Úvodní stránka  »  Články

Sterilní aliance?

Sonda do vztahu Čechů a Poláků

Josef Mlejnek jr. | 11. 4. 2011
Poslat do Kindlu

V únoru 2011 zavítal do Prahy na státní návštěvu polský prezident Bronisław Komorowski. Vzhledem k rozbouřené domácí i mezinárodní politické scéně působila jako z jiného světa: samé úsměvy, poklony, ujišťování o bezkonfliktnosti vzájemných vztahů, o radosti z rostoucí hospodářské výměny, o velkém renomé Čechů v očích prostých Poláků. Václav Klaus pěl na Poláky chválu a Bronisław Komorowski mu v tom zdatně sekundoval. Inu idyla, člověk by se málem dojetím rozplakal.

Dejà vu

A takhle je to s česko-polskými vztahy od roku 1989 vlastně pořád. Ohlédneme-li se do nedávné minulosti, nalezneme takřka identický obraz. „Polsko a Česká republika mají výjimečně dobré vztahy," prohlásil v lednu 1997 při návštěvě Prahy tehdejší polský předseda vlády Wlodzimierz Cimoszewicz. Jeho protějšek Václav Klaus, tehdy ještě ve funkci premiéra, si s Cimoszewiczem notoval podobně jako o čtrnáct let později s Komorowským. Podle tehdejší zprávy Mladé fronty Dnes se oba premiéři dohodli na „zatím blíže nespecifikovaném společném vystoupení", které mělo oběma zemím „otevřít dveře do NATO". V březnu 1998, krátce před vstupem do Severoatlantické aliance, k němuž sice česko-polská spolupráce napomohla, leč nelze ji označit za rozhodující faktor, navštívil Polsko český prezident Václav Havel. „Naše spolupráce (...) vychází především z toho, že v současnosti sdílíme společné hodnoty a společné zájmy (...) a pojí nás zcela konkrétní zahraničněpolitické cíle," pronesl tehdy při přípitku na slavnostní večeři a zdůraznil, že česko-polské vztahy se v posledních letech výrazně změnily a „dosáhly nejvyšší úrovně v dějinách". Aleksander Kwaśniewski kontroval frází jak vystřiženou z turistického průvodce: „Dnešní Evropa potřebuje to, čím svět okouzluje magická Praha, a potřebuje i to, co je dědictvím toho nejlepšího z historie Polska." Zakončeme tuto vstupní turistickou procházku zahradou květnatých diplomatických výroků slovy polského ministra zahraničí Władysława Bartoszewského, jenž v listopadu 1995 časopisu Týden tehdejší česko-polské vztahy charakterizoval jako „vůbec nejlepší za více než tisíc let od christianizace Polska v roce 966".

Ovšem již v devadesátých letech zaznívala také kritika této „recepční harmonie". Výstižně ji shrnují slova Luboše Palaty z článku v Mladé frontě Dnes, glosující výše zmíněnou Cimoszewiczovu návštěvu Prahy: „Na jedné straně je tu až bezpříkladná četnost oficiálních i neoficiálních setkání představitelů obou států, kteří v posledních dvou letech nešetří superlativy. Na druhé straně - na to, za jak skvělé bývají česko-polské vztahy označovány, se toho zase tak mnoho nepovedlo. Vyměnili jsme ruské migy za polské helikoptéry, otevřeli jsme hraniční přechody, slušně se rozvíjí i vzájemný obchod. Ale: západní stíhačky mají obě země koupit společně - až někdy v mlhavé budoucnosti. A kulturní, školská a vědeckotechnická spolupráce stále nenalezla náležitou podporu na vládní úrovni."

Sokol, stíhačky a rychlík Rübezahl

Po čtrnácti letech není na tomto hodnocení nutno mnoho měnit. Jen některé, mezitím zastaralé reálie. Ale snad bude dobré zaměřit se nejprve právě na ně. O společném nákupu západních stíhaček se rychle přestalo i psát - Poláci si pořídili skoro padesát amerických strojů F-16 sami (za 3,5 miliardy dolarů). Podobně solitérské party sehrály oba státy i v době jednání o instalaci komponent americké protiraketové obrany. Plány na společný nákup stíhaček možná zaplašila poněkud tajemná výměna deseti ruských migů, které česká strana v polovině devadesátých let směnila (za asistence Miroslava Kalouska) za jedenáct polských vrtulníků Sokol. Okamžitě se ozvaly pochybovačné hlasy, je-li to pro Českou republiku dobrý obchod: stíhačka za vrtulník, to nevypadá zrovna výhodně. Celá transakce patrně patří do temné historie korupčních armádních zakázek, přičemž v České republice zatím nevíme o žádné, která by byla čistá (a ty nečisté se stále množí). Vrtulníky Sokol však sloužily léta velmi dobře, reference v tisku jsou na ně veskrze pozitivní, hlavně od záchranářů. Armáda je ale nakonec stáhla z různých míst do Prahy, a poněvadž prý chyběly peníze na opravy, stojí v hangáru; ve službě zůstaly pouze dva.

Hraniční přechody se sice v devadesátých letech minulého století otevřely, od zavedení schengenského prostoru padla téměř veškerá administrativní omezení pohybu osob a česko-polská hranice je vlastně jen pomyslnou čárou na mapě. Avšak reálné bariéry přetrvávají. Tu nejmohutnější vytváří absence dopravní infrastruktury. Dostat se do Polska znamená pro člověka, zejména nemá-li automobil a chce-li použít hromadnou dopravu, značný problém.

Budeme-li hranici definovat nikoliv jako jasnou linii, nýbrž jako pomezí, tedy jako prostor, kde řídne civilizace a houstne les, pak česko-polská hranice zůstává bariérou velmi neprostupnou, neboť dopravit se i z nějakého většího českého města u polských hranic do prvního většího sídla na polské straně vlakem nebo autobusem zpravidla přímo nejde: cíl je dosažitelný pouze pomocí komplikované zajížďky či objížďky vyžadující několik přestupů s dlouhým čekáním na přípoj, kdy celkově ujetý počet kilometrů často mnohonásobně převyšuje vzdálenost obou míst na mapě vyznačenou vzdušnou čarou. Reálně je tedy česko-polská hranice bezbariérová pouze pro ptáky, což však platilo vždy, ve všech dobách a za všech režimů.

Konkrétně lze smutnou realitu údajné „schengenské prostupnosti" hranic dokumentovat na příběhu obnovy železničního spojení mezi Harrachovem a Szklarskou Porębou. To existovalo od počátku dvacátého století: tvořilo součást rakousko-pruské dopravní tepny mezi Reichenbergem (dnes českým Libercem) a Hirschbergem (dnešním polským městem Jelenia Góra). Trať plná tunelů a viaduktů vznikla v letech 1899-1902 jako důležité spojení průmyslové oblasti Liberecka a Jablonecka se západní oblastí Slezska a tamními zásobami uhlí. Šlo vlastně o vnitroněmeckou železnici spojující německé oblasti v Rakousko-Uhersku a později v Československu s německou říší. Od dvacátých let dokonce dopravu z Kořenova (Grünthalu) do Slezska zajišťovaly moderní říšskoněmecké elektrické lokomotivy spolu s elektrickými motorovými vozy, od Kořenova směrem dál do československého vnitrozemí obstarávala provoz pára.

Jak dále uvádí webová stránka Železniční společnosti Tanvald, rok 1945 se stal pro celou dnešní jizerskohorsko-krkonošskou železnici osudným: „V květnu byl ukončen elektrický provoz a téhož roku v listopadu též definitivně uzavřen mezinárodní železniční přechod do Polské republiky. Posledním využitím celého mezinárodního spojení byl odsun Němců, převoz sovětské vojenské techniky a sovětské kořisti z tehdejší Říše. Trolejové vedení bylo na polské straně sneseno do roku 1950, na české straně v roce 1958. Zajímavostí a důkazem důležitosti, jaká byla trati přisuzována, je rychlík Polubný (Kořenov) - Breslau (dnešní Wrocław), vedený elektrickou soupravou a zvaný ‚Rübezahl' (Krakonoš), který jezdil v době okupace."

Po roce 1945, kdy byli Němci vyhnáni a kdy se horské hřebeny Jizerských hor a Krkonoš staly hranicí oddělující dva slovanské národy, Čechy a Poláky, železnice příznačně skončila. Provoz byl zastaven a jeho obnova se začala plánovat až po pádu komunismu. S německou důkladností vybudované náspy, mosty i koleje přečkaly desetiletí, takže čas od času po trati projel výjimečný vlak, nicméně obnova pravidelného provozu vyžadovala důkladnou rekonstrukci. S přispěním evropských fondů se nakonec podařilo železnici zprovoznit v létě 2010, avšak ten, kdo se - podobně jako autor těchto řádek - těšil na snazší a malebné spojení do Polska, zažil počátkem prázdnin hořké zklamání. Přes česko-polskou hranici vlaky nejezdily, neboť se údajně zjistilo, že podél trati nevede telefonní kabel, kterým by se mohli spojit čeští a polští výpravčí (česká norma by prý umožňovala komunikaci mobilním telefonem, polská však nikoliv). Vlaky nakonec začaly jezdit až koncem srpna 2010, ale v prosinci se kvůli tuhé zimě provoz zastavil. To by se tedy před sto lety určitě nestalo! Dle jízdního řádu provoz na jaře 2011 pokračuje, nicméně vlaků do Szklarské Poręby jezdí málo a často jim chybí návaznost na další spoje do polského či českého vnitrozemí. Pro většinu Čechů je stále mnohem snazší (rychlejší a často i levnější) cestovat do Vídně, Berlína, Amsterdamu či Paříže než se vydat z českého pohraničí k polským sousedům. Sousedství mezi Čechy a Poláky je tedy spíše papírové, na mapě, nikoliv reálné. A i to „mapové" vlastně netrvá dlouho.

Krátké sousedství

Zmíněná železnice odkazuje k paradoxu: Češi a Poláci jsou v moderních dějinách sousedy až od roku 1945. Před druhou světovou válkou začínalo Polsko s Československem sousedit až na severovýchodním cípu dnešní České republiky; na severozápad od sporného Těšínska se rozkládalo Německo. Polsko tehdy přímo sousedilo hlavně se Slovenskem a s Podkarpatskou Rusí. Češi a Poláci nejenže skoro nebyli sousedy, jejich zájmy se navíc ostře křížily. Kromě územních rozepří (jež vyústily již v lednu 1919 v otevřený ozbrojený konflikt kvůli Těšínsku) a posléze i odlišnosti politických režimů hrál velkou roli latentní spor o roli mocenského hegemona střední Evropy. Polsko bylo větší a lidnatější, Československo zase průmyslově rozvinutější.

Tehdejší české vnímání Polska a Poláků shrnují slova Ferdinanda Peroutky, jimiž ve svém Budování státu hodnotí polsko-sovětskou válku z roku 1920: „Na rozdíl od Československa, které pokládalo tvoření státu za skončeno a hranice za definitivní od podepsání mírových smluv, Polsko se nezdálo nasyceno a ohlíželo se na všechny strany, kde by ještě mohlo urvat kus území a zvětšit se. Tak, zavádějíc pěstní právo, se stalo Polsko na východě živlem nepokoje, který byl pozorován starostlivě, jednak proto, že se prodlužovalo údobí drobných válek a pučů, jež nedaly Evropě dospět ke klidu, jednak proto, že byly obavy, aby Polsko v dobrodružné náladě nenaložilo si jednoho dne na bedra podnik, kterého neunese. Uprostřed léta 1920 byly tyto obavy blízko uskutečnění. (...) Obrozené Polsko představilo se světu jako národ romantický (taková je většina národů, které byly dlouho nešťastny) a jako stát imperialistický, usilující rozšířit svou vládu na všechna území, která nejsou před tím dostatečně chráněna. (...) Svou romantickou výbojnost pokládali Poláci za znak rytířské povahy, byli na ni hrdi a za nic by nechtěli o ni přijít. (...) Polští vůdcové političtí i vojenští odhadli špatně vzájemný poměr sil a pustili se také se sovětským Ruskem do války - o Ukrajinu. Heslem jim bylo: dosáhnout zase polských hranic z roku 1772!"

Ferdinand Peroutka zde Polákům samozřejmě hodně křivdí. Vznikající (přesněji řečeno obnovovaný) polský stát v prvé řadě usiloval o to, aby ve svých hranicích zahrnul oblasti s významným polským osídlením. A pokud se snažil expandovat i dále, vedly ho k tomu důvody jak strategické, tak historické. Ostatně i Peroutkovo Československo vzniklo a bylo obhajováno pomocí souboru argumentů nejen etnických, ale též historických (hranicemi starobylého českého království), hospodářských a strategických. Díky tomu se v novém státě ocitla početná německá menšina.

V odporu k Němcům se sice oba národy shodovaly, diametrálně se však lišily poměrem k Rusům, v nichž Češi historicky spatřovali přátele, ba ochránce. A když Edvard Beneš pochopil, že nejmocnějším mužem ve střední Evropě bude po válce Stalin (a že západní mocnosti si nebudou kvůli východním polským oblastem pálit prsty, podobně jako si je nechtěly pálit kvůli územní celistvosti Československa v době Mnichova), smetl válečné projekty na ustavení československo-polské konfederace (či federace) ze stolu. Odsun Němců a posun Polska z východu na západ daly vzniknout společné hranici obou národů, ta však, byť patřily do „tábora míru a socialismu", byla neprostupná jen o něco méně než železná opona, tedy státní hranice se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem.

Ale nastal čas vrátit se do Szklarské Poręby. V září 1947 zde vznikla Kominforma, následnice Komunistické internacionály (Kominterny), což symbolicky zpečetilo propadnutí střední Evropy peklu sovětské imperiální říše. To místo je snad zakleté, třeba proto jde obnova železničního spojení tak ztuha. Možná by pomohl exorcismus... Ten v Polsku akceleroval zvolením Karola Wojtyły papežem Janem Pavlem II. a vznikem Solidarity.

Československý komunistický režim tehdy Polsko vnímal jako ohnisko nákazy, které je nutno pokud možno co nejtěsněji izolovat. Polský papež i polská opozice nicméně přitahovaly pozornost i sympatie mnohých Čechů, byť nikoliv většiny, která se držela, podobně jako dnes, historických protipolských předsudků - jak těch vedoucích pero Ferdinanda Peroutky, tak těch lidovějších, líčících Poláky jako zaostalé pověrečné a práce se štítící kšeftaře. Okruh sympatizantů tudíž zůstal omezen na část katolíků, na kulturní elitu a na (nepočetný) disent. (Na druhou stranu začala setkáními disidentů na Sněžce fakticky klíčit nová etapa vzájemných vztahů, neboť na největší české hoře se scházeli lidé, kteří ve svých zemích v roce 1989 získali moc.)

Vřelý, leč neplodný vztah

Rok 1989 nesporně přinesl epochální změnu i z hlediska česko-polského poměru. Teprve tehdy se Češi a Poláci stali svéprávnými sousedy. Územní spory se neobnovily, obě země navíc pojily jak vzájemné sympatie kulturních i politických elit, tak společný zájem na vstupu do západních ekonomických, vojenských a politických struktur. A od té doby též zní hymnus o ideálních vztazích, ba o velkém spojenectví. O alianci, jež se však nemůže vykázat konkrétními plody. Proč?

Jednak jde o spojenectví přece jen poněkud asymetrické: Polsko je zkrátka větší než Česká republika a dohání ji i v ekonomické vyspělosti. A Čechům se nebude chtít hrát ve vztahu k Polákům roli „mladšího bratra", v tom jim brání i hrdost podpořená historickými předsudky. Často se lze setkat s úvahou, že by společný polsko-český dvojblok nebo rovnou „visegrádský čtyřblok" mohl v Evropské unii mnohého dosáhnout. Ale zájmy a představy politických reprezentací čtyř visegrádských zemí jsou zpravidla velmi odlišné, často přímo protichůdné. Na otázku, co konkrétního by měl „Visegrád" společnými silami v Bruselu dobýt, většinou zaznívá ticho či kolovrátek omšelých a příliš obecných frází.

Poláci byli „populární" mezi českými „euroskeptiky" v ODS, zejména zakladatel ODS Václav Klaus si svého času velmi pochvaloval vztahy s „euroskeptikem" Lechem Kaczyńským. Avšak Václav Klaus i ODS vždy přehlíželi skutečnost, že polský euroskepticismus má dosti odlišné kořeny. ODS i český prezident kritizují EU z liberálních pozic, jako přebyrokratizovanou instituci, jako příliš dirigistický superstát. Polská kritika se daleko více opírá o hodnoty, v očích polského konzervativce je Brusel naopak příliš (hodnotově) liberální. Česká a polská pravice se tak ve vztahu k EU shodnou na defenzivní, blokační taktice, nikoliv na pozitivně formulovaném programu.

A byť se Polsko po druhé světové válce na mapě posunulo z východu na západ, je pro něj východní politika stále něčím naprosto klíčovým - opět na rozdíl od České republiky, kde se „východní politika" fakticky smrskla na poněkud infantilní hru na „zvláštní vztahy" se Slovenskem, jejichž konkrétní obsah tvoří pouze pravidelná rétorická cvičení při oficiálních návštěvách. Obdobně jako je tomu ve vztazích s Polskem­...

Škoda, poněvadž vztahy s Ruskem, Ukrajinou a celým postsovětským prostorem se bytostně týkají jedné velmi konkrétní věci: energetické bezpečnosti. O tu se u nás více zajímal Mirek Topolánek, od pádu jeho vlády v roce 2009 z ní však opět přestalo být alespoň trochu koncepční politické téma a stala se takřka výhradně rejdištěm ekonomických a politicko-ekonomických lobbistů. Což lze ostatně konstatovat takřka o všech tématech, jež by mohla naplnit rétoriku o skvělých česko-polských vztazích hmatatelným obsahem.

Stávající česká politická „elita" zkrátka není schopna zahraničně-politickou strategii ani koncipovat, natož se na ní sjednotit a začít ji prosazovat. Za takové situace můžeme být vlastně rádi, že jsou česko-polské vztahy prosty závažných věcných konfliktů, a tudíž bezproblémové.

České politiky jakožto věrohodné spojence dnes žádný český politický komentátor nemůže nikomu doporučit. Absence „velkých strategií" a dominance lobbistů však podkopávají i rozvoj mnoha „malých" projektů, zejména v budování infrastruktury, jichž je nyní nejvíce třeba.  A bez nich jsou Češi a Poláci, ironicky řečeno, Prušákům pro smích.

Autor je politolog.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

Revue Politika 4/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru