Úvodní stránka  »  Články

Turečtí reformátoři

18. 1. 2010
Poslat do Kindlu

Výzkumníkovi Century Foundation a bývalému americkému velvyslanci v Turecku Mortonu Abramowitzovi a profesoru mezinárodních vztahů Henri J. Barkeyemu vyšel v posledním loňském vydání Foreign Affairs článek o současné situaci v Turecku. Autoři poukazují na řadu jak pozitivních, tak rozporuplných rozhodnutí turecké vládnoucí strany AKP a jejího hlavního představitele Recepa Erdogana. Uvádějí příklady kroků, jimiž Turecko zlepšilo své vyhlídky na vstup do Evropské unie, ale i těch, které vedly spíše ke snížení jeho šancí.

V posledních letech se Turecku dostalo značného uznání ze strany mezinárodního společenství za jeho ekonomickou dynamičnost, energickou a sebejistou diplomacii a pokusy vypořádat se s řadou palčivých zahraničněpolitických problémů, jako jsou vztahy se severoiráckým Kurdistánem nebo Kyprem. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová o Turecku prohlásila, že je jednou ze sedmi mocností na vzestupu, s nimiž budou Spojené státy aktivně spolupracovat na řešení globálních problémů. Ve skutečnosti však Turecko není ani globálním, ani regionálním hráčem. Vzestup Turecka komplikuje řada domácích problémů. Rostoucí polarizace názorů na postup vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) podkopává schopnost vlády prosadit zásadní politické změny. Dokonce i někteří z tradičních stoupenců AKP začínají pochybovat o tom, zda strana hodlá i nadále směřovat k naplňování svých cílů, včetně připojení Turecka k Evropské unii.

Existují dva tábory. První a největší skupina, která zahrnuje středopravé politiky, liberály a věřící, AKP plně podporuje. V jejich očích je AKP bojovníkem s temnou minulostí, stranou, která vysvobodí tureckou politiku z područí armády a soudů. Podle většiny stoupenců AKP je strana skutečně oddána zavedení mnohem větší míry demokracie a vyřešení nejzávažnějšího problému Turecka: uznání demokratických práv početné populace tureckých Kurdů. Strana podle nich myslí vážně své úsilí o splnění podmínek pro vstup do EU, stejně jako své čerstvé konstruktivní diplomatické iniciativy na Středním východě, ve střední Asii a na Kavkaze. A častá obvinění AKP z toho, že chce ustanovit náboženský stát, považují za bizarní a neopodstatněná.

Druhý tábor sestává primárně ze zapřisáhlých sekularistů, armády, civilních byrokratických elit a všemožných nacionalistů. S poukazem na kořeny AKP v islamistických hnutích tvrdí, že strana začíná čím dál více opovrhovat svou politickou opozicí, je stále autoritářštější, usiluje o zničení opozičního tisku a je odhodlána (i přesto, že se Turecko nachází v nestabilním sousedství) oslabit tureckou armádu. Vládnoucí straně jde podle skeptiků především o vítězství v příštích volbách a závazek AKP splnit požadavky EU je podle nich v první řadě záminkou pro schválení opatření, která oslabí armádu. Podle nich, stejně jako podle řady dalších pozorovatelů, činí AKP z Turecka stále více náboženskou zemi mj. i proto, aby konsolidovala svou pozici v muslimském světě na úkor svého tradičního spojenectví se Západem. Obviňují AKP z toho, že setrvale přehlíží otřesné zacházení muslimských vlád s jejich vlastními lidmi, jehož se dopouštějí i přes zuřivé poukazování na špatné zacházení s muslimy v jiných zemích.

Oba z těchto pohledů lze podpořit řadou různých důkazů, ve skutečnosti je ale turecká politika komplexnější. Klíčovou otázkou je, zda se AKP, jak díky své moci, tak díky popularitě jednoznačně nejdůležitější straně v zemi, podaří vyvarovat zpátečnických tendencí souvisejících s její islamistickou minulostí a kulturně-konzervativní inklinací svých voličů.

Čas hojnosti

Díky rapidnímu ekonomickému růstu od jejího prvního vítězství v roce 2002 se AKP podařilo vybudovat si širokou politickou podporu, a ve volbách v červenci 2007 tak vyhrála znovu. Bylo to poprvé od roku 1954, co se v Turecku podařilo vládnoucí straně zvýšit svůj původní volební zisk: podpora AKP vzrostla o neuvěřitelných 14 procentních bodů. Globální hospodářská krize však růst zastavila. Premiér Recep Erdogan dopady krize zprvu podcenil a do stimulace ekonomiky se pustil příliš pozdě. V prvním čtvrtletí 2009 pokleslo HDP Turecka (v porovnání s prvním kvartálem 2008) o 14 % a nezaměstnanost vzrostla na 15 %. Nyní se zdá, že země má nejhorší za sebou, ale turecký zázrak předchozích let se už asi nezopakuje. AKP začíná být opatrná i v zavádění kontroverzních politických reforem včetně té nejdůležitější: schválení nové ústavy, jež by nahradila tu, kterou zemi v roce 1982 vnutila armáda.

Turecko bylo vždy konzervativní. Velká většina Turků tradičně volí pravostředové strany. Vzestup AKP je projevem souboje mezi armádními a civilními byrokratickými elitami (které kontrolují stát a ekonomiku od získání nezávislosti) a novou, převážně provinční a zbožnou střední třídou. Nová buržoazie začala těžit z tržních reforem osmdesátých let a vybudovala ve stojatých vodách Anatolie na export orientovanou průmyslovou základnu. S tím, jak bohatne, se stává stále větší výzvou pro tradiční ekonomické elity zvýhodňované státními a armádními podporovateli.

V roce 2002 to byla právě nová střední třída, kdo pomohl zvolit AKP, stranu, jejíž zbožnost a relativní lhostejnost k dědictví Kemala Atatürka, zakladatele moderní turecké republiky, se stala výzvou pro ideologické základy tureckého státu: sekularismus, nacionalismus a centralizaci. AKP povolila veřejné manifestace islámu, a když se rozhodla podpořit právo žen nosit šátky na univerzitách, ukázalo se, že nemá strach pustit se ani do kontroverzních témat. V tureckých ulicích je nyní vidět více šátků než před dvaceti lety - a sekulární elity to pobuřuje. Podle nich to vše naznačuje, že vláda AKP využívá svůj vliv k usnadnění náboženských praktik. Pokus AKP o zrušení zákazu nosit šátky dovedl vedení strany v roce 2008 až před ústavní soud. AKP spor vyhrála, ale sekularisté jsou přesvědčeni, že strana své způsoby nezmění.

Od svého nástupu k moci se AKP podařilo snížit politický vliv generálů. Prosadila legislativní změny, které omezují moc armády nad politikou. Erdogan přivedl do Národní bezpečnostní rady civilisty. V červenci prosadil legislativu, která povoluje vyšetřování zločinů vojáků, jež nesouvisejí s armádními povinnostmi, civilními soudy. Dny vojenských pučů pravděpodobně skončily. Částečně díky tomu, že se země stala mnohem různorodější a komplexnější než dřív a moc je nyní více rozptýlena, částečně díky reformám AKP.

Za tento vývoj si důstojníci mohou do značné míry sami. Od roku 1960 čtyřikrát intervenovali s cílem svrhnout civilní vládu, ale sami změně odporovali. V otázkách civilně-vojenských vztahů, náboženství a kurdské identity odmítá armáda podpořit jakoukoli jinou vizi než tu svou. Byla nerozlučně spjata s velmi striktní definicí sekularismu a do nedávné minulosti například zcela odmítala i ty nejzákladnější kurdské požadavky na kulturní práva. Reputaci armády poškodilo také nedávné vyšetřování údajného tajného pokusu některých důstojníků zničit AKP.

Život a smrt AKP závisí na její politice ke Kurdům. Doposud se jí podařilo odvážně a obratně změnit dlouhotrvající tureckou politiku ve vztahu k těm, kteří žijí v Iráku. Turecká vláda roky považovala kvazinezávislou kurdistánskou regionální vládu za ohrožení jednoty Iráku a podněcovatele kurdského separatismu v Turecku. Nyní se AKP podařilo rozjet jednání s kurdistánskou regionální vládou ve snaze získat důvěru iráckých Kurdů a podpořit vzájemnou spolupráci v řadě otázek od bezpečnosti po ekonomiku.

V souvislosti s tím, co si počít s přibližně 12-14 miliony Kurdy žijícími v Turecku, toho nicméně vláda AKP mnohem víc slíbila, než učinila. Kurdská otázka je v současnosti problémem číslo jedna tureckého politického života. Její otevřený status podkopává politické a administrativní reformy v zemi, omezuje zahraničněpolitické možnosti Turecka a žádá si obrovské vojenské výdaje na boj s desetiletí trvajícím povstáním, které vede Kurdská strana pracujících, rebelská skupina tureckých Kurdů známá jako PKK. Po letech slibů, že vnese do řešení kurdského problému svěží přístup, vyvolala vláda AKP jen vášnivou debatu, když začala volat po „demokratickém otevření" (občas označovaném za „kurdské otevření") a zahájila sérií jednání s kurdskými a tureckými politickými stranami a skupinami občanských aktivistů. Zdá se, že postoje jak tureckých Kurdů, tak významné části AKP se začínají měnit, ale nic není jisté. Země je až příliš rozdělena. Mnoho tureckých Kurdů stále vzhlíží k uvězněnému lídru PKK Abdullahu Öcelanovi, jehož turecká armáda, většina Turků i většina západních vlád považuje za teroristu. Ačkoli Erdogan ve vztahu ke Kurdům slíbil přijetí nové všeobecné politiky, v době psaní tohoto článku nebyly známy žádné konkrétní návrhy. Erdogan nejspíše navrhne postupné změny, které uznají právo Kurdů na svobodnější vyjádření vlastní kulturní identity, například uvolnění restrikcí na užívání kurdského jazyka. To ale zřejmě mnoho Kurdů neuspokojí; skutečná reforma si vyžádá vleklý proces. Zda má Erdogan dostatek politické odvahy a vytrvalosti na to, aby přijal opatření, která by ukončila 25 let trvající povstání PKK a umožnila návrat většiny jejích bojovníků domů, aniž by přitom došlo k legitimizaci jejich postojů, se ještě ukáže. Jisté je jedno: Erdogan otevřel dveře skutečně radikální změně, což v zemi i nadále bude zvyšovat politické napětí.

Ambice Ankary

Cílem Turecka je povýšit v novém mezinárodním pořádku z regionální mocnosti na mocnost globální. Implicitně mu jde také o to ukázat světu, že i muslimská země může být konstruktivním a demokratickým členem mezinárodního společenství.

Explicitní jsou turecké ambice o zlepšení vztahů s muslimskými zeměmi Blízkého východu a okolí. A to ať se jedná o přátele, nebo nepřátele Západu. Vláda AKP byla v posledních letech nesmírně diplomaticky činná. Výsledky, jichž dosáhla však i přesto, že sama sebe pochvalně poplácává po zádech, byly přinejmenším smíšené. Nejúspěšnější byla ve zvyšování objemu zahraničních investic. Mnohem hůře se jí dařilo naplňovat podmínky vstupu do EU.

V polovině roku 2009 se turecká vláda odhodlala k významnému rozhodnutí: vzdala se své dlouholeté politiky arménské izolace. V srpnu Turecko schválilo text dvou protokolů, které ustavily diplomatické a ekonomické vztahy mezi těmito dvěma zeměmi, a smlouvu o otevření turecko-arménských hranic. To je zásadní průlom v diplomatických vztazích na Kavkaze. A Turecko doufá, že EU mu tuto iniciativu připočte k dobru. Zda AKP obstojí v tvrdé domácí i mezinárodní opozici vůči tomuto rozhodnutí, se ale ještě ukáže. Erdogan slíbil ázerbájdžánské vládě, že Turecko neotevře své hranice s Arménií, dokud se země nevzdá své kontroly nad regiony, které obklopují Náhorní Karabach, uzavřenou arménskou provincii v Ázerbájdžánu. Erdogan zřejmě doufá, že nějaké diplomatické řešení nakonec najde. Je ale také dost dobře možné, že kvůli tlakům ázerbájdžánských a tureckých nacionalistů jeho kroky neprojdou v samotném tureckém parlamentu.

Bolavá místa

Hlavní překážkou vstupu Turecka do EU zůstává otázka Kypru. Přestože již došlo k asi stému obnovení vyjednávání obou znepřátelených stran, vyřešení sporného statusu ostrova očekávat nelze. Turecká vláda se bude muset brzy rozhodnout, zda otevře své přístavy zboží z řeckých přístavů na Kypru. Zdá se, že dnes již skutečnost, že turecká vláda v roce 2003 prokázala (minimálně na domácí politické poměry) dost odvahy na to, aby zanechala svého tradičního obstrukčního postoje, příliš neznamená. EU selhala v tom, že patrona kyperských Turků za dramatický obrat v politice neodměnila otevřením nových obchodních příležitostí. To podkopalo diplomatické úsilí vlády AKP i její důvěryhodnost na domácí půdě. Do nedávné arménské iniciativy se zdálo, že turecká vláda se o vylepšení svého „evropského obrazu" v podstatě přestala snažit.

Turecko získalo několik plusových bodů, když v červenci 2008 s šesti dalšími zeměmi podepsalo dohodu o vybudování plynovodu, který by přes jeho území přivedl do Evropy zemní plyn z Kavkazu a Střední Asie. Zda bude plynovod Nabucco někdy postaven, ale zůstává nejisté: jaké budou náklady na jeho konstrukci a zda vůbec bude mít dostatek plynu, není jasné. Turecká vláda bude muset opatrně manévrovat mezi Západem a Ruskem.

V turecko-ruských vztazích došlo v poslední době k výraznému oteplení. Sblížení pohání závratná expanze vzájemných obchodních vztahů. V průběhu návštěvy ruského premiéra Vladimira Putina v Ankaře těsně po podepsání dohody o plynovodu Nabucco uzavřely turecká a ruská vláda potenciálně neslučitelnou dohodu o vybudování plynovodu South Stream, jenž by měl sloužit k přivedení ruského plynu do Evropy skrze turecké území. Hned po vypuknutí gruzínské krize v srpnu 2008 skočil Erdogan do letadla s pokusem zprostředkovat jednání mezi Moskvou a Tbilisi. Jeho intervence, jíž vůbec nekoordinoval se spojenci v NATO a EU, nepřinesla nic jiného než výzvu k ustavení kavkazského paktu stability a spolupráce - myšlenky, která potěšila Rusy, ale znepokojila západní vlády. Erdoganovi se i přes přetrvávající nedůvěru, jíž Turecko k Rusku stále částečně pociťuje, podařilo výrazně změnit tón vzájemných vztahů.

Stoupenci AKP a její nové zahraniční politiky tvrdí, že Turecko se v mezinárodní politice konečně začíná prosazovat. Možná tím ale oslabuje své vztahy se Spojenými státy a EU. Tito tradiční partneři jsou dnes jen jedním z pilířů nové turecké multidimenzionální zahraniční politiky. Diplomatické pokusy Turecka v jeho nebližším okolí často působí jako samoúčelné pokusy o zvýšení vlastního vlivu. Kromě úspěšného zprostředkování v Iráku a zajištění křesla v Radě bezpečnosti OSN toho turecké diplomatické snahy příliš nepřinesly, obzvláště na Blízkém východě.

V Davosu pokáral Erdogan izraelského prezidenta Šimona Perese, jenž strávil velkou část svého života bojem za tureckou otázku v Evropě, za nedávnou izraelskou vojenskou kampaň v Gaze. Přitom sám neměl nejmenší problém v Ankaře přivítat súdánského prezidenta, který čelí obžalobě z válečných zločinů. Na otázku, zda masivní vraždění v Dárfúru představuje genocidu, odpovídá turecká vláda poukazem na klišé o významu diplomatických jednání o citlivých záležitostech za zavřenými dveřmi. Erdogan byl jedním z několika světových lídrů, kteří spolu s venezuelským prezidentem Hugo Chavézem a reprezentanty Hamásu a Hizballáhu pogratulovali Mahmúdu Ahmedínežádovi k vítězství v neregulérních íránských prezidentských volbách.

Jedním z největších kiksů vlády AKP byl její odpor k jmenování bývalého dánského premiéra Anders Fogh Rasmussena šéfem NATO kvůli tomu, že na základě práva na svobodu projevu obhajoval rozhodnutí dánských novin publikovat pro muslimy urážlivé karikatury. Turecko si tím znepřátelilo mnoho Evropanů. Vypadá tak, že dává přednost muslimské útlocitnosti před liberálně demokratickými hodnotami. Turecké vládě se sice nakonec podařilo celou věc vyřešit (přijala jmenování Turka na novou pozici náměstka generálního tajemníka NATO), ale incident popudil francouzského ministra zahraničí Bernarda Kouchnera tak, že se veřejně zřekl své podpory vstupu Turecka do EU.

Nic z výše uvedeného zde nebylo řečeno za účelem očernění Erdogana nebo AKP. Cílem bylo jen vysvětlit, proč nejbližší spojenci Turecka vnímají vzestup země s rostoucími obavami. V minulosti Turecko nevyužívalo svůj potenciál, nyní se zdá, že si vyskakuje až příliš. Existují také obavy, zda nezačnou mít turečtí lídři problémy s oddělováním zahraničněpolitických zájmů země od svého kulturního (a možná i náboženského) cítění. Erdogan a turecký ministr zahraničních věcí Davutoglu se občas zdají být rozpolceni: vkládají naděje v to, že se stanou aktéry globální politiky v roli mistrů realpolitik, nebo jako reprezentanti islámské kultury?

Aspirace na velikost

Erdogan dnes nedominuje turecké politice jen proto, že je dynamickým lídrem, ale také díky nekompetentnosti turecké opozice a díky tomu, že turecké politické strany často nejsou ničím víc než vazalskými organizacemi svých lídrů. Přesto i on musí začít dostávat svým slibům. Mnoho z politických změn, jež prosadil, přetrvá, roztříštěnost politické scény by však mohla jeho dědictví ohrozit. Kdyby například z nějakého důvodu AKP v příštích volbách prohrála, došlo by s největší pravděpodobností na dlouhou dobu ke zvrácení pokroku, jehož bylo dosaženo v oblasti práv tureckých Kurdů.

Turecko se stalo mnohem komplexnější zemí, než jakou bývalo. Washington by neměl předpokládat, že ho zná. Ustavičná rétorika o strategickém partnerství mezi Tureckem a Spojenými státy už dál nemůže nahrazovat konkrétní politiku. S tím, jak se stala turecká ekonomika v poslední dekádě dynamičtější, začala AKP stále méně postupovat v sepjetí se Západem. Erdogan je svůj.

Rostoucí nezávislost turecké zahraniční politiky posiluje nativismus tamější populace. Podle nedávného průzkumu jedné turecké univerzity chovají Turci hlubokou nedůvěru a odpor k cizincům, obzvláště k nejbližším spojencům své země, Američanům a Evropanům. Velká většina z nich také naznačila, že by za své sousedy nechtěla mít ateisty, Židy nebo křesťany. Průzkum transatlantických trendů provedený German Marshall Fund naznačuje, že přestože vzhlížejí k Obamovi, mají Turci výrazně negativnější postoj ke Spojeným státům než Evropané. Jen 22 % dotazovaných Turků řeklo, že jsou ve vztahu k Spojeným státům naladěni pozitivně (oproti 74 % západoevropských respondentů).

Turecko má problémy s EU částečně také kvůli distanci mezi její a evropskou koncepcí liberální demokracie. Tato mezera se může v průběhu let zmenšit, ale vyžádá si značnou oddanost a úsilí ze strany tureckých lídrů. Jak vláda, tak opozice nedokázaly poučit ani samy sebe, ani veřejnost o důležitosti vlády práva. Nedávná drakonická opatření proti tisku jsou jedním z indikátorů přetrvávajících iliberálních sklonů v Turecku. Washington spolu s většinou ostatních demokratických vlád má tendenci problémy dlouhodobého charakteru ignorovat. Brzy se dostanou na pořad dne turecké vztahy s Arménií, protože Obama potřebuje podporu amerických arménských voličů. Soustředění se na tuto otázku bez paralelního uznání pokroku AKP v kurdské otázce - který dává šanci na zásadní transformaci Turecka - by bylo nesmírnou chybou. Spojené státy by měly podpořit úsilí AKP nevstupováním do reformní debaty v Turecku a podpořením demobilizace PKK v severním Iráku.

AKP má jedinečnou příležitost změnit tureckou společnost, změnit ústavu země a její archaický politický systém a uzavřít mír s oběma svými sousedy a významnou částí vlastního obyvatelstva. Zdá se být připravena se této příležitosti zhostit. Ale potřebuje podporu. Západ by se neměl chovat jako by Turecko postupovalo ve všech ohledech správným směrem. Může napomoci udržení Turecka na jeho cestě směrem k tolerantní liberální demokracii. Turečtí lídři si na druhou stranu nesmí myslet, že mohou rozšiřovat vliv své země, aniž by byla pevně západně zakotvena. Pokud reformy v Turecku neuspějí, zůstane i nadále jen zemí, která na dosažení skutečné velikosti pouze věčně aspiruje.

Z časopisu Foreing Affairs, listopad/prosinec 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Revue Politika 1/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru