Úvodní stránka  »  Články

Pád evropské exkluzivity

Ondřej Šlechta | 19. 3. 2010
Poslat do Kindlu

Co spojuje krachující Řecko, rozšiřování Unie bez koncepce a kodaňský klimatický summit, na kterém byla Evropská unie se svými požadavky a zájmy odsunuta na vedlejší kolej? Všechny symptomy vytrácející se akceschopnosti potvrzují zjištění, že Evropa není schopna (a nedá se předpokládat, že v blízkém horizontu schopna bude) udržet svou pozici součásti řídícího centra světového systému. Její další směřování bude s největší pravděpodobností, ať už půjde o ekonomický tlak Číny, energetickou politiku nebo imigraci ze třetího světa, plně ovlivňováno silami vycházejícími z jiných oblastí. A tak zatímco v Česku se nekonečně vede poněkud archaická debata o tom, jestli nám blahobyt zajistí existence vně, nebo uvnitř Evropské unie, Evropa začíná ztrácet svůj historický význam jako celek.

Krize současného Řecka, které už prakticky žije pouze z peněz ostatních členských zemí EU, ukazuje, jak chybná byla v minulosti strategie rozšiřováním integrace kopírovat rozšiřování NATO. Zatímco koncepce NATO byla jasná a i po rozpadu sovětského bloku šlo (alespoň z pohledu Aliance samotné) legitimizovat rozšíření paktu historickými okolnostmi, Evropské unii podobná koncepce chybí.

Jak vnímat „Evropu"? Je to sloupec transatlantického společenství a v tomto smyslu sestra Spojených států v rodině Západu, nebo jde o specifickou kontinuitu antického a křesťanského odkazu? Současné Unii dominují oba názory, což je však něco, s čím si v dravé konkurenci a politicky nestálém světě jen sotva vystačíme. Sekulární Evropa nemůže být postavena na církevním univerzalismu, který evropanskou myšlenku podpíral v minulosti, stejně tak atlantická loajalita ztratila svůj univerzální nádech dotykem postmoderny a relativizace hodnot. Na rozdíl od Spojených států nemá Evropa žádnou zakladatelskou ideu, protože se tvořila za pochodu svébytnou existencí řady svých jednotek. Bez dostatečně silné sjednocující myšlenky neexistuje šance, že idea společné Evropy bude silnější než potenciální dezintegrující tendence. Hrozí Evropské unii rozpad? To bezesporu ne, ale do budoucna bude její celkový význam snižován ve prospěch několika vnitřních center, která kolem sebe seskupí různé evropské státy. Navenek Evropská unie fungovat bude, ale ve skutečnosti budou tato centra řídit vlastní zahraniční politiku a pravděpodobně se bude do určité míry lišit i jejich ekonomický model.

Kam až má a může rozšiřování Evropské unie pokračovat? Podle nastoupeného trendu teoreticky kamkoli, bude to ale znamenat pád do bezvýznamnosti. Unie přestává být exkluzivním klubem a bez toho se těžko hraje o pozici světové velmoci. Podobně jako má Grand Orient smysl potud, dokud všichni nejsou zednáři. K čemu nám je Unie honosící se Lisabonskou smlouvou, „evropským prezidentem" nebo „evropskou armádou", když není schopna ohlídat natolik elementární záležitost, jako je vstup Řecka do eurozóny, kam byla země přijata i přesto, že falšovala své statistiky? Nic nebrání tomu, aby do měnové unie bylo přijato například Rumunsko nebo Bulharsko a do EU jako takové nejen Turecko, ale třeba i Ázerbájdžán, Maroko, nebo, jak požaduje Mirek Topolánek, Izrael, bez kterého prý „není Evropská unie unií".

EU se rozšiřuje do nezávaznosti a bezvýznamnosti. Čím víc se rozrůstá, tím je brána méně vážně. Na druhou stranu je nucena saturovat problémy, které po přistoupení nových zemí dobrovolně přijímá za své a společné. Přitom si nelze nevšimnout, jak je tato strategie sebevražedná. Přijímá-li Unie bezkoncepčně nové a nové členy, rozmělňuje nejen vlastní potenciál, ale zároveň (tím, jak harmonizuje právní předpisy nových zemí) se často zbavuje účinných pák na řešení palčivých a specifických problémů, které nové členské státy přinášejí. Představa, že Turecko, Izrael a další vstoupí do EU, je pro mnohé jistě lákavá a řada ekonomů by přišla s vytříbenými argumenty a grafy, které by vstup těchto států podpořily. Pro Evropskou unii by však tyto země (především Izrael a Turecko) byly pro své vlastní výbušné etnicko-politické problémy pohromou. Zároveň by bylo pohromou členství v EU i pro Turecko a Izrael. Představme si hypotetickou situaci, kdy by byl Izrael nucen aplikovat evropskou legislativu ve vztahu k palestinskému problému. Fungování celé Unie by bylo paralyzováno nejen nenávistí evropské levice k Izraeli, ale také nekončícími dohady o Palestině na půdě unijních orgánů, které byly původně určeny k tomu, aby efektivně spravovaly chod kdysi exkluzivní evropské organizace.

Když Miloš Zeman v nedávném TV duelu s Mirkem Topolánkem prohlásil, že v určitém časovém horizontu vstoupí do Evropské unie i Rusko, sklidil částečný posměch. Ona myšlenka ale v žádném případě není šílená a už vůbec ne nereálná, chápeme-li ji tedy v parafrázovaném smyslu. Ekonomický tlak Číny, vnitropolitické rozpory EU právě ve vztahu k Rusku spolu s chybějící společnou ideou mohou dost dobře vést k tomu, že jádro Unie bude oslabováno směrem k dominanci os Berlín-Moskva a Londýn-Washighton. V takovém prostředí už je otázka, zda to bude Rusko (ale směle si sem můžeme dosadit klidně i Peking), kdo vstoupí do EU, nebo zda EU vstoupí do Ruska, pouhým sémantickým cvičením.

Nejhorší na tom je, že Zemanův bonmot „vždyť je to totéž" tuto realitu smutně podtrhává.

Revue Politika 3/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru