Úvodní stránka  »  Články

„Zažíváme krizi elit a kastraci voličů“

Se strategickým analytikem Petrem Robejškem o krizi elit, nástupu autoritářství, toxických derivátech a možnosti války

Jakub Janda, Ondřej Šlechta | 7. 10. 2011
Poslat do Kindlu

Pane Robejšku, v poslední době se objevily informace, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová se dohodli, že za všech podmínek udrží Řecko v eurozóně. Jak tyto informace coby ekonomický analytik vnímáte?

Jedním z možných výkladů je, že jde o taktiku, která má za cíl, aby Řecko mohlo s co nejmenšími frikcemi eurozónu opustit. Hlavní myšlenkou tedy je, aby tato skutečnost zůstala až do poslední chvíle utajena. Toto zapřísahání tedy může znamenat snahu snížit riziko nepokojů a dalších konsekvencí, jaké známe z bankrotujících zemí.

Druhá možná interpretace říká, že toto prohlášení je stejně bezvýznamnou formulací jako všechna předchozí. Hlavním faktorem zůstává, jak dlouho zůstanou trpěliví občané jak zadlužených zemí, tak ti, kteří musí jejich dluhy platit. Tato míra trpělivosti je aktuálně napnutá na nejvyšší stupeň, protože ochota občanů tolerovat pokračování dosavadní politiky je téměř u konce. Na to, aby se dosáhlo skutečného řešení, protože aktuální politické aktivity jsou pouze jeho oddalováním, nám zbývá stále méně času.

Čekáme tedy na to, až přijde silný německý politik, bouchne do stolu a řekne: „Už nebudeme platit na Evropu, respektive líné Řeky!"?

To je zásadní otázka. Německo má zděděnu „evropapřátelskost", která souvisí s jeho historií. Německo je ve skutečnosti tou nejevropštější zemí na starém kontinentu, na rozdíl od všech ostatních, kteří tuto rétoriku též ovládají, ale ve skutečnosti jednají jinak. Německá vláda prozatím jednala vždy čistě proevropsky. Tato politická linie se však mění, postupně se láme. Změna diskurzu nepřichází z nenadálého procitnutí politiků do pochopení, jak se věci mají; rozpoznat to mohli již dávno. Politikům teď vnucují rázné kroky voliči. Oněch zhruba pětadvacet poslanců Bundestagu, kteří dávají najevo, že nebudou podporovat dohodu Merkelové a Sarkozyho, jsou tlačeni hlasy ze svých volebních okrsků. Očekávám, že podobný tlak je vyvíjen na všechny poslance. Otázkou dneška tedy je, kdy si elity uvědomí, že dosavadní politikou již nereprezentují národ. Tato chvíle se podle mého úsudku blíží.

Řítíme se tedy do propasti nerozhodností čelných představitelů nejsilnějších zemí eurozóny?

Když politici oddalují ony ekonomicky účelné kroky, které by mohly eurokrizi zmírnit - nikoliv uhasit, ale pouze zmírnit -, snižují si každým dnem počet možností řešení, která mají k dispozici. Je to takový trychtýř, který se zmenšuje. Když jsme se do systému v roce 2002 vrhli, bylo mnoho možností, jak věci uvést do pořádku. Vlak se řítí velice rychle, a pokud nikdo nenajde odvahu, pak politika ztratí i tuto omezenou operativní roli. Nepůjde již o žádná rozhodnutí, bude to situace, kdo nadiktuje další kroky.

Selhávají tedy naše elity?

To, co sledujeme minimálně poslední rok, je v mých očích selhání celé evropské politické scény na plné čáře. A když se na problém podíváme hlouběji, jde o celý systém - několik generací evropských politických elit selhalo. Ve filozofické rovině se můžeme dostat k úvaze o jakémsi soumraku bohů či dekadentní západní společnosti, která nedokáže vyřešit ani ty problémy, které si sama vytvoří.

Očekáváte tedy změnu systému vládnutí, nebo alespoň změnu řízení věcí veřejných?

Očekávám změnu nálady. V Německu nepůjde o změnu systému; samozřejmě se promění opozice s koalicí. Ze strategického hlediska je prakticky jedno, kdo jakou nese barvu - mantinely pro politická rozhodnutí jsou už tak úzké, že o to skutečně nejde. Avšak nálada ve společnosti donutí politiky dělat rozumnou politiku. To je velice zajímavý aspekt. V zatracovaných, takzvaně populistických stranách je reflektováno to, co společnost chce, a to, co volí. Brzy se tedy mainstreamoví politici probudí, protřou si oči a uvědomí si, že za nimi již nestojí téměř žádní voliči, protože se v jejich programu nenacházejí.

Může se krize eurozóny stát klíčem k rozporu mezi Francií a Německem? Ve své knize Svět viděný z Řípu jste naznačoval, že německé přistoupení k euru bylo geniálním tahem francouzských stratégů.

Ano, to byla velice dobře promyšlená záležitost. Německo mělo být původně zapřaženo do evropského projektu a jeho obrovský ekonomický potenciál v něm měl být rozdroben. Přesto však zůstává hegemoniálním hráčem. Tím chci říct, že euro tuto promyšlenou roli nakonec stejně nenaplnilo, naopak pouze ukázalo, že jej mohou mít jen ty nejsilnější země (jako je Německo a Francie). Dnes se euro jeví jako katalyzátor prosazení klasických evropských geopolitických struktur, které ukazují, kdo na kontinentu vládne: Velká Británie, Francie, Německo a Rusko. Když vynecháme Rusko, tak evropský projekt měl původně směřovat k tomu, aby tyto tři země spravovaly Evropu k lepším zítřkům. Vidíme však, jak byla tato vize mizerně provedena, bylo pro ni uděláno málo, a proto se zmíněné geopolitické struktury opět prosazují. Paříž je v dnešní době hlavním městem jižní Evropy a snaží se jím být jako mocenský faktor. Takže abych odpověděl na otázku: ano, euro ukazuje, že tento evropský projekt byl postaven na příliš vágních formulacích, které rozhodně nepůsobí jako sjednocující prvek.

Je tedy dvourychlostní Evropa realitou roku 2011?

Ano, přestože tomu praotcové Evropy chtěli zabránit, nepodařilo se. Oni zakladatelé dobře věděli, že Evropa je ekonomicky nekompatibilní, k vyrovnání této diverzifikace měly sloužit dlouhodobé kohezní fondy a strukturální programy v miliardové výši. Takto jsme se měli dostat do stavu, kdy Řecko bude nabízet něco víc než jen olivy. Bohužel se tyto zdroje nepoužily na to, aby tam vznikl průmysl; byly doslova projedeny. Navíc EU praktikovala neuvěřitelně nákladnou agrární politiku, která neznamenala nic jiného než udržování zaostalých struktur při životě; zemědělství opravdu není tím sektorem, který nese moderní ekonomiku. A jelikož se dlouhá léta téměř polovina evropského rozpočtu vkládala do rukou zemědělců, tento stav se silně zakonzervoval. Pokud dnes mluvíme o Řecku a podobných zemích, byly tyto státy cíleně a systematicky ujišťovány v tom, aby zůstaly, jaké jsou - zaostalé a nekonkurenceschopné. Zde byla základní chyba, kvůli níž je dnes Evropa ve velmi špatné ekonomické kondici a hrozí jí rozkol mezi státy.

Vidíte světlo na konci tunelu? Tedy jakým směrem se vydat, abychom tento stav změnili?

Západní ekonomika se od sedmdesátých let nachází ve fázi strukturální růstové slabosti. Nejsme schopni produkovat opravdu vysoký růst - v průměru se dostáváme k číslům mezi 1,5 a 3,0 %. Tato výše růstu není schopna financovat rostoucí nároky obyvatelstva, které - aby se udržela u moci a udržela sociální mír - politická třída přesto uspokojuje. Politici dávají lidu žvanec, nabízí jim možnost, jak si udržet vysokou životní úroveň, ačkoliv jejich ekonomika na to nemá. Zde se odděluje zrno od plev. U nejsilnějších se tento problém ukazuje později a u slabších to vidíme již dnes - viz Řecko. Základním problémem tedy je, že máme představu růstové společnosti, která je oním růstem schopna financovat konzumní chutě svých občanů. To nefunguje. A nikdo zatím nemá odvahu s tím cokoliv dělat. Mezitím se i silné společnosti, jako je ta německá, rozpolcují na vrstvu superbohatých a rostoucí počet lidí, kteří chudnou. A nůžky se dál rozevírají.

Jinými slovy mizí střední třída.

Rozhodně ano. A zároveň přibývá lidí, kteří se neidentifikují se systémem, ve kterém žijí. Systém jim totiž nepřináší to, co je jim slibováno a co od něj očekávají. Co bychom tedy měli dělat? Pracovat na našem hodnotovém žebříčku. Zvažovat třeba, jako hodnotu má například čas.

Druhou rovinou a zároveň dítětem uvedené hospodářské politiky je přebujelý finanční sektor. Finanční průmysl je naprosto předimenzovaný a neregulovaný; není divu, že produkuje virtuální peníze. Pro tyto virtuální peníze pak hledá možnosti, jak je investovat, ale nenachází je v reálném hospodářství, protože to k nim nemá reálný vztah. Způsobuje tedy chybné investice a díky nim dochází k implozím a finančním krizím. Zmíněná situace státu, který si půjčuje na to, aby se jeho občané měli dobře a zvolili své politiky znovu, se ještě zhrošuje destruktivním vlivem finančního průmyslu. To se vymstí, když státy nejsou schopny platit za vydané dluhopisy.

Jedna z ekonomických teorií by radila více omezit možnost spekulací na finančních trzích. Jaké řešení byste navrhoval vy?

Sdílím tento názor. Je třeba zvolit cestu radikálního proklestění onoho finančního houští; to je jediná cesta zpět na světlo. Nechat některé banky padnout nebo je trvale znárodnit a omezit některé možnosti investičního bankovnictví. Nestačí jen striktně oddělit investiční bankovnictví od klasických operací. Spíše bychom měli některé obchody a finanční produkty prostě zakázat.

Pro euro je například kritickou veličinou CDS (swapy úvěrového selhání). Dříve tento instrument opravdu fungoval jako pojistka, ovšem dnes se z toho vytvořil samostatný trh - pro americké banky směrem k Řecku jde nyní o 35 miliard dolarů. Funguje to následovně. Jedna banka řekne druhé: „Já si u tebe chci pojistit tuto půjčku, kolik stojí pojistka (CDS)?" Ona banka však riziko nechce nést sama, a tak se pojistí u třetí banky; peníze se tak umocňují a zároveň propojují. V komplexním řetězci se tak snadno dostaneme do situace, kdy banka, která se chtěla pojistit, se stane pojišťovatelem předchozích bank. Tento řetězec je velice zranitelný. A hlavním důvodem je snaha bank o generování zisku. V minulých týdnech se například řecký dluh ve výši deseti milionů dolarů dal pojistit za cenu tří milionů. To je zcela absurdní situace.

Vlády by tedy měly razantně limitovat možnosti vytváření toxických derivátů?

Ano. A navíc by měla být striktně oddělena klasická a investiční banka. Když zkrachuje investiční divize banky, což je vzhledem k rizikovosti jejích operací velice pravděpodobné, tak to nestrhne všechny, ale jen ty, kteří s tím počítají. V USA to upravoval zákon Glass-Steagall, který prezident Bill Clinton zrušil, a podepsal se tak na současném rizikovém mixování rolí bank.

Kdybychom se však drželi vašeho receptu, nechali padnout banky, které zkrachují, a pak bychom je zestátnili, byli bychom nazváni komunisty. Tím se okruhem dostáváme k první tezi našeho rozhovoru - krizi politických elit. Je vůbec v našich zemích politik, který by toto dokázal prosadit? Nehrozila by změnou strukturálních procesů válka, jak tomu bylo mnohokrát v minulosti?

Neřekl jsem, že bychom měli nechat padnout anebo zestátnit všechny banky. Ale zpět k vaší otázce. Ano, ve světle nečinnosti politických elit nemůžeme takový vývoj vyloučit. Ostatně kdybych mohl tyto tahy provést vlastním rozhodnutím, bylo by mi jedno, jak mi říkají - protože nutná rozhodná řešení nejsou komunistická, ani socialistická, nýbrž záchranná politika. Kapitalismus není nutné odstranit, nýbrž reformovat. Ve svém neoliberálním kabátu nás do nynější situace zahnal. Zásadní restrukturaci považuji za legitimní a nutnou.

Když se vrátíme ke krizi politických elit - aktuálně nevidíme politika, který by byl schopen tyto strukturální změny proti vůli všech prosadit. Jak jej najdeme?

Politici dělají to, k čemu je donutí nouze. Jednají, když už nemůžou jinak.

Směřujeme tedy k nějaké formě expertně-úřednické vlády, v přeneseném slova smyslu k platónovské vládě filozofů? Nalezne tato krizová poptávka na personálním politickém trhu člověka s požadovanou vůlí, či snad diktátora?

Náš politický systém favorizuje měkká řešení a až jako poslední volbu vnímá řešení tvrdé. K této situaci se ale rychle blížíme. Demokracie přestane fungovat v přeneseném slova smyslu jako systém, který má problémy předjímat, než se stanou virulentními. Zůstane však fungovat ve své esenciální podobě. Demokratický systém dokáže svou účinnost, když si samotní voliči vynutí tu správnou politiku, jelikož to, co doposud fungovalo, již nebude volitelné. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat.

Druhou možností samozřejmě je, že vznikne jakási forma autoritářské či diktátorské společnosti. Tam se můžeme dostat od dnes proklínaných populistických stran. Pokud jejich požadavky budou v rámci politické korektnosti stavěny do kouta a nebude k nim přihlíženo, pak vznikne ještě silnější politická poptávka a zvolen bude ten, kdo ji uspokojí - nizozemský politik Geert Wilders či Praví Finové. Pak zůstává otázkou, kdo bude stát na špičce takové strany. Mně osobně také není Wilders nejsympatičtější, avšak úspěšně dělá to, co po něm chtějí voliči. Pokud reprezentuje, co po něm chce zhruba 25 % voličů, pak to není blázen, který si v rohu vymýšlí nesmysly. On akcentuje ten či onen problém, protože to nedokázaly udělat velké zavedené strany.

Pozorujete ještě nějaký významný trend v naší společnosti?

Naše pojetí demokracie se stává čím dál méně svobodným; naše demokracie doslova kastruje voliče. Delegujeme rozhodnutí na kastu expertů, o jejichž kvalitě můžeme mít své velmi oprávněné pochyby - viz ekonomové prosazující deregulaci trhů nebo autoři projektu euro. Protože jsou tito lidé zaštítěni silnou autoritou a neexistuje proti nim podobně mocný odpor, je těžké se této tendenci bránit. Napadá mne například ona známá likvidace žárovek ve jménu boje proti změnám klimatu. Neschopnost demokratických elit rozeznat a vyřešit aktuální problémy je zřetelná a krizové momenty, které prožíváme, tento její atribut ještě posilují. Demokracie se stává komparativní nevýhodou vůči dnes rostoucím státům, jako je Rusko či Čína, které k ekonomické prosperitě demokracii nepotřebují. Západní pojetí demokracie se tak stává nevýhodou, nicméně nikoliv samo o sobě, nýbrž kvůli selhání elit.

Jakým způsobem naše elity neumějí demokracii uchopit?

Elity nepoužívají demokracii jako mechanismus pro hledání správných odpovědí, nýbrž ji používají jako proces, v němž se deleguje moc v jejich prospěch, a oni si zajistí klidný život. Důsledkem je, že se problémy neřeší, nýbrž se nechají vyhnít, dokud to jde. Demokracie sama o sobě není nevýhoda, oslabuje ji způsob, jak s ní zacházíme.

Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět let působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Haus Rissen v Hamburku, dnes je na volné noze. Tvůrce návrhu konceptu ekonomické diplomacie ČR. Vzdělával členy Generálního štábu německé armády, dlouhodobě se věnuje koučování nejvyšších představitelů státní a komerční sféry.

Revue Politika 10/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru