Úvodní stránka  »  Články

Rakouský pašerák agentem StB

Únosy v režii politické policie

Pavel Žáček | 20. 10. 2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Únosy jako specifická pracovní metoda někdejších československých komunistických bezpečnostních služeb byly od konce čtyřicátých až do počátku šedesátých let jednou z nejzvláštnějších "operativních" aktivit jejich "boje" proti "vnějšímu" i "vnitřnímu" nepříteli. Přestože to zatím nelze prokázat, je možné na základě různých indicií vyvozovat, že v rámci ministerstev národní bezpečnosti (vnitra) a národní obrany byl vydán jakýsi centrální pokyn, který podřízeným tajným službám (zejména Státní bezpečnosti) nařizoval provádět tyto vedle vražd nejbrutálnější operace v poměrně širokém rozsahu.

Rozhodování o výběru unášených osob a organizace těchto speciálních akcí včetně jejich "správného" načasování byly z různých důvodů centralizovány ve vedení Státní bezpečnosti (StB). Protože šlo o závažný a nevratný zásah do tzv. agenturně operativní situace v Rakousku, Německé spolkové republice či Západním Berlíně, musely bezpečnostní špičky každou operaci pečlivě zvažovat, aby mohly rozvědné a kontrarozvědné součásti StB preventivně či následně reagovat při případném ohrožení dalších "zpravodajských" zájmů za železnou oponou. Druhým hlavním důvodem byla povinná koordinace se sovětskou Státní bezpečností (KGB), a to nejen v případech, kdy "přátelé" sami byli iniciátory přeshraničních únosů (v dobové bezpečnostní terminologii "odluky").

Česká ani světová veřejnost stále ještě nejsou zpraveny o úplném seznamu osob unesených komunistickými tajnými službami do Československé (socialistické) republiky, ani o podrobné rekonstrukci těchto tragických případů, případně jejich politicko-bezpečnostním pozadí. Namátkou uveďme přehled těch nejlépe zdokumentovaných či v poslední době publikovaných únosů: Michala Štefuly (za přímé spolupráce se sovětskými orgány v srpnu 1946), Josefa Vávry-Staříka (červenec 1949), Gustava Palduse (květen 1950), Wilhelma Söhnela (červenec 1950), Josefa Fuchshubera (duben 1953), Jaroslava Čermáka (květen 1953), Floriána Vykydala (září 1953), Bohumila Laušmana (prosinec 1953), Štefana Kiripolského (za spolupráce se sovětskými orgány v srpnu 1954), Anity Moretové (říjen 1954), Jana Havlíka (červen 1956), Josefa Vicena (květen 1957), Imricha Suckého (září 1957), Nikifora Horbanjuka (září 1958), Dietera Konieckého (leden 1961) a Emila Švece (říjen 1962).

Agent "Puskas"

Stranou ponechejme zajímavé otázky, proč je o řadě z nich tak málo známo, proč se komunistické špičky rozhodly tyto lidi unášet, stejně tak mediálně nejznámější (ale stále neznámý) únos sociálnědemokratického předáka Bohumila Laušmana. Obraťme pozornost ke jménům Josefa Vicena (1921) a Nikifora Horbanjuka (1891-1972). Proč? Co mají společného pomocník americké zpravodajské služby s přestárlým ukrajinským exilovým předákem...? Společného únosce, koncem padesátých let špičkového agenta kontrarozvědné II. správy ministerstva vnitra (MV), jenž působil v rámci agenturní sítě Státní bezpečnosti nejprve pod krycím jménem "ARNO", posléze "LEO", od 28. února 1964 "KARL" (někdy též "KAREL") a nakonec "KAROLINA".

Na přípravách únosů - řízených z pražské centrály rozvědky (I. správa MV) a kontrarozvědky (zejména II. správa MV) - se podíleli nejenom vybraní rozvědní agenti, ale i tajní spolupracovníci "vnitřní" Státní bezpečnosti (kromě zmíněné II. správy hlavně V. správa MV provádějící mj. kontrolu dopravy) včetně podřízených krajských odborů (za všechny jmenujme bratislavský odbor "Dunaj" podílející se na organizování únosů z Vídně). S jistou mírou nadsázky je dokonce možno říci, že kontrarozvědné útvary s rozvědkou na teritoriu německy mluvících zemí soupeřily i v této oblasti "agenturně-operativní" činnosti.

Přestože originál svazku agenta "KARL" není bohužel zachován, je možné si na základě rozboru spolupráce z počátku roku 1968, který analytikové StB zpracovali podle 5725 stran originálu nalezeném v archivu ministerstva vnitra, vytvořit obrázek o podstatné části dramatické spolupráce rakouského státního příslušníka Huberta S. (1928-1991) s československou Státní bezpečností.

Budoucí tajný spolupracovník StB se narodil v rakouských Tyrolích, tradičně pašeráckém kraji, což zcela zásadně ovlivnilo jeho život. Jako patnáctiletý byl povolán ke službě v Todtově organizaci a později za války - podle StB - sloužil u protitankového oddílu Waffen SS v Itálii. Po válce byl jako zaměstnanec rakouských státních drah zadržen při pašování nejprve v Itálii (1953) a později i v Jugoslávii (1954). S dalšími pašeráky krátce nato začal pašovat i za železnou oponu - do Maďarské lidové republiky. Díky tajné spolupráci jednoho svého pomocníka Kurta T. s maďarskou Státní bezpečností (později též agent StB "ALFONS") byl zadržen a pod krycím jménem "PUSKAS" získán ke spolupráci. Místo finanční odměny jim maďarská Bezpečnost povolovala bezcelní dovoz nedostatkového zboží, které s vysokým ziskem prodávali. "PUSKAS" podle informací StB pomohl maďarským kolegům "likvidovat síť amerických agentů". Jeho cest do Maďarska a posléze i do Československa využíval slovenský exulant Jozef Vicen, Státní bezpečností považovaný za "rezidenta americké rozvědky".

V červenci 1956, po první cestě do Československé republiky, maďarská StB požádala o pomoc pro svého agenta při plnění "úkolů pro Vicena"; zároveň měla být prováděna i jeho kontrola. "PUSKAS" při těchto cestách rovněž využíval faktu, že celní prohlídkou procházel bez problémů, a pašoval ve velkém. "Každé cesty do ČSR (s agentem "ALFONSem" - pozn. aut.) využili k bezcelnímu dovozu zlata, hodinek a jiných výrobků, které se daly v ČSR s vysokým ziskem zpeněžit. Pro potřeby čs. průmyslu (sic!) dovezli celkem 1962 kg niklu. Z ČSR vyváželi zpočátku fotoaparáty, později brilianty, šperky, starožitnosti, cenné obrazy a jiné..."

"Eva" a "Gomez"

Po vypuknutí revoluce v Maďarsku agent "PUSKAS" ztratil spojení se svými řídícími orgány a byl posléze plně převzat do řízení II. správou MV (do registru svazků byl jako "ARNO" s registračním číslem 5151 zapsán 21. listopadu 1956). Jeho úkolování Státní bezpečnost v polovině prosince 1956 "přednostně" orientovala na Jozefa Vicena ("EVA"), který byl "jedním z našich hlavních objektů zájmu po linii Amerika". Kontrarozvědka StB již počátkem března 1957 konstatovala, že přípravy k "odluce" probíhají "úspěšně". Okolnosti únosu později StB popsala takto: "K odluce VICENA bylo využito skutečnosti, že vyslal spolupracovníka KARLA (= ARNO - pozn. aut.) na dobu od 23. 4. - 4. 5. 1957 s rozvědnými úkoly do ČSR autem jako vízového cizince. Využili jsme toho a 2. 5. 1957 jsme ilegálně i s vozem vysadili spolupracovníka do Vídně... Pozval ho k sobě do auta a po omámení ilegálně dopravil do ČSR... Dne 4. 5. 1957 se podle plánu, stanoveném VICENEM, oficiálně vrátil do Rakouska... v souvislosti s tím byla likvidována i jeho rozvědná síť v celkovém počtu asi 17ti osob."

Kromě přípravy únosu "ARNO" zvládl ještě vypracovat "vyčerpávající charakteristiky" včetně "došetření celkem 13ti osob z řad vídeňských pašeráků a šmelinářů". V několika případech získal závažné kompromitující údaje, které II. správě MV následně umožnily dvě z těchto osob pod krycími jmény "MÁJ" a "ERIKA" získat k agenturní spolupráci.

Již od ledna 1957 StB agenta "ARNO" navíc - v rámci akce "SOLUX" - zaměřila na proniknutí do rakouské firmy na bižuterii Svarovsky. Cílem operace bylo získat výrobní postupy a technologii výroby včetně plánů speciálních strojů. "Šlo o plnění vládního úkolu, který byl poměrně úspěšně ukončen koncem roku 1963. Pro zdárné plnění úkolů v této akci získal KAREL dalšího zahraničního spolupracovníka s krycím jménem ,FUX'..."

V srpnu 1957 obdržel agent "ARNO" nový úkol. Zřejmě z popudu sovětského KGB měl unést z Mnichova někdejšího atamana Nikifora Horbanjuka (akce "GOMEZ"), tehdy vyššího politického funkcionáře Organizace ukrajinských nacionalistů. Termín "odluky" Horbanjuka byl poprvé stanoven na přelom března a dubna 1958. Příslušníci Státní bezpečnosti seznámili agenta ARNO s jeho pomocníkem, agentem českého původu s krycím jménem "HOTÁREK", oba je vyškolili k používání speciálních technických a chemických prostředků a vybavili falešnými doklady. "Nakonec byla akce z politických důvodů odložena."

O několik měsíců později však již únosu nestálo nic v cestě. Jak konstatovala analýza z roku 1968: "Jeho odluku provedl KAREL za pomoci spolupracovníka HOTÁRKA v Mnichově dne 26. 9. 1958 (pravděpodobně již o den dříve - pozn. aut.). KAREL ani HOTÁREK se s jmenovaným osobně nikdy nesetkali, pouze KAREL ho před odlukou několikrát odsledoval. Při odluce se HORBANJUKOVI legitimovali jako příslušníci západoněmecké kriminální policie s tím, aby s nimi odjel podat svědectví k osobě jeho zadrženého přítele. Vše proběhlo hladce a jmenovaný byl ihned v autě omámen uspávacími prostředky a tak oba spolupracovníky viděl jen několik vteřin. HORBANJUK na jedno oko téměř vůbec nevidí a v době odluky byl již značně senilní. Dne 24. 3. 1966 byl cestou milosti propuštěn z výkonu trestu a žije v domově pro přestárlé osoby v Heřmanově Městci, okr. Chrudim..." Jako odměnu za akce "EVA" a "GOMEZ" obdržel agent "ARNO" od Státní bezpečnosti 260 000 rakouských šilinků (pro srovnání: agent "HOTÁREK" osobní auto zn. Tudor).

Agent nebo pašerák?

Při rozboru osobnosti agenta ARNO/LEO/KARL uváděla StB jako hlavní důvod jeho prvotní "spolupráce" s americkými zpravodajskými orgány (prostřednictvím Vicena) "usnadnění" pašování a následných nedovolených obchodů. "Je však zřejmé, že i na něho měla také vliv protikomunistická propaganda a štvaní, vedená proti socialistickým zemím v zahraničí. Ve jménu uspokojení vlastních požadavků... byl ochoten učinit cokoliv. Neměl vlastní politický názor a jen instinktivní odpor k boháčům. Bez hlubších skrupulí přijal proto spolupráci s orgány MLR a stejně tak přistoupil na spolupráci s námi, když v MLR probíhala kontrarevoluce. Z dřívější činnosti věděl, že bude při pašováních a šmelinách kryt před postihem a navíc, že získá i přímou pomoc. Tuto jeho představu jsme mu splnili v nečekaném rozsahu. Proto také i on plnil (podle našich měřítek) všechny úkoly s iniciativou a ochotou..."

Díky úspěšně provedeným únosům StB agenta ARNO/LEO koncem padesátých let hodnotila vysoce pozitivně. Díky benevolenci a aktivní pomoci jeho řídícího příslušníka Jiřího Novického a jeho nadřízených se agentovy obchody rozrostly do "obrovských rozměrů". Za přispění příslušníků II. správy MV, Veřejné bezpečnosti a některých tajných spolupracovníků byla vytvořena "síť nákupčích a typařů nákupu u soukromníků, v prodejnách ANTIKVY, u PZO ARTIA apod.".

Podle zachovaného přehledu agent během čtyř let bezcelně dovezl či vyvezl 202 kg zlata za téměř 9 milionů korun, 1962 kg niklu pro Podnik zahraničního obchodu (PZO) Feromet (v ceně téměř 19 000 USD), 1590 kusů hodinek (zisk 60 000 šilinků), 2 osobní automobily a 1 mikrobus (všechna auta pro StB), brilianty od PZO Artia za 64 000 USD, šperky, umělecké předměty, starožitnosti, alkohol a stříbro za více než 7 milionů korun atd. Kontrarozvědka StB se posléze chlubila, že po výměně řídících orgánů koncem dubna 1960 bylo agentovi "povoleno dovést již jen několik kg zlata, ukončit započaté nákupy a vyřídit sporné případy prodeje a nákupů. Po této době mohl a to pouze omezenou dobu provádět nákupy u PZO ARTIA za valuty a menší část za čs. měnu v prodejnách ANTIKVY." O jak rozsáhlou akci podporovanou komunistickými hospodářskými subjekty šlo, svědčí fakt, že "všechen nákup za valuty v ČSSR byl proveden prostřednictvím PZO ARTIA a v menší části u PZO KOOSPOL a CENTROTEX. V absolutní většině šlo o brilianty nebo o briliantové šperky, uvolněné ze státních rezerv a minimálně o starožitnosti a cenné obrazy. Obdobné nákupy za čs. měnu byly v převážné většině zakoupeny u soukromníků a menší v prodejnách ANTIKVY..."

Zpráva analytiků StB pokračovala: "Po dlouhou dobu jeho obchodů v ČSSR stačil mimo pohodlného zabezpečení své rodiny vysoké částky lehkomyslně utrácet se ženami a ve společnosti. Nezvažoval hodnotu peněz, prováděl neuvážené nákupy starožitností a mezi nimi i falzifikátů a tím prodělal vysoké částky peněz. Vlivem působení dalších řídících orgánů byl uvážlivější při utrácení. Postavil si a přepychově zařídil vilu v ceně cca 1 000 000 šilinků, později zakoupil menší penzion v rakouských Tyrolích, který rozšířil a doplnil. V r. 1963 započal stavět horský hotel, který právě (1968 - pozn. aut.) dokončuje. Několikrát nás požádal o půjčku až do částky 1-2 milionů šilinků s tím, že můžeme být jeho podílníky nebo že nám do 2 roků půjčku splatí i s úroky. Rovněž na naši radu začal investovat peníze i do jiného legálního podnikání. V NSR vybudoval firmu na čištění topných zařízení s využitím velmi účinného patentu. Protekcemi a úplatami získal povolení k trvalému pobytu v NSR a k provozu svého podniku, který se mu podařilo rozšířit i do jiných míst NSR, do Rakouska a záp. Berlína. Jeho zákazníci jsou státní úřady, velké podniky a závody a mezi nimi jsou i takové, které mohou být objekty našeho kontrarozvědného i rozvědného zájmu. Provoz jeho podniku mu usnadňuje pronikat bez rizika do některých zájmových objektů."

Koncem šedesátých let Státní bezpečnost hodnotila fakt, že ARNO/LEO/KARL byl vídeňskou galerkou "uznáván" za vynikajícího "odborníka" a organizátora, jako dekonspirující. Čtyřletý tok briliantů, zlata, stříbra a dalších cenností pašovaných jeho prostřednictvím z Československa s největší pravděpodobností nepřilákal k jeho osobě pouze zájem policejních, respektive soudních orgánů (rakouský tisk ho měl v průběhu jednoho procesu v roce 1962 nazývat "králem pašeráků a šmelinářů"), ale také zpravodajské služby.

Další plány

Od listopadu 1958 začal agent intenzivně připravovat únos Stěpana Bandery, vedoucího jedné frakce Organizace ukrajinských nacionalistů (akce "BORIS"). "Tento mimořádně náročný úkol za velmi ztížených podmínek KAREL rovněž splnil. Celkem dvakrát krátce před provedením odluky byla akce odložena na příkaz vedení ministerstva. Proto prakticky musel KAREL úkol plnit 3x vždy se stejnou náročností." Nejzajímavější však byl konec akce: dva dny před plánovanou "odlukou" byl Bandera zavražděn agentem KGB Bogdanem Stašinským.

S nemenším zaujetím přistoupil agent k přípravám akce "DISK-DORN" - únosu vrcholného představitele slovenských separatistů Ferdinanda Ďurčanského. Po několika odkladech byla celá operace, i přes rozsáhlou agentovu přípravu, v roce 1962 vedením ministerstva vnitra definitivně zrušena. Stejně skončila i akce "BRATŘI", tj. "ustanovení místa pobytu, denního režimu a poznání celého okolí apod. k provedení odluky" Josefa Mašína z Německé spolkové republiky.

Z některých indicií vyplývá, že agent ARNO/LEO/KARL se zpočátku nebyl schopen vyrovnat se změnou zahraničněpolitické situace v Evropě a pochopit fakt, že Státní bezpečnost si již nemůže dovolit to, co bylo v podstatě běžnou praxí v padesátých letech. Nadále však byly vysoce hodnoceny jeho zpravodajské aktivity například v akci "VIZÁŽ", kdy měl prozkoumat mj. atomové vládní kryty v Bavorsku, údajně i centrálu německé zpravodajské služby BND v Pullachu a některé další vojenské objekty, o nichž až dosud ani I. správa MV, ani zpravodajské služby Generálního štábu neměly ponětí.

Od srpna 1956 do konce roku 1967 realizovala StB s Hubertem S. celkem 142 schůzky zejména na území Československa, ve východním Berlíně a v Rakousku. "Za tuto dobu podal celkem 844 převážně písemných zpráv dobré až velmi dobré obsahové hodnoty... Spolupracovník nám otypoval a prověřil řadu cizinců, z nichž bylo 7 úspěšně zaverbováno jako zahraniční spolupracovníci. Celkem se 17 zahraničními spolupracovníky zprostředkovával spojení, tj. budoval, naplňoval a vybíral mrtvé schránky, dával do poštovní dopravy v zahraničí zásilky s instrukcemi, úkoly, pomůckami, financemi apod. ..."

Konec kariéry

Analytici StB se v jeho agenturním svazku snažili nalézt jakýkoli důkaz o jeho případné spolupráci s jednou ze západních tajných služeb. "Se spolupracovníkem KARLEM jsme ve spojení od srpna 1956 a není znám případ tak intenzivní a široké spolupráce se zahraničním spolupracovníkem, jako je u tohoto spol. Již samotný fakt vylučuje, že by naše spolupráce mohla zůstat naprosto utajena..." Dospěli dokonce k těmto závěrům: "Spolupracovníkovi KARLOVI jsme vytvořili pověst nejschopnějšího a nejvýkonnějšího zahraničního spolupracovníka v historii čs. socialistické kontrarozvědky. Nepřipustili jsme nejmenších pochyb (v důsledku úspěšných odluk VICENA a HORBANJUKA) o jeho spolehlivosti a věrnosti, a proto nebyla ani jednou provedena vážnější prověrka a nebo zajišťována jeho kontrola... Honba za efekty byla v daném případě tolerována a někdy i podporována vedením II. správy i ministerstva vnitra. Neexistoval dlouhodobý plán spolupráce a nejednou musel spolupracovník ve stejnou dobu plnit velký počet úkolů přesahujících jeho fyzické schopnosti. Vedlo to k nedodržování potřebných zásad agenturně-operativní práce a ve spolupracovníkovi to vytvářelo pocit naprostého bezpečí a neomezených možností."

I přes jistou nedůvěru za Pražského jara pokračovala agentova tajná spolupráce s kontrarozvědkou StB pod novým krycím jménem "KAROLINA" i v sedmdesátých letech. Nasazen byl do akcí "PRÁVNÍK", "LEOŠ" (Václav Valeš), "ZEMAN" (Vladimír Veselý) a některých dalších. I přes jeho vyšetřování ze strany rakouských a německých orgánů se kontrarozvědka StB s agentem, který znal veškeré metody její práce, zjevně obávala přerušit kontakt. Ekonomická kontrarozvědka (XI. správa SNB) se agenturní svazek s registračním číslem 199 odvážila uložit do archivu až v srpnu 1985.

Agent Hubert S., který se negativně zapsal do řady osudů na obou stranách železné opony, se dožil pádu komunistického režimu ve střední Evropě (1989) a nakonec i v samotném Sovětském svazu (1991). Zemřel ještě před svým veřejným odhalením, před zveřejněním seznamu tajných spolupracovníkůkotrarozvědných součástí Státní bezpečnosti Petrem Cibulkou v roce 1992.

Pavel Žáček (1969), v letech 1990-91 šéfredaktor Studentských listů. Od ledna 1993 byl zaměstnancem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu nejdříve jako dokumentarista, později šéf dokumentace a nakonec působil jako náměstek ÚDV. Z úřadu odešel v srpnu 1999.

Revue Proglas 8/2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru