Úvodní stránka  »  Články

Joch, Dundáčková a lidská práva

Jakub Malinovský | 20. 8. 2010
Poslat do Kindlu

V posledních měsících došlo k dvěma zajímavým personálním rozhodnutím. Prezident Václav Klaus navrhl na post veřejného ochránce práv Evu Dundáčkovou a předseda vlády Petr Nečas si za svého poradce pro lidská práva a zahraniční politiku zvolil Roman Jocha. Obě tyto osobnosti jsou známy tím, že jejich pojetí lidských a občanských práv je, zjednodušeně řečeno, „pravicové". Preferují ochranu občanských svobod a prorodinnou politiku před levicovým egalitářstvím.

Po roce 1989 v České republice si postupně většina veřejnosti začala spojovat pojem lidská práva s různými kulturně levicovými skupinami jako Český helsinský výbor, Člověk v tísni, Amnesty International, Gender Studies, Studenti proti rasismu, Multikulturní centrum Praha, Strana zelených, Tolerance a občanská společnost či aktivisty typu Kateřiny Jacques, Šimona Pánka, Marcuse Papeho, Václava Havla, Tomáše Kamína, Fedora Gála, Ivana Štampacha, Anny Šabatové, Věry Tydlitátové či Jiřiny Šiklové. Jejich agendu tvoří i aktivity společensky prospěšné a v zásadě nepolitické, ale v souhrnu lze o nich prohlásit, že propagují ideály multikulturalismu, politické korektnosti, boje proti domnělé diskriminaci určitých skupin a naopak se staví silně proti identitárním snahám vycházejícím ze strany českého obyvatelstva. Toto chápání obsahu lidských práv bylo v posledních letech výrazně umocněno vládním působením Džamily Stehlíkové a Michaela Kocába.

Když se pak řekne „lidská práva", řadě lidí v českém kontextu vytane okamžitě na mysli integrace Romů za každou cenu, podpora různých „antidiskriminačních" zákonů, pozitivní diskriminace vybraných skupin, podpora homosexuálních a podobných svazků, feministické příručky do škol, genderově korektní učebnice, povinná výuka multikulturní a interkulturní výchovy, vítání cizorodé imigrace, zneužívání oprávněného požadavku ochranu životního prostředí k politickým cílům, podpora politické integrace Evropy, ale i ostrý boj proti těm, kteří s některými z těchto činností nesouhlasí. A to nejen formou mediálních útoků ve stylu „fašisto, rasisto, homofobe", ale nezřídka i propagací a schvalováním omezování svobody projevu a sdružování.

Jde o navzájem ideově a osobně spřízněnou sortu lidí, která působí nejen v některých nevládních organizacích, ale zasahuje například i do vysokoškolských pracovišť v oblasti humanitních a sociálních věd, masmédií či některých veřejných úřadů. Nejedná se o žádné tajné a organizované spiknutí, ale je zjevné, že dotyční se navzájem ve svém ideovém boji rádi podpoří, ať již formou dotace, ideové obhajoby, citace jako „odborníka" či poskytnutím prostoru k vyjádření.

Přitom se mnohdy zapomíná, že lidská práva, ač je mnozí nemusíme chápat oním náboženským způsobem jako nějakou danost z vyšších míst, ale třeba jako konkrétní produkt konkrétní společnosti, jsou jedním ze základních pilířů fungování státu a jeho právního řádu. Vždyť lidským právem je i možnost svobodně spolurozhodovat o osudu vlastní země, ochrana její národní a kulturní identity, právo nebýt na každém kroku špehován státem, nebýt obtěžován chováním některých skupin obyvatelstva či nebýt za kritiku vlády či jiná politická vyjádření za asistence zakuklenců poslán do vazby či dokonce svévolně zbaven života. Stejně tak je lidským právem právo soukromých subjektů svobodně rozhodovat o vlastních zaměstnancích či o tom, koho si pustí do svého podniku.

Mnohá lidská práva a požadavky stojí navzájem vedle sebe či proti sobě a je zřejmé, že například v pozici ombudsmana či poradce pro lidská práva budou někteří lidé spíše preferovat občanské svobody a práva „pravicová", jiní naopak práva a požadavky, které mají „levicový" charakter.

Kandidaturu doktorky Dundáčkové lze vnímat i jako názornou ukázku toho, co si ještě Petr Nečas nechá po všech svých ústupcích od koaličních partnerů líbit, a výběr Romana Jocha jako potvrzení orientace zahraniční politiky české vlády. Zásadní moment je však v tomto případě jinde. Jednostranné chápání lidských práv vyústilo v současný stav, kdy si zastánci některých názorů troufale myslí, že mají automatický nárok na některé pracovní pozice či úřady. Jak zaznělo z řady komentářů, dotyční se domnívají, že se přeci rozumí jaksi samo sebou, že ombudsmanem nemůže být někdo, kdo nemá rád Lisabonskou smlouvu či antidiskriminační zákon. Lidé jako Roman Joch či Eva Dundáčková „humanrightisty" tak neuvěřitelně rozčilují nejen tím, že pro ně z hlediska politických názorů představují ony do unudění omílané rasisty, fašisty, xenofoby, homofoby, klerofašisty, středověké tmáře a kdovíkohoještě, ale zejména tím, že v jejich očích mají tu drzost vstupovat na jim domněle vyhrazený píseček boje za lidská práva.

Roman Joch si za své šablonovité myšlení, podporu agrese NATO vůči Jugoslávii a spoustu dalších věcí ostrou kritiku zaslouží. Je zcela legitimní, že zastánci různých názorových proudů s někým nesouhlasí a svůj nesouhlas různými formami veřejně vyjadřují. Byla by však osudová chyba a naivita přistoupit na onu hru zastánců „levicového" konceptu lidských práv, že na jejich hájení (a definování toho, co vlastně lidská práva jsou) mají monopol oni.

Autor je studentem Masarykovy univerzity.

Revue Politika 7-8/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru