Úvodní stránka  »  Články

Manýrismus a moderní kultura

Josef Válka | 20. 12. 2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Krátce po sobě vydalo nakladatelství Triáda v edici Paprsek dvě klasické práce o dějinách a teorii evropské literatury, výtvarného umění a kultury: Ernst Robert Curtius Evropská literatura a latinský středověk (1998) a Gustav René Hocke Svět jako labyrint - Manýrismus v literatuře (2000). Poprvé byly obě knihy publikovány v padesátých letech minulého století, vyvolaly tehdy evropský ohlas, nadšení i kritiku, a dodnes neztratily nic ze svého významu a poutavosti. Měl jsem možnost seznámit se s prvními vydáními, sledovat jejich tehdejší popularitu a o Hockeově knize rKrátce po sobě vydalo nakladatelství Triáda v edici Paprsek dvě klasické práce o dějinách a teorii evropské literatury, výtvarného umění a kultury: Ernst Robert Curtius Evropská literatura a latinský středověk (1998) a Gustav René Hocke Svět jako labyrint - Manýrismus v literatuře (2000). Poprvé byly obě knihy publikovány v padesátých letech minulého století, vyvolaly tehdy evropský ohlas, nadšení i kritiku, a dodnes neztratily nic ze svého významu a poutavosti. Měl jsem možnost seznámit se s prvními vydáními, sledovat jejich tehdejší popularitu a o Hockeově knize referovat v Hostu do domu (1969,14). Kulturní veřejnost zaujalo především jejich nové vymezení pojmu "manýrismu" jako jednoho z klíčových znaků evropského umění a evropské kultury.eferovat v Hostu do domu (1969,14). Kulturní veřejnost zaujalo především jejich nové vymezení pojmu "manýrismu" jako jednoho z klíčových znaků evropského umění a evropské kultury.

Při pročítání českých překladů si pamětník znovu uvědomuje, proč nemohly vyjít ani v dobách odměku oficiální ideologie, například v šedesátých nebo osmdesátých letech, i když se Hocke uznale zabývá českým prostředím; představuje Rudolfa II. jako ideální typ "manýristického vladaře", Prahu jako ohnisko středoevropského manýrismu a od Komenského si vypůjčil titul svého bestselleru. Kulturní historie není totiž politicky nevinná; je nerozlučně spojena s ideologií a kulturní politikou. Je konstitutivním prvkem "obrazu světa" a podílí se na legitimizaci každého společenského systému nebo politického režimu. Stěží bylo možno překládat otevřené polemiky s oficiální verzí marxismu, vydávat knihy radikálně duchovědného zaměření, a již vůbec ne knihy, kde se čtenář mohl dočíst, že "diktatury 20. století, fašismus, nacionální socialismus, bolševismus, si vesměs dodávají na reprezentativní důstojnosti prostřednictvím úděsně šosáckých klasicismů" (Hocke, s. 193). A tak mohly tyto knihy působit pouze v odborných kruzích a v akademickém prostředí.

Po Listopadu padly překážky ideologického rázu, ale při překladech kulturněhistorických, poněkud exkluzivních publikací vznikly nové problémy: především finanční a pak nedostatek kvalitních a kvalifikovaných překladatelů. První problém pomáhá řešit kulturní mecenát některých bohatých států a zahraničních institucí, grantové agentury a sponzoři. Také kvalitních překladatelů přibývá. Stále však je zde problém "co překládat"; co nabídnout kulturnímu publiku po padesátiletém půstu a jednostranné stravě z oborů, které právě v oněch padesáti letech zaznamenaly pravý boom. Zcela nemístné jsou obavy, že záplava překladů ohrozí domácí produkci. Česká literatura a kultura jsou od samotných počátku "evropské" a ve všech dobách se do češtiny překládaly nebo se adaptovaly cizí texty. Překlady prostě rozšiřovaly obzor publika odkázaného na český jazyk a stavěly vysoko měřítka. Jsou také dodnes jednou z podmínek uchování jazykové plurality moderní evropské kultury.

Vlna překladů ze společenských a kulturních věd je jedním z nejcennějších procesů polistopadové doby. Z původního nakladatelského chaosu krystalizuje určitá strategie překladů, kterou v seriózních nakladatelstvích připravují formální i neformální ediční rady, jak je ve světě zvykem. Tato strategie se zaměřuje jak na současné bestsellery humanistiky, tak na klíčová díla minulého půlstoletí. Mezera se zaplňuje, zejména pokud jsou překlady na potřebné jazykové a redakční úrovni. Obě naše publikace splňují v tomto smyslu nejvyšší nároky. Při práci se zde sešli vynikající překladatelé a znalci látky (J. Pelán, J. Stromšík, A. Pelánová, M. Neumannová, J. Povejšil) a napsali zasvěcené doslovy. (U Curtia J. Pelán a J. Stromšík, u Hockea Pavel Preiss, autor nejobsáhlejší české práce o manýrismu 16. století, Panoráma manýrismu, Odeon 1974). Miniantologie evropského concettismu jako příloha Hockeovy knihy je také přehlídkou překladové kultury nesmírně obtížné manýristické poezie.

Curtius i Hocke vycházejí z plodného intelektuálního prostředí třicátých let minulého století, kdy se konstituovaly z krize pozitivizmu a neartikulovaných duchověd "nové" společenské vědy. Kulturní historie neměla v této době snadnou pozici. Ani skvělé kulturněhistorické eseje nebo velké pokusy o syntézu a systemizaci kultur nepřekonaly obecný názor, že kulturní historie je košem kuriozit ze všech možných oborů, bez vymezeného předmětu a bez vědecké metody. Bylo zřejmé, že vědy s tak obrovským předmětem jako historie nebo kultura žádnou univerzální metodu, respektive techniku, nemohou mít. Co vlastně mají zkoumat? Jak mají pronikat do univerza kultury?

Curtius nalezl z pochybností o vědeckých možnostech kulturní historie východisko, odpovídající paradigmatům soudobého myšlení: "K pokroku v historických vědách dochází všude tam, kde se kombinují a vzájemně prostupují specializace a celkový pohled. Specialismus bez univerzalismu je slepý, univerzalismus bez specialismu je mýdlová bublina." (Curtius, s. 12) Vědecká úroveň a pokrok v poznání dějin kultury jsou možné pouze tehdy, pokud historik bádá v některé speciální oblasti kultury jejími metodami a technikami. Takovými specializacemi byla literární historie, dějiny výtvarného umění, antropologie, psychologie, sociologie. Od této zkušenosti je pak možno přejít k obecným úvahám o kultuře. Ve dvacátém století psali nejvýznamnější kulturněhistorické práce "specialisté". U nás mimochodem právě práce literárních historiků a historiků umění dlouho suplovaly kulturní historii. A protože ve dvacátém století dochází ke "konvergenci" mezi přírodními a společenskými vědami (Curtius), přicházejí cenné podněty o povaze kultury a člověka stále hlasitěji z tábora přírodovědců.

Při hledání jádra metody nových společenských věd našel Curtius analogii mezi matematikou a filologií. Pro duchovní vědy je filologie tím, čím je matematika pro přírodovědu: "Geometrie provádí důkazy na obrazech, filologie na textech... musí předkládat výsledky, které jsou ověřitelné" (Curtius, s. 13). Jazykový strukturalismus a sémantika vnesly do společenskovědného myšlení "pořádek" a zdálo se, že v bábelu humanistiky byl konečně nalezen společný jazyk. Filologické pojmy pronikaly do všech společenských a kulturních věd a také kulturní historie se mohla domnívat, že našla své pevné místo v "normální vědě".

(Ostatně, zásada o nutné zakotvenosti diskurzu o kultuře v nějaké konkrétní znalosti platí pro jakýkoliv diskurz, například politický. Měla by platit nejen ve vědě, v politice, ale také v publicistice a v médiích. Několik komentátorů a moderátorů zaplňuje denně svým vypravováním kolonky svých novin a dobře placený čas médií. Mnozí z nich mluví a píší o všem, aniž by o čemkoli něco věděli. Projevují odzbrojující suverenitu svou naivností. To, co stojí v médiích vůbec za pozornost, jsou texty a slova "odborníků". Právě těm se podaří někdy napsat nebo říci něco podstatného o společnosti, kultuře, politice a době. Z konkrétního vědění by měla vzejít renesance médií. Hocke je autorem, který dovedl spojit neobyčejnou erudovanost a kultivovanost s jasným esejistickým stylem. Akademikové jsou na velkém omylu, pokud mediálním světem opovrhují. Někdy je to spíše neschopnost jasně se vyjádřit.)

Curtius i Hocke se pohybují pouze v prostoru evropské kultury a snaží se ji vymezit nejen obecnými a zřídkakdy dodržovanými "hodnotami", ale konkrétními kulturními formami a realizací základních principů. Curtius pokládá za jeden ze základů evropské kultury její "latinitas". Nejen jako společný jazyk intelektuálů po dlouhá staletí, ale i jako pevný most mezi antikou a středověkem a dlouho i moderní dobou. Z antických zdrojů vychází další evropský konstitutivní fenomén kultury, kterým je rétorika. V antice, ve středověku a v humanismu nebyla rétorika pouze návodem k tomu, jak má řečník postavit svůj projev, aby byl přesvědčivý a aby zaujal posluchače. Rétorika byla programem vzdělání a kolem jejích figur, topoi a tropů se rozvíjela velká hra literatury a umění jako reprezentace myšlení.

Curtius je na počátku obnoveného zájmu o rétoriku po dlouhé době zapomnění a degradace. Systematicky prozkoumal a zkatalogizoval především "topiku" a ukázal, jak se v proměnách obsahu a významu topoi proměňuje kulturní situace. Pouze znalost rétoriky umožňuje porozumění textům, jejichž pořádek určovala, a to nejen v krásné literatuře, poezii a samotném řečnictví. Hvězda současné teorie dějepisectví, historik a literární historik Hayden White (Metahistory, 1973) prokázal, že nejvýznamnější historikové 19. století (Michelet, Ranke, Tocqueville, Marx, Burckhardt) konstruovali svá díla jako romance, tragédie a komedie, nebo se pohybovali v nejrozšířenějším tropu rétoriky moderní doby, kterým je ironie. Nijak to nezmenšovalo poznávací funkci těchto děl.

Od jiných kultur se evropská kultura odlišuje větší vnitřní pluralitou a větší vývojovou dynamikou. Vyplývá to z neustálého střetávání dvou "pragest", dvou principů myšlení, tvorby a jednání: principu "řádu" a zachovávání jeho pravidel a principu "svobody", která řád a jeho pravidla popírá nebo mění. Oba tyto principy jsou přítomny v každé epoše a jejich soutěž brání prosazení buď totality a ztrnulosti řádu, nebo chaosu svobody. Curtius i Hocke spojují manýrismus s principem svobody a popíráním klasických pravidel umělecké tvorby. Zajímají je doby, kdy se manýristický princip svobody v umění a myšlení prosazuje a udává jim tón. Vedou přesvědčivé analogie mezi manýrismem všech historických epoch.

Hocke poněkud obměnil optiku svého učitele a mistra. Především tím, že se soustředil na dobu "vědomého manýrismu" v 16.-17. století a že změnil styl svých výkladů. Nechtěl pouze rozšiřovat literárněhistorické a uměleckohistorické poznatky. Jeho cílem bylo napsat práci o "zrodu moderního člověka" a o jeho "duši". Vstoupil tak poněkud předčasně do velkých diskusí o evropské "moderně", které vyvolala "postmoderna".

O tom, kdy se zrodila evropská "moderna", se vedou v kulturní historii nekonečné spory a data "zrodu" se značně různí. Samotné slovo moderní (nový) se vyskytuje od nepaměti jako opozice proti "starému" a má zřejmě generační základ. Kulturní význam nabývá slovo moderní, když se stane uznávanou hodnotou a kultura se zbaví závislosti na starých vzorech. Také renesance, pokládaná obvykle za počátek moderní doby, byla závislá na starých vzorech antiky. Teprve s "manýrismem", zdá se, začíná v evropském umění a v evropské kultuře něco zcela "nového". Teprve ve druhé polovině 16. století se definitivně hroutí jistota a normy starého světa, antickostředověce-renesančního cyklu ve vědění, náboženství, umění a mentalitě. Teprve nyní začíná trvalý proces změn a jejich tempo se stále zrychluje. Hocke se pokusil ukázat, že právě v době "vědomého manýrismu", ve druhé polovině 16. a první polovině 17. století, se rodí moderní evropský člověk, který vstupuje na zcela nové cesty myšlení, musí změnit povahu své víry, obraz světa a mentalitu. Umělci se musí vyrovnat s těmito změnami a svoboda tvorby je jedinou možností, jak vstoupit na nové cesty. Od 16. století se stává ve všech oblastech života a myšlení problém svobody rozhodujícím faktorem. Ovládne náboženství (svoboda víry), občanský život (svoboda stavovská a pak občanská) a ovládne myšlení, bádání a umění. Hocke se pokusil vytvořit plastický obraz tohoto zrodu moderního člověka v době manýrismu a pak prokázat kontinuitu manýristického principu až do současné doby.

Po zkoumání duše moderního člověka má badatel neocenitelnou pomůcku v soudobé literatuře, esejistice a uměleckých dílech. Umělci začínají komentovat svá díla a vyjadřovat své pocity také v písemných textech. V literatuře manýrismu začíná trvalá "psychoanalýza" moderního člověka. Autoři manýrismu uvádějí moderního člověka na scénu s jeho problémy rozpolcenosti, skepse, opuštěnosti Bohem a jeho melancholií a nezdolnou tvůrčí energií. Dramatikové alžbětinské Anglie nebo Španělska zlatého věku jeho literatury již nikdy neopustí evropskou divadelní scénu a promlouvají k nám velmi srozumitelným jazykem.

Jedním z hlavních průvodců po manýristickém labyrintu myšlení, morálky, politiky a dvořanství je španělský jezuita Baltasar Gracián. Podobně jako kdysi Machiavelli odhaloval pravdu života a moci a vyvolával nadšení inteligentních čtenářů i odpor autorit. O jeho popularitě svědčí překlady jeho děl do většiny evropských jazyků po celé 17. a 18. století. Pouze Čechům byl Graciánův "hrdina" zbavený morálních ctností vždy podezřelý v jejich strastiplném putování za Pravdou. Z obrozenců četl Graciána pouze jediný intelektuál manýristického rodu: Karel Sabina.

Stálou prezenci manýrismu v umění moderní doby prokazuje Hocke podivuhodně přesvědčivými analogiemi "stylu" od původního manýrismu florentinských postrafaelistů po avantgardy 20. století. Prokazuje také, že mnoho avantgardních umělců 20. století své předchůdce v době vědomého manýrismu znalo a navazovalo na ně. Počátky expresionismu, surrealismu nebo geometrického konstruktivismu najdeme v 16. a 17. století. Stejně jako většinu nálad naší doby.

Diskurz o počátcích moderní evropské kultury probíhá nepřetržitě a od doby Hockeovy nabídl mnoho nových řešení a interpretací. Těžiště se přesunuje z oblasti umění do oblasti myšlení. Michael Foucault při své analýze "klasické kultury" 17. a 18. století pojmu manýrismus ani baroko neužívá. Vysvětlil konec "starých časů" v evropském myšlení změnou pravidel (paradigmat) vědeckého diskurzu v polovině 17. století, tedy v době první vědecké revoluce. Myšlení evropské intelektuální elity se v této době rozešlo s prastarým analogismem, totiž hledáním podobností mezi věcmi a systémy, což bylo důkazem jejich příbuznosti a pevného místa každé věci v teleologické výstavbě světa. Dodnes analogické myšlení zamořuje zejména politický diskurz. Nikoho nezajímá totožnost a rozdíl jako výsledek bádání. Analogie přece každý "vidí".

Konec analogického myšlení znamenal rozchod s dosavadním věděním a s knihovnou. Také s prastarou tradicí okultních a esoterických nauk, které zažily v době vědomého manýrismu svůj poslední zlatý věk. Po nějaký čas koexistují okultisté s empirickou a racionální vědou a pro rozvoj vědění nejsou bez významu. Rudolfínská Praha je skvělým příkladem této symbiózy. Ještě v 17. století mají úspěch pokusy o pansofii založené na paralelismu a teleologii. Komenský je stále znovu objevován jako kritik onoho myšlenkového převratu, který prožíval. První díl jeho Labyrintu světa a ráje srdce je manýristické bloudění. Druhý díl je nalezení východiska v hluboké víře a pak v obhajobě křesťanství proti ateismu. Stejně jako Komenský spojoval kartezianismus s atheismem Pascal. Manýristické napětí je překonáno koncem 17. století barokním a klasicistickým uměleckým gestem a definitivním vítězstvím vědy, s níž se musí víra vyrovnat desakralizací vědění a moci. Manýrismem je vykázána pouze do některých oblastí umění.

Curtius a Hocke nabízejí poutavý výklad toho, co jsme si zvykli nazývat "duchovní kulturou", především umění a vědění. Jsou věrni německé tradici duchovědy a píší obranu duchovních hodnot evropské kultury proti hrozbě totalitních režimů a atomové války. Paralelně s duchovědnou koncepcí se vyvíjí, zejména ve francouzské vědě, teorie "civilizace", která více přihlíží ke společenským poměrům, materiální kultuře a moci. Pojem "civilizace" lépe odpovídá historické realitě, kterou nelze redukovat na teorii hodnot a na uměleckou reprezentaci. Na počátku moderní doby získává evropská kultura-civilizace rozhodnou převahu nad jinými kulturami globalizujícího se světa. Tato převaha není dána převahou "hodnot". Je dána zrodem "technovědy" právě v kotli manýristického období, ze kterého technověda vyšla jako základna moci: vojenské, hospodářské, politické. Expanze evropské moci byla pak legitimizována na počátku nábožensky, v období laicizace myšlení pak kulturně. V průběhu moderní doby vypracovalo evropské myšlení přirozenoprávní teorie lidské důstojnosti, svobody a pozitivního práva. Přirozenoprávní teorie byly zakomponovány do osvícenských teorií pokroku vzdělanosti a vědění jako základu blaha a míru. Moderní historie Evropy a světa je ovšem popřením vítězství těchto hodnot a odkazuje jejich realizaci do říše utopií. Zdá se, že garancí lidských hodnot není žádná kultura nebo civilizace, ale prosté lidské svědomí. Dá se prokázat, že prochází skrze všechna náboženství, skrze všechny ideologie a epochy jako jediná morální jistota, kterou buď máme, nebo nemáme.

Josef Válka (1929), historik a profesor Masarykovy univerzity, mimo jiné publikoval studie o baroku a manýrismu v české kultuře.

Revue Proglas 10/2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru