Úvodní stránka  »  Články

Bílá tygřice v nesnázích

Josef Mlejnek jr. | 25. 1. 2010
Poslat do Kindlu

První kolo ukrajinských prezidentských voleb dopadlo dle předpokladů. Do finále postoupili současná premiérka Julija Tymošenková (25 % hlasů) a někdejší premiér a hlavní sok Tymošenkové a Juščenka z oranžové revoluce Viktor Janukovyč (35,5 %). Média již dávno jejich souboj označila efektní metaforou „Kráska a zvíře". Efektní, nikoliv však efektivní, neboť je zkreslená a zkreslující. Šelmami jsou totiž oba.

Tymošenková samu sebe v kampani prezentovala jako bílou tygřici. Je vzácná, neboť je viditelná, a proto se ve volné přírodě už skoro nevyskytuje. Aby přežila, musí být rychlejší, silnější a vytrvalejší než ostatní. A chránit ty, kteří na ni spoléhají, tedy hlavně malá tygřátka. „Taková jsem já. A budu vás, moje milá koťátka, chránit." Tak znělo poselství Juliina předvolebního klipu.

Přesné. Tymošenková je ve skutečnosti opravdu šelma. Jinak by se díky obchodům s energiemi nestala už v devadesátých letech jedním z nejbohatších lidí na Ukrajině, ministryní ve vládě a posléze i premiérkou. Výraz „nejbohatší lidé" je však poněkud problematický. Navenek je Julija pořád kráska, ale při bližším ohledání by mohly (nejen) děti říci: „Babičko, proč máte tak velké zuby?"

Rozostřená optika „kráska versus zvíře" se v uplynulých letech projevovala v řadě verzí. Nejrozšířenějším mýtem bylo dělení „prozápadní Tymošenková kontra proruský Janukovyč". Když na Západě (se zpožděním) zjistili, že Tymošenková vysílá vstřícné signály k Moskvě, pouze si trpce povzdechli. Podobně jako těsně po oznámení výsledků prvního kola prezidentských voleb německý Spiegel, podle něhož je „Moskva jasný vítěz", neboť „oba kandidáti, jak Viktor Janukovyč, tak Julie Tymošenková, prohlašují, že zvítězí - a vyvolávají ruské naděje na obnovení přátelských vztahů mezi oběma zeměmi".

O tom, jestli zvítězí „krásné zvíře", nebo „zvíře" rozhodnou hlasy (13 %), které v prvním kole obdržel Sergej Tihipko. Bývalý guvernér ukrajinské centrální banky při minulých volbách pracoval jako šéf Janukovyčovy volební kampaně a letos se těšil největší podpoře (kromě Kyjeva) spíše na východě a jihu země. Na tomto základě by se dalo předpokládat vítězství „zvířete" Janukovyče. Druhé kolo ale proběhne až za tři týdny po tom prvním, a kampaň či volební machinace mohou ještě ledacos změnit.

Třeba nabídka Tymošenkové, která Tihipkovi výměnou za podporu pro druhé kolo nabídla premiérský post. Otázkou však je, jak by se zachovali Tihipkovi voliči. Tihipko, který dle vlastních slov vložil do kampaně přes deset milionů dolarů, zatím odmítl vyjádřit podporu jak Tymošenkové, tak Janukovyčovi. Hraje vysokou hru, z níž hodlá vytěžit maximum.

Druhé kolo může rozhodnout i volební účast. V kole prvním o něco málo překročila 65 %, přičemž v minulých prezidentských volbách bývala zhruba o pět až deset procent vyšší. Ve statisticky vykázané vysoké volební účasti se sice mohl v minulosti projevit i vliv volebních machinací, přesto se zdá, že Tymošenková může prezidentský úřad dobýt je tehdy, podaří-li se jí zmobilizovat i ty voliče, kteří v prvním kole zůstali sedět doma. Anebo pokud Tihipko neodolá vábení bílé tygřice...

Tihipko je pro nás zajímavý i svými politickými názory. Respektive jedním geopolitickým výrokem, který stojí za hlubší rozbor. Tihipko kritizoval ukrajinskou zahraniční politiku za vlády „oranžových", neboť prý šlo o politiku budování sanitárního kordonu kolem Ruska. Což je prý pro Ukrajinu ekonomicky i jinak nevýhodné, neboť ji to staví do vyhraněně nepřátelské pozice vůči Rusku.

Jistě, jde o výrok politicky motivovaný a ruským uším znějící nadmíru libě. Jaké jsou ale skutečné šance na vybudování sanitárního kordónu kolem Ruska? Mizivé. Už jen proto, že Evropská unie má dost problémů sama se sebou a nelze od ní očekávat žádnou aktivní „imperiální" východní politiku. Pro Ukrajinu (popřípadě pro „postlukašenkovské" Bělorusko) bude mít jen samé fráze a občas nějakou tu půjčku, nic víc. A toho se Ukrajinci nenajedí.

Na druhou stranu: ani východoukrajinští oligarchové sloučení Ukrajiny s Ruskem nechtějí. Museli by se zbláznit: takhle jsou pány velké země, po sloučení s Ruskem by byli přinejlepším správci gubernie. A to je dost rozdíl.

Vztah Západu k Ukrajině je celých dvacet let po rozpadu Sovětského svazu postaven na dost nerealistickém očekávání, že mezi Ruskem a Ukrajinou, které spojuje jazyková příbuznost (ať už v podobě ruštiny či blízkosti ukrajinštiny ruštině), kultura, mentalita, náboženství i ekonomické vazby, lze vybudovat nějaký val, jenž nakonec oddělí poevropštěnou, zcivilizovanou Ukrajinu od barbarského Ruska. Západ ovšem nic takového nebuduje. Očekával, že val zbudují Ukrajinci sami. A až s tím budou hotovi, ještě dvacet let počkají, než jim bude umožněno stát se členy EU.

Nálepku „prozápadní" tak na Západě dostávají ti ukrajinští politici, od nichž se očekává, že Ukrajinu sami westernizují a odtrhnou od Ruska a pak si přijdou do Paříže, Berlína či Bruselu pro bonbóny a pohlazení za odměnu. Výsledek této „politiky" je však, na rozdíl od ukrajinských prezidentských voleb, předem jasný: zklamání a zahořklé řeči.

Analýzu výsledků druhého kola voleb přinese únorové číslo Revue Politika.

Revue Politika 1/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru