Úvodní stránka  »  Články

Komentář: ODS po ostravském kongresu

Bohumil Pečinka | 20. 11. 2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Letošní podzim byl horký z jiných než vnitropolitických důvodů, a tak česká politika byla tak trochu na okraji zájmu. Teprve nyní, sedm měsíců před parlamentními volbami, se začínají objevovat obrysy nové pevniny. Své k tomu měl říct i dvanáctý kongres ODS.

Sjezd každé politické strany je vždy uvozen zprávou jejího předsedy, od níž se odvíjí další diskuse. Dvacetistránkový text Václava Klause byl ve své základní poloze tentokrát inscenován jako zahájení volební kampaně, takže tentýž den ráno se jeho zkrácená pětistránková verze objevila jako placená inzerce v denících se souhrnným nákladem přes milion výtisků.

K posílení výjimečnosti chvíle přispěli i politici čtyřkoalice, kteří krátce nato svolali tiskovou konferenci, na níž měli neodbytnou potřebu vyjádřit se k textu, který v celé verzi ještě ani nemohli přečíst. Svou horlivostí se po sto a prvé stali dobrovolnými účastníky tohoto aranžmá, kterému jen přidali dojem závažnosti chvíle. Možná nechtěli, aby jim ujel vlak, ale svým vystoupením připomínali spíše vojáky, vzdávající na peróně čest rozjíždějícímu se rychlíku.

Prezidentský styl

Jedna z poloh textu předsedy ODS byla nesmírně kritická k vnitřnímu fungování jednotlivých orgánů, místními sdruženími počínaje a výkonnou radou konče. Nejednoho voliče a vzdáleného pozorovatele to možná překvapilo, ale ve skutečnosti nebylo řečeno nic tak objevného, co by lidé uvnitř ODS nevěděli. Snad i proto nezpůsobil tento apel žádnou katarzi a byl spíše zaměřen k voličům ve stylu "víme o svých chybách a dokážeme se s nimi vypořádat". Zřejmě šlo o součást Klausova záměru říct si kongresu o silnější pozici do příštích parlamentních voleb v létě 2002 (a následných povolebních vyjednávání). V takových chvílích obvykle působí kritika jako projev síly a vede spíše k posílení autority řečníka. Jednomu z mladých pozorovatelů tento kritický úvod zase připomněl projevy generála de Gaulla, který vždy na úvod každého sjezdu vypeskoval svou stranu a v podtextu jako by říkal: pokud mě naštvete, tak odejdu a založím si vedle jiné uskupení.

Více na okraji zájmu médií byl tón jiných částí Klausova projevu, který nelze nazvat jinak než prezidentský. V. K. se pokusil postavit "mimo a nad" a z tohoto úhlu se snažil například referovat o NATO či EU a hledat státní zájem. ("Že konečně najdeme shodu nejen v tom, že jiná cesta než integrace s EU pro nás neexistuje, ale že také společně, opravdově a bez postranních úmyslů a politikaření dáme prostor otevřené debatě o této významné oblasti českých národních zájmů.") Jiná část zase připomínala nikoli zprávu předsedy o činnosti jeho strany za uplynulý rok, ale alternativní projev k 28. říjnu. ("Musíme dát přesvědčivě najevo, že jsme na svou zemi, na její historii a na náš způsob života hrdi. Že nezapomínáme na velké postavy našich dějin, na tisíce mužů a žen, kteří v zápasech o naši národní existenci položili životy nejen ve válkách minulých staletí, ale i v bojích proti totalitě - ať fašistické či komunistické - ve století dvacátém, a že tito lidé pro nás zůstávají inspirací a závazkem.")

Praktickým důsledkem tohoto působivého vystoupení bylo posílení Klausova mandátu do sněmovních voleb. V případě nečekaného propadu se však už za pár měsíců kritický tón může obrátit proti němu samotnému. Byť jenom proto, že případná účast v opozici je v českých zemích tradičně chápána jako ostuda bez míry a hranic.

Vnitřní fungování

První den kongresu delegáti projednávali stanovy a hospodaření. Z hlediska ODS šlo o významný moment, neboť to byla největší změna této "ústavy" od jara 1991. Smyslem bylo přizpůsobit fungování ODS novému krajskému uspořádání, čímž byl definitivně stvrzen přechod rozhodující části moci z okresních na krajské články, které před rokem získaly své politické reprezentace (8 z 13 hejtmanů a účast ve všech krajských radách) a největší zastoupení v krajských "parlamentech" (celkem 206 zastupitelů). Tento fakt postupně proměňuje i nejvyšší orgán mezi kongresy - výkonnou radu - kde paritní princip delegace byl nahrazen konkurenčním, kdy každý kraj nominuje jednoho člověka na tisíc členů, čímž došlo k posílení některých silných krajů. Tyto změny ovšem půjdou v příštích měsících ještě dál a časem dojde k většímu zapojení "ódeesácké" veřejnosti do rozhodování této strany, možná už při výběru budoucích senátorů a starostů. Ve svém referátu to naznačil místopředseda Petr Nečas: "Proto musíme postupně zapojit všechny členy do primárních voleb přímo bez delegačního principu. Proto se musí více lidí zapojit do práce oblastních a regionálních sněmů, kde by měly být stanoveny minimální počty delegátů na padesát, respektive na sedmdesát. Proto se musí revitalizovat činnost odborných komisí na celostátní a regionální úrovni. Proto by měl v budoucnosti vzniknout zhruba padesátičlenný reprezentativní republikový sněm nahrazující současnou výkonnou radu."

Zdá se, že se ODS rozhodla napodobit britské konzervativce, vtáhnout do rozhodování širší stranické vrstvy a překonat tak nedůvěru veřejnosti ke stranickým procedurám. V tomto směru nemůžeme mluvit o "důvěryhodném monolitu" (citace z projevu V. K.), ani o "nedůvěryhodném monolitu" (citace z článku V. Bělohradského), ale prostě jen o straně, která má určitou dynamiku vývoje a jejíž podstatné rysy kromě viditelného vedení ovlivňují i krajské a okresní struktury. V neposlední řadě to platí také o 526 starostech středních a větších měst v České republice, kteří jsou dalším zdrojem velké části moci a vlivu ve společnosti.

Ještě podstatnější byla druhá půle jednání o hospodaření ODS, znamenající vyrovnání s dosavadní hospodářskou minulostí. Hlavní manažer Václav Mencl zde prohlásil, že ODS bude jako první politická strana do konce roku oddlužena. K tomuto výsledku přispěly i nové finance za krajské mandáty (1 zastupitel - 250 tisíc korun ročně) a fakt, že centrální rozpočet byl oproti roku 1998 seškrtán na polovinu. ODS zároveň vyhlásila nová pravidla rozdělování státních příspěvků. Oblastní a krajské rozpočty se tak zvýší o polovinu, v čemž se opět projevuje vzrůst moci nižších článků ODS na úkor centra. Výčet hospodářských výsledků této strany obsahoval ještě jeden kuriózní údaj - největším sponzorem za minulý rok se staly finanční úřady, a to souhrnnou částkou šesti milionů korun. Jde o výsledek hysterické atmosféry konce roku 1997, kdy se někteří státní úředníci horlivě snažili ODS napařit různá penále a pokuty, přičemž většinu těchto peněz strana vysoudila zpět.

Politická strategie

České politické hřiště bylo od léta 1998 vykolíkováno tzv. opoziční smlouvou, což nebylo nic jiného než způsob tolerance menšinové vlády ČSSD. Jejím cílem bylo stabilizovat politické prostředí po rozbouřené atmosféře konce roku 1997, spojené s pádem menšinové vlády ODS, KDU-ČSL a ODA a instalací "polopolitické" vlády Josefa Tošovského. Druhým záměrem bylo pozměnění určitých pravidel politické hry (nový volební zákon a pravomoci prezidenta). Od poloviny roku 1999 ale začalo být jasné, že tato prostá tolerance není dále udržitelná, a tak ODS aktivněji vstoupila do politické hry. Výsledkem byl známý toleranční patent, kde se ČSSD výměnou za podporu státního rozpočtu zavázala zříci se části svého programu a přijmout neoliberální koncept privatizací a deregulací včetně klesajícího deficitu státního rozpočtu. I když tento krok nebyl příliš reflektován, ODS vstoupila do kvalitativně jiné fáze své centrální politiky, kterou bychom mohli nazvat jako "zadržování socialismu". Někde se to podařilo (běžné deficity, sociální zákonodárství), jinde nikoliv (zákoník práce, živnostenský zákon, zákon o rozpočtovém určení daní), to je ale předmětem jiné úvahy. Výsledky této strategie charakterizoval na kongresu předseda poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý, když v závěrečné větě zprávy o činnosti klubu ODS v Poslanecké sněmovně řekl: "Úspěchy v činnosti poslaneckého klubu nejsou dány převážně tím, co jsme prosadili, ale tím, čemu jsme zabránili." Pamětníkům to musí připomínat oblíbený výrok pátera Jana Šrámka, kterým charakterizoval činnost strany lidové ve vládách první republiky slovy: "Moc jsme toho nevykonali, ale mnohému jsme zabránili."

Pro katolickou stranu, která mezi válkami byla v historické defenzívě, šlo asi o maximální program. Nicméně ODS se zrodila z úplně jiného étosu a v devadesátých letech měla úplně jiné postavení na české politické scéně, než by odpovídalo minimalistickému heslu "zadržovat socialismus". Pokud by šlo v jejím životě o epizodu, o "historický kompromis" svého druhu, bylo by to pochopitelné. Pokud se ale bude ODS orientovat na další "zadržovací" strategii v podobě velké koalice, může to změnit politický styl celé strany.

Ideová orientace

Není pochyb, že už dnes v ODS existují zárodky něčeho jako mentalita "zadržování" nebo mentalita "opoziční smlouvy". Její další prolongování po volbách 2002 například v podobě velké koalice může vést k novému chápání úlohy ODS v české politice. Průvodním znakem bude definitivní vyprázdnění té ideologie, z níž ODS povstala na jaře 1991. Na rozdíl od Unie svobody, která by případnou velkou koalici nepřežila jako strana, bude ODS samozřejmě fungovat dál. Zcela jistě ale půjde o konec určité ODS a toto uskupení, které se pokoušelo prosazovat liberální a konzervativní myšlenky s nezakrytou anglosaskou inspirací, se vydá cestou někdejší nejvlivnější strany první republiky - strany agrární - a postupně se přemění ve stroj na správu státu.

Možná toto měl na mysli jeden z delegátů kongresu a předseda olomoucké ODS Otakar Vychodil, když řekl: "Jako jeden z doposud ,žijících' zakladatelů ODS vím, kdy a hlavně proč byla tato strana založena. Proto se obracím s důrazným apelem na celou členskou základnu a hlavně na nové vedení ODS: vraťme naši stranu k jejím ideologickým kořenům! Nedopusťme její ideovou degeneraci! Naším historickým úkolem není se za každou cenu držet u moci, ale zabránit dalším socialistickým experimentům, které naši zemi ničí. Mějme to, prosím, na paměti." Svůj příspěvek pak zakončil volnou citací Karla Havlíčka Borovského: "Říkáte, že jsem kdysi býval konzervativní a opatrný člověk a že dnes jsem příliš radikální. Omyl, pánové, já jsem zůstal stejný. To vy jste se změnili."

Efektivita vládnutí

Bylo by ovšem nepoctivé říkat, že by velká koalice ODS a ČSSD (stejně jako opoziční smlouva) byla pouze záležitostí strategické dohody dvou (a více) politických machrů. Síly, které dvě největší strany českého politického spektra už nějakou dobu přitahují, jsou hlubší a nelze je nevidět.

První je jistá česká sousedská protykanost, která nemá ráda ostré konflikty a vzruch, nanejvýš nějakou tu hospodskou ladovskou rvačku, po níž stejně skončí bojující strany v opilém objetí. V roce 1996 se snažili analytici STEM na základě výsledků voleb odvodit, jaký signál to český volič svým chováním vyslal, když v parlamentu vytvořil patovou situaci. Z průzkumu vyplynulo, že poměrně velké procento voličů ČSSD, kteří k této straně přešli ze středu politického spektra, považuje za kvalitnější ekonomické odborníky ministry ODS, ale volí ČSSD záměrně proto, aby hrála vůči ODS roli tzv. sociálního doplňku a kontrolora moci. Dodejme, že už v té době existovaly na úrovni radnic desítky tzv. velkých koalic. Nechme nyní stranou, že se na tomto stavu podílel i naprosto nevhodný zákon o volbách do obecních zastupitelstev (nahrazen teprve před několika týdny), který zvýhodňoval malé strany a nezávislé kandidátky. Faktem je, že volič tento stav v podstatě honoroval a ono prvorepublikové "dohodli jsme se, že se dohodneme" se stalo významnou politickou hodnotou.

Druhým momentem, který vedl ke sblížení ODS a ČSSD, byl už zmíněný způsob sestavování Tošovského vlády a mimopolitické prosazování určitých politických zájmů.

Dalším legitimizujícím prvkem velké koalice je efektivita vládnutí. V mnoha krajích sice vládnou pravostředové krajské rady, nicméně fakticky složené z pěti, šesti či dokonce sedmikoalice stran. Ukazuje se, že toto vládnutí je zdlouhavé a politicky neproduktivní, protože ke sladění tolika autonomních zájmů je nutné vynaložit příliš mnoho energie. I z toho důvodu existují v obou velkých stranách silné proudy, které jsou ochotny výměnou za ideové ústupky přistoupit na účinnější vládnutí pouze ve dvojkoalici. Proti tomuto pragmatismu můžeme sice bojovat, kritizovat ho, poukazovat na negativní důsledky u našich rakouských sousedů, ale je rovněž nutné také zaznamenat motivy, které vedou k jeho vzniku. Opět se ukazuje, jak tragické bylo rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení volebního zákona, který mohl napomoci vytvořit akceschopnější vlády levého a pravého středu.

Sedm měsíců před volbami nezbývá českému pravicovému voliči než čekat, jestli do koalice se sociálními demokraty skočí čtyřkoalice nebo ODS. Podstatný rozdíl bude jen v mediálním vyznění. Zatímco v prvním případě bude tato mesaliance vydávána za "koalici vyklenutou vysoko nad středem" (termín P. Pitharta), za výraz rozumu, státotvorné a proevropské orientace, tak ve druhé variantě se bude mluvit o pravolevém slepenci, politickém cynismu, zákulisních dohodách a kořistnictví.

Revue Proglas 9/2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru