisabonské strategii. SDS zdůrazňuje nutnost technologického pokroku, který umožní oddělení (decoupling) hospodářského růstu od čerpání zdrojů a znečištění životního prostředí. Evropa by se tak měla stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě schopnou udržitelného ekonomického růstu, lepších pracovních příležitostí a větší sociální soudržnosti".

V roce 2005 Komise vyhodnotila dva roky starý SDS a konstatovala, že Evropa se zavázala k udržitelnému rozvoji založenému na „vyváženém ekonomickém růstu a cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopné sociálně-tržní ekonomice a směřuje k plné zaměstnanosti a sociálnímu pokroku a k vysoké hladině ochrany a zlepšení životního prostředí". To povede ke společnosti, která dosáhne „vyšší prosperity a spravedlnosti a která slibuje čistší, bezpečnější a zdravější životní prostředí - společnosti, která poskytuje lepší kvalitu života pro nás, pro naše děti a naše vnuky".

V tomto kontextu budeme detailněji analyzovat tři na sebe navazující dokumenty, které byly připraveny Evropskou komisí, přijaty evropskými institucemi (EP a Rada) a předkládány veřejnosti nejen jako originální texty, ale zejména jako nesčetné mediální a PR interpretace. Jedná se o tyto materiály:

Následující analýza bude provedena nejen z pohledu racionálního plánování, ale i z hlediska dosavadní úspěšnosti přijatých plánů. Neméně důležité jsou významové proměny termínu „udržitelný rozvoj", a proto budou použity také postupy diskurzivní analýzy.9

Evropská komise a racionální plánování

Již při letmém prozkoumání textů je patrné, že vytčené cíle a opatření k jejich dosažení nejsou vždy provázány; cíle jsou stanoveny ad hoc bez hlubší analýzy, což vede k návrhu aktivit bez jasných vazeb na cíle. Chybí efektivní zpětná vazba (monitoring, analýza), texty navíc odkazují na 3-4 roky stará data. Trendy, které by měly zdůvodnit cíle, jsou často vyfabulovány, data jsou tendenčně interpretována. Komise i evropské elity postrádají schopnost dostatečně předvídat a včas reagovat na přicházející problémy. Například růst veřejných dluhů a bankovní krize nebyly rozpoznány jako vážné problémy ještě ani v roce 2009 (viz RSDS2). Pokud ovšem není možno v SDS (2003) ani RSDS (2006) specifikovat v dlouhodobém horizontu jednoznačně, čeho a kdy má být dosaženo, není vůbec zřejmé, co „udržitelným rozvojem EU" má konkrétně být.

Bylo by logické, kdyby se při nemožnosti specifikovat žádoucí cíl definoval nežádoucí vývoj jako důvod pro korektivní akci. Jedná se o princip dynamického adaptivního managementu: nemusíme přesně vědět, jaká má být budoucnost, ale hlavně musíme rozeznat závažná rizika. Udržitelný rozvoj by tak byl do budoucnosti otevřený proces, centrálně neplánovaný a v mnoha ohledech nepředvídatelný. Šlo by o svobodný rozvoj „zdola" probíhající v koridoru obklopeném propastmi neudržitelnosti.

Protože „dokonalé je nejhorším nepřítelem dostatečně dobrého", jak poznamenal Voltaire, vede usilování o maximalizaci dobra ve smyslu benthamovského ideálu „co nejvíce dobra pro co největší počet" nejen k přemíře plánování, ale také ke zbytnělé regulaci. Navíc se stírá rozdíl mezi kritickými problémy, závažnými riziky (pád do neudržitelnosti) a bagatelními přínosy. Samozhášecí cigarety, žabomyší spory o označování výrobků, zákaz klasických žárovek a rtuťových teploměrů a další nesčetné bagately jsou výsledkem úsilí Komise o co nejvíce dobra pro každého občana EU.

Je možno shrnout, že RSDS (2006) zaostává za dobrou praxí racionálního plánování tím, že:

  • cíle nejsou stanoveny na základě kritické analýzy dat a trendů;
  • data jsou neúplná a zpožděná o 3-4 roky, což neumožňuje efektivní zpětnou vazbu;
  • cíle nejsou priorizovány a návrh způsobu jejich dosažení je příkladem oportunistického přístupu k vyřizování politické objednávky;
  • cíle nemají ve všech případech určena odpovídající opatření, některá opatření jsou bez cílů anebo se vztahují k cílům jen nejasně.

Ukázkou cíle bez navržených prostředků (opatření) je „zlepšení mentálního zdraví a vypořádání se s rizikem sebevražd". K tomuto cíli ukládá RSDS (2006) zpracovat národní politiky pomáhající „ženám a mužům v dosažení a udržení pozitivních emočních stavů, a takto zlepšujících jejich blahobyt, jejich subjektivní vnímání kvality života a jejich fyzické a mentální zdraví". V hodnocení RSDS1 z roku 2007 se dále uvádí, že 11,5 % Evropanů trpí duševními poruchami. Nezmiňuje se masové užívání antidepresiv, jejichž spotřeba za poslední dekádu několikanásobně vzrostla. Přitom bylo zjištěno, že užívání antidepresiv nové generace (SSRIs) výrazně snižuje sebevražednost. Zvýšená spotřeba antidepresiv souvisí se ztrátou zaměstnání a snížením životní úrovně, což nejvíce stresuje věkovou skupinu kolem 50 let. V roce 2000 sebevražednost v EU-27 činila 11,8 sebevražd na 100 tis. obyvatel, v roce 2009 tento počet poklesl na 10,3. Statistiky sebevražednosti jsou neúplné, data za rok 2010 nenahlásilo (do září 2012) 10 zemí EU-27 (mj. Francie, Itálie, Rakousko a Švédsko). Podle New York Times z 15. dubna 2012 vzrostl počet sebevražd v Řecku od roku 2007 do roku 2009 o 24 %, v Irsku ve stejném období o 16 % (pouze muži) a v Itálii mezi lety 2005 a 2010 o 52 %.

Podobně nejsou „plněny" další plánované cíle RSDS (2006), např. počet smrtelných dopravních nehod klesl v roce 2008 (dle referenčního roku 2000) o 31,1 % pro EU-27 a o 38% pro EU-15. Ač poslední úplná data jsou ze září 2008, je málo pravděpodobné, že se cíle RSDS (snížení o 50 %) podařilo v roce 2010 dosáhnout. Co se například nezaměstnanosti mladých lidí týče, v roce 2008 činila ve věkové skupině 18-24 let 16,1 %, přičemž nad průměrem bylo mj. Španělsko, Francie a Itálie. RSDS (2006) přitom deklaruje plnou zaměstnanost zejména pro mladé lidi, takže „koncem roku 2007 každému mladému člověku, který opustil školu a je nezaměstnaný, má být nabídnuta práce, zaučení nebo dodatečný výcvik nebo jiné opatření na podporu zaměstnanosti do 6 měsíců a ne déle než do 4 měsíců počínaje rokem 2010".

V pojetí Komise je udržitelný rozvoj EU jakýsi sebereferenční systém, který se sám definuje podle svého momentálního obsahu. Nemá téměř žádný vztah k tvrdé udržitelnosti (nakládání se zdroji) a je velmi volně vázán k udržitelnosti měkké (technologická substituce zdrojů), tak jak byly charakterizovány výše. Udržitelností tak může dle aktuální potřeby být jakákoliv nesourodá směs cílů, opatření a nástrojů zahrnující např. proces integrace, sociální soudržnost, ekonomický růst nebo zdraví a vzdělání obyvatel.

Udržitelný rozvoj jako ideologie

V předchozích odstavcích jsme dospěli ke zjištění, že analyzované dokumenty zcela nesplňují požadavky racionálního plánování, neustavují paradigma racionálního rozhodování a jednání, ale jsou spíše pokusem o ideologii. Tou zde rozumíme sadu relativně provázaných názorů, idejí nebo přístupů sdílených určitou skupinou lidí, v našem případě politickými elitami EU a jejich sympatizanty. Aby rozprava o udržitelném rozvoji fungovala ideologicky, tj. v našem případě napomáhala nejen k prosperitě a stabilitě EU, ale i k posílení moci evropských elit, je třeba, aby jako mocenský nástroj nebyla rozeznána.

Analýza textů, které ustavují udržitelný rozvoj, může mít několik dimenzí. Vedle terminologie, věcného obsahu (fakta, znalosti) a interpretace prezentovaných faktů (kauzální příčiny problémů a návrhy řešení) lze zkoumat, jak texty ustavují role skutečných nebo předstíraných aktérů udržitelného rozvoje (politické elity EU, Komise, vlády členských států, zájmové skupiny, občané). Vzhledem k tomu, že analyzované texty vznikly na půdě Komise a byly přijaty institucemi EU, odpovídá tomu i volba terminologie, způsob argumentace, zdůrazňování, či potlačování určitých faktů.

Aby byly dokumenty srozumitelné pro laickou veřejnost, Komise si v RSDS (2006) uložila za úkol připravit praktickou příručku, která po 6 letech (v září 2012) není k dispozici. Komunikace mezi Komisí a veřejností nebo jejími segmenty (cílové skupiny) má probíhat formou "strukturovaného dialogu", např. s mladými lidmi nebo „stakeholders" (zainteresovanými stranami). Texty obsahují moderní manažerské fráze jako „win-win příležitosti", „streamlining", „konzultační a participační kanál", „networking", „chytrý (smart) ekonomický růst" nebo neologismy jako „flexicurity", což jsou flexibilní pracovně-právní vztahy chránící zaměstnance před ztrátou místa. Zde je nutno uvést, že bylo nutno pracovat s anglickými texty, protože české překlady jsou terminologicky neustálené, obsahují nepřesnosti vnesené překladem, a dokonce gramatické chyby.

Autoři opatrně užívají negativní označení (např. „neudržitelný") pro ty trendy a jevy, které jsou v rozporu s jimi deklarovanými cíli a navrženými opatřeními. Příčiny negativního vývoje nejsou mnohdy pojmenovány, zejména pokud by ukazovaly na špatné rozhodování, nepředvídavost nebo nečinnost evropských elit a Komise. Naopak pokud je vysvětlení problémů v nečinnosti nebo nekompetenci národních vlád, jsou navrhována řešení (další regulace), která posilují centrální orgány EU. Sledujeme-li časový vývoj argumentace k vybraným tématům, pak se v některých případech negativní trendy a neplněné cíle v následujících textech již neuvádějí nebo nekomentují (například nezaměstnanost mládeže, sebevražednost, pokles smrtelných silničních nehod, růst spotřebního odpadu a další).

Komise a evropské elity se v textech staví do pozice předvoje globálního boje proti chudobě a změně klimatu. Vzhledem k ekonomické krizi a ke klesající reálné politické a ekonomické váze EU v globalizovaném světě je to ale jen romantické gesto. Vychází z paternalistické role evropských postkoloniálních mocností, která slábne s postupující globalizací. Evropské elity takto mohly vystupovat ještě v období hospodářské konjunktury. Dnes má Evropa vlastní vážné problémy: stárnoucí populaci, nedostatek přírodních zdrojů a ekonomickou recesi, které její misi v rozvojovém světě problematizují.

Dlouhodobý populační deficit - následek obou světových válek i působení moderního životního stylu oslabujícího tradiční rodinu - bude dál pokračovat možná i po několik generací. RSDS (2003) tento trend sice zmiňuje, ale navrhuje nerealistickou iluzi „zdravé a aktivní stárnoucí společnosti" se stále odkládaným odchodem do důchodu, což by podle Komise mělo zmírnit potřebu imigrace a oddálit kolaps penzijního a zdravotního pojištění.

Analyzované dokumenty zmiňují řadu nejrůznějších sektorových strategií, plánů a programů, které nejsou koordinovány ani provázány. To svědčí o nedostatečné spolupráci uvnitř přebujelé Komise a o jejím partnerství s různými nadnárodními zájmovými skupinami. Proto texty v některých pasážích více preferují požadavky ekonomických subjektů (např. banky, průmysl, zemědělská lobby) před potřebami občanů v jednotlivých členských zemích (stabilita úspor, ochrana spotřebitele, ceny potravin a energií). V analyzovaných textech vůbec nebyl nalezen termín „subsidiarita", což je organizační princip zajišťující řešení problémů na nejnižší možné úrovni, tedy opak centralizace.

Poslední dostupné hodnocení je z roku 2009, a byť zmiňuje ekonomickou krizi, text pokračuje v předešlé optimistické rétorice. Další hodnocení, které si Komise uložila na rok 2011, nebylo ještě v září 2012 k dispozici, což ukazuje, že SDS (2003) a RSDS (2006) nemají praktickou hodnotu jako plán (strategie). Navíc pro upevňování ideologie je konfrontace současné krize EU s původními cíli a navrženými opatřeními krajně nevhodná. Proto dnes namísto slov o „udržitelném rozvoji" slyšíme od evropských politických elit výzvy k nutným obětem, solidaritě a ke společnému boji za udržení jednotné měny, a tím i EU. Analyzované texty lze chápat jako ideologický konstrukt postavený na představách, které jsou obsaženy již v předchozích dokumentech, jako je SDS (2003), Lisabonská strategie, 5EAP a 6EAP. Revidovaná RSDS (2006) pouze upravila sebereferenční obsah udržitelného rozvoje EU.

Závěr

Udržitelný rozvoj, tak jak byl během posledních dvaceti let charakterizován na půdě EU, se od ochrany planetárního ekosystému a prozíravého využívání přírodních zdrojů posunul k neprovázanému souboru často banálních ad hoc cílů a opatření, o kterých evropské elity předpokládají, že dlouhodobě povedou k „vyváženému ekonomickému růstu a cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopné sociálně-tržní ekonomice (...), k plné zaměstnanosti a sociálnímu pokroku a k vysoké hladině ochrany a zlepšení životního prostředí". Strategie udržitelného rozvoje sestavená Komisí v roce 2003 a již po třech letech revidovaná ovšem nepřežila měnovou a rozpočtovou krizi EU.

V roce 2010 připravila Komise ve stylu krizového managementu zcela novou strategii Evropa 2020, kde se namísto o „udržitelném rozvoji" hovoří o „chytrém, udržitelném a začleňujícím růstu" (ve smyslu „sociálního začleňování"). Ve srovnání s předchozími dvěma strategiemi se Evropa 2020 soustředí na klíčové ekonomické a sociální problémy, které jsou v jazyce Komise označeny jako „výzvy". Termín „udržitelný rozvoj" je užit jen jednou a dokument na předchozí strategie a politiky již neodkazuje. Naopak environmentalisty dříve kritizované nekorektní slovní spojení „udržitelný růst", případně nové obraty jako „udržitelná ekonomika", „udržitelný průmysl" nebo dokonce „udržitelné zotavení", jsou v textu Evropy 2020 užívány mnohem častěji. Zato v něm nenajdeme většinu cílů a opatření z předešlých strategií, o nichž nevíme, zda ještě platí (stále mají své webové stránky).

Autoři Evropy 2020 se pragmaticky omezili na aktuální priority: stagnaci ekonomiky, krizi veřejných rozpočtů a společné měny, neuspokojivé výsledky vzdělávacích systémů a vědy, omezené surovinové a energetické zdroje, byrokratické překážky na jednotném trhu bránící podnikům v globální konkurenceschopnosti. Dále jsou zmíněny vysoká nezaměstnanost a stárnoucí populace. Komise navrhuje sedm „vlajkových iniciativ", které mají vyvést EU z krize a nasměrovat ji k „chytrému růstu", aby se v roce 2020 opět stala ekonomickou a politickou supervelmocí.

Ochrana životního prostředí byla omezena na boj s klimatickou změnou. Po nezdaru kodaňské klimatické konference OSN v prosinci 2009 klade Komise větší důraz na adaptaci vzhledem ke klimatickým extrémům (záplavy, sucha, mrazy ap.), na zavádění energeticky efektivních technologií a „oduhlíkování" průmyslové výroby (vyšší přidaná hodnota výrobků, emisní povolenky, případně zdanění fosilních paliv). Problém, který Evropa 2020 není schopna vyřešit, je rychle stárnoucí populace a s tím spojené obtíže: chybějící lidské zdroje a kolabující penzijní/zdravotní pojištění. Vzhledem k tomu, že klíčové statistické ukazatele mají být hodnoceny v ročních intervalech stejně jako úspěšnost národních politik „udržitelného zotavování", mělo by se již během několika let ukázat nejen to, zda EU překonala krizi, ale také to, jestli a v jaké podobě znovu ožije „udržitelný rozvoj EU", který, jak se zdá, byl uložen k ledu.

Poznámky

1. H. Arendtová (1963), O revoluci, Praha: OIKOYMENH, 2011, s. 228.

2. N. Georgescu-Roegen (1971), The Entropy Law and the Economic Process,Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.

3. D. H. Meadows, D. L. Meadows, J. Randers, a W. W. Behrens III. (1972),The Limits to Growth. New York: Universe Books.

4. D. H. Meadows, J. Randers a D. L. Meadows (2004), The limits to growth: the 30-year update, Chelsea Green. Souhrn kritické reakce např. V. Smil (2005),Limits to Grow Revisited, Population and Development Review 31, 157-164.

5. Popis rozsahu degradace viz např. B. Moldan: Podmaněná planeta. Praha, Karolinum 2009.

6. C. J. Castro (2004), Sustainable Development, Mainstream and Critical Perspectives, Organization & Environment 17(2), 195-225.

7. T. R. Stewart (2000), Uncertainty, Judgment and Error in Prediction, in D. Sarewitz (ed.), Prediction, Science, Decision Making and the Furure of Nature,Island Press.

8. S. Baker (2007), Sustainable development as symbolic committment: Declaratory politics and seductive appeal of ecological modernisation in the European Union, Environmental Politics 16(2), 297-317.

9. N. Fairclough (1995), Critical Discourse Analysis: The Critical Study of Language, Language of Social Life Series, Longman Group Limited.

Revue Politika 12/2012
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru