Úvodní stránka  »  Články

Kdo jsou novodobí bojovníci proti „závadným myšlenkám“?

Jak pracuje novodobá inkvizice

Ondřej Šlechta | 18. 8. 2009
Poslat do Kindlu

Některé reakce na novou desku hudebníka Aleše Brichty Deratizer znovu upozornily na závažný a opomíjený fenomén politické korektnosti.

Muzikant „slíznul" kritiku za větu „politici dělaj´ z každýho vola, na ulici kradou cikáni kola, už by to vyřešit měl nějakej deratizer". Poněkud teatrální, avšak marketingově účinné. Umělci často až velmi explicitně provokují. Hudební fajnšmekři vzpomenou v minulosti na hajlujícího Davida Bowieho nebo skupinu Laibach zaštiťující se úmyslně špatně maskovanými svastikami na každém kroku. To, že umělce politické významy většinou vůbec nezajímají, je známé. Chtělo by se mávnout rukou, Brichta si vydělá peníze a co.

Znepokojivé na celé kauze je něco jiného: liberální společnost naoko zajišťuje svobodu a rovnost všem, ale přitom potichu uplatňuje praxi „závadných myšlenek". Brichtův případ je banální, zároveň však představuje varovný signál pokusu o omezování svobody slova.

Politická korektnost

O co usiluje politická korektnost? Záměrným ovlivňováním jazyka odstranit některá tradiční označení („cikán", „eskymák", v angličtině kupř. výraz „nigra"); dále také usiluje o nepřípustnost poukazování na statistické nárůsty kriminality v oblastech s vysokým podílem nelegálních imigrantů nebo odmítá přípony -ová v ženských příjmeních jako symbol útlaku a podřízenosti, což skutečně požadují někteří gender aktivisté.

Současně je politická korektnost nástrojem americké a západoevropské levice k vytvoření „nového, krásného světa". Ten, kdo tyto názory nesdílí, je automaticky zapuzen. Francouzský filosof Alain de Benoist napsal o politické korektnosti esej s názvem Praxe nové inkvizice. Tak jako kdysi inkvizice měla za úkol vymýtit kacíře, snaží se dnešní cenzoři vymýtit z veřejného prostoru „názory nehodné názoru". Oponentní tzv. špatný názor je vykreslen nikoli jako mylný, ale rovnou jako „nemorální". Politickokorektní aktivisté přitom používají jeden trik: svým oponentům dávají nálepku fašistů nebo rasistů. Tímto způsobem se diskredituje všechno, co se protiví dogmatu jediné nezpochybnitelné pravdy.

S těmito argumenty se na francouzských univerzitách vyškrtávají ze seznamu studijních knih tituly ne lidí jako Hitler, ale Solženicyn, Burke nebo Madelin. Proč? Prezentují svými díly „špatný" svět, obhajují hierarchii a odmítají pokrokářství.

Svoboda a otroctví

Nový, okleštěný politickokorektní jazyk chce vyčistit slovní zásobu od pojmů, na nichž je údajně postavena historická vina Západu vůči rozličným menšinám. Netýká se ovšem jen pojmů, nýbrž i vzorců chování a kulturních zvyků. Není ještě zákonem zakázáno, ale může být společensky nežádoucí nazvat příslušníka menšiny historickým názvem, je také nekorektní slavit Vánoce ve školkách a školách s vysokým procentem muslimských dětí. Perličkou zatím zůstává aféra z předloňských Vánoc ve Francii, kde byla charita zdarma servírující vepřovou polévku obviněna z netolerance vůči chudině muslimského vyznání.

Z praxe v západní Evropě víme, že důsledkem je posilování extrémních sil. Mediální šikanování ze strany politickokorektních elit vytváří ve většinové společnosti pocity ublížení a xenofobie. Jinak řečeno, pokud nemůžete určité věci ventilovat „normální mluvou", vede vás to k podpoře extrémních sil.

Proti Západu

Ve Spojených státech a západní Evropě je politická korektnost vyžadována od tradiční a většinové populace, jíž politickokorektní elity označují za „rasistickou" a „utlačovatelskou" nebo „bělošsky imperialistickou". Snahy imigrantských gangů o vytváření etnicky čistých čtvrtí jsou naopak považovány za něco samozřejmého. Nutno říct, že politická korektnost je typickým západním produktem, který se šíří do celého světa a paradoxně usiluje o eliminaci kulturní a civilizační identity Západu.

Ale zpět k Aleši Brichtovi. V médiích se totiž objevily poznámky, které naříkaly nad tím, proč takový interpret není trestně stíhán a společensky vyloučen. To je přesně to, oč politická korektnost usiluje. Aby se měřítkem společenské přijatelnosti stal jejich hodnotový kodex, jehož porušení by znamenalo automatické uvržení jedince do kasty vyvrhelů. Není tedy důležité být slušný, platit daně, mluvit pravdu a nekrást, ale především - být politicky korektní.

Cenzura samozřejmě existovala vždy a sklon nesnášenlivosti vůči odlišným názorům je vrozenou součástí lidského myšlení. Neměli bychom ale zapomínat, že právě svoboda slova byla jedním z konstitutivních prvků moderní evropské společnosti. Svoboda slova nesmí obsahovat „ale". Pak totiž svobodou slova být přestává. Konformní názory nikdy nepotřebují legislativní ochranu.

Text poprvé vyšel v časopise Reflex 33/2009.

Revue Politika 7-8/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru