Úvodní stránka  »  Články

Turecký paradox

Proč Turecko není přes prohlubující se spolupráci s EU členství o nic blíže, než bylo před deseti lety

Filip Tuček | 28. 11. 2011
Poslat do Kindlu

Nejpozději po finanční krizi v roce 2008 a následné recesi, která byla nejhlubší a nejzávažnější od roku 1929, začalo být zřejmé, že Spojené státy - a potažmo Západ - ztrácejí svou dominanci.1 V nově nastupujícím multilaterálním globálním uspořádání bude hrát stále významnější roli větší množství relativně nových globálních aktérů. Pro Evropu je jedním z nejdůležitějších Turecko. To dnes již nemá esenciální zájem na členství v Evropské unii, jak tomu bylo dříve. Spíše se formuje nový model spolupráce. Pro pochopení toho, proč je vznikající forma partnerství Turecka s Evropskou unií z potenciálních alternativních modelů pravděpodobně tou oboustranně nejvýhodnější, je nezbytné porozumět příčinám tureckého vzestupu v poslední dekádě.

Cesta Turecka k získání mocenského vlivu

Turecko svůj ekonomický potenciál začalo naplňovat po roce 2000. Od roku 2003 jeho HDP neustále roste (s výjimkou roku 2010, kdy zaznamenalo mírný pokles). Globální finanční krize značně oslabila etablované západní demokracie a hluboce zasáhla evropské a americké kapitálové a úvěrové trhy. Turecko, stejně jako ostatní „emerging countries", vůči dosud dominantním hráčům hospodářsky a potažmo mocensky relativně posílilo.

Strana spravedlnosti a rozvoje, která zvítězila ve volbách v roce 2002 a vládne dodnes, implementuje silně proreformní politiku, jejímž motorem již není posunout Turecko blíže vstupu do EU. Reformistické snahy měly a mají primárně za cíl posílit vládu práva, zlepšit fungování volného trhu a zajistit příliv zahraničního kapitálu. Krom toho si nová vláda předsevzala pro stabilitu Turecka klíčový cíl: oslabit dosavadní silné, de facto autonomní postavení armády.2 Tyto reformní kroky zlepšily ekonomické postavení Turecka a předznamenaly i jeho politické posilování.3

Geografická výhoda

Geograficky strategická poloha umožňuje Turecku hrát roli vyvažovatele a zároveň mediátora. „Revoluční" dění v západní Asii a severní Africe volá po nalezení regionálního stabilizátora. Právě do této role se Turecko staví. Díky těsným vazbám se státy východně od svých hranic a zároveň smluvně potvrzenému partnerství se zeměmi na západě se mu daří hrát jeho roli stále úspěšněji. A protože s jídlem roste chuť, Turecko dnes začíná toužit také po úloze hybatele. Tato role sice vyžaduje těsnou spolupráci se státy Unie, ale případné členství by znamenalo podstatné omezení manévrovacího prostoru Turecka vzhledem k třetím, často protizápadně naladěným stranám.

Formující se platformy spolupráce

Díky domácí situaci Turecko nabylo nebývalé stability; Strana práva a rozvoje povládne po vyhraných volbách v červnu 2011 třetí volební období v řadě. Premiér Recep Tayyip Erdogan je ve funkci nepřetržitě již od roku 2003. Podobná konzistentnost politického uspořádání je v moderním demokratickém světě unikátní. Má dvě principiální pozitiva. Vláda má možnost střednědobého strategického plánování a pro vnější aktéry je země čitelná. A právě konvergence výše zmíněných faktorů otevřela Turecku dveře k užší spolupráci s NATO i Evropou.

Pomiňme obchodní bilanci a zaměřme se na dlouhodobé strategické projekty. Prvním z nich je projekt NATO na ochranu Evropy. Turecko, které v alianci disponuje druhou největší stálou armádou, demonstrovalo svou ochotu podílet se na společné ochraně evropského prostoru souhlasem s instalací amerického radaru v provincii Malatya, zhruba 400 km od íránsko-turecké hranice. Právě alokace v Turecku je při obraně transatlantického prostoru před potenciální íránskou agresí signifikantní: Turecko získalo v tomto transnacionálním systému4 zásadní úlohu. Posílení kooperace s Tureckem v rámci NATO je pro Západ stejně důležité jako pro Turecko samé - přináší nezbytné posilování důvěry a zintenzivnění spolupráce na všech úrovních v rámci mezivládních styků; přímým zapojením do preventivních obranných mechanismů je de facto sekuritizováno vojensko-bezpečnostní hledisko vzájemných vztahů. To pak otevírá „okna" pro další spolupráci Západu/EU s Tureckem v kritičtějších oblastech, jako je například energetika. Čímž se dostáváme k připravovanému projektu plynovodu Nabucco.

Faktické propojení Evropy s Tureckem

Plán projektu Nabucco vychází z geografického významu Turecka pro Evropu.5 Země má již od roku 1999 statut kandidátského státu do EU a projekt Nabucco je označován za „plynový most mezi Asií a Evropou".6 Stejně se hovoří o Turecku. Plynová ložiska na turecko-iráckých a turecko-gruzínských hranicích mají poskytovat dostatek plynu pro všechny cílové destinace, tedy Rakousko a další země západní Evropy, na příštích 50 let. Délka plynovodu na tureckém území (2 581 km) má být větší než na území ostatních transportních zemí dohromady.

Tyto dva fakty - tedy kontrola nad těžbou a nad nejdelším distribučním úsekem - staví Turecko de facto do role „správce sítě". Nabucco, bude-li projekt dokončen, přinese Turecku příležitost dokázat, že je spolehlivým a odpovědným partnerem.

Vzhledem k Evropě má celá věc dvě roviny, které úzce konvergují: rovinu odpovědnostní a rovinu vlivovou.

Odpovědnostní rovina vzájemných vztahů bude determinována vůlí a schopností Turecka zajistit (kvantitativně i kvalitativně) stabilní zdroj plynu. To, do jaké míry se Turecku podaří dostát své odpovědnosti, předurčí, jaká bude vlivová rovina vztahů.

V odpovědnostní rovině projektu Nabucco se odráží zásadní důležitost Turecka pro Evropu a potažmo transatlantický prostor. Nejenže plynový „obchvat" diverzifikuje zdroje a rozmělní dnešní značnou energetickou závislost Evropy na Rusku. Nabucco (spolu s dalšími podobnými projekty) sekundárně pomůže normalizovat a stabilizovat vztahy EU a jejích členských států se zeměmi západní Asie a severní Afriky. Důvod je zřejmý: exportéři ropy do Evropy skrze Turecko jsou do jisté míry ekonomicky závislí na evropských penězích za svůj plyn a další komodity.

Z výše uvedeného je jasné, v čem tkví odpovědnostní i vlivová rovina tureckého partnerství s Evropou. Turecko musí svým odpovědným, stabilním chováním svým spojencům dokázat, že je ideální alternativou nekonsistentním ruským transportům plynu a ropy. Cenovou stabilitou a vyvážeností pak může donutit ruské giganty k reinvenci jejich finanční politiky vůči třetím zemím.7

Bude-li Turecko schopno dostát svým závazkům vůči dodavatelům, vůči dalším tranzitním zemím i vůči spotřebitelům, otevřou se mu dveře hlubší hospodářské a obchodní spolupráce a do země přijde řada nových atraktivních investorů. Implicitně se pak zvýší turecký politický i ekonomický vliv nejen v regionu, ale i v Evropě.

Například pro Českou republiku je Turecko již dnes největším odběratelem tuzemské energie. O primát připravilo dlouholetého lídra v importu energie z Česka - Rusko.

Turecký paradox

Že Turecko jednou vstoupí do Unie nelze vyloučit. Ovšem v nejbližších letech se tak nestane. A to v zájmu Turecka i Unie.

Turecko dnes totiž posiluje z velké části právě díky nezávislosti své legislativy na rigidních pravidlech Evropské unie. Nesvázanost unijními smlouvami umožňuje turecké politice flexibilně reagovat na domácí potřeby vycházející ze specifické, v Unii bezprecedentní historicko-demografické skutečnosti. Stále se rozvíjející ekonomice s nedlouhou demokratickou minulostí by Brusel beztak těžko porozuměl. V Turecku by navíc mohlo v důsledku vnějšího tlaku na demokratizaci dojít k posílení protievropské, nacionálně smýšlející části obyvatelstva, nárůstu extremismu ap. Jinak řečeno, relativně pozitivní vztah Turků k Evropě by se mohl pod vlivem restrikcí z Bruselu rychle změnit. Ostatně podobnou změnu nálad vidíme nyní v mnoha podstatně „evropštějších" zemích, než je Turecko. A protože Evropa Turecko potřebuje, musí dělat maximum pro to, aby měla jeho obyvatele na své straně.

Formální nezávislost na Unii zemi posiluje také při bilaterálních vyjednáváních se státy, které s EU jinak nemají příliš pozitivní vztahy. Mubarakův Egypt býval v protiamerických zemích západní Asie označován termínem „American lackey" (americký lokaj). Podobně by se hovořilo o Turecku, pokud by bylo členem EU. Krom toho by se mu značně zmenšil jeho manévrovací prostor v regionu. Vyhoštění izraelského velvyslance nebo vybudování základen syrské opozice na tureckém území by jistě nebylo v souladu s vnější politikou Evropské unie. Jenže právě těmito kroky Turecko získává vliv v okolních zemích a podporu jejich obyvatel.

Ani Unie Turecko rozhodně nepřemlouvá, aby do ní vstoupilo. Přestože se Turecko v mnoha ohledech blíží „ideální formě západní demokracie", neučinila další krok k jeho přijetí, byť mu dlouhodobě připisuje status kandidátské země. Tato resilience Unie vůči Turecku má několik logických, pragmaticky vysvětlitelných důvodů.

Argument číslo jedna

Zaprvé je to demografická situace v Turecku. Asi 99 % z celkových 77 milionů tureckých obyvatel jsou sunnitští muslimové. Evropský pracovní trh, který je díky bezprecedentnímu schengenskému modelu otevřen volnému pohybu nejen zboží a kapitálu, ale zejména osob, by se mohl dostat do neřešitelných problémů. Možnost volného pohybu takového množství relativně levné pracovní síly, kterou Turecko disponuje, je těžko představitelná pro Německo, Francii, ale i Nizozemsko, Finsko a další státy.

De facto neomezená možnost imigrace Turků do Německa a dalších ekonomicky atraktivních zemí by dále ohrozila fungování politiky multikulturalismu, kterou na počátku roku 2011 německá kancléřka Angela Merkelová označila za fiasko. Jakákoliv případná regulace pohybu osob by byla pro Turecko jen těžko akceptovatelná, navíc by šla přímo proti fundamentálním idejím Unie - rovnosti příležitostí a svobodě pohybu.

Argument číslo dvě

Druhá překážka tureckému vstupu je rovněž spojena s demografií: Turecko by se mohlo během několika let stát nejlidnatější zemí EU. To by samozřejmě znamenalo - měl-li by být zachován princip proporcionality zastoupení v evropských institucích -, že Turecko bude mít stejný počet zástupců jako ostatní tři klíčoví členové - Velká Británie, Francie a Německo. Došlo by tak k značnému rozmělnění jejich vlivu. Vzhledem k nesporné historicko-ideové diferenciaci Turecka by bylo nalezení konsensu, v rámci vyjednávání na všech úrovních ještě složitější než dnes. Je tedy nepravděpodobné, že by Británie, Německo a Francie na vstup Turecka kývly. Ovšem bez jejich souhlasu je nemožný.

Argument číslo tři

Třetím důvodem odmítání tureckého přistoupení je ekonomická situace Turecka. Země sice velmi rychle expanduje, ovšem její HDP bylo v roce 2010 zhruba pětkrát nižší než HDP Německa. Při své velikosti by Turecko spolykalo obrovské množství finančních prostředků z unijních fondů určených na pomoc méně rozvinutým státům. Unie si ale dnes z pochopitelných důvodů nemůže dovolit subsidiovat stát s téměř 80 miliony obyvatel. A omezení strukturální podpory v případě přijetí Turecka do EU by mělo ještě negativnější dopady.

Oba subjekty tato fakta respektují, a právě proto hledají nové formy bilaterálně výhodné kooperace.

Cesta k oboustrannému prospěchu

Protože Turecko získává čím dál tím větší politický vliv v Evropské unii nepříliš nakloněných oblastech, může ho EU využít jako nositele a hlasatele svých myšlenek v místech, kde by se jí samotné příliš sluchu nedostalo. Aby ovšem bylo Turecko ochotno tuto roli mostu a agitátora hrát, musí mu Evropa nabídnout dostatečně lákavou protislužbu. Obě strany si uvědomují, že členství v Unii touto protislužbou zřejmě v dohledné době nebude. Oboustranně nejvýhodnější alternativou je spolupráce v oblasti energetiky a bezpečnosti. K ziskům Turecka i EU povede posilování interdependence.

Členství v EU dnes není předpokladem důvěry. Například mezi Německem a Řeckem velká důvěra rozhodně nepanuje, stejně jako mezi Británií a Itálií. A tak bychom mohli pokračovat. I proto je lepší neriskovat, to, co dnes poměrně dobře funguje, ponechat a řešení případného vstupu Turecka do EU odložit do budoucna.

Poznámky

1. Tezi výtečně rozpracovává Fareed Zakaria v knize The Post-American world And the Rise of the Rest, W.W. Norton and Company 2008.

2. Od roku 1960 armáda provedla tři puče, při kterých svrhla vládu. V roce 1960 svrhla prvního demokraticky voleného tureckého předsedu vlády. Po puči v roce 1980 se armádním velitelům podařilo prosadit ústavu posilující status aparátu. V roce 1997 pak armáda svrhla první vládu, která byla vedena islamisty. Puč byl odůvodněn „obavami ze zavedení práva šaríja".

3. O roli armády v turecké politice obšírně pojednává kniha Williama Halea Turkish Politics and the Military, Routledge 1993.

4. Zapojeno je vedle Turecka, Rumunsko a Španělsko.

5. Pojem Evropa zde lze chápat jako EU.

6. Oficiální webové stránky o projektu právě takto hovoří.

7. Různé ceny ruských společností za dodávané komodity jsou důležitou složkou ruské zahraniční politiky. Zářným příkladem je skokové zdražení plynu pro Ukrajinu po oranžové revoluci v roce 2005.

Text vychází z autorovy připravované studie o vztahu Turecka a EU.

Autor (tucek.filip@seznam.cz, www.filiptucek.com) je studentem mezinárodních vztahů a dlouhodobým stážistou v Institutu bezpečnostních a ekonomických studií CESES.

Revue Politika 11/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru