Úvodní stránka  »  Články

Socialistické vize evropské budoucnosti

Miroslav Mareš | 20. 6. 2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Česká strana sociálně demokratická v rezoluci XXX. sjezdu v dubnu 2001 ke vstupu České republiky do Evropské unie uvedla, že "za euroskepticismem, který se navenek prezentuje jako tzv. eurorealimus, se skrývá provincionální pohled na světové a evropské dění a úzkoprsé obavy z konfrontace české reality s realitou evropskou". Avšak ani v evropské socialistické stranické rodině nepanuje jednoznačný názor na další vývoj evropského integračního procesu a vůči některým "příliš federalistickým" koncepcím se ozývají skeptické hlasy i z tohoto politického tábora. Tříští se i názorové spektrum v dalších idealistických kosmopolitních proudech včetně křesťanské demokracie (v programových manifestech to však ještě patrné není). Budoucí institucionální systém Evropské unie se stává předmětem bouřlivých sporů, mj. v kontextu přípravy nové mezivládní konference v roce 2004, od níž "eurooptimisté" očekávají mnohem výraznější posun, než jaký přinesla Smlouva z Nice. Reflexe této debaty je v českém prostředí velmi nedostatečná a často značně povrchní.

Slepé uličky "socialistického" novoevropanství

V situaci, kdy jsou v ČR proti odpůrcům převažujícího mediálního mainstreamového "pro-eurofederalistického proudu" používány velmi emocionální výpady, není od věci připomenout si několik citací českých protektorátních představitelů, na nichž lze (byť provokativně) demonstrovat, že "fanaticky idealistický" příklon k "evropanství" může nabývat různých podob a lze jej zneužít i ve prospěch velmi nekalých cílů.

"...Tento národ musí zapomenout na své egoistické já a sloužit něčemu vyššímu, nadnárodnímu. To je myšlenka sociální spravedlnosti a nové, svorné a šťastné Evropy! Jako byl dříve každý nejprve křesťanem a potom teprve Čechem, Němcem, Maďarem a Francouzem, tak dnes jsme nejprve dělníky ve službách Evropy a pak teprve Čechy."

(Emanuel Moravec: Revoluce neodpouští, 22. listopadu 1941. In Tři roky před mikrofonem, IV. vydání, Orbis, Praha 1942, str. 261)

"Evropa nebude už nikdy britská. Evropa bude svá. Bude to Evropa sjednocená, s mírem zajištěným nejméně na sto let. Bude to Evropa pracující pro sebe, pro svá budoucí pokolení. Bude to Evropa socialistická v bratrství všech národů, které ji obývají."

(Emanuel Moravec: Čelisti Nové Evropy a Nové Asie. 2. srpna 1941. In Tři roky před mikrofonem, IV. vydání, Orbis, Praha 1942, str. 305)

"Zda bude nebo nebude český národ součástí evropského společenství, to na osudu Evropy a světa nic nezmění. Osm miliónů krátkozrakých, domýšlivých, nesmiřitelných a popudlivých kmocháčků se rozplyne v několika desetiletích v evropském džberu jako kostka cukru."

(Emanuel Moravec: Zvolíme život. 1. června 1941. In Tři roky před mikrofonem, IV. vydání, Orbis, Praha 1942, str. 261)

"Pod heslem socialismu se rodí Nová Evropa. Proto teď nacionalismy jednotlivých národů musí se na cestě k Nové Evropě smířit s určitými omezeními. Tak zajisté je třeba rozumět požadavku, býti více socialistou než nacionalistou, více Evropanem než Čechem. Musíme se prostě přizpůsobit dobovému a situačnímu proudu v tom smyslu, že ,českou osu' uvedeme v soulad s požadavky dnešků a zítřků."

(Jan Zlom: Buď - anebo! Pohled na českou skutečnost. Orbis, Praha 1943, str. 105)

"Bylo by přímo hanbou pro český národ, kdyby se snažil získati určité místo na slunci škemráním u mocných sousedů, může-li si daleko lepšího postavení v Evropě dobýti ukázněnou prací a plněním svých povinností."

(Richard Bienert: Představitelé české samosprávy obnovují slib poslušnosti a věrnosti. In V hodině dvanácté. Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942. Orbis, Praha 1942, str. 90)

I pokud vznikne v některém ze čtenářů dojem o podobnosti těchto kolaborantských citátů s některými soudobými prohlášeními, samozřejmě to neznamená, že by bylo možné klást na stejnou úroveň hitlerovské nacionální a historické i současné demokratické socialisty (kteří se proti fašismu a nacismu většinou odvážně postavili) či další eurooptimisty. Moravcovy, Zlomovy a Bienertovy "výplody" jsou navíc vytrženy z kontextu, proto v nich není zachycen antisemitismus a antikomunismus, který nacionálně socialistické "novoevropanství" provázel (s českými komunisty např. současné zastoupení Evropské komise v Praze udržuje zřejmě pro obě strany "přínosné" kontakty).

Předseda Evropské sociálně demokratické strany Robin Cook na jejím berlínském kongresu 8. 5. 2001 svůj projev postavil do značné míry na odmítnutí rasismu, xenofobie a diskriminace a uvedl, že "levice byla vždy mezinárodním hnutím" a jeho strana je schopna vytvořit sjednocenou Evropu. Je však zřejmé, že "maximalizované" evropské sjednocování nemusí být za jakoukoliv cenu pro každého pozitivní, i když na něj jeho propagátoři mohou takto nahlížet.

Schröderův evropský stát

Zatím poslední kolo evropské společensko-politické debaty o dalším směřování EU vyvolal materiál Sociálně demokratické strany Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands - SPD) nazvaný "Odpovědnost za Evropu". Ten zveřejnila koncem letošního dubna Schröderova strana jako návrh podkladového dokumentu pro sjezd, který by se měl konat 19.-23. 11. 2001 v Norimberku. SPD se v něm zavazuje učinit vše, aby byla evropská integrace rozvíjena i ve 21. století. Největší pozornost vzbudila pasáž, v níž je požadováno, aby byla posílena transparentnost rozhodovacích procesů na evropské úrovni budováním Komise směrem k silné evropské exekutivě, dalším posilováním práv Evropského parlamentu, jehož základem by bylo rozšíření jeho spolurozhodování, a postupnou proměnou Rady v evropskou "komoru států". Tyto návrhy však nejsou zas tak velké "novum", jaké z nich udělala mediální prezentace. V koncepcích evropských federalistů nejenom socialistického zaměření se objevují již několik let.

SPD se k vágně formulované myšlence "Spojených států evropských" přihlásila již v "Heidelbergském programu" z roku 1925, na který odkazují i ostatní programové dokumenty této strany včetně aktuálně platného "Berlínského programu" z roku 1989. Jistým paradoxem jsou nynější návrhy SPD z hlediska skutečnosti, že současný předseda strany Gerhard Schröder byl v předvolební kampani v roce 1998 jako kandidát na kancléře pojímán ve vztahu k soupeři Helmutu Kohlovi jako "více euroskeptický" kvůli svým prohlášením o tom, že Německo nebude jediným státem financujícím EU a její rozšíření apod. Nyní se však plány SPD dostávají do čela "eurooptimistických" scénářů evropského vývoje.

Jospinova "federace národních států"

Francouzský socialistický premiér Lionel Jospin 28. 5. v projevu "Budoucnost rozšířené Evropy" uvedl, že SPD předložila pro Evropu architekturu, která se silně orientuje na politický systém její země. Odmítl akceptovat koncepci evropské federace, ve které by legitimita evropské exekutivy vycházela pouze z Evropského parlamentu a národní státy by v tomto systému obdržely statut německé spolkové země. Jospin navrhl koncepci "federace národních států" s jasně vymezenými kompetencemi mezi národními vládami a Evropskou unií. I jeho návrhy jsou však v mnoha směrech diskutabilní, stejně jako pojem "federace národních států". Celý Jospinův projev je výrazně prodchnut etatistickými, dirigistickými a do značné míry i eurocentralistickými tendencemi, které však v některých oblastech (především v institucionální) nedosahují intenzity cílů SPD.

V institucionální rovině Jospin navrhuje, aby byla posílena politická autorita a legitimita Evropské komise. Za tímto účelem je požadováno, aby byl předseda Komise jmenován ze středu politického proudu, který vyjde jako vítěz z voleb do Evropského parlamentu. Evropský parlament - jako výraz vůle národů - by měl dle Jospina lépe naplňovat svoji roli instituce, které je Komise odpovědná a která může Komisi vyslovit nedůvěru. Naproti tomu musí být jasně definována příslušnost "štrasburského shromáždění". Jospin navrhl, aby Evropská rada obdržela právo rozpustit parlament na návrh Komise nebo členských zemí. Tím by bylo možné řešit politické krize nebo odstraňovat institucionální zablokování. Podobná rovnováha je charakteristická pro většinu velkých reprezentativních demokracií.

Stejně jako Komisi hodlá francouzský premiér posílit Radu. V budoucí smlouvě musí být proto přesně stanovena role Evropské rady, v níž zasedají šéfové států a vlád a předseda Komise. Tato Rada by měla schvalovat opravdový víceletý program pro "legislativní období", který jí bude předkládán Komisí a Evropským parlamentem. Rada se musí častěji scházet (např. každé dva měsíce, doposud je to dvakrát ročně). Podle Jospina je též na čase začít uvažovat o ustanovení stálé ministerské rady. Její členové by byli svého druhu místopředsedové vlád, kteří by v národních vládách koordinovali evropské otázky. Takové grémium by mohlo dodávat impulsy Evropské radě a připravovat a koordinovat její práci. Spolu s Evropským parlamentem by mělo lépe naplňovat svoji roli "spoluzákonodárce" při vypracování evropských "zákonů". V případě přijetí důsledných reforem se Jospin vyslovil i pro schválení dokumentu nazvaného "Evropská ústava".

Zisk legitimity posilováním pravomocí?

Vůči soudobé podobě Evropské unie jsou často vznášeny výtky spočívající v kritice nedostatku legitimity centrálních evropských institucí. Tuto skutečnost si uvědomují i velcí příznivci evropské integrace a chtějí tudíž různými způsoby nejenom restrukturalizovat institucionální systém EU, ale dílčím způsobem hodlají zohledňovat i zájmy národních států (jejich zastoupením ve "druhé komoře" apod.). Proto rozpracovávají složité koncepce aplikace principu subsidiarity či přenášení pravomocí na rozličné instituce a snaží se vytvářet nové orgány (viz Jospinovo "grémium"). Je však sporné, zda je tento způsob řešení problému nedostatku legitimity účelný.

Faktem totiž je, že občané začínají vnímat celou evropskou strukturu od komunální politiky až po bruselské centrum jako nepřehlednou. S odbouráváním kompetencí národního státu ztrácejí jednotku, s níž se mohou identifikovat, což následně vede ke ztrátě loajality a pocitu vlastní ochrany ze strany státu. Přes snahy budovat EU jako jednotný politický systém a zavádět občanství EU chybí "eurounionistický démos". EU nemá, přestože využívá quasi-státní nástroje a pravidla jednání, žádný "státní národ" či "lid". Bude-li přesun kompetencí z národních států do Bruselu vykládán jako důsledek přání "eurofederalistů" a nebude-li podmíněn a odůvodněn pragmaticky, nezíská všeobecnou podporu. Argument, že s posilováním kompetencí jednotlivých institucí bude vzrůstat i jejich akceptace veřejností, lze vyvrátit. Např. Evropskému parlamentu (EP) jsou v integračním procesu postupně rozšiřovány pravomoci, účast voličů v přímých volbách do EP však kontinuálně klesá: v roce 1979 činila 63%, v roce 1984 61%, v roce 1989 58,5%, v roce 1994 56,8% a v roce 1999 49,4%. Tato čísla nesvědčí o příliš velké spokojenosti nebo akceptaci.

V tomto kontextu je možné zpochybnit i Jospinův požadavek na jmenování předsedy Komise ze středu "vítězného politického proudu" voleb do EP. Může se stát, že v těchto volbách budou v několika zemích v součtu nejvíce úspěšné strany, které budou existovat a kandidovat zcela samostatně, bez spolupráce v rámci transnacionální evropské strany. Určení vítězného proudu součtem hlasů pro strany, které kandidují např. v rámci Evropské lidové strany, tak nebude zcela spravedlivé, protože takový stav by de facto vynucoval sdružování národních stran do evropských organizací. Mezi úvahami o evropské budoucnosti se objevují mj. i požadavky na zavedení takových voleb do EP, které by z celého prostoru EU udělaly jeden volební obvod a tím přinutily národní strany spolupracovat na evropské úrovni, což mohou některé národní politické proudy chápat jako diskriminující.

Schröderův tlak na přetvoření Evropské rady na "druhou komoru" není jediným návrhem v kontextu "kameralizace" evropského quasi-politického systému. Objevují se např. i snahy změnit Výbor regionů na "třetí komoru" zastupující regionální zájmy (jako protiváhu eurofederalistického parlamentu a "národně-státní" Rady), což by celý systém přijímání evropských právních norem dále zkomplikovalo.

Ukazuje se, že řada návrhů na vytváření evropské institucionální struktury neodpovídá akceptování takových změn evropskou veřejností. Za daného stavu je třeba spíše zaměřit pozornost na stabilizování dosaženého stavu evropské integrace a jeho přijetí širokými vrstvami, než se snažit o další prohlubování federalistické struktury, byť by bylo odůvodněno "upřímně míněným" socialistickým internacionalismem elit některých významných politických stran.

Miroslav Mareš, politolog, výkonný redaktor časopisu Středoevropské politické studie.

Revue Proglas 5-6/2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru