Úvodní stránka  »  Články

Obnova konzervatismu

Zpráva o naší smrti byla značně přehnaná

10. 12. 2010
Poslat do Kindlu

Co se stalo s konzervatismem? Neměl už být dávno pod drnem? Neslýchali jsme již dávno sebevědomé názory o jeho nadcházejícím úpadku, naposledy v době voleb do Kongresu v roce 2006? Ty názory byly tak ohlušující, že jsem se je během ledna 2007 pokusil vyvrátit. Svůj text jsem uzavřel povzbuzujícím zvoláním, že konzervatismus mrtvý není. Tento závěr jsem však napsal dva roky před tím, než se americkým prezidentem stal nejlevicovější kandidát za uplynulých padesát let.

Během posledních amerických prezidentských voleb se názor liberálů o úpadku intelektuálního nepřítele levice změnil v neotřesitelné přesvědčení. Neokonzervativní větev konzervativního hnutí se dostala do obzvláště nezáviděníhodných nesnází. Člověk by skoro čekal, že jeho hlavní představitelé budou muset strávit zbytek života ve tmě a samotě, odsouzeni k trávení času zbytečnými úvahami nad sebranými spisy Lea Strausse.

Smrt konzervatismu?

Redaktor listu New York Times Sam Tanenhaus napsal dlouhý článek do časopisu New Republic. Přes svůj odvážný název - Smrt konzervatismu - byl ale dosti slabý na to, aby měl větší dopad. George Packer zase na stránkách časopisu New Yorker oznámil, že „čtyřicetiletý projekt, který umožnil konzervatismu v Americe vládnout, dospěl do úplného úpadku". Přestože tyto pohřební řeči byly zpochybněny již několik měsíců po Obamově inauguraci, kdy se obnovená populistická pravice začala znovu hlasitě hlásit o slovo, zůstala tato prohlášení neoslabena. V očekávání velkého a bezprecedentního politického návratu konzervatismu se sen o zabití intelektuálního oponenta skrze unilaterální vyhlášení jeho smrti ukázal jako zábavně trvanlivý.

Nejšílenější příklad předpovědi o smrti konzervatismu však předvedli C. Bradley Thompson a Yaron Brook ve své knize Neokonzervatismus: nekrolog za myšlenku, která stále opakuje starý argument o neokonzervativcích coby následovnících filozofa Lea Strausse. Ten je sice již sedmatřicet let po smrti, ale pro řadu radikálních pravičáků i umírněných levičáků jsou neokonzervativci něco jako trockisté v obleku, kteří se skrze ovládnutí armád intelektuálů pokoušejí ovlivnit armády skutečné - a vládnou tak světu.

V knize Thompsona a Brooka nalezneme názvy kapitol jako „Cesta k moci", „Dlouhý pochod zpět k Platónovi" či podnadpisy jako „Od Leona k Leovi". Je ale poněkud zvláštní sepisovat nekrolog za hnutí, které dle autorů představuje takové akutní nebezpečí. Ledaže by nekrolog byl spíše než vyjádřením faktu přáním.

Knihu Benjamina Balinta Commentary: Hádavý časopis, který přetvořil židovskou levici v neokonzervativní pravici sice nezatemňuje styl nekrologu, ale přesto ukazuje směrem ke hřbitovu. Kniha je oproti předchozímu titulu mnohem přátelštější, inteligentnější, elegantně napsaná. Je na ní poznat, že autor pro časopis nějakou dobu pracoval. Obsahuje řadu bohatých detailů díky nebývalému přístupu k archivům Commentary, současně si však udržuje elegický tón upozorňující na údajný postupný úpadek časopisu.

Původní Commentary získávalo podle autora svoji energii a sílu z kritického „outsiderství" americké židovské identity. Když se však časopis posunul k více konzervativnímu a proamerickému postoji, a posunul svůj zájem k omylům liberální židovské komunity v USA, ztratil prý orientaci. Na tomto argumentu může být leccos pravdivého, ale jen za podmínky, že platí, že být Židem současně znamená být i outsiderem. Hlavní myšlenkou Commentary přitom od počátku bylo, že být Židem neznamená být outsiderem, ale naopak plnohodnotným účastníkem amerického života bez ztráty židovské identity.

Sám o současném stavu Commentary mluvit nemohu, protože jakýkoliv můj závěr bude zaujatý. Balintova kniha však jednoduše ignoruje fakt, že politické a ideologické myšlenky a motivy probírané tak dlouho a tak detailně na stránkách Commentary během posledních čtyřiceti let byly a jsou v samém centru národních i mezinárodních debat.

Autoři nekrologů samozřejmě nejsou upřímní. Ve skutečnosti se nestarají o smrt konzervatismu, neokonzervatismu či Commentary, ale spíše o otravný způsob jejich života. „V naší politice je stále místo pro autentický konzervatismus," uzavírá Tanenhaus. „Pro konzervatismus, který se nesnaží ničit, ale chránit a konzervovat." Och ano. Je směšné, jak jsou liberálové náhle nadšeni z Edmunda Burkeho, když jsou u moci a když princip stare decisis, tedy respektování precedentu (což považují za základ Burkeho myšlení) je v jejich zájmu, a když chtějí označit za „nekonzervativní" ty, již chtějí měnit špatná rozhodnutí.

Názor, podle kterého jsou odpůrci „konzervatismu" schopni jej vykládat lépe než jeho vulgární následovníci, kteří jej prý pouze ničí, má dlouhou a směšnou historii. Za typickou ukázku tohoto „přístupu" můžeme považovat text Dwighta Macdonalda z roku 1956 (právě v časopise Commentary pod trapným názvem Pomýlenci na pravici), v němž mávnutím ruky odmítl nově vzniklý časopis National Review. „Dlouho jsme potřebovali dobrý konzervativní časopis," napsal Macdonald a dodal, že National Review „takovým není (...) není ani dobrý, ani konzervativní".

Otcovražedný konzervatismus

Jak poznamenali Jonah Goldberg a Ramesh Ponnuru v roce 2006 ve vtipné eseji Dlouhé sbohem, konzervativci „jsou vždy připraveni zradit své předky". Dějiny konzervatismu jsou tak tvořeny jednou otcovraždou za druhou; každá generace zabíjí své otce a plení jejich dědictví. Dějiny údajného úpadku konzervatismu jsou dle autorů „přibližně shodné s dějinami moderního konzervatismu jako takového".

Historik z Columbijské univerzity Richard Hofstadter, který si z marxistické frankfurtské školy vypůjčil kritiku „autoritativních osobností" k představě něčeho, co nazval „paranoidní styl americké politiky", odkazoval k poválečnému konzervativnímu hnutí jako k „pseudokonzervatismu", jako ke zradě původní myšlenky, která mu předcházela. V roce 1964 se říkalo, že Barry Goldwater zradil starší konzervatismus senátora Roberta Tafta skrze divoké, libertariánské, populistické a nejasné fašistické pnutí, které do americké politiky přinesl. Dle Kevina Phillipse zradil Ronald Reagan hlavní proud konzervatismu. Starší George Bush zradil také. Mladší George Bush pak zradil opatrnou prozíravost svého nově uctívaného otce především svou politikou na Blízkém východě. A tak dále.

Všimněte si, že každý muž v této řadě (snad kromě Bushe mladšího, na něhož je vzpomínka stále příliš čerstvá) se stal respektovaným až poté, co se vzdálil moci. Tato „historie respektu ze zpětného zrcátka" musí vést každého poctivého pozorovatele k závěru, že v analýzách těch, kteří jsou vždy připraveni současné konzervativce považovat oproti jejich předkům za méněcenné, je nějaký nekalý úmysl.

Skutečné ohrožení konzervatismu?

Existuje jedna okolnost, která může „tradici" pomlouvání současných konzervativců (oproti jejich předkům) přerušit. Tím, co skutečně zemřelo, není konzervatismus, ale intelektuální a mediální prostředí, v němž konzervatismus může snadno podlehnout tlaku dobře organizovaných pomluv z nějakého autoritativního a monopolistického zdroje. Nezodpovědná síla internetu a jeho důsledky (rozmělnění důležitosti tradičních médií, velkých televizních společností, velkých deníků a týdeníků) byly a jsou právem srovnávány s jinou dřívější revolucí v komunikaci - s knihtiskem. I on zničil hierarchické a centralizované zdroje produkce a získávání informací a připravil prostor pro velké demokratizační změny. Je obtížné si představit, že k velkému rozšíření moci vlády, které nastalo během posledních osmdesáti let, by došlo tak snadno v prostředí dnešní decentralizované komunikace. Nejen z tohoto pohledu je jasné, proč bylo pro Obamovu administrativu tak obtížné následovat příkladu sociálních programů prezidenta Roosevelta (New Deal) a prezidenta Johnsona (Great Society).

V dnešní americké politice se velmi mnoho diskutuje o slušnosti a jejím nedostatku. S tím je jistě možné v obecné rovině souhlasit. Příliš často je však skutečným cílem takových projevů snaha o potlačení odlišných názorů jakožto neslušných - spíše než snaha o zlepšení kvality debaty. Takové snahy pak popírají slušnost jako takovou. Pravou hodnotou slušnosti je koncept základního respektu k právu opozice být slyšen. Jedním z nejvážnějších příkladů porušení slušnosti v poslední době byla neustálá snaha pomlouvat konzervativní návrhy, skupiny a hnutí jakožto jedovaté, patologické a nehodné veřejné pozornosti. Vidíme to stále znovu a opakovaně v případě hnutí Tea Party, s nímž je neslušně zacházeno nejen ze strany politiků či novinářů, ale i ze strany prezidenta USA. Jde jen o další příklad neustálé potřeby části amerických liberálů psát jakési nekrology za konzervatismus. Ten je ale stále tvrdohlavě a energicky naživu.

Text Wilfreda M. McClaye z časopisu Commentary, listopad 2010, přeložil a redakčně upravil Lukáš Hoder.

Revue Politika 12/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru