Úvodní stránka  »  Články

Změnit ano, ale…

Polemika s Lukášem Hoderem o Íránu

Ondřej Šlechta | 3. 3. 2010
Poslat do Kindlu

Lukáš Hoder reagoval v obsáhlé polemice Změnit režim v Íránu na můj lednový příspěvek s názvem Zaútočit na Írán?. Autor v textu vyčetl několik bodů, zejména absenci adekvátního pohledu na autoritativní režim a podcenění faktoru možných mocenských změn v Teheránu. Bohužel musím konstatovat, že v mnohém reaguje na teze, které v mém článku nezazněly.

K tématu možnosti, že Írán sestrojí jadernou hlavici, jíž bude ohrožovat například střední Evropu, se zde nebudu vyjadřovat; to vyžaduje široký prostor pro analytičtější text.

Rozlišení Íránu jako země se vzdělanou populací a potenciálem na jedné straně a „darebáckým" státem autokratů na straně druhé zavání manipulací. Samo označení „darebácký stát" do značné míry vyjadřuje subjektivní hodnocení, které je využíváno v závislosti na loajalitě toho kterého státu k Západu (a potažmo USA). Prosím, nalijme si čistého vína: nepsaná zásada „náš darebák - dobrý darebák" v minulosti platila, platí a platit bude i nadále. Stačí se podívat na Saúdskou Arábii. Jestliže Lukáš Hoder označuje Írán za „nepřehlednou směs teokracie, autoritářství a demokracie", je nutno podotknout, že ve zmíněné Saúdské Arábii si mohou o jakékoli demokracii nechat zdát. V zemi má absolutní moc král, volený parlament neexistuje. Tresty jako dvě stě ran bičem pro znásilněnou ženu také zrovna nezavání liberálním a demokratickým Západem. Saúdská Arábie je stát s odporným politickým systémem a odsouzeníhodnými praktikami. Přesto není „darebáckým státem". Protože je klíčovým spojencem USA.

Je samozřejmě správné, pokud budou státníci Západu ve věci lidských práv na Írán vyvíjet nátlak. Těžko však může být tento nátlak univerzálním nástrojem, když Západ (potažmo Spojené státy) řadu obdobně nedemokratických a lidská práva porušujících států podporují nebo přinejmenším tolerují. Vyberme si.

Lukáš Hoder mi vkládá do úst označení Íránu za „seriozní zemi" a požaduje po mě hlubší charakteristiky. Je to překvapivé, protože tvrzení „celkově vzato je Írán seriozní země" ve svém článku označuji (a zdůrazňuji to) za citaci Zbigniewa Brzezinského (český překlad je dohledatelný v knize Miroslava Polreicha Utajená zákulisí, Havlíčkův Brod 2009, s. 104). Brzezinsky touto větou mínil především potenciál Íránu dále se vyvíjet a být pro Západ partnerem.

Domnívám se, že charakter íránského režimu není v současné době podstatný. Koneckonců někdejší opoziční kandidát Musáví nepředstavuje demokrata západního střihu. Zásadní otázkou je, co si Lukáš Hoder pod „změnou íránského režimu" představuje? Odstavení Ahmadínežáda a jeho nahrazení se Západem kooperujícím osvíceným (nebo alespoň osvícenějším), byť stále autokratickým prezidentem? Nastolení liberální demokracie, nebo odstranění Rady dohlížitelů? Jakékoli významnější zásahy do samotné struktury íránského politického systému by mohly vyvolat sociální a politické otřesy, prohloubit nestabilitu v regionu a paradoxně vnést do problému íránského jaderného programu ještě větší zmatky a rizika.

Souhlasím s tím, že západní země by měly v součinnosti s Ruskem a Čínou vyvíjet na Írán tlak. Zároveň je ale nutno znovu zdůraznit, že jakékoli radikální řešení by mohlo mít za následek vytvoření silného legitimizujícího argumentu pro současný režim, stmelení Íránců proti Západu a ve finále by mohlo zhatit i aktivity íránské opozice směřující k reformě dnešního Íránu, což si koneckonců Lukáš Hoder přeje.

Revue Politika 3/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru