Změnit režim v Íránu
Íránský režim prochází největší krizí své třicetileté historie
Lukáš Hoder | 8. 2. 2010
V září 2009 vyšla najevo existence dalšího tajného zařízení na obohacování uranu v Íránu, v listopadu označil předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) spolupráci s íránským režimem za „bezvýslednou" a v prosinci vyhlásil prezident Ahmadínežád záměr produkovat více obohacený uran. V lednu 2010 vypršel termín, který si americký prezident Obama stanovil pro vyjednávání s Iránem, a americký Senát před několika dny schválil návrh zákona rozšiřujícího sankce vůči Íránu i na ropné produkty a zemní plyn. Otázka jaderného programu Íránu tedy jistě bude výrazným mezinárodněpolitickým tématem roku 2010, jak napsal Ondřej Šlechta v textu Zaútočit na Írán?, který vyšel v lednu v Revue Politika. Autor však dle mého názoru nenabídl adekvátní pohled na autoritářský íránský režim a přehlédl tak výraznější téma roku 2010 - možnou výměnu vládců v Teheránu.
Kniha, která by měla vyvolat skandál
Alain Besançon | 6. 2. 2010
Christopher Caldwell ve své knize Reflections on the Revolution in Europe: Immigration, Islam and the West (Úvahy o revoluci v Evropě: Imigrace, islám a Západ, Penguin Books, 2009) popisuje postupující muslimskou imigraci. V novém čísle revue Commentaire se objevila recenze Alaina Besançona, který se otázkou vztahu křesťanské i „postkřesťanské" Evropy k islámu zabývá minimálně počínaje knihou Trojí pokušení Církve (1996), v níž vedle „demokratického" a „antidemokratického" pokušení definuje jako třetí pokušení právě islám.
V Revue Politika jsme před časem publikovali Besançonův esej „Křestanství a islám" a obsáhlou studii „Vatikán a islám", v níž podrobuje kritickému rozboru dosavadní často naivní přístupy autorů oficiálních církevních dokumentů k islámu vyplývající nejen z nedostatečného poznání protivníka a snahy o dialog za každou cenu, ale i ze zavádějících výkladů v nedávné minulosti.
Antidiskriminace, díl druhý
Ondřej Krutílek | 3. 2. 2010
Česká republika hodlá změnit svou rámcovou pozici k návrhu nové unijní antidiskriminační směrnice. Zdálo se, že po peripetiích s přijímáním českého antidiskriminačního zákona, kdy zazněly snad všechny argumenty, proč takovou normu nepřijímat, nelze přijít s ničím novým. Jenže proponenti agendy rovného zacházení je asi neslyšeli.
Ruska se nebojte, je to jen obchod
Rozhovor s Iljou Vladislavovičem Konstantinovem, bývalý poslancem Státní dumy za Demokratické Rusko, jenž stál v roce 1993 proti Jelcinovi
Tomáš Šmíd | 2. 2. 2010
Hnutí Demokratické Rusko se zrodilo na přelomu 80. a 90. let 20. století coby alternativa vládnoucí KSSS. Tehdy sdružovalo prakticky celou antikomunistickou opozici, z ideového hlediska se majoritně orientovalo na podporu sociálně orientovaného tržního hospodářství a postupně začalo podporovat i myšlenku osamostatnění tehdejší RSFSR. V prezidentských volbách stál blok na straně Borise Jelcina.
Již v první polovině 90. let ale Demokratické Rusko, které se stalo jedním ze zakládajících členů projelcinovského hnutí Volba Rusko ve Státní Dumě, postihla dezintegrace a rozpad na několik částí. Část členů odešla do Javlinského liberálně orientovaného bloku Jabloko.
Někdejší poslanec Dumy Ilja Vladislavovič Konstantinov dnes vede agenturu, jejímž cílem je uchovávat a pokud možno dále šířit myšlenky původního hnutí. O tom, co podle něho znamená opozice v současném Rusku, kdo je Vladimír Putin, jaké jsou jeho vztahy se současným prezidentem Medveděvem a zda ve střední Evropě správně chápeme povahu a politiku současného Ruska, odpovídá v následujícím rozhovoru.
Arménská genocida: politicko-kulturní důsledky a souvislosti
Pavel Kopecký | 1. 2. 2010
Do sekularizovaného Turecka, nadaného významnou strategickou polohou, jezdí mnozí Evropané na dovolenou a znají alespoň společenský povrch. S dosud poměrně izolovanou Arménií je to horší. Přitom jde o stát starému kontinentu, který neustále zdůrazňuje společné křesťansko-židovské kořeny, kulturně daleko bližší. Arméni ostatně cítí velikou hrdost na fakt, že patří k prvním christianizovaným (křest přijali počátkem 4. století n. l.) a jejich sakrální stavby náleží ke starobylým architektonickým skvostům. K nechuti Osmanů prosluli též jako obratní obchodníci. Pozici blízkou postavení obdobně ekonomicky zdatnému židovstvu za Třetí říše získali Arméni během první světové války, kdy byli označeni za tajné spojence dotírající ruské armády. Výsledkem se stala genocida - následně (a mnohdy dodnes) vydávaná za nešťastný vedlejší důsledek přímých bojových akcí.
Obama: Jednou a dost?
David McCuan | 26. 1. 2010
Nedávné politické události ve Spojených státech znovu zaměřily naši pozornost na počínání administrativy Baracka Obamy a vývoj vztahů USA s Evropou. Překvapující vítězství málo známého republikánského senátora v Massachusetts bude zapsáno do politických dějin jako klíčová událost raného období Obamovy administrativy. Vyvolává totiž nejen otázky směřující ke krokům Obamova týmu v minulém roce, ale i hlubší otázky ohledně povahy moderního prezidentství.
Bílá tygřice v nesnázích
Josef Mlejnek jr. | 25. 1. 2010
První kolo ukrajinských prezidentských voleb dopadlo dle předpokladů. Do finále postoupili současná premiérka Julija Tymošenková (25 % hlasů) a někdejší premiér a hlavní sok Tymošenkové a Juščenka z oranžové revoluce Viktor Janukovyč (35,5 %). Média již dávno jejich souboj označila efektní metaforou „Kráska a zvíře". Efektní, nikoliv však efektivní, neboť je zkreslená a zkreslující. Šelmami jsou totiž oba.
Kam dál po Lisabonu?
Tomáš Břicháček | 20. 1. 2010
Lisabonská smlouva vstoupila 1. prosince 2009 v platnost. Završila se tak anabáze, jež se vinula většinou první dekády nového tisíciletí a stála velké množství energie jak propagátory, tak oponenty dalšího prohlubování evropské integrace.
Pro odpůrce „stále užší Unie" byla v uplynulých letech euroústava (resp. Lisabonská smlouva jakožto momentální zosobnění centralizačních tlaků) hlavním tématem, ke kterému se vázala podstatná část jejich úsilí. Není proto překvapivé, že poté, co se reformu smluv nakonec podařilo prosadit, nastala u mnohých vedle deziluze také částečná dezorientace spojená s tápáním, pokud o otázku, jakým směrem napřít síly v rámci nového uspořádání; to vše na pozadí nejrůznějších prognóz dalšího vývoje EU.
Lisabonská smlouva přináší do struktury Evropské unie velmi významné změny a posouvá ji na cestě k centralizované federaci. Přesto by neměla být přeceňována. Je důležité si uvědomit, že není žádným bezprecedentním převratem, novým jevem ve vývoji evropské integrace. Je jen pokračováním dlouhodobých tendencí, toliko dalším projevem centralizační dynamiky, která je jedním z definičních znaků evropské integrace od jejího počátku. Není možné tvrdit, že před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost jsme byli suverénním státem a nyní suverenitu ztrácíme. Zásadním převratem z hlediska svrchovanosti byl již vstup do EU. Změny vyplývající z Lisabonu, jakkoli jsou velmi významné, už mají v tomto smyslu spíše kvantitativní než kvalitativní povahu. I z toho bychom měli vycházet při úvahách o dalším postupu.
Následující článek je příspěvkem do diskuse na téma, kam by měl proticentralistický tábor v České republice napnout své úsilí ve střednědobé budoucnosti.
Turečtí reformátoři
18. 1. 2010
Výzkumníkovi Century Foundation a bývalému americkému velvyslanci v Turecku Mortonu Abramowitzovi a profesoru mezinárodních vztahů Henri J. Barkeyemu vyšel v posledním loňském vydání Foreign Affairs článek o současné situaci v Turecku. Autoři poukazují na řadu jak pozitivních, tak rozporuplných rozhodnutí turecké vládnoucí strany AKP a jejího hlavního představitele Recepa Erdogana. Uvádějí příklady kroků, jimiž Turecko zlepšilo své vyhlídky na vstup do Evropské unie, ale i těch, které vedly spíše ke snížení jeho šancí.
Partnerský časopis
Inzerce
