Úvodní stránka  »  Články

Clintonova socha – pomník ostudě a selhání

Ondřej Šlechta | 11. 11. 2009
Poslat do Kindlu

Přibližně před týdnem odhalil bývalý americký prezident Bill Clinton v ulicích kosovské Prištiny vlastní sochu, která má být vyjádřením vděku kosovských Albánců za to, že před deseti lety nařídil bombardování Jugoslávie. Bill Clinton, jenž byl klíčovým hráčem dodnes kritizované a problematické akce (byť například bývalý český prezident Václav Havel ji považoval za snesitelnou, neboť se údajně jednalo o „humanitární bombardování"), dostal jako výraz vděku třímetrovou sochu, tedy v nadživotní velikosti. Clintonovo dojetí a pýchu nad vlastním dílem kalí fakt, že představa jeho rozhodného přístupu, který tehdy vedl k nejlepšímu možnému řešení situace, je pouhou iluzí vytvořenou PR a médii.

Bill Clinton spolu s tehdejším britským premiérem Tonym Blairem zahájili sérii leteckých úderů NATO, na které navázala pozemní operace s cílem zpacifikovat režim Slobodana Miloševiče dopouštějící se utlačování kosovských Albánců. Útok na Jugoslávii byl však pouhou snahou Spojených států a Velké Británie jednostranně vytrestat Jugoslávii a posílit vlastní mocenské pozice. Tragičnosti situace nasadilo korunu mezinárodní společenství a Evropská unie, již nedokázali prosadit takové kroky, které by vedly k nalezení kompromisu mezi znesvářenými stranami a zajistily potrestání viníků čistek a útoků proti civilistům na obou stranách.

Navzdory chvále na Billa Clintona a navzdory oslavným průvodům kosovských Albánců v ulicích Prištiny (nutno připomenout, že v roce 1999, tedy dva roky před 11. zářím, vyškrtly Spojené státy Kosovskou osvobozeneckou armádu UĆK, jejíž členové měli kontakty na al-Kájdu, ze seznamu teroristických organizací) má situace v Kosovu daleko k tomu, aby mohla být z jiného pohledu, než jsou mocenské zájmy USA a kosovské samosprávy, hodnocena jako pozitivní:

1. Po vyhlášení kosovské nezávislosti (i když tak bylo učiněno jednostranně a v rozporu s rezolucí 1244 Rady bezpečnosti OSN, která byla výsledkem bojů v Kosovu z roku 1999) je situace Srbů žijících v Kosovu silně neutěšená. Kosovská samospráva nic nečiní proti útokům, kterým jsou Srbové často vystavováni. Srbové jsou občany druhé kategorie. Mezinárodní společenství to nezajímá.

2. Zatímco Albánci vyhnaní srbskými bezpečnostními silami se po dohodě z října 1999, uzavřené mezi tehdejším jugoslávským prezidentem Miloševičem a Richardem Holbrookem, během měsíce vrátili domů, z celého čtvrt milionu lidí vyhnaných extremisty z UĆK (nejenom Srbů, ale například i Romů) se vrátily jen stovky. Majetky všech vyhnaných byly rozkradeny bez nároku na náhradu.

3. Na území, které se velikostí blíží osmině rozlohy ČR, mezinárodní společenství dodnes nedokázalo zajistit pravidelné dodávky pitné vody, elektrické energie ani bezpečnost nealbánských obyvatel.

4. Navzdory argumentaci, která obhajovala úder proti Jugoslávii a protiprávní vyhlášení nezávislosti Kosova mimo jiné snahou zlikvidovat ideu Velkého Srbska, oslabit nebezpečný srbský nacionalismus a posílit multikulturní prostředí, stalo se mezinárodní společenství stafáží přihlížející vzniku prvního narkostátu v Evropě, v jehož čele stojí nacionalisté vyznávající ideu Velké Albánie, pro které je „multikulturalismus" (v jejich případě soužití s nealbánskými etniky, jako jsou Srbové či Romové) nežádoucí.

Zatímco nálady namířené vůči národoveckému socialistovi Miloševićovi mezi obyvatelstvem narůstaly už před zahájením útoků, byly to paradoxně letecké údery NATO a následná pozemní operace, co zbrzdilo aktivity srbské opozice a Miloševićovu vládu prodloužilo. Operace nepřinesla kýžený výsledek ani ve formě ukončení ztrát na životech. Zatímco do zahájení akce v Kosovu se odhady obětí pohybovaly zhruba okolo čísla dvou a půl tisíc, během bombardování vzrostl jejich počet na rovných deset tisíc. (I počet vyhnaných stoupl z 230 tisíc na 860 tisíc.) V neposlední řadě bylo problematické také samotné vedení operace vojsky NATO. Dokonce i Henry Kissinger zdůraznil, že Severoatlantická aliance se svým zásahem odklonila od svého základního poslání. Dění v Kosovu nepředstavovalo přímé ohrožení národních zájmů žádného ze členských států NATO.

A epilog? Zásah v Jugoslávii byl často provázen otázkou „a co jsme měli dělat?". Copak neví-li světová velmoc, co dělat, musí hned začít házet bomby na civilní cíle? Státník stojící tehdy v čele takové mocnosti si sochu, notabene za svého života, nezaslouží. Možná tak ve Velké Albánii.

Revue Politika 11/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru