Úvodní stránka  »  Články

Redingové křížová výprava

Pokud kvóty schválí Brusel, členským státům patrně nezbude než je uvést do života

Ondřej Krutílek | 23. 11. 2012
Poslat do Kindlu

Když evropská komisařka Viviane Redingová před týdnem na Twitteru vítězoslavně oznámila, že Komise přijala její návrh na zavedení kvót pro zastoupení žen ve vedení podniků, evropská média okamžitě zavalila lavina komentářů, které měly jedno společné: jejich autoři samotný text návrhu neviděli ani z rychlíku. Jaký tedy skutečně je? A stojí za to jej přijímat?

Po zevrubném seznámení s návrhem směrnice mohu říct jedno: i když se oprostím od zásadní ideové debaty, v jejímž rámci se řeší, zda kvóty ano, či ne, a pokud ano, zda na úrovni EU, nebo na úrovni jednotlivých členských států, máme co dočinění s mimořádně kontroverzním textem. Ne náhodou byl Komisí, navenek standardně vystupující striktně konsenzuálně, přijat až napodruhé. Před měsícem se proti němu postavila většina jejího ženského osazenstva, mj. komisařky Neelie Kroesová, Catherine Ashtonová, Connie Hedegaardová, Máire Geoghegan-Quinnová a Cecilia Malströmová. Pochopitelně s čestnou výjimkou sociální inženýrky Viviane Redingové, která se po prosazení brutální a hlavně trvalé cenové regulace roamingu rozhodla, že je čas vyrazit na další křížovou výpravu.

Hra na schovávanou

Z formálního hlediska je návrh problematický proto, že členským státům dává planou naději, že si výslednou normu budou moci při respektování jejích cílů implementovat podle svého, tedy zohlednit vlastní podmínky, tradice a zvyklosti. Právě to by měly unijní směrnice obecně umožňovat. Každý, kdo návrh četl, vám ale potvrdí opak. Text je formulován natolik restriktivně, že akční rádius členských států fakticky limituje na nezřídka formální debaty na půdě Rady EU. Jinak řečeno, po potenciálním přijetí návrhu v Bruselu (nebo Lucemburku) už členské státy s největší pravděpodobností nebudou moci dělat nic jiného než směrnici „prohnat" z hlediska EU stále zbytečnějšími národními parlamenty a do dvou let Komisi poníženě informovat, jak ji uvedly do svého právního řádu.

Pokud byla bruselská exekutiva vedena snahou zajistit novou normou stejné (právní) podmínky v celé EU, měla svůj návrh otevřeně konstruovat jako přímo účinné a přímo použitelné nařízení a nehrát si s členskými státy na schovávanou. Jedinou polehčující okolností pro Komisi je, že v případě vysoce diskutabilních kroků předkládá místo návrhů nařízení svoje směrnice už řadu let a otevřeně to kritizuje jen pár bláznů, mezi něž se počítá i autor článku, kteří její produkci skutečně systematicky sledují. (Před genderovými kvótami byl obdobně kontroverzním návrhem text v září definitivně schválené směrnice, která má stát i domácnosti donutit, aby ex offo investovali do opatření na zvýšení energetické účinnosti, a tedy snížení emisí oxidu uhličitého, jež údajně způsobují globální oteplování.)

Zadarmo to nebude

Pokud jde o obsah návrhu, zarazí - krom samotného požadavku na zavedení kvót - především to, jaké nároky klade na veřejný sektor. Text počítá s tím, že státní podniky (ty, u kterých vykonávají rozhodující vliv veřejné orgány) by měly dosáhnout cíle 40procentního zastoupení doposud méně zastoupeného pohlaví (tedy žen) mezi nevýkonnými členy řídících orgánů nikoliv do roku 2020 jako ostatní společnosti kótované na burze s více než 250 zaměstnanci, ale už do roku 2018, tedy v zásadě do pěti let.

Komise argumentuje obvyklým způsobem, totiž že veřejný sektor musí jít příkladem, jako obvykle však zapomíná dodat, zda si opatření vyžádá nějaké náklady. Obligátní formulka, že „návrh nemá důsledky pro rozpočet Unie", neznamená nic jiného, než že náklady by měly nést nejpozději od roku 2018 právě členské státy (a potažmo jejich daňoví poplatníci) a od roku 2020 potom dotčené firmy. Na rétorickou kličku, že nová směrnice se dotkne přibližně jen asi pěti tisíc společností v celé EU, a implementace tudíž nebude ani v relativních, ani v absolutních číslech nijak drahá, jak tvrdí škarohlídi, se dá reagovat stejně absurdním způsobem: Proč tedy přijímat normu, kdyby byla fakticky k ničemu?

Odpověď zní: Protože je to navýsost symbolické. Budiž. Pak bychom si ale měli klást klíčovou otázku, zda je pro takové účely tou nejvhodnější platformou zrovna právo, a k tomu právo unijní. Řada členských států, ale i individuálních, především konzervativních poslanců Evropského parlamentu se domnívá, že nikoliv. Mezi „odbojné" země patří kromě Velké Británie, Dánska, Švédska, Nizozemska, Malty, Maďarska, Litvy a Lotyšska i Česká republika.

Všichni uvedení aktéři na otázku z úvodu, zda nový návrh Komise stojí za to, odpovídají už nyní, před faktickým zahájením legislativního procesu, jednoznačným ne. A mají recht.

Text vyšel 22. listopadu 2012 v Lidových novinách.

Revue Politika 11/2012
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru