Úvodní stránka  »  Články

Protikorupční balíček zavádí policejní stát, ale příčiny neřeší

Dušan Šrámek | 9. 2. 2010
Poslat do Kindlu

Ne že by boj proti korupci nebyl zvláště v České republice důležitý. Její negativní vlivy, pomineme-li otázku morální, jsou především ekonomické. V případě přijetí úplatku, ať už je realizován v jakékoli formě, není nikdy dostatečně jisté, zda skutečně zvítězil soukromý subjekt, který je schopen veřejnoprávní zakázku uskutečnit za nejlepších podmínek (nebo alespoň za podmínek vyhlášených zadavatelem). Jenže už v tomto pojetí se skrývá pověstné čertovo kopýtko. Vládní protikorupční balíček totiž nemíří proti principu korupce samotné. Ten je skryt v přerozdělování veřejných prostředků soukromým osobám, ať již jednotlivcům, firmám či různým zájmovým sdružením, a to na základě selektivních kritérií.

Nejregulovanější trh

V tržních vztazích mezi dvěma soukromoprávními subjekty ke korupci z povahy věci dojít nemůže (pomineme-li korupční jednání některého z pracovníků v neprospěch vlastníků). Jinak se ale soukromé subjekty rozhodují na základě nabídky a poptávky dané relevantním trhem a množství informací, které jim tento trh dává. Nic jiného je neomezuje, včetně průběžných úprav vztahů, projektů, změn finančního plnění a dalších aspektů obchodního případu. Vždy jde o hru s nulovým součtem, neboť jde o ryze soukromé prostředky, a případné zisky (či naopak ztráty) jdou na vrub soukromoprávním subjektům, aniž by to jakkoli ovlivnilo peníze daňových poplatníků.

Jinak je tomu z hlediska veřejných zakázek, dotací, různých dávek včetně sociálních, prostě všude tam, kde dochází k přerozdělování veřejných peněz. Z povahy věci jde totiž o trh vysoce regulovaný a zároveň selektivní, a tím pádem o trh vůbec nejvíce zdeformovaný. Ať už jsou pravidla pro získání prostředků z veřejných rozpočtů nastavena sebedokonaleji a sebepregnantněji, už jejich výběr a zaměření jsou samy o sobě korupcí. Nejde totiž o svobodné rozhodnutí svobodných tržních subjektů, ale o státně-direktivní nastavení podmínek. A to je dáno buďto ideovými a politickými prioritami, nebo prostou kalkulací - nákupem voličských hlasů, získáním financí na chod politické strany atd.

Každý veřejný transfer je korupce

Přestože z morálního hlediska z toho může prvně zmíněný případ vycházet lépe, v ideově neutrálním prostředí jsou obě formy politické korupce stejně zhoubné. V obou případech totiž nerozhodují svobodné subjekty na základě všech nástrojů trhů, které mají k dispozici, ale politici, kteří tvoří mantinely všech veřejnoprávních transferů. Po nich přicházejí úředníci, kteří tyto mantinely definují v nejrůznější dotační tituly, veřejné zakázky či dávky. Již sama definice těchto mantinelů přináší selekci tržních subjektů a vztahů na základě legislativního a administrativního omezení, v nichž nutně nemusí vítězit ten nejschopnější. Ani politici, ani úředníci však neinvestují vlastní peníze, ale peníze daňových poplatníků, takže z principu nemohou mít stejně významný ekonomický zájem na efektivitě vynaložených finančních prostředků jako soukromý investor. Je proto zcela logické, že subjekty, které touto státem regulovanou selekcí nemohou projít (nebo mohou, ale pouze za podmínek pro ně zrovna výhodných), se snaží mantinely prorazit jakýmkoli způsobem, a to i takovým, který je v rozporu se zákony. Na rozdíl od státu či jiné veřejnoprávní instituce se totiž chovají tržně.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že jedinou efektivní cestou, jak zabránit korupci, je co největší privatizace veřejného prostoru, co nejnižší míra přerozdělování a ponechání co nejvíce prostředků v rukou občanů. Bohužel vládní protikorupční balíček nic podobného nenabízí. Léčí pouhé důsledky, ne příčiny korupčního chování. A to ještě formou velmi pochybné represe či obdobných nástrojů.

Korunní svědek

Jedním z klíčových prvků protikorupčního balíčku je „korunní svědek". Institut korunního svědka by za určitých podmínek zaručoval tomu, kdo se podílel na závažné organizované trestné činnosti, beztrestnost výměnou za klíčové svědectví. Svědek by musel vydat prospěch z trestné činnosti, nepokračovat v jejím páchání a nahradit škodu. Jeho svědectví by muselo vést k usvědčení kompliců. Institut by bylo možné použít u všech zločinů s horní hranicí trestní sazby minimálně osm let vězení a u vyjmenovaných zločinů, které mají podle ministerstva vnitra vysoký korupční potenciál. Mezi ně předloha řadí pletichy v insolvenčním řízení, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, zneužití pravomoci veřejné osoby či uplácení.

Již samotný fakt, že pachatel trestného činu může být za své protiprávní jednání vyviněn za cenu udání svých spolupachatelů, je sporný. A to nejenom z morálního hlediska. Daleko důležitější jsou věcné námitky. Policie by tak dostala do rukou velice nebezpečný nástroj, jak manipulovat trestním řízením. Řada mediálně známých případů, jako byla kupříkladu rumová aféra, by nemohla existovat bez policejní spolupráce, či lépe řečeno přímé provokace, a to i s možným napojením na politickou objednávku. Ale i v případě, že by policie případem přímo nemanipulovala, je otázkou, zda by si čistě pro své pohodlí neusnadňovala práci tím, že by na svědectví korunního svědka vystavěla celou konstrukci obvinění, aniž by se snažila shromažďovat další důkazy. Proto je problematické právo na obhajobu všech ostatních spoluobviněných. V průběhu trestního řízení by se sice spolu se svými obhájci dozvěděli, že jde o korunního svědka, nikdo by ale například nevěděl, zda není zároveň i policejním informátorem. Snad ještě spornější je návrh, aby o zastavení trestního stíhání, a tím pádem o beztrestnosti, mohli rozhodnout přímo státní zástupci. Soudní projednání, případně předběžné vyjádření soudce, je nezastupitelným prvkem veřejného trestního řízení. Navíc už dnes existuje řada institutů, jako je účinná spolupráce při objasňování trestné činnosti, a dost nástrojů v rukách soudů, jak snížit trest, či dokonce konstatovat beztrestnost, pokud to soud uzná za vhodné. Na soudu je, aby přehodnotil a zvážil všechny důkazy získané v přípravném řízení a zvážil i všechny subjektivní i objektivní aspekty případného zavinění jednotlivých obžalovaných.

Provokatér, neprovokatér

Dalším z hitů vládního protikorupčního balíčku je posílení úlohy policejního agenta, tedy příslušníka policie, který v utajení pracuje v zločineckém prostředí. Naštěstí alespoň neprošel určitou dobu vážně diskutovaný návrh, že by oním agentem mohl být jakýkoli občan. I v tomto případě ale už daná možnost hezkých pár let existuje. Jenže ďábel je, jak se říká, skryt v detailech. Doposud totiž platila úprava, podle níž se policista v utajení sice mohl účastnit trestné činnosti, nesměl ji však provokovat. Policejním provokacím už v minulosti vyslovil stop Evropský soud pro lidská práva. Podle novely by ale policista mohl „předstírat zájem podílet se na trestném činu" (...) „pokud by byl takový trestný čin spáchán i bez toho, aniž by ho provokoval". Podmínkou podle navržené úpravy je, že „tímto jednáním nesmí být vyvolán úmysl osoby, vůči které předstíraný převod směřuje, trestný čin spáchat". Možnost zneužití v tomto případě je snad ještě větší než v případě korunního svědka. Těžko si lze představit konkrétní důkazní situaci, která by řešila pomyslnou hranici mezi „zájmem" a „provokováním".

Odposlechy zpět

Za posledních pár let se podařilo díky politickému a mediálnímu tlaku, ale i díky přijatým legislativním a dalším opatřením snížit do té doby nadměrné používání policejních odposlechů. V probíhající diskusi nakonec zvítězila zásada, že jde o tak závažný zásah do soukromí, že parlament zvedl horní sazbu pro jejich povolení v trestním řádu u paragrafů, za jejichž překročení hrozí odnětí svobody, z osmi na deset let. Novela se sotva ohřála a návrh už sazbu vrací na osm let. Je sice pravdou, že vzhledem k přijetí nového trestního zákona došlo ke snížení horní hranice u hospodářských trestných činů, takže řada skutkových podstat i v nejtěžších odstavcích by vylučovala jakékoli nasazení odposlechů. Snad pouze v tomto případě má vládní návrh protikorupčního balíčku svou logiku.

Jenže to není všechno. Návrh rovněž tuto hranici u vybraných trestných činů prolomuje. V současné době platí kromě kritéria horní hranice odnětí svobody i možnost použít odposlechy u trestných činů, k jejichž stíhání nás zavazují mezinárodní smlouvy. Zavádění nových kritérií, tentokrát selektivně zvolených na základě politické objednávky, evokuje zavádění metod policejního státu. Pokud by protikorupční balíček prošel, mohla by policie odposlouchávat například údajného pachatele obviněného z trestného činu pletichy při insolvenčním řízení, za nějž hrozí v prvním odstavci jeden rok vězení, a odsouzení zpravidla od soudu odcházejí s podmínkou. Je čistě problémem policie, která není schopna rozkrývat závažnou a sofistikovanou trestnou činnost tradičními kriminalistickými metodami, naučit se ji rozkrývat tak, aby nedocházelo k dalšímu omezování občanských práv.

Korupční potenciál se nesníží

Již z formálně-právního hlediska lze vytknout tak závažnému vstupu do občanských práv, který návrh přináší, řadu věcí. Především návrh na zrychlené řízení, které obešlo stanovisko legislativní rady vlády a řádnou schvalovací proceduru v parlamentu. Vyloučení zásadního vládního orgánu, který dbá na legislativní čistotu resortních návrhů a na jejich slučitelnost s dalšími právními předpisy i ústavně-právním pořádkem ČR, je faux pas, které nelze ničím ospravedlnit. Jeden příklad za všechny. Při přijímání daňového řádu se v tomto orgánu zcela zodpovědně řešila otázka anonymity daňového řízení ve vztahu k policii. Nakonec po dlouhých diskusích zvítězila zásada tuto anonymitu zachovat. Vládní návrh protikorupčního balíčku danou zásadu prolamuje. Aniž by bylo jasné, co tím vlastně sleduje. Vážně si někdo myslí, že pachatel úplatkářství po sobě zanechá takovou stopu v účetnictví, která by vedla k důkazu o spáchané korupci? I v tomto případě hrozí možné zneužití policie k prefabrikování obvinění na základě politické objednávky.

Za normálních okolností by všechny zmíněné návrhy s největší pravděpodobností zákonodárci odmítli. V protikorupční hysterii předvolební kampaně však bohužel mají vysokou šanci na přijetí. Dojde pouze k dalšímu omezení občanských práv a zvýšení policejních pravomocí. Aniž by se tím snížil korupční potenciál veřejných transferů.

Revue Politika 2/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru