Úvodní stránka  »  Články

Kdy začala voličská emancipace?

Polozapomenutá kauza preferenčních hlasů Koalice v roce 2002

Vojtěch Navrátil | 23. 12. 2011
Poslat do Kindlu

Ve sněmovních volbách v roce 2002 došlo oproti předchozím volbám v druhé půli 90. let ke zdvojnásobení míry využití preferenčních hlasů. Způsobili to především voliči Koalice, kteří v těchto volbách „vykroužkovali" řadu kandidátů US-DEU. Titíž voliči využívali preferenčních hlasů už v krajských volbách o dva roky dříve. Tentokrát se je ovšem naučili lépe využívat.

Poslední sněmovní volby si kvůli výsledkům preferenčního hlasování voličů jednotlivých úspěšných stran vysloužily přídomek „voličská revoluce". Její výsledky byly na první pohled vskutku impozantní: počet kandidátů, kteří dosáhli kvóra preferenčních hlasů pro posun na kandidátní listině, se z 55 v roce 2006 více jak ztrojnásobil na 192, počet kandidátů, kteří ač kvóra dosáhli, a přesto nebyli zvoleni, stoupl ze šesti v roce 2006 na 72 v roce 2010, a celkem 47 poslanců (oproti šesti v předešlých volbách) vděčilo svému zvolení jen a pouze získaným preferenčním hlasům, přičemž nebylo výjimkou, že do dolní komory byl „katapultován" i kandidát zaujímající poslední místo na kandidátce. Přesto se o žádnou skutečnou revoluci nejednalo, alespoň co do míry využívání preferenčních hlasů; ta se dokonce oproti volbám v roce 2006 nepatrně snížila (v průměru využilo preferenčních hlasů méně voličů).

Hlavní příčinu zesíleného účinku preferenčních hlasů musíme hledat především v navýšení počtu preferenčních hlasů a snížení kvóra na pět procent. „Osvobozování se" voličů z podřízeného postavení vůči stranám v České republice začalo už na počátku první dekády 21. století a bylo spojeno především s vnitřní situací v jednom ne zrovna homogenním volebním subjektu.

Zlom přichází se (Čtyř)koalicí

Možnost zasáhnout do personálního složení jednotlivých volených těles dostali voliči v České republice, s výjimkou krátkého intermezza ve druhé polovině 30. let v obecních volbách, až dlouho po listopadu 1989. Prvorepublikový duch „neznásilňování" politických stran přežíval prakticky po celá 90. léta minulého století. Jedinou výjimkou byly poslední federální volby v červnu 1992, kdy přednostní voličské hlasy zajistily půlroční mandát celkem 43 členům české části Federálního shromáždění. Zapříčinilo to především velmi nízce nastavené tříprocentní kvórum pro posun kandidátů. V důležitějších volbách do České národní rady a její nástupkyně Poslanecké sněmovny voliči již vzhledem k výši kvóra takovou míru tvůrčí svobody při vybírání vhodných kandidátů na dlouhou dobu nedostali. Současně s tím také v 90. letech klesala ochota voličů preferenční hlas některému z kandidátů vůbec udělit.

Zlom v preferenčním hlasování ve sněmovních volbách nastal v roce 2002, kdy se míra využití preferenčních hlasů oproti předchozím volbám přibližně zdvojnásobila. Byly to volby následující po veřejností velmi kontroverzně vnímaném společném vládnutí sociálních a občanských demokratů, kdy, pokud si vypůjčíme název knihy sociologa Lukáše Linka, došlo k definitivnímu „zrazení snu" české společnosti o polistopadovém vývoji. Toto období je také spjato s výrazným vzepjetím občanské společnosti (Impuls 99, Děkujeme, odejděte, stávka v České televizi) a na její aktivity navázanou Čtyřkoalicí. A přesto nelze oproti minulosti výrazně zvýšené preferenční hlasování v těchto volbách chápat jako protest voličů proti období opoziční smlouvy. Protest se projevil „jen" ve zvýšené míře voličských hlasů pro KSČM a v do té doby nejnižší účasti v daném typu voleb. V rovině personální došlo k mimořádně masivnímu kroužkování jednotlivých kandidátů naopak pouze u voličů Koalice A ta proti opoziční smlouvě brojila.

Důvody jsou prosté. Ne všichni příznivci obou „spolupracujících" stran (KDU-ČSL a US-DEU) se dokázali dostatečně identifikovat se společným subjektem (tedy s Koalicí), a obě strany proto v předtuše krachu společného projektu spolu (někdy zcela nepokrytě) soupeřily o to, kdo ve Sněmovně získá lepší zastoupení. Za (mnohem) kratší konec nakonec tahala US-DEU. Ta v rámci Koalice z 31 mandátů získala pouze devět namísto původním pořadím přiřknutých 17. Bez poslaneckých mandátů zůstali i straničtí místopředsedové Ivan Pilip, Pavel Pešek či Petr Mareš. „Lidi na mítincích mi říkali, že jedničku nemusejí na volebním lístku kroužkovat, a tady to mám," hořce vystihl situaci vykroužkovaný lídr v Moravskoslezském kraji Zdeněk Kořistka.

Z mnoha (především nezvolených) představitelů US-DEU po volbách naplno vytryskla nespokojenost, či dokonce frustrace ze spolupráce s lidovci, která bublala pod povrchem téměř po celou dobu, kdy (Čtyř)koalice existovala. „Jsem nešťastná, lidovci nás vykroužkovali (...) s lidovci do koalice už nikdy více," naříkala například končící kroměřížská poslankyně Ivana Hanačíková. První místopředseda Ivan Pilip nazval chování lidoveckých voličů jako „podraz lidovců". Projekt (Čtyř)koalice tak kvůli vnitrokoaličnímu debaklu kandidátů US-DEU definitivně skončil.

Pokračování krajských voleb 2000

Nemělo by se ovšem zapomínat, že lidovci a unionisté měli za sebou před sněmovními volbami 2002 necelé dva roky starou společnou volební zkušenost z krajských voleb. A co by obzvláště nemělo při pohledu na tyto volby uniknout pozornosti, je využívání preferenčních hlasů jejich tehdejšími voliči.

V krajských volbách voliči Čtyřkoalice volící ve všech krajích s výjimkou Prahy, kde jsou krajskými volbami celopražské komunální volby, použili celkem 30,9 procenta všech preferenčních hlasů, které měli k dispozici. O dva roky později využití preferenčních hlasů ze strany voličů Koalice hlasů stouplo jen mírně o čtyři desetiny procentního bodu. Pokud by nebyla započítána Praha, kde v roce 2002 voliči Koalice ze všech volebních krajů kroužkovali nejvíce, pak by využití preferenčních hlasů oproti roku 2000 dokonce o necelý procentní bod pokleslo. Tento pokles byl znatelnějších v Čechách. Tak se stalo, že po Praze využívali v roce 2002 preferenčních hlasů nejvíce voliči v pětici moravských krajů, kde měla velmi silnou pozici KDU-ČSL.

Ve sbírání preferenčních hlasů vévodili lidovci už krajským volbám, když jich z více jak 660 tisíc obdrželi přes 61 procent, unionisté necelých 28 procent a zbylých 11 procent získali zástupci „přívěšků" ODA a DEU (bez nich činil vzájemný poměr KDU-ČSL a US 69:31 ve prospěch lidovců, kteří získali v porovnání s unionisty většinu ve všech krajích vyjma Kraje karlovarského). O dva roky později, kdy už ODA ve sněmovních volbách kandidovala samostatně a DEU byla „pohlcena" US, získali lidovci ze všech preferenčních hlasů odevzdaných Koalici 60 procent, unionisté 40 procent. Situace se výrazněji změnila (ve prospěch US-DEU) pouze v Libereckém kraji a novem byl zisk více jak 65 procent preferenčních hlasů pro unionisty v Praze. Bez pražských voličů by jejich celkový podíl spadl ze 40 na 34 procent. Jinak ale byly výsledky obou voleb pozoruhodně velmi podobné: ve všech moravských krajích získali lidovci opakovaně přes 70 procent preferenčních hlasů (v okresech Žďár nad Sázavou, Blansko, Brno-venkov, Šumperk dokonce vždy přes 80 procent), ve Středočeském, Jihočeském, Plzeňském a střídavě jednom ze dvou východočeských krajů byl jejich zisk vždy přes 60 procent. Jádro podpory kandidátů KDU-ČSL se tak v obou volbách nacházelo v tradiční baště lidovců na jihu Moravy, dále pak v části Moravskoslezského kraje a v okresech Šumperk, Klatovy a Příbram. Nejslabší byly opakovaně naopak zisky lidovců především na severu a západě Čech, tradičně jejich voličsky nejslabších regionech.

Co se ale v roce 2002 oproti krajským volbám změnilo, byla skutečnost, že se volič Koalice naučil své hlasy - i kvůli různým okolnostem (dva místo čtyř preferenčních hlasů, výrazněji nižší počet kandidátů na kandidátkách) - „užitečněji" udělovat jednotlivým kandidátům. V roce 2000 své preferenční hlasy atomizoval mezi více kandidátů, a žádný z papírově nevolitelných kandidátů nebyl zvolen. Ve sněmovních volbách o dva roky později, kdy bylo ve hře mnohem méně postů, voliči své hlasy více kumulovali. A tak zatímco v roce 2000 získali nejúspěšnější kandidáti obou stran z objemu preferenčních hlasů, které obdrželi jejich straničtí kolegové, přibližně jednu pětinu, v roce 2002 to byla už více než třetina. Lidovečtí voliči při cíleném udělování preferenčních hlasů zvolili regionálně odlišnou taktiku, která slavila úspěch. V Čechách, kde je pozice KDU-ČSL tradičně výrazně slabší, povětšinou nadprůměrně přidělovali své preferenční hlasy nejúspěšnějšímu kandidátovi, který pak většinou získal pro lidovce první zdejší mandát. Oproti tomu v moravských krajích dokázali podporu na úkor lídra rozdělit rovnoměrněji mezi více kandidátů. To ve finále znamenalo, že KDU-ČSL získala na Moravě v rámci Koalice všechny mandáty krom jednoho jediného v Moravskoslezském kraji.

Znali bychom TOP 09?

Ke zvýraznění vnitrokoaličního lidoveckého triumfu přispělo i to, že v listopadu 2001 došlo při projednávání volebního zákona ke snížení desetiprocentního kvóra pro posun jednotlivých kandidátů. Po zamítnutí tří- a pětiprocentní varianty se ujal poslední návrh tehdejší sociálně demokratické poslankyně Jany Volfové - sedm procent. Kromě 119 poslanců ODS, ČSSD a KSČM jej podpořila i sedmička lidoveckých poslanců a poslankyň ve složení Miloš Holáň, Vlasta Parkanová, Pavel Šafařík, Jiří Karas, Tomáš Kvapil, Pavel Plánička a Michaela Šojdrová.

Sedmiprocentní výše kvóra platná ve sněmovních volbách  2002 (a 2006) měla pro kandidáty US-DEU ze všech zvažovaných variant ty nejhorší možné účinky. Nebyla sice plně rozhodujícím faktorem neúspěchu kandidátů US-DEU ve volebním vnitrokoaličním boji, ale jejich zmar prohloubila. Kdyby bylo kvórum dle některého z původních neúspěšných návrhů Jany Volfové nižší, tak by US-DEU například zásluhou Václava Krásy získala (na úkor lidovce Josefa Janečka ve Středočeském kraji) o jeden mandát více. Pomohlo by to i samotné Janě Volfové, jelikož té na Vysočině při zisku 6,94 procenta preferenčních hlasů chybělo k zisku mandátu opravdu velmi málo. Při zachování původní desetiprocentní varianty by v rámci Koalice měla US-DEU o tři poslance více. U lidovců by tak v poslanecké kariéře po volbách v roce 2002 nepokračovali ani dva poslanci, kteří v listopadu předchozího roku nepodpořili snížení kvora na sedm procent: Ladislav Šustr a Miroslav Kalousek. Miroslav Kalousek měl přitom dvojnásobné štěstí. Stačilo, aby 241 z tehdejších 35 637 jihočeských voličů Koalice nedalo hlas právě tomuto subjektu, a jeho mandát by obsadila KSČM. Česká politika by se tak při nemožnosti sestavit koalici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU možná ubírala jinými směry a po odchodu Miroslava Kalouska ze Sněmovny bychom patrně nikdy nepoznali ani TOP 09.

Má to (snad) smysl

Nejparadoxnější na celém konci spolupráce lidovců a unionistů v roce 2002 je fakt, že její konec přivodilo to, čeho se všichni politici dovolávají jako toho nejelementárnějšího: vůle občanů, resp. jejich rozhodnutí být zastupováni politiky, které si přejí oni sami. Pokud by k tomu měli příhodnější podmínky (platilo by nižší kvórum), mohli se unionisté o skutečné vůli voličů, resp. síle svých kandidátů v rámci (Čtyř)koalice, názorněji dozvědět již o dva roky dříve v krajských volbách. Nestalo se tak. Na druhou stranu byly to právě tyto volby, jež lidovcům do budoucna objevily nové, mezi voliči populární tváře (Jiří Čunek,1 Jan Březina či Stanislav Juránek). A lidovecký volič se pro příště naučil své preferenční hlasy využívat efektivněji.

Byť byla rebelie voličů Koalice proti „úředně" stanovenému pořadí kandidátů vedena především stranickými pohnutkami, měla pro další dění české politické dění velký význam: i voliči ostatních stran zjistili, že má smysl dávat kandidátům přednostní hlasy. A vrcholní politici se dozvěděli, že ani na prvním místě nemají ve volbách nic jisté. Plně nám to všem ukázaly poslední volby. S případným dalším snížením kvóra preferenčních hlasů (ale nejspíše i bez něj) se pak dá očekávat významný nárůst osobních kampaní jednotlivých kandidátů a jejich soutěživosti se všemi pozitivními i negativní důsledky, které z toho vyplývají. Ukázalo se totiž, že důležitější, než na jakém místě kandidátky kandidát je, je to, že na ní vůbec je.

Byť je při pohledu na stav demokracie v České republice velmi slabou útěchou, že můžeme poslancům, kteří ztratili naši důvěru, vystavit za jejich dosavadní působení ve volbách stopku, platí, že dříve jsme prakticky nemohli ani to. Z tohoto úhlu pohledu je třeba voličům někdejší Koalice za prošlapání cesty našeho voličské poznání upřímně poděkovat.

Poznámka

1. Jako starosta Vsetína a trojka Čtyřkoalice ve Zlínském kraji získal Jiří Čunek v krajských volbách v roce 2000 nejvíce preferenčních hlasů z kandidátů všech stran. Tento jeho úspěch je zajímavější o to více, když se podíváme na Čunkův volební výsledek ze vsetínských komunálních voleb o dva roky dříve. Tehdy (než byl zvolen starostou coby zástupce až páté nejsilnější strany!) se dostal do vsetínského zastupitelstva jen díky výhodnějšímu postavení na kandidátní listině: další kandidát v pořadí Daniel Fojtů získal stejně hlasů jako on. Pro věčné pochybovače o významu jejich volebního hlasu se dá právě na tomto příkladě názorně demonstrovat, že i příslovečný nicneznamenající jeden hlas tentokrát znamenal velmi mnoho.

Revue Politika 12/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru