Úvodní stránka  »  Články

Vojenský převrat v Polsku 1981 – bolavé téma společenského diskursu

Lubomír Kopeček | 20. 12. 2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Polsko v éře komunistického režimu poznamenalo několik zlomových okamžiků, které ve společnosti zanechaly traumatizující zážitek. Komunisty zfalšované referendum v létě 1946, které jasně signalizovalo, kdo a jak bude v zemi v příštích desetiletích vládnout, březen 1968 a s ním spojená velká vlna antisemitismu (byť nešlo jen o něj), jež fatálně stigmatizovala mezinárodní pověst země, či krvavý prosinec 1970, kdy o život přišly desítky stávkujících dělníků, jsou pouze některými z nich. Asi nejsilněji ovšem dodnes působí problém legitimity vojenského převratu z 12. na 13. prosince 1981 a následný válečný stav. Není to přitom dáno jen relativně krátkým časovým odstupem od tohoto období, ale především kontroverzností převratu, který je i dnes nahlížen z různých úhlů pohledu. Důležité přitom je, že zastánci tohoto způsobu řešení tehdejší komplikované situace rozhodně netvoří v Polsku zanedbatelnou menšinu.

Předehra a průběh převratu

Obrovské hospodářské problémy a s nimi spojené sociální otřesy přerostly v létě 1980 ve stávkovou vlnu, kterou komunistický režim nedokázal zvládnout. Už od poloviny 70. let sílící disidentská opozice vsadila na úzkou spolupráci s nespokojenými dělníky a uspěla. Odborové hnutí Solidarita, které bylo plodem tohoto horkého polského léta roku 1980, nekontrolováno režimem nabouralo mocenský monopol komunistické strany. Během krátké doby se početně rozrostlo až na téměř deset miliónů členů a svým vlivem se stalo významnou konkurenční silou ohrožující samotnou existenci režimu. Komunistická strana se v podstatě rozložila, stejně jako erodoval a stával se nespolehlivým státní aparát. Vynořilo se tak nebezpečí vylomení Polska z východního bloku. Sovětský svaz postupně stupňoval tlak na polské vedení, "aby si doma udělalo pořádek". Z pozadí se vynořovala hrozba sovětské vojenské intervence, která nad Polskem zůstala viset až do onoho osudného prosince 1981. Solidarita totiž režim ohrožovala, ale nedokázala jej odstranit. Právě v tom leží jádro problému Polska té doby. Patový stav, kdy komunisté zemi nekontrolovali, ale Solidarita moc nemohla převzít, "vyřešil" až vojenský převrat provedený a formálně zaštítěný Wojciechem Jaruzełským (ministrem obrany, premiérem a šéfem komunistické strany v jedné osobě). Ten také později zformuloval mnohokráte opakovanou tezi odůvodňující převrat jako "menší zlo", jež chránilo zemi před mnohem zkázonosnější sovětskou intervencí v duchu Brežněvovy doktríny.

Během převratu armáda a spolehlivé jednotky bezpečnosti obsadily komunikace, strategické budovy, pobočky Solidarity a uzavřely hranice. Vedení Solidarity v čele s Lechem Wałęsou skončilo v internaci stejně jako dalších více jak 5 tisíc lidí. Moc převzala Vojenská rada národní záchrany - WRON (vedle Jaruzełského v ní klíčový význam měli generálové Czesław Kiszczak a Florian Siwicki). Oficiálně vyhlášený válečný stav trval celý rok. Armáda postupně pacifikovala vlnu protestních stávek v podnicích a zcela převzala kontrolu nad Polskem (Solidaritu zahnala do podzemí). Počet obětí převratu a válečného stavu byl poměrně nízký, což plně odpovídalo Jaruzełského cíli nestupňovat i tak silné společenské trauma. Nejvíce mrtvých bylo spojeno s odporem v dole Wujek, kde zahynulo 9 horníků a mnoho dalších bylo zraněno. Z čistě technického hlediska se dá konstatovat, že se převrat podařil. Jiné je hledisko politické a ekonomické, kdy se přes dočasnou stabilizaci v polovině 80. let nepodařilo vyřešit systémové problémy režimu, což postupně vedlo k jeho nové destabilizaci.

Argumenty Jaruzełského odůvodňující převrat

Reálnost sovětské vojenské intervence je otázkou, o níž se dodnes spekuluje, aniž se historikům podařilo dosáhnout konsensu. Často je připomínána jak slavná Brežněvova věta z prosince 1980, kdy v osobním rozhovoru s tehdejším šéfem polských komunistů Stanisławem Kaniou prohlásil "bez vas ně vajďom", tak oficiální rovina tohoto jednání, kde za mohutné přítomnosti sovětské generality ze sovětské strany zaznělo "nedáme Polsku ublížit". To se nedalo vykládat jinak než jako skrytá hrozba, že SSSR "nenechá socialismus padnout". V historickém diskursu o reálnosti intervence lze po zpřístupnění sovětských archivů sledovat zřetelný trend stále jasněji zpochybňující její pravděpodobnost. Polský historik Andrzej Paczkowski se v práci "Od zfalšovaného vítězství ke skutečné porážce" přiklání ke stanovisku, že Sovětský svaz by sáhl k intervenci pouze v případě náhlého zhroucení systému. Jiní odborníci (u nás např. Karel Durman) došli dokonce k závěru, že SSSR si intervenci už nemohl především z ekonomických důvodů vůbec dovolit. Odchylné názory v odborné veřejnosti ovšem přetrvávají a je zřejmé, že úplného konsensu se v dohledné době asi dosáhnout nepodaří. Tento fakt má pro obhájce Jaruzełského postupu značný význam.

Vedle hrozby sovětské vojenské intervence se všemi jejími důsledky, kterým měl převrat předejít, se hlavními argumenty Jaruzełského zastánců stal bezvýchodný a v mnoha směrech anarchický politický a ekonomický stav, v němž se Polsko v letech 1980-1981 ocitlo. Dalším argumentem pak byla neochota Solidarity přistoupit na kompromis. Jak píše Jaruzełski ve svých pamětech vydaných v roce 1991, v nichž vysvětluje podstatu svého rozhodnutí, chtěl se dohodnout se Solidaritou na rozumném kompromisu ještě krátce před převratem. Ta se ale podle něj cítila silná a kompromis se slábnoucím komunistickým protivníkem se jí nejevil jako výhodný. Radikální křídlo ve vedení Solidarity podle Jaruzełského názoru počítalo s tím, že mu moc spadne do klína "jako jablko ze stromu". Tady je ovšem nutné poukázat na určitou jednostrannost Jaruzełského pohledu. Je pravda, že solidaritní elita během roku 1981 kontrolovala řadové členstvo s čím dál většími potížemi a že toto členstvo ve zhoršující se sociální situaci volalo po radikálním řešení, což u vedení Solidarity nemohlo nezůstat bez odezvy. Sjezd Solidarity v září a říjnu 1981 ukázal její názorovou diferenciaci. Vedle výzev umírněných, kteří prosazovali vyjednávání, na něm zaznívaly i hlasy radikálů žádající stupňování požadavků vůči vládě i za cenu tvrdého konfliktu s režimem. Mnoho emocí vyvolala volba předsedy, kdy poměrně těsně (ziskem 55% hlasů) zvítězil Lech Wałęsa, který zastával umírněné pozice. Nicméně umírnění si uchovali ve vedení převahu, takže prostor k vyjednávání existoval. Jaruzełského argument tak není zrovna nejpřesvědčivější. Navíc ve svých pamětech pomíjí fakt, že snahy zapojit Solidaritu do konzultačních institucí (např. Jaruzełským navrhovaná Rada národní jednoty), což mělo přinést jím tolik hlásané národní usmíření, směřovaly především k eliminaci Solidarity. Vzhledem k minimálním faktickým pravomocím těchto konzultativních institucí by totiž neměla na zásadní politická rozhodnutí prakticky žádný vliv. Dále je třeba konstatovat, že technické přípravy k vojenskému převratu trvaly mnoho měsíců (minimálně od jara 1981), i když strategické rozhodnutí o datu padlo až krátce před převratem. Tím je minimálně vážně zpochybněn další Jaruzełského argument, že převrat řešil situaci až ve chvíli, kdy všechny ostatní možnosti už byly vyčerpány.

Problém vojenského převratu a válečného stavu hrál v polské politice důležitou roli po celá 80. léta. Z pochopitelných důvodů jiný postoj zastávali představitelé komunistického režimu a jiný představitelé Solidarity, která si, byť v ilegalitě, udržovala ve společnosti značný vliv. Solidarita konsekventně trvala na nelegálnosti tohoto aktu a volala k odpovědnosti osoby, které o něm rozhodly. Naproti tomu pro představitele režimu je příznačné stanovisko pozdějšího šéfa polských postkomunistů a nynějšího polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, který v prosinci 1982 v týdeníku Itd napsal: "Dramatické rozhodnutí v prosinci minulého roku nebylo přijato kvůli tomu, že bylo nejlepší možností k nápravě hospodářství či ke všeobecnému porozumění. Bylo přijato z důvodu ohrožení socialistického státu, paralýzy jeho struktur, politických rozštěpení hrozících občanskou válkou a nemožnosti zajistit lidem minimum materiální jistoty." Rozdílnost pohledů obou táborů (tj. komunistického a solidaritního) nicméně nezabránila vyjednanému přechodu země k demokracii koncem 80. let, kdy proti sobě paradoxně zasedli solidaritní vězňové vojenského režimu a Jaruzełského ekipa.

Rozštěpení politické elity v 90. letech

Po roce 1989 Jaruzełského postoj nalezl silnou podporu v postkomunistickém táboře představovaném především (byť nejen) levicovým Svazem demokratické levice (SLD). Do pozadí přitom ustoupilo "nebezpečí zevnitř" a místo něj se na první místo zdůvodňování převratu dostala myšlenka "menšího zla". Ta se prosadila jako oficiální postoj postkomunistů. O tom, že se "menší zlo" a obrana Jaruzełského staly strategií celého postkomunistického tábora, svědčí výrok čelného politika SLD Włodzimierze Cimoszewicze. Ten, i když po převratu původně tento čin nepodpořil a spíše se od něj distancoval, před prvními přímými volbami prezidenta v roce 1990 jako kandidát postkomunistů příznačně prohlásil: "Věřím, že naše země pochopí, jak mnoho pro ni vykonal generál Jaruzełski." Postoj postkomunistů rovněž dobře demonstruje jejich parlamentní politika. Když v únoru 1992 Sejm (dolní komora polského parlamentu) projednával (a nakonec schválil) usnesení, v němž vyhlášení válečného stavu označil za nelegální, opustili poslanci SLD ještě před hlasováním místnost. Nicméně u SLD se vedle tohoto postoje zřetelně prosadila i tendence toto téma neoživovat, "nejitřit staré rány" a pojímat převrat a válečný stav jako historický fakt. Dodatečným podpůrným argumentem se stala skutečnost, že Sejm v říjnu 1996 odmítl návrh Konfederace nezávislého Polska (KPN) postavit Jaruzełského a Kiszczaka před Státní tribunál, který by posoudil jejich trestní odpovědnost. Sluší se ovšem dodat, že tak rozhodl orgán mající v dané chvíli postkomunistickou většinu... (Jen mírně odlišně se vyvíjel postup vůči konkrétním aktérům krveprolití, přičemž zvlášť sledovaný byl a je dodnes se vlekoucí proces s přímými účastníky masakru v dolu Wujek.)

Naprosto opačný postoj než SLD zaujímal z pochopitelných důvodů postsolidaritní tábor. Ten ale byl na rozdíl od téměř monolitní SLD během 90. let značně rozdrobený, což se odrazilo i v jistých diferencích, které uvnitř něho v této otázce panovaly. Jako celek se tento tábor stavěl za rozhodné odsouzení vojenského převratu a válečného stavu. V jeho cílech hrálo významnou roli, jež ovšem spadala do širšího rámce celkového vyrovnání se s komunistickou minulostí a potrestání zločinů z éry lidového Polska. Postsolidaritní strany otázku potrestání komunistických zločinů pravidelně nastolovaly před každými volbami a udělaly z ní důležitý zdroj své politické legitimity. Vhodnými příležitostmi k jejímu připomínání se rovněž staly každoroční prosincová výročí převratu. Některé radikální postsolidaritní strany (KPN či Hnutí obnovy Polska - ROP) dokonce toto výročí tradičně připomínaly organizováním manifestací a demonstrací, na nichž hlasitě požadovaly potrestání členů WRON. Faktem ovšem je, že postsolidaritní tábor v tomto úsilí dosáhl mizivých výsledků, což mělo význam z hlediska (poklesu) důvěry voličů.

Postoj veřejnosti a důsledky pro politickou debatu

Důležitým faktorem, který v diskusi o prosinci 1981 nelze podceňovat, je postoj veřejnosti k této otázce. Ještě v éře komunismu byly prováděny výzkumy ohledně postoje veřejnosti k převratu. I když jejich objektivnost a reprezentativnost byla v panujících podmínkách problematická, stojí přesto za pozornost (i z toho důvodu, že nic lepšího ohledně mínění veřejnosti v této problematice není k dispozici). Agentura CBOS dva roky po převratu zjistila, že téměř polovina Poláků zprávu o nastolení válečného stavu přijala negativně, o něco menší část pozitivně a pro zanedbatelné procento neměla význam. O 13 let později, v roce 1996, v podmínkách, kdy v Polsku už více jak osm let bylo možné o této otázce svobodně diskutovat, došla stejná agentura k výsledku, který je v mnoha směrech pozoruhodný. Podle asi poloviny dotázaných postupoval generál Jaruzełski správně, naopak za nesprávné jeho rozhodnutí označilo něco méně jak třetina Poláků (zbytek nedokázal odpovědět). Nešlo přitom o náhodný výsledek, výzkumy prováděné v následujících dvou letech tyto postoje veřejnosti s minimálními odchylkami potvrdily. Znamená to, že postoj veřejnosti k činu Jaruzełského je v demokratickém režimu příznivější než v éře jeho autoritativní vlády!

Při modifikaci otázky ve smyslu, zda rozhodnutí o vyhlášení válečného stavu přineslo Polsku více užitku než škody, CBOS v roce 1998 zjistil, že asi třetina respondentů s tímto postojem souhlasila, třetina byla proti a třetina nedokázala odpovědět. Pro nemalou část dnešních Poláků je tak postup generála Jaruzełského nejenom přijatelný, ale pro Polsko dokonce i užitečný!

Lze tedy konstatovat, že polská společnost je v otázce vojenského převratu a válečného stavu výrazně rozštěpena. U veřejnosti se rýsuje mírně převažující akceptace spíše postkomunistického (tj. ve shodě s viděním SLD) vnímání prosince 1981. Tu podporuje i další skutečnost zjištěná výzkumy, tj. zvolna rostoucí procento především mladých Poláků, pro něž události roku 1981 jsou velmi problematicky zařaditelné a zpravidla k nim mají poměrně vlažný vztah. Tento postoj veřejnosti nezůstal bez reakce na úrovni postsolidaritní politické elity, což bylo možné sledovat při parlamentních volbách v září 2001. Nové úspěšné pravicové strany, jmenovitě především Občanská platforma (PO) a Právo a spravedlnost (PiS), které jsou určitou vazbou stále spojeny se solidaritním táborem, odsunuly ve volební kampani agendu týkající se vyrovnání se zločiny komunismu a tím i problém událostí roku 1981 do pozadí, i když na ni úplně nerezignovaly.

Jaruzełski po roce 1989 opakovaně vyjadřoval lítost nad oběťmi převratu a přiznal svou morální (ne trestní) odpovědnost. Pokusy jej za postup v prosinci 1981 odsoudit, jak už bylo zmíněno, nebyly úspěšné. Dodnes ovšem běží proces ve věci masakru dělníků na baltském pobřeží v prosinci 1970, v němž Jaruzełski figuruje jako jeden z obviněných, neboť byl v té době ministrem obrany. Nicméně v hodnocení jeho osoby veřejností došlo k výraznému posunu. Během 90. let se oslaboval vyhraněně negativní postoj, který k němu velká část Poláků měla, a začalo naopak posilovat oceňování jeho role v přechodu k demokracii na konci éry lidového Polska. Podle výzkumů agentury CBOS z prosince 1999 tak u Poláků převažovalo pozitivní hodnocení generálovy osoby (30 % dotázaných) nad negativním (22 %). Rozporuplnost jeho významu v polských dějinách ovšem dokumentuje fakt, že vůbec největší část dotazovaných (43 %) ho oceňovala jak negativně, tak pozitivně. Tímto rozpolceným výsledkem získal primát mezi osobnostmi polské historie 20. století.

Lubomír Kopeček je odborným asistentem na Katedře politologie FSS MU v Brně.

Revue Proglas 10/2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru