Úvodní stránka  »  Články

Stimul: historická pošetilost

23. 5. 2009
Poslat do Kindlu

Ještě předtím, než byl Barack Obama uveden do funkce prezidenta USA, představil své plány na obnovu americké ekonomiky, jež se, jak se později ukázalo, v posledním čtvrtletí roku 2008 propadla o 3,8 procenta. Byl to nejhorší výsledek za posledních šestadvacet let. První část svého projektu - stimulovat podnikatele k investicím a spotřebitele ke spotřebě prostřednictvím státních výdajů - komentoval s nadšením. Druhou část - stabilizovat finanční systém - se hodnotit zdráhal.

Na otázky, zda stimulovat, jakého druhu by měl onen stimul být, kolik by měl stát, kdy by měl začít a kdy končit, je odpovědět složité. Pozoruhodné je, že na ně nedokázala odpovědět ani historie, ani ekonomický výzkum. Recese, která v roce 2008 začala, by mohla být nejhorší od dob velké hospodářské krize. Tu ekonomové zevrubně studovali tři čtvrtiny století. Ani dnes se však neshodují v názoru na to, co ji způsobilo, proč byla závažná, proč trvala tak dlouho, jak trvala, ani co ji vyléčilo.

John Maynard Keynes jistě neměl na mysli sám sebe, když v roce 1936 napsal: „Lidé, kteří věří, že jsou oproštěni od jakéhokoli intelektuálního vlivu, jsou většinou otroky nějakých zapomenutých ekonomů." Přesto mají Američané v době krize tendenci uchylovat se ke Keynesovi nebo - lépe řečeno - ke karikatuře ekonoma, jenž prohlásil, že z recese je možné se „proutrácet".

Velkou myšlenkou Johna Maynarda Keynese bylo, že pokud ekonomiku nic neovlivňuje, může se propadnout až na dno a zůstat tam. Samoregulační mechanismy samy o sobě fungovat nebudou; potřebují pomoc.

Prosperita závisí na investicích - na podnicích budujících nové výrobny, nakupujících stroje a zaměstnávajících více pracovníků. V normálním případě (v případě zpomalení ekonomiky) podniky omezí poptávku po úvěrech. Strachující se spotřebitelé začnou ukládat své peníze do bank, čímž navýší jejich objem. Uvedené síly, doplněné opatřeními národních autorit, začnou působit na snižování úrokových sazeb, jež se dostanou na tak atraktivní úroveň, že si podnikatelé začnou peníze opět půjčovat a ekonomika se znovu nastartuje.

Velká hospodářská krize však byla v tomto ohledu atypická. Ekonomika zpomalila, úrokové sazby klesly, ale podniky se bály tolik, že neinvestovaly. Dokonce udělaly přesný opak: zavíraly továrny a propouštěly zaměstnance. Spotřebitelé neměli z čeho spořit, navíc všechny své úspory spotřebovali, neboť byli bez práce.

Keynes argumentoval tím, že pokud podniky a lidé nemohou nebo nebudou investovat, vláda musí tuto mezeru vyplnit. Klíčem je rychlost. Nástroje nejsou tak důležité, napsal Keynes v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz (1936). Vybudování např. silnice na tom správném místě přinese jak práci, tak podmínky pro rozvoj podnikání. Keynes nejdříve jako stimul upřednostňoval státní výdaje, v roce 1933 ale začal podporovat i snížení daní. Reagoval tak na kritiku, že veřejné pracovní projekty nenalijí do státní poklady peníze dost rychle.

Otázka zní: Je možné, aby nás ve světě, kde monetární zásahy nejsou příliš efektivní, vytáhlo z krize krácení daní a spotřební politika?

I přes značné výdaje iniciované prezidentem Franklinem D. Rooseveltem činila nezaměstnanost v roce 1933 25 procent (v roce 1937 klesla na 14 procent, ale o dva roky později se zvýšila na 19 procent). New Deal nakonec přispěl k oživení ekonomiky jen málo. Nebo spíš vůbec. Samozřejmě že velkou hospodářskou krizi prodloužila špatná monetární politika stejně jako navýšení daní, neustálé zásahy do obchodu a nárůst světových obchodních bariér. Mezi pádem newyorské burzy a napadením Pearl Harboru ale uplynulo dvanáct let, během nichž fiskální stimulace ekonomiku nenastartovala. Někteří se dnes snaží tvrdit, že Roosevelt nenavýšil do poloviny 30. let státní výdaje dost a že bylo zapotřebí až druhé světové války a bezprecedentní injekce státních peněz do ekonomiky. Právě válka měla být oním stimulem, jenž Ameriku konečně odrazil ode dna. I kdyby to byla pravda (a vzali bychom v potaz, že vládní výdaje se během velké hospodářské krize ztrojnásobily a vzrostly ze 3 na 10 procent HDP v roce 1939), nejde o nejlepší návod k řešení. A současné krize vůbec ne. Nelze věřit, že by dnešní politické vedení připustilo státní dluh ve výši 50 procent HDP.

Stimulační efekt fiskální politiky během velké hospodářské krize nebyl žádný - a snahy jej zopakovat (během následujících deseti recesí) se ukázaly být neefektivní rovněž. Výsledkem je konsensus, že stimuly v rámci záchranné fiskální politiky, v porovnání s monetární politikou a automatickým efektem nárůstu podpory v nezaměstnanosti a snižování daní, byly přinejlepším zbytečné. Typický je výrok Martina Eichenbauma z Northwestern University v článku uveřejněném v American Economic Review v roce 1997: „V současnosti panuje všeobecný souhlas, že uvážlivá kompenzační fiskální politika není ani žádoucí, ani politicky proveditelná." Martin Feldstein, někdejší prezident National Bureau of Economic Research, v roce 2002 řekl, že „fiskální stimulace k ekonomické stabilitě nepřispěla; častokrát byla vlastně destabilizační".

Ekonomové nicméně v poslední době vkládají do fiskální pobídky nové naděje, do značné míry také v důsledku zdánlivého úspěchu snížení daní v letech 2001 a 2003 (přestože tyto závěry mohou opomíjet monetární vliv ohromného snížení úrokových sazeb). Minulý rok Jason Furman a Douglas Elmendorf z Brookings Institute napsali, že „včasně implementovaná fiskální politika může ekonomice poskytnout rozsáhlejší krátkodobý podnět, než by umožnila politika monetární".

Názory těchto ekonomů jsou jistě upřímné, ale je třeba si uvědomit, že jedním z hlavních lákadel Keynesovy teorie je, že vám umožňuje udělat to, co jste zamýšleli i tak. Nové nadšení ze stimulů nepřináší ani malou dávku paniky; monetární politika nefunguje, takže fiskální musí. Feldstein, který je dnes pro krácení daní a utrácení státních peněz, říká: „Je samozřejmě možné, že plánovaný nárůst státních výdajů selže. Za dva nebo tři roky můžeme být svědky daleko vyšší nezaměstnanosti, než jaká je dnes, s malou vyhlídkou na její snížení."

Od dob velké hospodářské krize jsme si fiskální stimuly neosvojili. A je mylné se domnívat, že zrovna dnes jsme schopni vytvořit takovou fiskální politiku, která vyprodukuje předepsané výsledky.

Když v roce 1974 přebíral Friedrich von Hayek Nobelovu cenu, věnoval svou přednášku přiznání vážných nedostatků své profese: „Zdá se mi, že neúspěch ekonomů vést politiku úspěšněji je těsně spojen s jejich tendencí co možná nejvíce imitovat procedury tak skvěle fungujících přírodních věd. Je to však snaha, která v našem oboru může vést k fatálním chybám."

Stimul - fiskální intervence s jednoznačným účelem urychlit normální regenerativní proces - je nepotřebný a téměř s jistotou škodlivý. Je to politika založená spíš na aroganci a obavě než na historické zkušenosti a zdravém rozumu. Návrhy týkající se státních výdajů nebo zdanění by měly být posuzovány podle svého skutečného významu, nikoliv podle jejich domnělé schopnosti „cosi" stimulovat.

Na úmyslu utratit vládní miliardy za vybudování dálnic není nic špatného, ale nemá to co dělat se stimulací. Tou je, pokud jsou dlouhodobé úrokové sazby na svém historickém minimu. K reformě daňového nebo sociálního systému může také existovat dobrý důvod, ale opět to nemá co dočinění se stimulem.

Je čas na uvážlivá a nestimulativní rozhodnutí.

Text Jamese K. Glassmana z časopisu Commentary, březen 2009, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.

Autor je prezidentem World Growth Institute, jenž prosazuje světový ekonomický rozvoj.

Revue Politika 5/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru