Úvodní stránka  »  Články

Bude mít EU jednotný občanský zákoník? (2. díl)

K návrhu nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje

Tomáš Břicháček | 23. 11. 2011
Poslat do Kindlu

Rubrika: Analýzy a studie  |  Témata: Evropská unie, ekonomika, právo

11. října 2011 předložila Evropská komise návrh nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje (Common European Sales Law, CESL). Za tímto poměrně šedým, technicky znějícím titulem se skrývá projekt s velkou politickou citlivostí, kterým pokračují letité snahy Komise o významnější vkročení unijní legislativy do oblasti občanského práva. Komisařka Viviane Redingová otevřeně hovoří o tom, že by měl pomoci vydláždit cestu k evropskému občanskému zákoníku.

Vývoji celé agendy tzv. evropského smluvního práva a zelené knize Komise z července 2010 jsem se věnoval ve stejnojmenném článku, který vyšel v Revue Politika loni. Druhý díl navazuje právě tam, kde skončil první.

Žádné překvapení se nekoná

V prvním díle jsem upozorňoval na to, že Komise dlouhodobě prosazuje myšlenku tzv. volitelného (opčního) nástroje coby jednotné unijní právní úpravy smluvních závazků, která by existovala paralelně vedle vnitrostátních právních úprav jako režim volitelný pro smluvní strany. Každému, kdo pozorně sledoval vývoj v rámci této agendy, bylo zřejmé, že Komise navrhne tento koncept v podstatě bez ohledu na výsledky veřejných konzultací k zelené knize o evropském smluvním právu. Snad jedině zcela odmítavé reakce všech členských států by ji byly mohly od jejího záměru odradit.

K takovému jednomyslnému odmítnutí nedošlo. Většina států se sice vyslovila pro koncept „toolboxu" či nezávazné nástroje, zatímco koncept opčního nástroje a další ambicióznější varianty odmítla, nicméně několik států včetně Polska, Nizozemska a Lucemburska vyslovilo opčnímu nástroji podporu. Německo jej připustilo jako možný krok do budoucna poté, co se případně osvědčí „toolbox".

Otázkou tedy ani nebylo, zda Komise přijde s návrhem opčního nástroje, ale spíš jaká bude jeho konkrétní podoba, zejména pokud jde o rozsah působnosti.

Základní rysy navrhované úpravy

CESL by byl volitelným nástrojem s relativně omezeným rozsahem působnosti. Zahrnoval by kupní smlouvu na hmotné zboží, digitální obsah (např. počítačové programy nebo hudební soubory prodávané na internetu) a na služby s nimi související. Strany by si jej mohly zvolit jen v přeshraničních vztazích, které by byly určeny - zjednodušeně řečeno - zejména tím, že jedna ze stran má k okamžiku dohody o použití CESL obvyklé bydliště v jiném státě než druhá.

CESL by se mohl použít pouze na smlouvy uzavřené (1) mezi podnikatelem jakožto prodávajícím a spotřebitelem jakožto kupujícím nebo (2) ve vztazích mezi podnikateli, pokud je alespoň jednou ze stran tzv. malý nebo střední podnik (definován jako podnik s méně než 250 zaměstnanci za splnění dalších podmínek). Tento režim by se naopak neuplatnil na smlouvy mezi dvěma nepodnikateli a na smlouvy mezi podnikateli, z nichž by žádný nebyl malým nebo středním.

Článek 13 návrhu zdůrazňuje možnost členských států rozšířit na svém území možnost volby CESL i na čistě vnitrostátní situace (tj. na smluvní strany s obvyklým bydlištěm na jeho území) a/nebo na smlouvy, jejichž všechny smluvní strany jsou obchodníci, ale žádný z nich není malým a středním podnikatelem. V článku 15 se hovoří o tom, že Komise do 5 let ode dne účinnosti nařízení předloží podrobnou zprávu o přezkumu fungování nařízení, v níž mimo jiné zohlední potřebu rozšířit rozsah působnosti nařízení v souvislosti se smlouvami mezi podnikateli.

Navrhovaná úprava by sestávala ze samotného nařízení a ze dvou příloh. Nařízení, které čítá jen 16 článků, upravuje zejména základní podmínky použití CESL a definice nejdůležitějších pojmů. Samotné jádro CESL je obsaženo v mohutné příloze I, která má osm částí a celkově 186 článků.

Návrh Komise je postaven na předpokladu, že rozdíly mezi vnitrostátními právními úpravami smluvních závazků představují překážky pro řádné fungování vnitřního trhu. Tyto rozdíly mohou podle ní odrazovat obchodníky i spotřebitele od zapojení do přeshraničních transakcí. V případě podnikatelů hovoří o potížích se seznámením se s právními úpravami různých států a s přizpůsobením se těmto různým úpravám (např. potřeba úpravy smluvních podmínek), což pro ně činí přeshraniční obchod složitějším a nákladnějším než obchod vnitrostátní. V případě spotřebitelů Komise uvádí, že mohou být na jedné straně odrazováni od přeshraničních transakcí kvůli neznalosti svých oprávnění podle práva jiných států (např. pokud jde o nároky při vadách zboží), na straně druhé se mohou setkat s tím, že zahraniční prodejce zákazníky z jiných států odmítá. Z těchto důvodů podle Komise dochází také k omezení soutěže na vnitřním trhu.

Navržený nástroj by podle Komise významně přispíval k řešení těchto údajných překážek a k povzbuzení přeshraničního obchodu tím, že strany by měly možnost dohodnout se, že jejich smlouva se bude řídit jednotnými pravidly stejného obsahu, stejně vykládanými ve všech členských státech a dostupných ve všech úředních jazycích EU. Podle Komise by CESL představoval dodatečnou možnost volby, která by byla k dispozici, kdykoli to strany společně považují za užitečné pro usnadnění svého přeshraničního obchodu.

Komise se domnívá, že postavení obchodníků by se zjednodušilo v tom, že by mohli nabízet napříč Unií uzavření smlouvy podle jediného právního režimu. To by se projevilo zejména ve spotřebitelských smlouvách, kde by se na rozdíl od současného stavu neuplatňovala v určitých druzích smluv povinně kogentní ustanovení o ochraně spotřebitele práva domovského státu, ale jen ustanovení o ochraně spotřebitele upravená v CESL. I ve vztazích mezi podnikateli by byl CESL podle Komise užitečný, protože vyjednávání o uzavření smlouvy by se díky možnosti dohodnout se na použití právního režimu stejně dostupného oběma stranám mohlo usnadnit.

Obchodníci by podle Komise díky CESL mohli lépe využívat vnitřního trhu a rozšířit svůj obchod přes hranice, v důsledku čehož by se zvýšila hospodářská soutěž na vnitřním trhu. Ze zavedení CESL by podle Komise měli prospěch i spotřebitelé, kteří by získali lepší přístup k nabídkám zahraničních podnikatelů za nižší ceny a setkávali by se méně s odmítnutími ze strany zahraničních obchodníků. Měla by se také zvýšit jejich důvěra a povzbudit jejich zájem o nakupování přes hranice.

Komise navrhuje jako právní základ článek 114 SFEU. Podle něj má Unie pravomoc přijímat opatření k harmonizaci vnitrostátního práva (kromě oblasti daní, volného pohybu osob a práv a zájmů zaměstnanců) za účelem vytvoření a fungování vnitřního trhu.

Zaklínadlo vnitřního trhu

Z různých zdrojů skutečně vyplývá, že přeshraniční obchod není natolik živý jako obchod vnitrostátní. Poměrně málo spotřebitelů nakupuje přeshraničně od podnikatelů usazených v jiných členských státech (zejména pokud jde o internetové obchody), velká část podnikatelů nenabízí zboží v jiných státech. O tom není příliš sporu. Stejně jako o tom, že je zde určitý prostor pro zvýšení objemu tohoto druhu obchodu. Klíčovou otázkou však je, jakou roli v současném stavu hraje smluvní právo.

Problematice překážek, které mohou pro vnitřní trh vyplývat z koexistence autonomních vnitrostátních právních úprav smluvního práva, jsem se dotknul už v prvním díle svého textu, kde jsem uvedl řadu důvodů, proč si myslím, že by tyto překážky neměly být zbytečně zveličovány. Dlužno podotknout, že v rámci veřejných konzultací k zelené knize význam celého problému zpochybňovala řada členských států (mj. ČR, Velká Británie, Francie, Belgie, Irsko, Rakousko), zatímco ho potvrzovalo jen několik málo z nich (např. Polsko, Nizozemsko, Lucembursko). Názory zástupců podnikatelů, spotřebitelů a další zainteresované veřejnosti byly různorodé; každopádně nelze hovořit o široké shodě na problémech vyplývajících z rozdílů v právních úpravách.

Bylo by nasnadě očekávat, že Komise, pokud po konzultacích hovoří o překážkách vyplývajících z rozdílů v národních úpravách jako o nesporném faktu, doprovodí svou tezi přesvědčivými podklady. To se ale nestalo. Komise dokládá svá tvrzení v podstatě pouze odkazem na průzkumy veřejného mínění (zejména Eurobarometr), což je obecně dosti diskutabilní zdroj pro prokazování potřeby legislativních zásahu. Navíc se zdá, že Komise využívá výsledky těchto průzkumů dosti selektivně; jinak řečeno využívá jen ty výsledky, které vyhovují jejím záměrům. (Např. z Eurobarometru č. 300 z roku 2010 vyplývá, že jen 8 % dotázaných obchodníků vyslovilo názor, že harmonizovaná pravidla by přinesla významný nárůst jejich přeshraničních obchodních transakcí. Naopak 23 % dotázaných uvedlo, že by harmonizovaná pravidla měla jen účinek na jejich přeshraniční obchod a 55 % uvedlo, že by taková úprava neměla na jejich obchod účinek žádný.)

Celkově se zdá, že jde jen o další z příkladů toho, jak jsou potřeby vnitřního trhu vykládány velice široce a kreativně, jen aby byl odůvodněn určitý, ve skutečnosti primárně politický záměr - a bylo možné tento záměr opřít o pravomoci Unie v oblasti vnitřního trhu.

Může CESL povzbudit přeshraniční obchod?

Je otázkou, nakolik by CESL mohl usnadnit přeshraniční obchod. Na jednu stranu má Komise pravdu, že by usnadnil postavení podnikatelů ve spotřebitelských smlouvách, protože by mohli nabízet své služby v různých státech bez ohledu na tamní standardy ochrany spotřebitele. Na druhou stranu vzhledem k existenci jiných závažnějších odrazujících faktorů, které odstranit nelze, jako je fyzická vzdálenost, jazyk, obavy ze zahraničních soudních sporů, budou dopady na rozvoj obchodu patrně velmi omezené. Z hlediska spotřebitelů může být skutečně výhodou rozšířená nabídka zboží, pokud připustíme, že některé podniky by se nechaly díky CESL přesvědčit k podnikání v zahraničí. Na druhou stranu by se pro ně stala právní úprava složitější a v případě některých států by volba CESL mohla znamenat snížení standardů spotřebitelské ochrany, což hovoří proti představě, že budou nových nabídek právě spotřebitelé nadšeně využívat.

Ve vztazích mezi podnikateli vidím přínos jako zcela neutrální. Silnější strana si zde vždy prosadí volbu svého práva. Teoreticky lze připustit přínos snad jen pro dva malé podniky, které se chtějí dohodnout na oběma stranám jazykově stejně dostupné volbě.

Organizace evropských spotřebitelů (BEUC) spolu s Evropským sdružením řemesel, malých a středních podniků (UEAPME), jedny z nevýznamnějších reprezentativních organizací spotřebitelů, resp. malých a středních podniků, vydaly koncem října společné prohlášení, ve kterém vyjadřují skepsi nad přínosem CESL pro přeshraniční transakce pro spotřebitele i malé a střední podniky.

Celkově si myslím, že CESL má jen malý potenciál povzbudit přeshraniční obchod. Na druhou stranu není tato myšlenka sama o sobě nijak škodlivá. Do jisté míry ji lze považovat za zajímavou, inovativní a rozšiřující možnosti volby pro smluvní strany. Bohužel je zde problém ten, že volitelný nástroj je podle všeho jen součástí salámové taktiky Komise, což celou koncepci diskredituje (viz níže).

Právní základ

Pokulhává také navrhovaný právní základ. Z judikatury Evropského soudního dvora vyplývá, že pro použití článku 114 SFEU nestačí pouhá existence rozdílných vnitrostátních úprav. Podmínkou je, že tyto rozdíly musí představovat skutečné překážky pro fungování vnitřního trhu (nebo je pravděpodobné, že takové překážky v budoucnu budou představovat). Opatření přijaté na základě dotčeného článku musí směřovat či přispívat k odstranění existujících překážek či k prevenci vzniku překážek budoucích. Pravomoc je omezena na harmonizační opatření.

V případě CESL lze pochybovat o splnění každé z těchto podmínek. To vyplývá jednak z výše zmíněného nedostatečného doložení překážek vnitřního trhu, ale také ze skutečnosti, že CESL ve skutečnosti nesbližuje národní právní úpravy smluvního práva, ale vytváří novou úpravu, která se překrývá s vnitrostátními formami. Takové paralelní unijní instituty např. z oblasti práva obchodních společností či práv z duševního vlastnictví byly v minulosti přijímány na základě článku 352 SFEU (tj. tzv. doložky flexibility či subsidiární pravomoci).

Salámová taktika

O obavách, že volitelný nástroj by se mohl stát mezistupněm a prostředkem (jakýmsi trojským koněm) k prosazení pozdější unifikace smluvního práva, nebo dokonce vytvoření evropského občanského zákoníku, jsem se zmiňoval už v prvním díle svého článku. Je zde skutečné riziko, že celý projekt je jen prvkem salámové taktiky.

Dlužno poznamenat, že první plátek salámu byl zvolen velmi chytře. Je omezen na relativně malou oblast a na přeshraniční vztahy. To samozřejmě zvyšuje šance na úspěch návrhu. Členské státy, které si budoucí unifikaci nepřejí, by se nicméně neměly nechat tímto zdánlivě málo ambiciózním rozsahem působnosti zmást.

Velkým problémem by bylo akceptování článku 114 SFEU jako právního základu. Byl by vytvořen nebezpečný precedens tím, že by byla přiznána pravomoc Unie podle tohoto článku harmonizovat v obecné rovině občanské právo. Tento právní základ počítá s řádným legislativním postupem, tedy mimo jiné s požadavkem pouhé kvalifikované většiny v Radě. Pokud by byl CESL přijat podle tohoto základu, mohl by být následně postupně krok za krokem plíživě rozšiřován, kdykoli se k tomu najde příslušná většina států. Toto rozšiřování by mohlo jít všemi směry; mohlo by se týkat jak věcného rozsahu (postupné zahrnování dalších druhů smluv, resp. jiných oblastí občanského práva), tak místní působnosti (rozšíření i na vnitrostátní vztahy) či osobní působnosti (rozšíření na vztahy mezi jakýmikoli podnikateli).

Ostatně náznakem ambic na expanzi je výše uvedený článek 13 návrhu zmiňující možnost členských států aplikovat na svém území CESL i na čistě vnitrostátní situace a/nebo na smlouvy, jejichž všechny smluvní strany jsou obchodníky, ale žádný z nich není malým a středním podnikatelem, a článek 15 odst. 2, který počítá s „rozrůstáním" nařízení.

Riziko salámové taktiky by se omezilo, pokud by byl zvolen právní základ obsažený v článku 352 SFEU, který mimo jiné požaduje jednomyslnost při hlasování v Radě.

Závěr

Návrhu „Common European Sales Law" nelze upřít inovativní přístup a zdá se, že ani kvalitu navržených věcných ustanovení, na jejichž přípravě se podíleli přední akademici z celé Evropy. Myšlenka volitelného paralelního režimu není nezajímavá, nicméně přínos pro přeshraniční obchod by byl z mnoha uvedených důvodů patrně jen malý. Vzhledem k dlouhodobému přístupu jeho propagátorů, kteří se netají svými představami o nahrazení občanského práva členských států jednotnou unijní úpravou, a potenciálu celého návrhu k tomuto záměru přispět vyžaduje CESL nanejvýš obezřetný přístup. V žádném případě by neměl být přijat podle článku 114 SFEU, protože v takovém případě by vytvořil skutečný zárodek evropského občanského zákoníku, který by mohl být krok za krokem rozšiřován podle aktuálních většinových názorů členských států.

Revue Politika 11/2011
Poslat do Kindlu

Rubrika: Analýzy a studie  |  Témata: Evropská unie, ekonomika, právo

Diskuse


nahoru