Úvodní stránka  »  Články

Kauza ABL a privatizace bezpečnosti v ČR

Ondřej Šlechta | 6. 5. 2011
Poslat do Kindlu

Hojně reflektovaným fenoménem nedávné vládní krize bylo podnikání bezpečnostní firmy ABL exministra dopravy Víta Bárty. Soukromá bezpečnostní služba pronikla do nejvyšších pater politiky. Nabízí se otázka, nakolik je vhodné, aby na chod státu, včetně podílu na řízení bezpečnostního systému, měli vliv lidé, kteří se při řešení bezpečnostních problémů orientují na zisk. Při řízení státu je třeba mít na zřeteli především státní zájmy. Na západě se odborná veřejnost už delší dobu ptá, zda je narůstající míra privatizace bezpečnostního sektoru nebezpečím pro demokracii, nebo rozumnou alternativou k neschopnosti moderních států dostatečně uspokojovat různé bezpečnostní potřeby.

Tendenci zvyšování role soukromých firem v oblastech, které byly dříve výsadní doménou státu, asi není možné zastavit. Na druhou stranu bychom měli být velice ostražití, dochází-li k tomu v bezpečnostní oblasti. A pokud taková firma, která sleduje a sbírá informace na politiky a skutečné či potenciální obchodní partnery vstoupí do nejvyšších pater státní správy, asi není úplně všechno v pořádku.

Vzestup ABL

Dle informací na svém webu zahájila firma ABL (Agentura Bílého Lva) činnost v roce 1992, kdy začala poskytovat pořadatelské a hlídací služby některým obchodním a kulturním centrům v Praze. Od té doby postupně sílila a upevňovala pozici spolehlivé agentury zajišťující bezpečnostní servis. V roce 2009 se jí dokonce v rámci dceřiné logistické společnosti ABL FM Services podařilo získat zakázku na správu historických pražských věží.

Rychlý rozvoj firmy předurčil nárůst ambicí jejích šéfů. Bártův úspěšný pokus o průnik do vládních sfér je jasným, ale ne osamoceným důkazem, jak ABL narostl apetit. Před několika lety, patrně po vzoru amerických soukromých bezpečnostních firem jako Blackwater, vycítili dokonce příležitost pro dobrý byznys v zahraničních válkách a v rámci projektu ABL Afghania se pokusili získat kontrakt na „kompletní bezpečnostní servis" českým firmám působícím v Afghánistánu.

Byznys

V současné době působí na území České republiky zhruba 5000 různých soukromých bezpečnostních agentur. Čerstvé údaje podle studie EU z loňského roku hovoří o tom, že k prosinci 2010 bylo na českém území celkem 5629 soukromých bezpečnostních služeb (SBS). Poskytují ostrahu objektů, detektivní činnost, analytické a poradenské služby v oblasti bezpečnosti nebo ochranu osob. ABL je díky současným kauzám pravděpodobně nejznámější, nikoli však největší, tou je společnost Securitas ČR.

Na rozdíl od situace v České republice, kde soukromé bezpečnostní služby zatím pořád představují spíše určitý doplňkový segment, v řadě západních zemí se staly plnohodnotnou součástí vládní politiky, když například pro americkou vládu zajišťovaly v Iráku kompletní ochrannou službu diplomatům a podílely se i na lovu teroristů z al-Kájdy v afghánských horách. Americká soukromá bezpečnostní firma Blackwater, která po skandálech v Iráku změnila název na Xe Services, pomáhala zajišťovat bezpečnost i v New Orleans postiženém před lety katastrofálním hurikánem. Důvod byl prostý: místní policejní a federální kapacity na likvidaci následků zkrátka nestačily.

Soukromníci ve válce

Vyloučíme-li skupiny žoldnéřů bojujících za úplatu s cílem svrhávat vlády ve třetím světě, které jsou třeba trnem v oku nadnárodním průmyslovým korporacím, bylo by chybou privatizovaný bezpečnostní sektor omezit výhradně na bezpečnostní služby, které mají za úkol především zabezpečení, prevenci, ochranu a pokud možno předcházení fatálnímu násilí.

Nejenom tzv. Private Security Companies (PSC), ale též soukromé vojenské společnosti (PMC; Private Military Services) hrají čím dál větší úlohu v bezpečnostně-vojenském sektoru, který je poznamenán a formován nástupem nových hrozeb, rizik a zároveň ústupem národního státu z pozice držitele výsadního práva na využití násilí k jejich řešení. Tento ústup je přitom nezřídka způsoben neochotou politické reprezentace přijímat závazky, tedy pokud jde o to o bezpečnosti nejen diskutovat, ale také bojovat. K tomu je nutné připočítat, že veřejnost je stále citlivější na ztráty na životech v řadách příslušníků ozbrojených složek při nasazování v současných mezinárodních vojenských kampaních (Afghánistán, Irák, nově může jít o problém Libye).

Připomínat aktivity společností jako Xe Services, DynCorp, CACI International, Triple Canopy zní v porovnání s domácí kauzou okolo ABL poměrně zveličeně. Na druhou stranu by nás obecné znechucení z domácí politické situace, v níž byla poslední kauza spojena s bezpečnostní agenturou, nemělo vést k apriornímu odmítání jakýchkoli privatizačních tendencí v bezpečnostní oblasti. Samotná privatizace bezpečnosti nemusí být nutně negativním jevem. Stačí připomenout na domácí parlamentní půdě obtížně prosazované navyšování vojenských kontingentů Armády ČR (AČR) v rámci plnění aliančních závazků, i když má jít například jen o výcvik afgánských nebo iráckých policejních sil.

To je jistě jeden z důvodů, který vedl bývalé specialisty z české armády k vytvoření soukromé firmy SOG Defence, která se chce zaměřovat především na výcvik a přípravu různých bezpečnostních složek. Pokud by byl kontrakt realizovaný takovou firmou levnější než vyslání vojska a její zaměstnanci prověřeni, není důvod k obavám. Česká armáda navíc prochází krizí, která se projevuje zejména neexistencí dlouhodobější koncepce (jaké úkoly chceme plnit, v jakých oblastech, co od toho očekáváme, jakou nakoupíme techniku a výzbroj ap.). Na základě těchto a dalších okolností by AČR nemusela být za několik let schopna udržet nebo vytvářet odpovídající síly pro plnění aliančních závazků a dalších úkolů. Promyšlený outsourcing určitých segmentů prověřenými soukromými firmami by mohl být jedním z možných řešení.

Bez kontroly

Kauza okolo ABL je problematická z jiného úhlu. Zatímco ve Spojených státech stojí nad soukromými bezpečnostními firmami přísné zákony, v České republice zjevně i s tak závažnou věcí, jako jsou odposlechy, mohou některé služby při provádění detektivní činnosti nakládat relativně volně. Zajímavé jsou některé analogie. V sedmdesátých letech v USA odstoupil prezident Nixon kvůli podezření, že nařídil odposlechy sídla Demokratické strany, na kterých se měli podílet i bývalí agenti CIA. V roce 2010 se v České republice stal ministrem dopravy člověk, který roky předtím řídil agenturu, která měla v popisu práce mimo jiné tu samou činnost, která zlomila vaz americkému prezidentovi.

Americké soukromé bezpečnostní agentury byly díky svému kontroverznímu angažmá ve válce proti terorismu často cílem ostré kritiky, ale jen těžko si lze představit, jaké peklo by ve Washinghtonu rozpoutalo zjištění, že si soukromá bezpečnostní agentura, která dostává zakázky od státu, sepsala plán, jak se dostat k moci. Autoři publikací o kontraktorech a privatizaci bezpečnosti se shodují v jednom: majitel takové firmy se v Americe nikdy nestane ani poradcem šéfa nějaké federální agentury. V České republice tito lidé ovládli ministerstva.

Revue Politika 5/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru